Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od Barysek

14.02.2012 (08:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1823×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Prolog

Edward

„Sire Edwarde!“ slyšel jsem, jak se hlas dvorní dámy mé matky rozléhal po celém hradu.

Věděl jsem, co to znamená. Matka umírá. Vyběhl jsem ze svých komnat a téměř jsem povalil obtloustlou Grethu na kamennou zem.

„Vaše matka… Elaine… umí… umírá!“ koktala zadýchaně.

Přestal jsem jí věnovat pozornost a uháněl jsem chodbami starého a zatuchlého hradu Carbonek, který patřil mému dědu do té doby, než byl raněn v boji. Teď patří hrad mé matce, Elaine z Carboneku a mně. Už několik let hrad chátrá a služebnictvo odešlo až na pár věrných, kterých bylo vážně jen poskromnu.

Když jsem dorazil do komnat mé matky, přeběhl mi po zádech mráz. Cítil jsem smrt. Jediný pohled do strhané a bledé tváře mé matky mi stačil k tomu, abych poznal, že se mé smysly nespletly. Věděl jsem, že se to brzy stane. Snažil jsem se s tím vyrovnat. Myslel jsem, že to zvládnu, ale smutek, který mne naplnil od malíčků na nohou až po konečky vlasů a zaryl se mi hluboko do srdce tak, že jsem měl pocit, že se jej už nikdy nezbavím, mne pohltil a nelítostně přemohl.

Se slzami v očích jsem přistoupil k matčinu lůžku, u kterého seděl doktor. Jakmile mne zaregistroval, omluvil se a zmizel z komnat tiše jako myška. Sedl jsem si na kraj postele a chytil matku za ruku, kterou ke mně z posledních sil natáhla.

„Edwarde…“ vydechla. „Již brzy si mne Bůh odvede k sobě. Cítím, že je blízko. Nikdy tě nepřestanu mít ráda a věz, že tě budu ochraňovat. Nikdy jsem ti neřekla, kdo je tvým otcem, ale teď nadešla ta pravá chvíle, abys konečně zjistil pravdu.“ Chtěl jsem ji zastavit. Nechtěl jsem, aby se namáhala s mluvením, ale má sobecká část chtěla slyšet pravdu.

„Tvým otcem je Carlisle. První rytíř krále Artuše. Zachránil mne, když jednou projížděl okolo našeho hradu. Morgana le Fay mne začarovala a nebýt tvého otce, pravděpodobně bych zahynula. V té době ještě žil tvůj děd a na počest Carlisla se konala ještě ten den velká hostina. Zamilovala jsem se do něj a myslím, že on do mě také. Jednou v noci jsme dali průchod naší lásce a vzrůstající vášni. Zanedlouho potom jsem zjistila, že jsem těhotná. Než jsem to oznámila tvému otci, odjel na hrad Camelot ke svému pánu a povinnostem,“ odmlčela se, aby mohla popadnout dech. „Opusť tento hrad a najdi svého otce. Je vysoce postaveným rytířem kulatého stolu. Pomůže ti. “

Byl jsem zmatený a nešťastný. Přikývl jsem a chtěl jsem jí něco říct, ale ona najednou zbledla a já jsem vytušil, co přijde. Stejně tak to vytušila má matka. Těsně před tím, než zbledla docela, řekla: „Miluji tě,“ a poté vydechla naposled.

Po době, které mi přišla nekonečná a kterou jsem strávil zíráním do skelných očí mé zesnulé matky, se dveře otevřely a v nich stála Gretha. Jakmile mne uviděla, jak zdrceně sedím na lůžku mé matky a uslzenýma očima sleduji její mrtvolně bledý obličej, usedavě se rozplakala a vrhla se na mne. Po krátké chvíli se vzpamatovala, přestala mne dusit a odvlekla mne do kuchyně, kde mi kuchař přichystal jídlo.

Zanedlouho se celé služebnictvo dozvědělo o té strašné novině. O tři dny později se konal pohřeb, po němž se služebnictvo vydalo svou cestou, a já jsem zamířil na Camelot, hledat svého otce, Carlisla.

(Mezitím na hradě Camelot)

Carlisle

Mmmm. Miluji pečená kuřata od našeho kuchaře Arnolda. Poté, co jsem dojedl poslední stehno, rozhlédl jsem se po hodovní síni. Král Artuš šel sjednat mír se sousedním králem, který nám vyhlásil válku, takže tu bylo poměrně prázdno. Všichni rytíři kulatého stolu byli pryč až na mě, sira Gawaina, mého bratra sira Mordreda, sira Jaspera a sira Emmetta. Ti teď vedli rozhovor s dvorními dámami královny Esme a jejích sester Alice, Rosalie a Belly, které se velmi tiše bavili mezi sebou.

Věděl jsem, co je tíží. Všechny tři byly nešťastně vdané. Své ženichy si nevybraly, nýbrž byly donuceny k sňatku s nimi. Rosalie byla tajně zamilovaná do sira Emmetta, se kterým se tajně scházela v lese nedaleko Camelotu, Alice milovala Jaspera, a Esme milovala mne. Jediná Bella, kterou jsem měl kromě Esme ze sester nejradši, neměla žádného muže, který by její lásku opětoval, proto to pro ni bylo nejtěžší.

Když jsem je tak pozoroval, Esme vycítila můj pohled a opětovala mi ho. Její sestry se na mne také podívaly, ale to mi bylo jedno, stejně o nás věděli. Měl jsem oči jen pro Esme. V tiché shodě jsme od sebe odtrhli naše pohledy a věnovali jsme se ostatním. Stejně pro sebe máme celičkou noc a minimálně následujících šest dní.

K naší smůle jsem zjistil, že se ne nás můj bratr zkoumavě dívá. Nerad bych, aby kdokoli pojal podezření a zvláště ne Mordred. Je to sice můj bratr, ale je kluzký jako žába a vychytralý jako liška.

Pátral jsem pohledem dále po síni a zachytil jsem výměnu pohledů mezi Emmettem, Jasperem, Rosalií a Alice. Obě dvě dámy najednou vstaly a odebraly se pravděpodobně do svých komnat. Zanedlouho se odebrali pryč i oba rytíři. Věděl jsem přesně, kam míří. Za svými vyvolenými.

Esme s Bellou se ještě chvíli bavili, ale najednou se má druhá polovička zvedla k odchodu. Bella osaměla a její výraz se postupně změnil v nešťastný. Ta do svých komnat nepůjde, protože by se tam za ní přihnal její manžel Gawain. Dokážu si velice jasně představit, jak by to dopadlo, neboť sir už toho vypil více než dost, což se dá lehce poznat, neboť právě osahával jednu z dvorních dam přímo před zrakem své manželky. Nutno dodat, že jí to bylo v celku jedno, alespoň by měla pádný důvod k rozvodu.

Edward

Už druhý den jsem na cestě. Cestou jsem musel pobít dvě bandy loupežníků, chtěla mě začarovat čarodějka a stihl mě déšť. Můj kůň už prakticky mele z posledního. Zásoby nám docházejí a Camelot pořád nikde. Počítám, že tam dorazíme maximálně dnes večer.

Že jsem se pletl, jsem zjistil hned, jakmile jsem vyjel na nejbližší kopec. Tam, v údolí nedaleko pláže, se skvěl úžasný a dech beroucí pohled na majestátný a proslulý hrad Camelot. Zůstal jsem okouzleně stát. Dokonce i mého koně, Ramzese, ten pohled tak uchvátil, že zůstal zkoprněle stát a ani se nehnul.

Hned, jakmile jsme byli schopní se pohnout, jsme vyrazili dolů z kopce a zanedlouho jsem slézal z Ramzesova hřbetu před kamelotskou hlavní bránou, u které stáli rytíři. K jednomu z nich jsem přišel a zeptal jsem se jej, kde bych našel svého otce. Byl trochu vyvedený z míry, když jsem se zeptal zrovna na Carlisla. Můj otec asi nemívá moc návštěv. Ačkoliv byl strážce pořád trochu zaskočený, doprovodil mě spletí chodeb, ve které bych se dozajista ztratil, kdybych tudy šel sám.

U jedněch dveří se strážce zastavil. Byly velké dvoukřídlé a vypadaly hodně bytelně. Jakmile se otevřely, naskytl se mi pohled na velkou síň, které dominoval obrovský kulatý stůl, okolo nějž bylo asi třicet židlí. V jednom rohu byly čtyři pohodlně vyhlížející židle. Na stěnách vysely gobelíny a malby nejrůznějších motivů. Okna byla vyleštěna a kamenná podlaha vymetená. Tohoto sálu si tu hodně vážili.

U okna naproti dveřím stál muž. Byl vysoký, docela svalnatý a pohledný. Blonďaté vlasy mu zakrývaly vysoké čelo, pod hustým obočím se schovávaly zelené oči, které mi připomínaly ty mé, a červené plné rty byly stažené do zadumané linky.

„Sire Carlisle. Tento mladý rytíř za vámi přijel až z Carboneku,“ řekl strážce a s těmi slovy se odebral za svými povinnostmi. Zavřel za sebou dveře.

Po chvíli ticha, kterou Carlisle strávil tím, že mne zkoumavě pozoroval, se zeptal: „Kdo jsi?“

Věděl, kdo jsem. Bylo mu to vidět na očích. Pravděpodobně ve mně poznal sám sebe i mou matku. Jen si to nechtěl připustit.

Někdy mám pocit, že umím číst myšlenky. Dokážu na lidech poznat, co si myslí jen podle výrazu tváře či pohledu očí, tak jako jsem to poznal teď.

„Víte, kdo jsem. Jsem syn Elain z Carboneku. Té Elain, kterou jste zachránil před Morganou le Fay, a kterou jste opustil ještě před tím, než vám oznámila, že je těhotná,“ řekl jsem a vzedmuly se ve mně nečekaný vztek a smutek.

„Takže…? Jsi můj syn?“ zeptal se váhavě.

„Podle mojí matky jsem váš syn,“ odpověděl jsem a čekal jsem na jeho reakci.

„Proč ses tady ukázal až teď? Kde je Elain?“ ptal se a mám pocit, že jsem viděl, jak se mu v očích zaleskly slzy.

„Moje matky před pěti dny zemřela. Proto jsem se tady ukázal až teď.“

Mezi řečí se ke mně začal přibližovat. Teď jsme od sebe stáli pouhé dva metry. Tuto vzdálenost Carlisle překonal jediným krokem a objal mne. Zezačátku jsem byl zmatený, ale potom jsem nabyl dojmu, že je to takhle správné a objetí jsem opětoval.

Když jsme se přestali objímat, sedli jsme si ke kulatému stolu a začal výslech. Já jsem chtěl vědět všechno o svém znovunalezeném otci a on chtěl vědět všechno o mně. Postupně se náš rozhovor stočil od minulosti k budoucnosti.

Myslel jsem, že se svým otcem nebudu vycházet. Teď jsem se přesvědčil o opaku. Byl to moudrý muž. Hned si získal mé sympatie. Choval se ke mně jako ke svému synovi hned od začátku a ani mu nevadilo, že mne zná teprve pár okamžiků.

V polovině našeho rozhovoru o tom, že král bude jediný, komu řekneme, že jsem Carlisleův syn, se otevřely dveře a dovnitř vstoupily čtyři nejkrásnější ženy, jaké jsem kdy viděl.

Nejstarší z nich mohlo být asi třiadvacet. Měla na sobě růžové šaty, hnědé vlasy měla volně rozpuštěné a srdcovitý obličej se rozzářil úsměvem, když pohlédla na mého otce. Druhé ženě mohlo být dvacet let a vzhledem mi připomínala lesního skřítka. Krátké černé vlasy a veselou tvář nádherně doplňovaly tmavě modré šaty.

Třetí z nich bylo něco kolem osmnácti. Blonďaté vlasy měla spletené do úžasného účesu a její zevnějšek dozajista okouzlil všechny muže, kteří na ni pohlédli. Všechny až na mě.

Já jsem měl oči jen pro tu čtvrtou nejmladší a nejkrásnější dívku. Vypadala na šestnáct let, na sobě měla světle modré kratší šaty, tmavě hnědé vlasy jí sahaly do půlky zad a rudé plné rty měla pootevřené v němém údivu. To, co mě na ní přitahovalo, nebyly šaty, vlasy ani rty. Okouzlily mne její oči. Zamiloval jsem se do té čokoládově hnědé barvy, do těch hlubin plných něhy, laskavosti a dobrosrdečnosti. V těch očích jsem však nalezl i nekonečný smutek, který se však poddal naději a jisté náklonnosti, dokonce až lásce.

Hleděl jsem do těch očí a najednou jsem zjistil, že se k sobě krok po kroku přibližujeme. Když jsme od sebe stáli pouhý metr, začal jsem pociťovat neodolatelnou touhu políbit ji na ty dokonalé rty. Při pohledu do jejích očí jsem nabyl dojmu, že si to také přeje. Hladina touhy vzrostla vysoko nad únosnou hranici a já jsem se jí poddal.

Překonal jsem tu bolestně velkou propast mezi námi a něžně jako by byla z porcelánu, jsem ji pohladil po tváři. Má ruka spočinula na její levé tváři a já jsem prostřednictvím toho dotyku ucítil teplo, které z ní přímo sálalo a následně se rozlilo do každičkého koutku mého těla. Má touha se nebezpečně zvětšila a já jsem to nevydržel. Sklonil jsem se k ní a opatrně jsem ji políbil.

Ona tak zdrženlivá nebyla. Položila mi ruce za krk a zamotala si své prsty do mých vlasů. Polibkem, kterým mi oplatila ten můj váhavý, jsem byl překvapen. Byl tak vášnivý a dravý. Netrvalo dlouho a ujala se iniciativy. Naše polibky se staly opravdu vášnivými a nebýt toho, že si někdo odkašlal a tím nám připomněl přítomnost ostatních, asi by to neskončilo moc dobře.

Mezitím, co jsem popadal dech, jsem si vzpomněl na své slušné vychování. Uklonil jsem se té dívce, která si během pár okamžiků získala mé srdce.

„Omlouvám se za svou nezdvořilost. Okouzlila jste mne natolik, že jsem zapomněl na dobré způsoby. Jmenuji se Edward z Carboneku. Smím znát vaše ctěné jméno?“

„Jmenuji se Isabella, ale říkejte mi prosím Bello,“ odpověděla naprosto zdvořile a elegantně mi poklonu oplatila.

Než jsem se stačil zeptat na něco dalšího nebo se seznámit s ostatními dámami, dveře se znovu otevřely a do síně vešel přiopilý muž. Kdyby nebyl opilý, řekl bych, že je to rytíř, ale ti by neměli být schopní se takhle ztřískat obzvlášť, když je král pryč i s celou armádou.

„Tady jsi, Isabello! Hledám tě po všech čertech a ty se tady vybavuješ!“ hulákal jako by mu patřil celý hrad. Chtěl jsem mu dát za vyučenou, jelikož takhle mluvil s dívkou, do které jsem se zamiloval, ale zdálo se, že je na to Bella zvyklá, a že se s tím dávno smířila.

„Už jdu,“ řekla, ale než odešla, šeptla mým směrem: „Buď zítra ráno v zahradě.“ A s těmi slovy odešla. Poté jsem se seznámil se zbylými dámami, které se nějak divně usmívaly při pohledu na mě. Byly to Bellyny starší sestry. Také jsem se o nich hodně dozvěděl.

Esme, ta nejstarší, byla vdaná za krále Artuše. Alice, ten malý skřítek, byla vdaná za Gatherise, což byl bratr Gawaina a Garetha, kteří byly manželi Belly a Rosalie. V tomto pořadí. I když byla každá ze sester trochu jiná, všechny měli jeden společný rys. Byly nešťastně vdané. Všechny čtyři nenáviděly své manžele, jelikož se musely vdát z donucení. Přitom každá měla svého tajného milence. Byli to rytíři. Esme měla Carlisla, Alice Jaspery a Rosalie Emmetta. Když jsem se toto dozvěděl, pochopil jsem, proč se ty tři na mě po Bellině odchodu tak culily.

Té noci jsem nemohl zamhouřit oči. Nemohl jsem se dočkat nastávajícího rána.

§ § § §

Už půl hodiny čekám u starého dubu a Bella nikde. Začaly na mne dorážet pochybnosti. Co když nepřijde? Co když jsem si ten včerejšek jen přikrášlil? Co když mou lásku neopětuje?

To vše bylo zbytečné, jelikož se Bella za pět minut vynořila zpoza pěti menších smrčků. Při chůzi se nenápadně rozhlížela a předstírala, že se jen tak bezcílně prochází.

„Dobrý den,“ pozdravila mne.

„Dobrý den. Nemohli bychom si tykat?“ zeptal jsem se, neboť jsem měl pocit, že je náš vztah na poněkud intimnější úrovni.

„Samozřejmě,“ řekla a usmála se na mě. V zápětí se však rozhlédla okolo a úsměv jí na tváři trochu povadl a zestarostněl.

Mordred

Nemohl jsem se na ty dva ani podívat. Povídali si a procházeli se po zahradě jakoby nic.

Mám takový pocit, že pocházím z rodiny podvraťáků. Napřed můj bratr leze do postele králově manželce, potom se dozvím, že má děcko s nějakou nepodstatnou a pravděpodobně chudou ženskou a nakonec se z mého synovce vyklube to samé co z jeho otce.

I když musím uznat, že královna a její sestry také nejsou žádné světice. O Esme jsem věděl, ale že i její mladší sestry podvádějí své manžílky? To je pro mě novinka. A další novinka. Netušil jsem, že Artuš i ti jeho rytíři kulatého stolu jsou tak tupí, že nepoznají na svých manželkách, že je podvádí.

Vypravěč

Příjezd Artuše i celé armády nastal o tři dny později. Za tu krátkou dobu se Edward začlenil do života na Camelotu. Seznámil se s vtipným a lehkovážným Emmettem i s chytrým a mazaným Jasperem, blíže se seznámil s Esme, Alice a Rosalií a hlavně prohloubil svůj vztah s Bellou.

Bella

Právě sedím i se svými sestrami v síni Kulatého stolu a poslouchám „úžasné“ zážitky z Artušovy výpravy. Jak ráda bych teď ležela ve svých komnatách na měkkém loži po Edwardově boku. Poslední tři dny byly ty nejlepší, jaké jsem kdy zažila. Edward byl galantní, milý, pozorný, laskavý a měl i další vlastnosti, které můj pitomý manžel neměl.

„…A teď jsme tady,“ dopověděl sir Ector ten „zajímavý“ příběh.

„Co je nového tady?“ zeptal se Artuš.

„Vcelku nic moc. Před třemi dny sem přijel rytíř a chtěl by tady zůstat. Jmenuje se Edward,“ řekl Carlisle, jakoby se nic nedělo.

„Smím něco říct, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se sir Mordred, z čehož jsem neměla dobrý pocit. Tohoto rytíře jsem nikdy neměla ráda. Byl slizký jako žába. A co je horší, byl dost inteligentní, aby si dokázal dát jednotlivé dílky skládačky dohromady.

„Samozřejmě sire Mordrede,“ udělil mu slovo král.

„Mám obavy, že jste byl již několik let podváděn. Nejsem na to hrdý a nerad to říkám, ale můj bratr Carlisle spí s vaší ženou. Mám dosti pádné důkazy. Stejně tak královniny sestry podvádějí své manžele,“ řekl rádoby zkroušeným hlasem.

Král se na něj chvíli ohromeně díval, poté se podíval na Carlisla, Esme a zbytek naší rodiny. V našich tvářích musel vidět něco, co mu Mordredovo nařčení potvrdilo. Události nabrali rychlí spád a já, Edward i celá naše rodina jsme se ocitli v žaláři.

Vypravěč

Artuš i s rytíři kulatého stolu začal jednat o rozsudku nad Carlislem a ostatními, zatímco v žaláři se stalo něco neskutečného.

Všichni seděli na zemi, navzájem se objímali a dodávali si odvahy, přestože ani jeden z nich netušil, co s nimi bude. Najednou se na protější stěně objevila bílá záře, z níž vystoupila bíle oděná dáma, kterou všichni znali z pověstí jako Jezerní paní.

„Na nic se mě neptejte, jen dělejte, co vám řeknu,“ pravila a jakmile se všichni probrali z údivu, poslala je tou bílou mlhou do nějakého lesa. Nevěděli jak je možné, že prošli zdmi žaláře a už vůbec si nedovedli představit, jak se dostali do tohoto lesa. Jediným vysvětlením bylo, že je Jezerní paní zachránila před jistou smrtí pomocí kouzel.

„Běžte po této cestě a za pár minut narazíte na kapli u jezera. Žije tam pět nadpřirozených bytostí. Tři čarodějky a dva upíři. Neublíží vám. Naopak vám pomohou,“ řekla Jezerní paní a s těmi slovy zmizela jako pára nad hrncem.

Jakmile naši hrdinové ušli něco přes kilometr, narazili na kapli, o které mluvila Jezerní paní.

Edward

Držel jsem za ruku mou drahocennou polovičku a byl jsem připraven ji v případě ohrožení bránit vlastním tělem. Došli jsme ke dveřím malé kaple, ke které nás poslala Jezerní paní, a Carlisle zaklepal.

Netrvalo dlouho a dveře otevřela středně vysoká blondýna s docela hezkou tváří.

„Dobrý večer. Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se přívětivým hlasem.

„Dobrý večer. Jmenuji se Carlisle a toto je má rodina. Jezerní paní nás za vámi poslala,“ řekl Carlisle zdvořile.

„Ta stará piksla zase strká pracky do osudů nevinných smrtelníků? No dobrá, když je to tak, tak pojďte dál.“

„Děkujeme,“ pravil Carlisle.

Ten večer jsme se seznámili s čarodějkami Tanyou, Kate a Irinou a s upířím párem Eleazarem a Carmen. Nepřipadalo nám nijak zvlášť divné, že existují upíři a čarodějky. Po tom zážitku s Jezerní paní alias Starou pikslou, se asi nebudeme divit ničemu.

Dva klidné týdny jsme strávili s tou pětkou příjemný a veselých nadpřirozených bytostí. Tři sestry nám ukázaly pár kouzel a Eleazar s Carmen nám ukázali nadpřirozenou sílu, rychlost i smysly. Eleazar se nám také svěřil, že má dar vycítit dary všech okolo. Řekl nám, že je mezi námi hodně talentů, které by stáli za to, aby byly zvýrazněny. Vytušil jsem, že k tomu by byla potřeba přeměna v jednoho z nich.

Carmen naproti tomu mohla ovládat elementární živly. Dokázala rozdělat oheň, přinutit květiny kvést a další zajímavé věci.

Jednoho večera jsme takhle v klidu seděli u čaje a povídali si, když se dveře do kaple rozletěly na milion malých třísek. Když jsme obrátili pohledy k nově a neslušně příchozím, naši přátelé zalapali po dechu.

„Morgana!“ vykřikla Carmen a strhla díky svému daru strop nad Morganou le Fay, která to jako zázrakem přežila. Hmmm. Tři sestry asi nejsou jediné čarodějky v okolí.

Jakmile byla Morgana na nohou, vyslala světelnou kouli proti Tanyi, která neměla dost času zareagovat a koule ji zasáhla. Její sestry se okamžitě pustily do boje, ale moc šancí neměli. Napřed zemřela Irina, kterou také zasáhla světelná koule a nakonec Kate, která se při pohledu na své mrtvé sestry nervově zhroutila a prakticky se vrhlas náruče smrti.

Carmen s Eleazarem nás bránili, ale když viděli, jak jejich dlouholeté přítelkyně umírají, pustili se do boje. Morgana le Fay si pravděpodobně přišla jen pro sestry, jelikož zmizela, jakmile Kate vydechla naposled.

Epilog

Vypravěč

Po dvou týdnech, kdy stále oplakávali své přítelkyně, se zastavili uprostřed velké a překrásné mýtiny. Rozhodli se, že tady chtějí strávit zbytek života. Carmen s Eleazarem postavili za rekordních pět dní velký hrad, který nazvali Joyous Grade. Po čase začal smutek opouštět jejich srdce, ale nepřestali vzpomínat.

Za tři roky se po hradě Joyous Grade prohánělo pět malých ďáblíků. Byli to synové a dcery Carlislea, Jaspera, Emmetta a jejich drahých poloviček. To co ještě nikdo netušil, bylo, že je na cestě další přírůstek, a to hned trojitý v podobě dvou synů a dcery, které čekala Bella.

Z matek a otců se stali dědečkové a babičky a život si poklidně plynul tak, jak měl. Všichni byli šťastní až do smrti a určitě i potom.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od Barysek: