Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Strmá cesta - Soutěžní povídka


Povídka, která se výjimečně netýká Belli ani Edwarda, ale týká se vlkodlaků a hlavně komplikovaných vztahů Leah.
Autor: WWewa
Věk: 16

Písnička: TADY

Strmá cesta

Cítit se nedoceněná, slabá ve své vůli, jediná svého druhu. Být jedinou ženskou zástupkyní ve vlčí smečce bylo až příliš náročné. Všechna ta pravidla a nevýhody byla pro mě už téměř nesnesitelná. Začátky však byly nejhorší. Obzvláště nechat se vést mužem, kterého milujete každou částí svého já stejně tak, jako ho i nenávidíte, se zdálo být nikdy nekončící noční můrou. Mít ho na očích, nemoct se ho dotknout, nikdy mu neodpustit, ale hrát si na to, že odpuštění se už dávno dostavilo. Hlídat své myšlenky, aby neutekly špatným směrem. Směrem, který byl pro mě zakázaný, když jsem byla ve vlčím světě.
Ušla jsem dlouhou cestu. Zažila spousty utrpení. Bez lítosti, bez přestávek a bez zábran můj osud kráčel všemi cestami, jen ne těmi, kterými jsem ho chtěla vést já. Byla jsem už zvyklá na to, že mě osud nikdy neposlouchal, většinou kráčel v cestě plné zákeřných zatáček a hrbolů. Nezáleželo mi, jaká ta cesta je. Ale ptala jsem se sama sebe, kolik kroků, kolik mil, budu muset ještě ujít. A co mě vlastně na konci té cesty čeká? Možná, že jít dál ani nemělo smysl. Nikdo mi neukázal ani jeden jediný důvod. Jediné co jsem měla, jsem byla já sama. Musela jsem spoléhat na to, co jsem, zvyknout si na to. Vyrovnat se se skutečností, že se ze mě stala postava z hororových filmů. Když jsem tohle všechno zvládla, život se zdál být o trochu lepší. I když smůla mě dál provázela ne dlouhé cestě. Už jsem dál nechtěla bojovat s nenávistí, kterou jsem cítila pokaždé, když jsem se podívala do očí Samovi, nebo Emily. Nenávist mě omrzela. Mé nitro bylo každý den plné rozporů. Jakmile jsem mohla, chopila jsem se příležitosti, byla jsem unavená ze všeho toho boje. A proto, když Jacob tu noc, kdy zjistil, že je Bella zpět z líbánek odešel, aby ji pravděpodobně varoval před nebezpečím, které jí od smečky hrozí, jsem se rozhodla ho následovat. Nebyl v tom jen strach o mého mladšího sourozence, který mě donutil ho následovat. Cítila jsem, že se konečně můžu rozhodnout. To bylo poprvé, co mi život dal šanci. Postavil mě na rozcestí a já si mohla vybrat tu lepší cestu. Unavená z neustálého vnitřního boje, jsem pohlédla Samovi do očí, žalostně zakňourala a vydala se za stopou mého bratra.

Pocit volnosti mě zaplnil. Myšlenky všech ostatních vlků zmizely ve chvíli mého rozhodnutí. Slyšela jsem jen dva hádající se hlasy v mé hlavě, které patřily mému srdci. Ignorovala jsem je. Zavládl ve mně pocit respektu nad novým alfou, jakmile jsem je našla poblíž domu Cullenů. Příčilo se mi jim pomáhat, ale má rozhodnutí vždy přinášela oběti. Šla jsem dál po stopě Setha, uvědomila jsem si, že už musím být hodně blízko, když jsem zaslechla zavytí. Slyšela jsem v něm zklamání a věděla jsem, že je to Seth. Rozeběhla jsem jejich směrem. Začínala jsem rozeznávat siluety dvou vlků. Pozdravila jsem je, Seth nezareagoval příliš lichotivě. Potom znovu zaklonil hlavu, zřejmě chtěl zavýt, ale Jacob ho zastavil. Poslechl, ale začal vydávat kňučivé zvuky a hrabat tlapou do hlíny. Vložila jsem se do toho i já a okřikla ho, aby toho nechal. Jacob na mě zavrčel. Uši se mu přitiskly k hlavě. Autorita mě donutila udělat krok zpět. Následovala krátká hádka o tom, proč jsem vlastně přišla. Pochopila jsem, že zřejmě nejsem vítána. Jacob mě odzbrojil několika argumenty, ale nakonec jsem je začala zvládat. Pomalu neměl co namítat a dokonce přestal i s vyhrožováním. Když Setha po chvíli poslal pryč k doupěti upírů, jemně jsem zakňučela. Nedovedla jsem pochopit, jak toho kluka může nechat jít samotného k domu nepřátel. Jacob mé myšlenky zatím poslouchal. Vsadím se, že si od nich radši nechá nabančit, než by tu trávil další chvíli s tebou. Zavrčela jsem a jeho slova mu oplatila pár dobře mířenými slovy. To bylo drzé, ale nemohla jsem si pomoct. Co tu sakra děláš? Zeptal se. Zabručela jsem a hádka mohla znovu začít.
Následovala výměna názorů, při které se Jake snažil zjistit, jestli mě náhodou Sam neposlal jako zvěda. Trochu zabolelo vědět o jeho pochybnosti nad mou věrností jemu. Stejně tak i bolelo, když mi řekl, že o mě nikdo nestojí. To jsem věděla, jen to od něj znělo hůř než ode mě samotné. Po pár minutách uznal, že mi bude věřit. Pocítila jsem vlnu vzrušení, bylo téměř vyhráno. Kdyby se se mnou Jacob nezačal dohadovat o tom, že upíry vůbec nemám v lásce, už by bylo vše jasné a já bych konečně někam patřila. Ale on potom pokračoval s tím, že nechápe, co se to se Sethem a se mnou stalo, že jsme přiběhli k němu. Jacob byl prostě od přírody tvrdohlavý. Seth se vrátil a poslouchal náš rozhovor. Hu, Leo, ty všechno kazíš. Prohlásil znechuceně. Jo já vím. Odpověděla jsem a snažila se dělat jako by nic. Ale bolest byla patrná, cítila jsem ji já a bylo mi jasné, že ji postřehl i Jake. Ti dva se pak dohadovali, zatímco já jsem je poslouchala. Zasněně jsem hleděla na argumentujícího Jacoba. Najednou se zaraženě otočil. Myslel jsem, že jsi tady kvůli Sethovi. Škubla jsem sebou. Jasně, že jsem tady kvůli němu. Ujistila jsem ho. A abys utekla od Sama. Pokračoval. Zatnula jsem zuby, abych nezavrčela. Myšlenkou, že svoje důvody mu vysvětlovat nemusím, budu prostě dělat, co mi rozkáže a patřím do jeho smečky, jsem končila náš rozhovor. Jacob se sice chvíli snažil něco namítat, ale potom ustoupil. Pochopil, že to se mnou nemá cenu.

Hodiny ubíhaly. Snažila jsem se ignorovat fakt, že jsem součástí toho všeho. Ignorovala jsem to, že pomáhám nepřátelům a soustředila jsem se na výhody, které mi spojenectví s Jakem dává. Na to, že nejsem pod velením Sama, nemám ho neustále v hlavě a jsem volná. Tedy ne úplně volná, ale volná od všech myšlenek početné smečky, které nebyly dvakrát lichotivé.
Trávit čas s Jakem mi přidával na síle. Nevěděla jsem, čím to bylo, ale uvnitř mě to posilovalo. V jeho přítomnosti jsem se cítila silná a zároveň tak slabá. Nemohla jsem si pomoct, ale pokaždé když jsem na něj hleděla přes prosklené okno do domu, kde seděl u Belly a držel ji za ruku, budilo to ve mně soucit. Něžně ji pozoroval a uvědomoval si, že ji ztrácí. Znala jsem Jacoba dobře a věděla jsem, že ztratit Bellu pro něj znamenalo ztratit všechno. A on se ztrácel. Ztrácel se v nejtěžší situaci, které ho provázela v posledních dnech. Viděla jsem tu bezmoc, kterou cítí. V jeho očích, gestech i ve způsobu jak mluví, jsem ji viděla. Jacob se rozpadal. To, co ničilo Bellu, ničilo i jeho. Pomalu bolestivě a nelítostně. A já jsem to prožívala s ním. Cítila jsem všechnu tu bolest v jeho očích, jak se přenáší na mě. Po dlouhé době jsem litovala. Jednou musel přijít i konec. Nevěděla jsem, jaký ten konec bude. A nevěděla jsem, co vlastně končí, ale ve chvíli, kdy se Bella sehnula pro kelímek, který shodila, to vypuklo. Zrovna jsem odpočívala před domem, když se to stalo. Viděla jsem spoustu krve, zmatku a vyděšených tváří. Sledovala jsem hrůzostrašné divadlo. Okamžitě ji odnesli nahoru, kam je Jake následoval. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Vyčkávala jsem na to, co Jacoba naprosto zničí. Bála jsem se chvíle, kdy Bellino srdce přestane bít a Jacob nebude mít pro co žít. Napřed sešla dolů ze schodů Rosalie s malou holčičkou v náručí a sedla si na gauč. A potom, když jsem viděla Jacobův strhaný výraz, jsem si poprvé uvědomila, co se to vlastně děje. Milovala jsem ho. Víc než cokoli. Vzbudil se ve mně naléhavý hlas, který na mě křičel, že jsem se do něj otiskla. V tu chvíli bych udělala všechno pro to, abych mohla pomoct umírající dívce jeho života, která právě teď odcházela z tohoto světa. Protože to by bylo to, co by ho udělalo šťastným. Nebyly hranice pro to, co bych udělala pro úsměv na jeho tváři. Udivilo mě však, když jsem ho opravdu zahlédla. Jacob sledoval malou holčičku v náručí blonďaté upírky. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že způsob, jakým se na ni dívá, byl přesně ten, jakým jsem se dívala já na něj. Otiskl se do ní. Okamžitě jsem poznala ten oddaný výraz. Tiše jsem zakňučela. Bolelo mě, že to nejsem právě já, kvůli komu ten úsměv na jeho rtech vznikl, ale zároveň jsem byla šťastná, za to, že má důvod žít. Protože, kdyby tu nebyla, Jacob by neměl důvod k tomu udržet své srdce v běhu. Já bych tím důvodem nikdy nemohla být. On se totiž nikdy neměl dozvědět o tom, co k němu cítím. Oddaně oplácel pohled malému děvčeti a já jsem se utápěla v bolesti. Byla jsem ten největší smolař pod sluncem. Kdo se může dvakrát tak nešťastně zamilovat? To se mohlo stát jen mě. Povzdechla jsem si. Jediné co jsem věděla, bylo to, že budu žít dál a navždy milovat. Obojí se bude dít velice nešťastně. V mém světě jsem neměla právo na štěstí.

Když jsem se proměnila, aby Seth nezaregistroval mé myšlenky, oblékla jsem se a váhavě jsem zaklepala na sklo u domu upíru. Jake s dítětem v náručí se váhavě otočil. Pokynula jsem hlavou ke klice. Přišel ke dveřím a vyšel před dům. „Nějaký problém?“ Zeptal se váhavě. V krku se mi utvořil knedlík. Nemohla jsem mluvit, jen jsem zakroutila hlavou. „Tak co potřebuješ?“ Polkla jsem. „Musím odejít.“ Zašeptala jsem. „Kam bys…?“ Začal Jake. „Prostě musím jít. Je jedno kam, jen nemůžu zůstat.“ Do očí se mi hrnuly slzy. Bála jsem se, aby je neviděl, a tak jsem sklonila hlavu. „Proč?“ Zeptal se tvrdým rozhodným hlasem. „Bude lepší, když si to nechám pro sebe.“ Zašeptala jsem trhaně. „Lepší pro koho?“ Zeptal se. Zavzlykala jsem. Uvědomovala jsem si, že to je naposledy, co ho vidím, možná. Měla jsem poslední možnost pohlédnout mu do očí. Zvedla jsem tedy hlavu a očima plnýma slz jsem mu oplácela upřený pohled. „Pro tebe.“ Vydechla jsem. „Nechápu.“ Zakroutil hlavou. „Proč pláčeš Leah?“ Zeptal se něžně a přistoupil o krok blíž. Neuhnula jsem. Zůstala jsem stát. Jemně se dotkl mé tváře a odhrnul z ní pramínek vlasů. „Co se děje? Mě to můžeš říct.“ Ujišťoval mě tiše. Znovu jsem zavzlykala. Netušila jsem, že loučení bude tak těžké. „Ne, nemůžu. Jen se postarej o Setha, prosím.“ Jake zakroutil hlavou. „Udělej to pro mě.“ Prosila jsem naléhavě. „Dobře.“ Přitakal. „A teď prostě odejdu, a ty už mě nikdy neuvidíš.“ Slíbila jsem a ustoupila. „Leah.“ Zašeptal a natáhl se pro mou ruku. Zdusila jsem další vzlyk. Při jeho doteku mi naskočila husí kůže. „Jsi si tím jistá?“ Zeptal se.“ Přikývla jsem. „Potřebuju tě. Kdykoli se můžeš vrátit.“ Povzdechl si. Potom si mě přitáhl do náruče a objal mě. Na moment jsem zavřela oči a představila si, jaké by to mohlo být. Jaký by mohl být můj život, kdyby se odehrával podle pravidel, které netrhají srdce na kusy. Potom jsem ho odstrčila. „Sbohem.“ Zašeptala jsem naposledy. „Vrátíš se?“ Zeptal se, když jsem se otáčela k odchodu. Jen jsem pokrčila rameny. „Jednou se mi vrať.“ Zaprosil. Cítila jsem v těch slovech dominaci. Ten rozkaz byl tak neodolatelný, že jsem toužila ho jednou uposlechnout. „Jednou se vrať a vysvětli proč.“ Dodal. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech.

Naposledy jsem se ohlédla a pousmála. Přesně takhle jsem si ho chtěla pamatovat. Něžného, plného soucitu. Jacoba, který mě měl alespoň trochu rád. Potom jsem se proměnila a pomalu se vydala vpřed. Nesnažila jsem se zastavit slzy. Nevěděla jsem, kam jdu. Nepokoušela jsem se na to přijít. Jediné co jsem cítila, bylo zklamání z života. Život mi vzal všechno a nevrátil nic. A já jsem s tím byla smířená. Naposledy jsem se ohlédla za svou minulostí, i když jsem věděla, že na ni nikdy nezapomenu. Udělala jsem dobře. Kdybych zůstala, způsobila bych mu tím bolest. Cítil by se kvůli mně provinile. Bylo lepší být míle a míle odsud a vědět, že je někde opravdu šťastný. Už jsem se nemohla ptát, kolik kroků budu muset jít. Nemohla jsem počítat míle ke konci. Já jsem už konec dávno zažila. Byl hořký a krutý, ale zanechal ve mně stopu naděje. Lidé, které jsem milovala byli v bezpečí a šťastní. A já jsem dělala to, co jsem uměla nejlíp-utíkala jsem před svým osudem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Strmá cesta - Soutěžní povídka:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!