Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od AshleyS

05.07.2011 (09:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1076×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Májová noc

písnička

Byl pozdní večer – první máj.

Večerní máj byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

Kde borový zaváněl háj.

Tento svátek jsem nikdy neslavila.Na zámku je dnes ples, ale já se ho neúčastním. Raději jdu na louku k jezírku odpočívat. Ulehla jsem do trávy a zvažovala své možnosti. Mám se vdát za lorda Jacoba Blacka, nejbohatší a nejžádanějšího muže z celého okolí. Měla bych být šťastná a nedočkavá svatby, ale já nejsem. Patřím mezi dívky, které by si chtěly vybrat mládence podle svého srdce a ne podle otcova přání. Ležela jsem uprostřed louky a rozjímala, když se v křoví ozval praskot. Slunce už se ztrácelo za horami a já dostala strach. Měla bych utíkat domů, ale já se nedokázala pohnout. Někdo tam stál. Když poslední sluneční paprsek zapadl za horizont a oblohu pokryl plášť vládkyně noci, postava se pohnula směrem ke mně. Byl to mládenec. Nikoho krásnějšího jsem nikdy neviděla. Podíval se na mě a sladce se usmál.

„Na prvního máje by jste měla trávit den se svým snoubencem slečno Swanová. Tím spíše noc.“

Byl to syn obchodníka Carlisle Cullena. Edward. Přestěhovali se sem nedávno.

„Máj já nedržím.“

„To byste měla. Vyznání lásky, polibek pod rozkvetlým stromem, romantické procházky ve dvou…….“

„Jak jsem řekla, máj nedržím.“

„Já vlastně také ne. Na mě má láska teprve někde čeká.“

Smutně se usmál a pak mě chytl za ruku.

„Pojď, něco ti ukážu.“ Vyhoupl si mě na záda a asi za sekundu jsme byli na nejkrásnějším místě, jaké jsem kdy viděla. Louka poseta bílým kvítím a osvícena měsíčním svitem. Nebe pokryto stovkami třpytivých princezen, které jsou strážkyněmi této louky.Otočila jsem se a až příliš blízko uviděla jeho tvář.

„ To je krása.“

„ Co je krása této louky v porovnání s tebou.“

Jeho ústa byla až příliš blízko těch mých. Hleděl na mě svýma zlatýma očima a já naše rty spojila v jedny. Překvapilo mě, jak byla chladná. Nevím,  jak dlouho jsme tam stáli a jen tak se líbali ve světle měsíce, ale pomalu začalo svítat. Všimla jsem si, že už nejsme uprostřed louky, nýbrž na jejím okraji pod rozkvetlou třešní. Podívala jsem se mu do očí, které byly tmavé jako uhly ale po mém pohledu zezlátly, zněžněly. Jeho obličej se celý třpytil. Nevěděla jsem co se s ním děje, ale on se jen usmál.

„Bello, já……už musím jít.“

„Ale……..“, ani jsem nedořekla a už byl pryč. Zůstala jsem tam stát jako politá kýblem vody. Po chvíli jsem se rozhodla vrátit domů. Edwarda jsem už neviděla…………….

Uplynul rok a my opět oslavujeme 1.máj. Stala se ze mě paní Blacková . Asi se ptáte, zda jsem se do Jacoba zamilovala, ale opak je pravdou. Začala jsem ho ze srdce nenávidět. Stal se zlou osobou, a já už nemohu dál. Jsem tady nešťastná. Pravdou je ,že ta májová noc mi změnila život. Teď už vím, kdo je má láska života a nemůžu být s ní. Edward i jeho otec zmizeli a nikdo o nich neví. Dny i noci trávím sama v paláci, Jacob doma moc nebývá a to je dobře. Dnes tu nebude celý den a já jsem šťastná, že tento nesmyslný svátek strávím sama. Půjdu k jezeru odpočívat tak jako každý rok. Cesta z paláce je delší než z mého starého domu, ale mě to nevadí. Za necelou hodinu jsem byla na místě. Lehla jsem si do měkké trávy a přemýšlela. Co taky chcete dělat celé dny v paláci bez jediné kamarádky. Měla jsem jednu, Angelu, ale ta se asi před půl rokem vdala. Včera mi psala dopis, že je šťastná a nedávno zjistili, že čekají dítě. Moc jí to přeju. Začíná se stmívat, budu muset domů. Naposledy jsem zavřela oči a nasála atmosféru teplé louky. Když jsem otevřela oči, nemohla jsem popadnout dech. Můj Edward ležel vedle mě a zamyšleně mě sledoval.

„ Ahoj Isabello.“

„Edwarde, ty ses vrátil. A…Ale …jak…proč…“

„Nevrátil jsem se. Musím odtud odejít. Všechno ti vysvětlím. Bello….já … miluju tě. Nemůžu bez tebe žít… já … jen jsem tě chtěl vidět. Ale z tebe je vdaná paní“,poukázal na můj prsten.

„Vdaná neznamená šťastná Edwarde. Taky tě moc miluju  “

„Ach Bello, tolik se mi stýskalo.“

Políbil mě a já mu polibky dlouho oplácela. Vyprávěla jsem mu o tom roce a o svatbě, taky o tom, jak mě Jacob nechává doma a v neposlední řadě o své osamělosti a smutku. Tolik se mi po něm stýskalo.

„Bello, tak pojď se mnou. Žiju na jihu země se svým otcem a jeho ženou Esme. Teď u nás bydlí ještě dva páry Rosalie s Emmetem a Alice s Jasperem.“

„Šla bych ráda, ale nemůžu. Jacob by nás zabil.“

„Věř mi, nás by nezabil.“ Přišlo mu to směšné, ale mě vůbec. Ačkoliv jsem měla strach, věřila jsem mu.

„Edwarde, já…. chtěla bych se na něco zeptat.Víš,jsi…….“

„ Vím na co se chceš zeptat. Bello já…nejsem člověk. Slyšela si někdy o nadpřirozenu? O vílách, čarodějích, vlkodlacích a ….. o upírech, kterým jsem se před stoletím stal….. “

Čekal na mou reakci a já nevěděla co mám říct. Nevěděla jsem, jestli se mám bát a nebo být šťastná, že se mi přiznal. Nevím, jak dlouho jsem tam bez pohybu stála,ale pak jsem ho jen beze slova políbila. Naši lásku nepřekoná nic. Po dohodě jsem se vrátila k paláci a sbalila si pár věcí. Hlavně památky na rodiče a mou babičku. Edward přišel oknem a vzal mou tašku do rukou. Pak si mě dal na záda a běželi jsme. Už jsem nebyla tak překvapená jeho rychlostí a „let“ jsem si užívala. Za dvě hodiny už mi otvíral dveře jejich velikého domu. Ačkoliv je 14. Století,jejich dům sem vůbec nezapadal. Byla to podivná krabice s obrovskými prosklenými stěnami. Na prahu už nás vítal jeho otec s nějakou ženou.

„Vítám tě u nás Isabello, jsem rád, že jsi tady. To je má žena Esme.“

„Ráda tě poznávám Bello“, řekla a mateřsky mě objala. Pak jsme vešli do haly a byl mi představen i zbytek rodiny. Ta malá Alice mě popadla a už mi ukazovala mé komnaty. Musím říct, že větší pokoj jsme neměla ani u Jacoba v paláci. Když jsme s Edwardem osaměli sdělil mi náš plán.

„ Belli, od dnes ti budeme na veřejnosti říkat Kristen. Je to tvé krycí jméno. Máš nový rodný list a všechno potřebné k tomu, aby tě tu nikdo nehledal.“

„Děkuji.“

„Bello“, poklekl na jedno koleno a něco vyndal z kapsy, „vezmeš si mě?“

„A…ano“, odpověděla jsem dojatě. Nasadil mi prsten po své matce, který odteď patří mě. Do týdne jsem měla krásné svatební šaty a těšila se na svou druhou svatbu. Jen mi je trochu líto, že se budu vdávat jakou Kristen Stewart, místo Bella Swan , ale i tak. Edward bude můj a na tom se nic nezmění.  Za nedlouho byla velká svatba.

Líbánky jsme strávili nedaleko domova  v malé chaloupce uprostřed lesa. Tam jsme počali dítě. Alice, o které jsem se až příliš pozdě dozvěděla, že má vidění budoucna, nám nechtěla nic říct jen, že vše dobře dopadne. To se mi ulevilo. Carlisle, který má dobré sebeovládání, si zařídil od porodní báby kurz, přeci jen jsme nevěděli, co od našeho miminka očekávat.  Mé těhotenství trvalo místo devíti měsíců jen šest. Těhotenství jsem si užívala. Hlavně to obskakování.

„Bell, nechceš polštář?“

„Bell, sklenici vody máš na stolku.“

„Belli, nemáš hlad?“

„Bello, nebolí tě něco?“

Tak se to vleklo celého půl roku. Byl zas první máj. Chtěla jsem si ho tentokrát užívat se svým milujícím mužem, ale miminko mi to nepřálo a chtělo jít na svět. Porod trval neuvěřitelných 48 hodin. To přišlo na svět mé první děťátko. Holčička, má malá Renesmee. Čekalo mě ale překvapení. Za deset minut se ozvalo druhé. Chlapeček. To mě překvapilo. Carlisle podal malého Edwarda Edwardovi a čekal na mé třetí dítě. Byla to holčička, ale já to už nezvládala.  Upadla jsem do nevědomí………..

Po třech dnech bolestí jsem otevřela oči. Vše bylo jasné a tak… jiné. Ležela jsem na nějaké pohovce a celá má nová rodina stála u mě i s mými dětmi. Můj manžel se na mě smutně usmíval a já nevěděla, co se děje.

„ Bell… já vím, že jsi zmatená, ale já to musel udělat. Jinak by jsi byla mrtvá. Tvé tělo by porod nezvládlo a……..“

Co se mi to snaží říct? Chvíli jsem si jeho slova přehrávala v hlavě a pak mi to došlo. Já jsem upír. Tak to je moc. Já nechtěla upírem být. Nevím, co mám na to říct, ale to pálení v hrdle je nesnesitelné. Bezmyšlenkovitě jsem vyskočila z okna a běžela pryč. Na louce jsem uviděla pár srnek a instinktivně jsem po nich skočila. Když už z nich nezbyla ani kapka krve, lehla jsem si do trávy. Tak jako jsem kdysi řešila svůj smutek. Po pár hodinách jsem se vracela k domovu. Mám tam milující rodinu s mými dětmi. Už na mne čekali.

„Ach Bello, já……..“

„Edwarde ne, já vím, že jsi to musel udělat a jsem ti za to vděčná, jen jsem to musela vstřebat. Víš……já….no, můj otec nenáviděl upíry. Pár jich bylo v okolí našeho domu a .no…..byli jiní než jste vy. Byli zlí a……… když mi bylo deset, zabili mou maminku. Proto jsem ti tenkrát nedokázala nic říct. Ale má láska k tobě je mocnější, než upíří svět. Jen jsem se nechtěla stát monstrem, co zabilo mou matku. Ale, tam na louce, jsem vysála pár srnek a tak mi došlo, že se dá žít i bez lidské krve.“

Všichni na mě koukali jako na blázna. Ale asi po deseti dlouhých vteřinách přikývli se slovy, že to taky zkusí. Jejich sebeovládání bylo na hranicích, ale i tak se snažili a já jim za to byla vděčná.

O rok později……………..

Ten rok tak rychle utekl. Má trojčátka slaví první narozeniny. Renesmee má dlouhé plavé vlásky do půl zad a ráda se pěkně obléká. Elisabeth má hnědé vlásky a je jako já, když jsem byla člověk. Je nešikovná a ráda je sama a čte si.

No a malý Edward? Nejvíc si rozumí s Emmetem a dělají různé lumpárny. Má rodina se během roka naučila žít bez lidské krve a já jsem za to ráda. Jacob zemřel při bitvě s Francouzským králem. Už o něm neuslyšíme. Za  věčné štěstí vděčím té osudné májové noci. ……………

Konec

AshleyS

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od AshleyS: