Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Štěstí v neštěstí od patulka13

Laurent


Štěstí v neštěstí od patulka13Poviedka Štěstí v neštěstí od patulka13 sa umiestnila na 14. mieste.

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 


patulka13 - Štěstí v neštěstí

Seděl jsem v obývacím pokoji před televizí, a ani jsem nevěděl, co se tam děje. Jediné, co mě zajímalo, byla má rodina. Sice je to už týden - přesněji sedm dní, třináct hodin a dvacet osm minut -, co se Renné sbalila a spolu s malou Bellinkou odjela za svou matkou do Phoenixu, ale já se z toho nedokázal dostat. Minuty plynuly dál, a já stále seděl na pohovce a vzpomínal na společné chvíle - na chvíle, kdy jsem uviděl Bellu jako malinkou holčičku, ještě v rukou doktora. Její první pláč, první zoubek, první slovo, první kroky... Všechnu mou radost mi teď Renné sebrala a já najednou neměl nic. Chtě nechtě, vrátil jsem se v myšlenkách k minulému týdnu, kdy jsem na kolenou prosil, aby neodjížděly, aby zůstaly se mnou.

„Prosím, Renné, nedělej mi to," prosil jsem ji, když mi po tvářích stékaly první slzy, „udělám cokoliv, jen tu zůstaňte."

„Je mi líto, Charlie. Oba moc dobře víme, že jsme udělali chybu, když jsme se vzali tak mladí. Byla to chyba, oba jsme to přiznali, bohužel Isabellka přišla na svět dříve, než jsem to stihla zarazit," odpověděla omluvně. V očích se jí také zračily slzy, ale byla silnější. To ona byla nyní ta, která dokázala své emoce tak dokonale skrývat. Já to nedokázal. Ne, když mi odchází má jediná rodina, kterou mám.

„Bohužel?" dotázal jsem se nevěřícně. „Ty si myslíš, že tohle byla chyba?" Poukázal jsem na malou holčičku sedící v autě.

Ohlédla se za sebe a smutně se pousmála. Otočila se zpátky na mě a tentokrát jsem poznal, že to myslí vážně.

„Ne, my dva jsme byli ta chyba. Neměli jsme se brát, mnohokrát jsme se o tom bavili. Je mi to líto, ale jestli jí mám dopřát správný život, rozhodně to nebude tady. Tady by se dusila, stejně jako já," dodala, otočila se a bez jediného pohledu nasedla do auta a odjela pryč. A tím se můj život zhroutil.

Dlouhé dny po té události jsem nechodil do práce, jedl jen v nutnosti, skoro nespal. Billy, můj dobrý kamarád, se mě snažil jakkoliv vrátit zpátky do přítomnosti, ale já v tu chvíli žil minulostí. Billy o mě měl starosti, a proto mě spolu se svým synem Jacobem jezdili navštívit. Většinou mluvil jen on, já byl zabloumaný ve vlastních myšlenkách.

Ale po několika letech to pak přišlo. Dopis, z Phoenixu, od Renné. Nemohl jsem tomu uvěřit, přesto jsem nedočkavě dopis rozevřel.

Milý Charlie,

Opět se omlouvám za své tehdejší chování, ale jinak jsem to udělat nemohla. Bella má už pět let a chce jet na Vánoce za tebou. Myslíš, že bych ji mohla dovézt? Měla by radost, už teď je štěstím bez sebe.

Víš... nepamatuje si na tebe. Tenkrát, jak jsme se odstěhovaly... Snad jí to nějak vysvětlíš, já na to nemám sílu. Vzpomínky bolí.

P.S. Zítra – v sobotu -, přibližně kolem poledne, bychom měly být na letišti v Seattlu.

Renné s Bellou.

S jistotou jsem si uvědomil, že nastal čas dát vše do pořádku. Zítra přijede Renné s Bellou a já nemám nic, čím bych je přivítal. Vlastně nemám absolutně nic. Billy mi vždy dovážel jídlo, spolu se Sue uklízeli, dělali mi z mého domova ten pravý domov. Momentálně jsem na to byl ale sám a musel jsem si sám pomoct.

Bez jakéhokoliv čekání jsem se zvedl a začal uklízet. Tričko sem, boty tam, všechno jsem někam vrazil a ani se nezajímal kam. Nejdůležitější bylo ale něco jiného... Přichystat Belle pokoj.

 

To byl ale zároveň ten největší problém. Netušil jsem, co může mít pětiletá holčička ráda, takže jsem potřeboval nutně ženskou radu. A proto jsem zavolal Sue, která, jako vždy, okamžitě přijela.

„Zněl jsi vcelku rozrušeně, stalo se něco?" zeptala se, jen co jsem ji pustil dovnitř. Rychle jsem jí převyprávěl, co se během chvilky stalo, a během tohoto vysvětlování se snažil uklízet. Sue ale stačilo pouhé jméno mé dcerky a všechno jí bylo jasné. 

Vzala do rukou iniciativu a začala radit. „Jako malá holčička jsem měla ráda hlavně růžovou. Takže by to chtělo rychle vymalovat pokoj. Bohužel, do zítřka bychom to nestihli, takže bude muset stačit nábytek. Ale nesmí to být přeplpané zase moc, jen tak akorát. Každá pětiletá dívka ale musí mít své vlastní panenky. A nějakou čajovou soupravu pro pořádání čajových dýchanků - kterých se, jen tak mimochodem, budeš muset účastnit," povídala a zdaleka ještě nebyla u konce. 

Hodiny ubíhaly rychleji, než se zdálo, a venku se mezitím začalo stmívat. První hvězdy vyrazily vpřed přesně ve chvíli, kdy jsme se Sue byli hotoví. Musel jsem uznat, že se to povedlo. Všechen ten vynaložený čas stál za to a já konečně cítil, jak se mi kousek mého srdce vrací.

Na kraji pokoje stála velká postel s růžovým povlečením, na které byla položená velká panenka Barbie spolu s mnoha oblečky. Naopak uprostřed byl postavený malý růžový stoleček s židlemi a čajovou soupravou – jak Sue říkala, pro čajové dýchánky.

Vše vypadalo tak normálně, tak přirozeně, až jsem tomu nedokázal uvěřit. Tohle jsme dokázali za jeden jediný den? S radostí jsem se podíval na Sue, která se na mě ve stejný okamžik také otočila.

„Myslíš, že se jí to bude líbit?“ zeptal jsem se se značnou obavou v hlase. Jen se pousmála a přátelsky mě objala.

„To víš, že bude. Je tak malá, že jí přijde hezké všechno, co pro ni její otec udělá, věř mi,“ odpověděla s úsměvem na rtech. Spolu jsme sešli do obývacího pokoje, kde jsme unaveně usedli na pohovku.

„Byl to dlouhý den,“ pronesl jsem polohlasem ke Sue  a  položil si hlavu na její rameno. V tu chvíli mi to přišlo absolutně normální, dokonce ani ona nic nenamítala. Nevím, zda uběhly minuty, nebo snad hodiny, ale plný radosti jsem usnul.

Probudily mě až první sluneční paprsky dopadající na má zavřená oční víčka. Rozhodně to bylo příjemnější, než když jsem se budil kvůli nočním můrám. S údivem jsem zjistil, že Sue je stále vedle mě, tentokrát měla ale položenou svou hlavu na mém rameni a spokojeně spala. S úsměvem jsem ji pozoroval, a popravdě? Nikdy jsem si toho tak moc nevšimnul, ale byla krásná. Obzvláště teď, ve spánku.

Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem jí hlavu položil na pohovku a odešel do kuchyně, kde jsem po dlouhé době něco uvařil. Sice jen obyčejná smažená vajíčka, ale i to se počítá. Nevědomky jsem se začal pohybovat do rytmu písničky znějící z rádia a věřte nebo ne – užíval jsem si to. Stejně nebyl nikdo, kdo by mě viděl, takže jsem se necítil nijak trapně.

Jen co jsem ale dodělal snídani pro mě a Sue, všiml jsem si, kolik je už hodin. Jedenáct. A kolem dvanácté už musím být v Seattlu. Nejvyšší čas se obléct a...

Sue stála ve dveřích a sledovala mě. Celou tu dobu. „Nevěděla jsem, že umíš tancovat,“ podotkla se smíchem a přešla k jídelnímu stolu, o který se opřela. „A dokonce vaříš,“ dodala a nakoukla pod mou ruku na vajíčka. „Ale stejně bys potřeboval absolvovat nějaký kurz vaření,“ smála se a v očích jsem viděl již známé jiskry radosti.

Všimla si mého pohledu na hodiny a pochopila. „Je čas?“ zeptala chápavě. Jen jsem pokýval hlavou a s omluvným úsměvem se ji připravil vyprovodit. Ona ale byla opačného názoru.

„Jedu s tebou,“ řekla jen a víc se se mnou o tom bavit nechtěla. Proto jsme okamžitě vyjeli a jeli jakým jiným, než policejním autem, protože jsem šerif místní policie.

Celou cestu jsme si spolu povídali a smáli se, za což jsem byl srdečně vděčný. Dobrá nálada nás doprovázela až na letiště, kde jsme pokračovali v našich rozhovorech, které zahrnovaly obzvláště naše životy. Přímo jsem toužil se víc dozvědět o Sue a jejím životě, takže jsem se ptal na všechno, co mě v tu chvíli napadlo. Ani ona neváhala a ptala se mě i na ty nejsoukromnější otázky, na které jsem, občas nechtěně, odpovídal. Byla to příjemná změna.

Mezitím letadlo přiletělo a já s neskrývanou radostí hledal, jestli někde neuvidím Renné s Bellou. Stále nešly, až jsem se začal bát, že to Renné vzdala, ale díky Sue a jejím povzbuzujícím slovům jsem počkal.

A pak jsem je uviděl. Malá roztomilá holčička seskakovala poslední schůdek, za ní Renné a za ní... Muž držící ji za ruku. Má nálada opět klesla na bod mrazu a já zapomněl na předešlé chvíle plné radosti. Úsměv mi zamrzl na rtech, přesto jsem statečně vystoupil z auta. Držel jsem se, abych nedal najevo znát svou bolest, přesto jsem cítil, jak se mi slzy tlačí do očí.

Zhluboka jsem se nadechl, nasadil falešný úsměv a vykročil vpřed své rodině. Už zdálky jsem mohl poznat, že Belliny oči jsou stejné jako ty mé. Stejně krásné a hluboké. Nejprve se rozběhla směrem ke mně, ale pak si všimla Sue a schovala se k Renné. Ta se na ni jen usmála, něco jí zašeptala a s ní i s tím mužem došli až k nám.

„Charlie, moc ráda tě zase vidím,“ pozdravila mě a na přivítání mě lehce objala, zatímco já se snažil se k ní moc nelísat. „Tohle je Phill, můj přítel,“ představila toho muže bez jakékoliv bolesti v hlase, bez slz v očích, jen tak obyčejně. Potřásl jsem si s ním rukou a opět se vrátil zpátky vedle Sue. To ona mi dnes dodávala tu odvahu, abych se na místě nesložil. Pak si všimla Sue po mém boku a znatelně se zamračila.

„Sue, vůbec ses za ty roky nezměnila,“ podotkla s pozvednutým obočím, zatímco si ji pořádně prohlížela.

„Škoda, že to stejné nemůžu říct i já o tobě, Renné,“ pronesla a otočila se na Philla, na kterého jen kývla.

„Těší mě,“ podotkl Phill a s úsměvem Sue podal ruku, která mu úsměv rozhodně neoplatila. Déle jsem tu už být nechtěl, a proto jsem přešel rovnou k věci a otočil se na malou Bellu schovávající se za Renné.

„Budete tu s Phillem taky, nebo jedete rovnou domů?“ zeptal jsem se vcelku nepříjemně, ale přesto ještě stále slušně. Nikdo se nepozastavil nad mým tónem hlasu, přesto mě Renné spražila ostrým pohledem.

„Ani jedno, s Phillem máme na týden zarezervovaný hotel zde v Seattlu. Takže kdyby se tu Belle... nelíbilo, může být s námi,“ odpověděla klidně, až jsem to přestal chápat.

„To je dobrý, Belle se u mě bude líbit, že ano Belli?“ otočil jsem náš rozhovor i na ni. Zatímco se na ni otočily všechny naše pohledy, ona zrudla a začala jen něco koktat. Nastala chvíle ticha a nikdo nevěděl, co říct. Phill se nechtěl zapojovat do rozhovoru mezi mnou a Renné, naopak Sue už neváhala ani vteřinu.

Udělala krok vpřed směrem k Belle, ke které se sehla a sladce se na ni usmála. „Těšila ses ke svému tatínkovi?“ pronesla opatrně a bylo znát, že s dětmi to umí. Ta přikývla, nic víc k tomu však neřekla.

„Máš ráda panenky?“ pokračovala v otázkách a Renné si jen odfrkla nad jejím snažením. Bella zřejmě nebude nijak komunikativní dítě. Řekl bych, že je až příliš po mně – neklidné dítě před známými, stydlivé před těmi cizími.

„V pokojíčku máš totiž takovou velkou panenku, kterou můžeš oblékat tak, jak budeš chtít ty,“ nabídla jí s nadějí v hlase. To zabralo, protože se automaticky rozmluvila.

„Má růžový šaty?“ zablekotala skoro nesrozumitelně, přesto jsme jí všichni rozumněli.

„Samozřejmě! Co by to bylo za panenku bez růžových šatů?“ zhrozila se naoko a dokázala tak Bellu rozesmát. Nepatrně na mě mrkla a opět se narovnala.

„Takže můžeme vyrazit?“ zeptala se s vítězným pohledem.

„Ještě jsme si chtěli s Bellou chvilku popovídat, ale –“

„Já se neptala tebe,“ přerušila Sue Renné, „ptala jsem se tady Belly,“ dořekla a nebrala na vědomí vražedný výraz Renné.

„Je to snad má dcera, ne?“ rozvztekala se a chytila Bellu, která jen zmateně těkala pohledem mezi Sue a Renné. Kdyby mohla Renné vraždit pohledem, Sue už by nebyla naživu, tím si můžu být jistý. Obě byly připravené se do sebe v okamžiku pustit, ale to jsem nemohl dovolit.

„Ale je to i má dcera, a ty jsi ji měla u sebe celých pět let. Teď ji zase můžu mít u sebe já, nemyslíš?“ odhodlal jsem se a vložil se do jejich rozepře. Sue se na mě povzbudivě podívala, zatímco Renné mě – opět – vraždila pohledem.

„Popravdě si nemyslím, že je dobrý nápad ji jen tak nechat u tebe. Obzvláště ne potom, když vím, že se nedokážeš postarat ani o sebe, natož o někoho dalšího,“ zchladila mě a těsněji k sobě Bellu přivinula.

Její slova mě zasáhla jako kudla do srdce. Měla pravdu. Nedokážu se postarat ani o sebe, natož o své dítě. Odevzdaně jsem jen tak stál a čekal, zda mi tady Bellu nechá, nebo ne. Vzpomněl jsem si, jak jsem každé Vánoce seděl u vánočního stromku s Billym, Jacobem a Sue, a čekal, jestli se náhodou neotevřou dveře a Renné s Bellou nevejdou dovnitř.

Tentokrát jsem už věděl, že Vánoce strávím i s Bellou, jelikož jsou už zítra. Sotva jsem ale pomyslel na společné Vánoce, první sněhová vločka mi dopadla na tvář. Další a další se spouštěly k zemi a já dostal zpátky pod kontrolu svou odvahu. Teď už se nemíním vzdát své dcery, další Vánoce nechci prožít ve smutku.

„Máš pravdu,“ řekl jsem, čemuž se Renné udivila. Bojovně jsem pozvedl hlavu vzhůru a tentokrát se nemínil vzdát. „Máš pravdu,“ zopakoval jsem, „ale lidé se mění. A stejně, jako ses změnila ty, změnil jsem se i já. Bella je i má dcera a ty nemáš to právo mi ji vzít. Pět let jsi s ní byla jen ty. Pět let jsem byl sám, bez tebe, bez své dcery. Víš, co to je? Pět let?“ pokračoval jsem a rozhodně ještě neskončil. Teprve jsem začínal. „Chci po tobě jen jeden týden. Pak si ji klidně vezmi zpátky, ale dopřej mi alespoň ten týden se svou dcerou. Jen Vánoce,“ dořekl jsem a po této dlouhé řeči se opět nadechl.

Sníh padal ze všech stran a připomínal mi tu vánoční dobu, kterou jsme ještě trávili jako rodina. Dostal jsem novou šanci a nesmím ji nechat odejít, ne tentokrát.

Renné na mě jen koukala s pusou otevřenou a očima vytřeštěnýma. Nemohla uvěřit, že jsem něco takového dokázal říct já. Nikdy dřív jsem totiž ani neuměl odporovat, většinu času jsem jen přikyvoval, sem tam něco prohodil, jinak byl docela v klidu.

„Asi máš pravdu,“ zašeptala po chvíli. „Má právo být se svým otcem alespoň na Vánoce,“ dodala a pohledem sklouzla na Bellu, která chytala velké sněhové vločky do svých malých ručiček. Sotva se dotkly její holé kůže, okamžitě se rozpustil, ale jí to nevadilo. Jak málo stačí k dětské radosti...

Podívala se na mě, nepatrně se usmála, a opět se pustila do chytání vloček.

„Chápu, že ji nechceš opustit, ale není to jen tvá dcera,“ zopakoval jsem znovu a doufal, že už odtud budeme moci odjet.

Nedlouho poté, už jsme konečně seděli v autě a jeli zpátky do Forks. Tentokrát i se žvatlající Bellou na zadním sedadle. Byl jsem tak šťastný, že jsem celou cestu ani nic neřekl. Na druhou stranu se Sue s Bellou celou dobu bavila. Rozumněly si, a to mě na tom těšilo.

Doma jsem Bellu provedl po domě, ukázal jí, kde co je, její pokoj jsem však nechal až jako poslední. Když jsme vešli dovnitř, vrhla se na postel, na které se hned rozvalila. Hrála si se svou novou panenkou a medvídkem, kterého si přinesla z Phoenixu. Když jsem ji takhle viděl, věděl jsem, že mé srdce může být jednou opět celé.

Nechal jsem ji v jejím pokojíčku a šel za Sue, která čekala u okna v obývacím pokoji. Sledovala padající sněhové vločky, které se už usazovaly na trávě a tvořily tak krásnou zimní krajinu. Stoupnul jsem si vedle ní a bez jakéhokoliv slova ji objal.

Zašeptal jsem směrem k ní své díky, což bylo jediné, na co jsem se v tuhle chvíli zmohl. Byl jsem opravdu vyčerpaný, ale zároveň šťastný. Měl jsem prostě skvělou náladu, kterou jsem si nemínil jen tak kazit.

Sue mi opětovala mé objetí a spokojeně se o mě opřela. Jen tak jsme spolu stáli u okna a sledovali, jak se venku vše zahaluje sněhem.

„Tati?“ zaskřehotal slabý hlásek mezi dveřmi. Okamžitě jsem se otočil a pohlédl na plačící Bellu.

„Stalo se něco?“ zareagoval jsem okamžitě a přešel k ní. Neodpověděla, jen se koukla na Sue, a pak do země.

„Budeme mít vánoční stromeček?“ zeptala se polohlasně a opět se jí z očí skutálely slzy. S úsměvem jsem jí je setřel a přinutil ji se mi podívat do očí.

„Myslíš, že by nás Santa našel bez správně ozdobeného stromečku?“ odpověděl jsem na otázku otázkou tónem, který dával jasně najevo, že stromeček budeme mít. Setřela si své slzy, objala mě a se smíchem zmizela opět ve svém pokoji. Spokojeně jsem se posadil na pohovku, ani nezapínal televizi, jen přemýšlel.

„Je roztomilá, že?“ vyrušila mě z myšlenek Sue, která si ke mně přisedla. Přikývl jsem, pohlédl na ni a chytil ji za ruku.

„Je přímo nádherná,“ povzdechl jsem si. Dlouho do večera jsme si všichni povídali a pořádali čajové dýchánky spolu s panenkou a panem Méďou. Byla to zábava, to musím uznat, ale stejně jsem si oddychl, když konečně Bella usnula.

Sue opět zůstala přes noc, tentokrát jsem ji však nechal spát u mě v ložnici, já jsem spal na pohovce – jako každý jiný den.  

Ráno už ale nebylo tak krásné jako předchozí. Sluneční paprsky vystřídal sníh, takže když jsem se vzbudil, uviděl jsem Bellu sedící v tureckém sedu před mým obličejem. Sotva jsem otevřel oči, její malý obličejík se rozjasnil. Stále však seděla na zemi a sledovala mě, jak se snažím posadit.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě z kuchyně Sue s vykouklou hlavou.

„Dobré,“ zamumlal jsem rozpačitě, když jsme si uvědomil, že jsem spal jenom v kalhotách od pyžama, bez trička. Rychle jsem si na sebe nějaké oblékl, s Bellinou pomocí vstal a společně jsme se doplahočili do kuchyně.

„Tady to voní,“ zavískla Bella a vrhla se vpřed ke sporáku.

„Ne!“ vykřikli jsme se Sue zároveň a oba se k ní vrhli. Zmateně se zastavila a podívala se na nás. „Nesmíš chodit ke sporáku, když se vaří, mohla by ses spálit,“ upozornila ji Sue klidným hlasem.

„Promiň, teto,“ zašeptala se skloněnou hlavou. Teto? Vážně teď řekla Sue „teto“? Udiveně jsem se podíval po Sue, které to zvláštní nepřišlo. Co se to tu dělo, zatímco jsem spal?

„To je v pořádku, jenom na to pamatuj, ano?“ uklidnila ji a objala.

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a odešel se převléct. Sotva jsem ale vyšel z kuchyně, rozezněl se domovní zvonek. Bella okamžitě vyrazila ke dveřím a otevřela je.

„Ahoj, ty musíš být Bella, mám pravdu?“ zeptal se Billy, tak jsem přišel ke dveřím.

„Zdravím, Billy,“ pozdravil jsem ho, mezitím co Bella opět utekla. Všiml jsem si Jacoba, jak zvědavě nakukoval za Bellou, a tomu jsem se prostě musel zasmát.

„Tak máš Bellu konečně doma, že?“ zeptal se a sledoval Jacoba, jak se opět natahuje ke kuchyni.

„Bello!“ zavolal jsem ji, a jakmile přiběhla, zastavila se a postavila se vedle mě.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně Billyho a na Jacoba se jen stydlivě usmála.

„Tohle je Billy,“ poukázal jsem na staršího muže sedícího po mém boku, „a tohle jeho syn, Jacob,“ ukázal jsem na malého klučinu, kterému jeho tvář zdobil úsměv, který dostane každou holku do kolen.  Bella k němu přiběhla, objala ho a vlepila mu na tvář malou pusu.

„Já jsem Bella, pojď si hrát,“ vyhrkla na něj, a to už ho tahala do svého pokoje. S Billym jsme se tomu jenom smáli, ale zanedlouho přišla Sue, tak jsme si začali povídat už normálně.

Tenhle rok jsem se zapojoval do jejich diskuze, tím pádem to bylo o hodně lepší, než předchozích pět let. Hodiny utíkaly jako sníh sypající se za okny, a my ještě museli ozdobit stromeček. Naštěstí nás letos bylo tolik, že jsme práci měli hotovou za chvíli. Nyní se červeno-modrý stromeček ozdobený andělíčky, cukrovím a velkou zlatou hvězdou vyjímal ve středu obývacího pokoje. Světýlka svítila přesně tak, jak měla, takže to bylo prostě dokonalé.

Vše jsme dochystali, snědli společnou večeři – letos dokonce v pěti – a jako rodina usedli ke stromečku. Sednul jsem si vedle Sue, kterou jsem chytil za ruku a propletl si s ní prsty. Bella si sedla k Jacobovi a stále mu vysvětlovala, že panenka nemůže nosit žádné kalhoty, jen šaty. Billy seděl na pohovce a s úsměvem sledoval svého syna.

Pustili jsme se do rozbalování dárků, takže děti se na chvíli staly nezvladatelnými, ale šťastnými. Než jsem se do toho pustil i já, přiklonil jsem se ke své společnici.

„Veselé Vánoce,“ šeptl jsem Sue do ucha a zadíval se jí do očí. Naše rty se setkaly a já necítil nic jiného, než konečně se spojující srdce. Odtáhla se ode mě a s láskou v očích se opřela o mé rameno.

Letos se to povedlo. Měl jsem u sebe svou dceru, kterou jsem roky neviděl. Dokonce jsem se přenesl i přes odchod Renné. Prostě dokonalé Vánoce se skvělou rodinou. 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí od patulka13:

 1
05.01.2013 [19:26]

takové téma jsem snad ještě nečetla Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon malá Bellinka byla poravdu kouzelná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
moc krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.01.2013 [20:13]

McfanTáááákže. Jak jsem slíbila - jsem tu. A protože jsem chtěla! Emoticon Kdybych řekla, že mě to hned od začátku naprosto uchvátilo, trochu bych lhala. Na začátku jsem si totiž řekla - á, sakra, to bude smutný - ale pak, BOMBA. Emoticon Vlastně se mi líbilo i to téma, jelikož já jsem osobně na žádné takové ještě nenarazila. Aby to bylo s Charliem.. Chápeš. Emoticon Emoticon Takže to mě zaujalo a pak samozřejmě celý děj s malou Bellinkou. Emoticon Jsem ráda, že jsem si tuhle jednorázovku mohla přečíst a do nového roku přeju spoustu dalších a lepších výsledků.Emoticon Emoticon
Mcfan... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!