Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Štěstí čeká na každého od KateSwan

„Tři! Dva! Jedna! Šťastný nový rok!“ začali jsme všichni vykřikovat a přiťukávat si skleničkami se šampaňským. Každý si vzal prskavku, zapálil ji a pak s ní mával jako pominutý.

„Šťastný nový rok!“ křičel někdo z okna na lidi, co se procházeli po ulici. To spustilo lavinu, takže jsme se k oknům nahrnuli všichni a zuřivě jsme prskavkami do vzduchu malovali různé klikyháky nebo čerstvě načatý rok 2012.

Venku panovalo teplo – jak jinak, když trávíte Nový rok na Floridě – a nikde žádné stopy po sněhu. Tmavou noc tlumeně osvětlovaly lampy lemující chodníky. Ale nejvíce světla samozřejmě dodávaly ohňostroje. Ať se člověk podíval kamkoliv, vždycky narazil na vybuchující barevné kuličky, které vytvořily nějaký obrazec. A při každém bouchnutí se ozval ohlušující výbuch, který byl tak silný, že jsem cítila, jak mi srdce skáče do rytmu s ním.

Bylo to kouzelné. Obklopená spoustou barev a těmi nejlepšími kamarády, které jsem si kdy mohla přát, jsem upadla do euforie.

„Tak jaký si dáš novoroční předsevzetí?“ zakřičela mi do ucha osoba vedle mě, zatímco v obou rukách držela prskavky a mávala s nimi na všechny strany. Catherine, jak jinak. Nikdo není tak pominutý a ztřeštěný jako ona. Ale je to člověk, ke kterému mám nejblíže, co se kamarádů týče.

„Nevím!“ zakřičela jsem na ni zpátky a přitom krčila rameny. Já nejsem ten typ, co by si něco slíbil a pak to dodržel – už jsem to párkrát zkusila a vydrželo mi to maximálně dva týdny, déle ne.

„Tak já začnu a ty si to ještě rozmyslíš!“ zakývala na mě hlavou. Pak odešla, protože jí dohořela prskavka. Ani ne za půl minuty byla zpátky s celým balením těch prskajících tyčinek. Zapálila jednu a začala s ní mávat ve vzduchu. „Takže… slibuju, že od zítra začnu cvičit a budu to dělat pravidelně, takže na konci roku budu mít skvělou postavu. Budu se pilně učit a zlepším si známky ve škole. A taky se tenhle rok konečně naučím jezdit na prkně. A hlavně, aby mi to vydrželo s Andrewem!“ Prskavka jí zhasla a jen se z ní kouřilo. Tak to chci vidět, jestli všechno, co si naslibovala, splní.

„A teď ty!“ podala mi nezapálenou prskavku a přidržela mi před ní zapalovač.

„Ale já nevím, co bych si měla přát,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak si to koukej rychle rozmyslet, než ti to zhasne, jinak budeš mít smůlu a nic se ti nesplní,“ popoháněla mě a přitom začala kývat hlavou jako ten pejsek do auta, takže se její kudrnaté vlasy barvy tmavého dřeva rozletěly do všech stran.

Soustředila jsem se na jiskry, které odlétávaly od hořící tyčky. Něco bych si měla přát. Ale co? Škola mi jde, o to bych strach neměla. Nechci ani cvičit nebo se naučit nový sport. Všechno jde jak na drátkách… samozřejmě až na jednu věc. Chyběla mi druhá polovička. Všichni kamarádi někoho měli, jen já jsem zůstávala na ocet. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale když jsem mezi těmi všemi páry, není mi zrovna do zpěvu. Tak bych si měla přát, abych k sobě někoho našla? Ale vždyť já na žádná předsevzetí nejsem…

„Bello, už to skoro dohořívá!“ upozornila mě Cat.

„Fajn,“ povzdechla jsem si a pozvedla prskavku výš. „Slibuju, že budu celý rok hledat toho pravého.“ S tím moje prskavka zhasla.

***

„Tři… dva… jedna… Šťastný nový rok!“ přiťukli jsme si skleničkami a usmáli se na sebe. Další rok za námi. Už jich je tolik, že to ani neberu jako něco výjimečného, že vstupujeme do nového roku. Pořád to samé – ohňostroje a prskavky, sníh, chlebíčky a brambůrky, spoustu alkoholu a cinkání skleniček, očekávání od nového roku, neplnící se předsevzetí… nic nového.

„Připravila jsem si pro vás překvapení,“ zašvitořila moje sestra, jen co vyprázdnila svojí skleničku a nadšeně odcupitala do svého pokoje.

Pousmál jsem se. Snažila se to tak ututlat, že na něj nedokázala přestat myslet, takže jsem věděl úplně přesně, o co se jedná.

„Edwarde?“ otočil se na mě tázavě Carlisle. S ním se na mě otočili i všichni ostatní. Věděli, že to vím.

„Edwarde, ani slovo!“ ozvala se z útrob domu Alice ještě předtím, než jsem stačil otevřít pusu. Omluvně jsem pokrčil rameny. Aspoň budou mít překvapení. Určitě se jim bude líbit.

Za chvíli Alice seběhla schody, v podpaží něco zabaleného do igelitu. „Připravila jsem si pro vás… létající balonky štěstí!“ vypískla. „Ještě jsme to nezkoušeli, tak ať vneseme trochu nového do starých životů,“ usmála se a potom každému podala jinak barevný balonek. Nebo spíš jakousi hordu rýžového papíru a bambusu – jak uváděli na obalu – ve které se nedalo vyznat.

„A to má jako fungovat? Pošleš to do vzduchu a tvoje přání se splní?“ díval se trochu skepticky Emmett na svůj zelený rýžový papír.

„Samozřejmě, že je to trochu fantasmagorie, ale tak proč to nezkusit? Aspoň bude nějaká zábava,“ pokrčila rameny Alice. Při slově zábava se Emmettovi až moc podezřele zablesklo v očích.

Vyšli jsme ven před dům. Všude se válel čerstvě napadaný sníh a tvořil tak až pohádkovou krajinu. Všechno, co rostlo, na sobě mělo sněhovou čepici… Sledovat krajinu mě nikdy neomrzí. V dáli byly slyšet dunivé rány, jak někdo zapaloval ohňostroj. Ale přes vysoké stromy jsme nic nemohli vidět.

Alice se dala do stavění svého fialového balonku. Po jejím vzoru si ho každý sestavil a zapálil knot. Balon se pomalu začal nafukovat a nafukovat, až dosáhl svého maxima a světle modře na mě poblikával.

„A teď si něco přejte,“ dirigovala nás. Přitom si stoupla vedle Jaspera, který svíral svůj tyrkysový balonek a soustředil se, aby ho nepustil dřív.

Všiml jsem si, že všichni se shromáždili tak, aby byli vedle svojí polovičky. Esmé v levé ruce svírala svůj červený balonek štěstí, zatímco pravou se držela s Carlislem. Emmett držel Rosalii okolo pasu, zatímco ona měla položenou hlavu na jeho rameni a v rukách svírala růžově pableskující balon. Jen já jsem stál jaksi osamoceně. Věděl jsem, že do téhle rodiny patřím, ale když se takhle spárovali, byl jsem jako páté kolo u vozu. A tím jsem se cítil trochu odstrčený. Neměl jsem nikoho, ke komu bych mohl přijít s každou starostí, nikoho, koho bych objal a užíval si s ním tu společnou chvíli… Až mě z toho píchlo u srdce. Carlisle se obával, aby mě neproměnil moc brzo, že bych nemusel být úplně zralý. Co když má pravdu? Co když nejsem připravený na lásku a na vztah?

Postřehl jsem, jak po mně Alice pokukuje. Zřejmě tušila, co se mi honí v hlavě. Do toho, Edwarde, přej si to. Uvidíš, že se ti to splní. Když si to budeš opravdu přát a budeš se snažit, samozřejmě, že najdeš někoho úžasného, kdo s tebou všechny ty pocity a události bude sdílet.

Smutně jsem se na ni podíval a jedním koutkem pusy se usmál. Nevěřil jsem, že když si něco budu přát, tak se mi to splní. Takový idealista jsem nebyl. Ale nemůžu nic ztratit, když to zkusím…

„Přeju si, abych konečně našel opravdovou lásku,“ zašeptal jsem potichu. Spíš jsem jen pohyboval rty, než mluvil, takže to nikdo nemohl slyšet… a vypustil jsem balonek směrem k nebi.

***

„Napíšeme i Billymu a Jacobovi,“ pobrukoval si Charlie. Seděl u stolu, kde měl poházené papíry s přáním, obálky a spoustu propisek.

Uklidila jsem poslední talíř do přihrádky a sedla si k němu. Snažila jsem se najít nějaký smysl v té změti papírů, ale žádný jsem nenašla. Namátkou jsem jedno přání formátu malého sešitu otevřela. Bylo nadepsané Pro Petera. Řekla bych, že nějaký kolega z práce.

Hřejivý úsměv,

čisté srdce

a jen to dobré

v Novém roce…

přejí Charlie a Bella.

Básnička byla precizně napsaná, Charlie si opravdu musel dávat pozor, když to psal – jindy píše tak, že ani já to po něm nepřečtu. V rohu byla nalepená samolepka s modrými zvonečky, které byly svázané mašlí, a na konci mašle se houpala cedulka s rokem 2013.

„Ehm… tati? Nechci se v tom nějak rýpat, ale…“ kousala jsem si ret, co na to řekne, protože už měl napsané básničky skoro pro všechny.

„Co? Nelíbí se mi, jak se tváříš,“ zamračil se, tušil něco hrozného. „Spletl jsem něco?“

„Víš, když někomu přeješ k novému roku, tak se to píše s malým n,“ vysvětlovala jsem. „Když to napíšeš s velkým, znamená to, že přeješ jen k tomu jednomu dni, dál už ne.“

„Chceš mi říct, že těch dvacet přání, co jsem napsal, jsou špatně?“ podíval se na mě tím pohledem „prosím, řekni, že to není pravda“ a přitom kýval hlavou ze strany na stranu.

„Promiň,“ pokrčila jsem rameny. „Měl ses mě nejdřív zeptat, než jsi začal psát.“

„Do háje!“ zanadával si. „Ale co, vždyť je to jedno. Dokud jsi mi to neřekla, o tom rozdílu jsem nevěděl. Ostatní to určitě taky nebudou vědět, takže to tak můžu nechat…“ mudroval.

„Dělej, jak chceš,“ znovu jsem pokrčila rameny.

„I was looking for a breath of life
For a little touch of heavenly light
But all the choirs in my head say, no oh oh,“ začal mi vyzvánět mobil nahoře v pokoje. Divila jsem se, že ho vůbec slyším.

„Pozdravuj mamku,“ řekl Charlie, přičemž neodtrhl zrak od psaní další básničky – ještě chyběl ten vypláznutý jazyk, jak se pekelně soustředil.

Vyběhla jsem schody k sobě do pokoje a popadla mobil. Neblikala na mě ale fotka mamky.

„Haló?“

„Bello! Tak ráda tě slyším! Přijde mi to strašně dlouho, co jsme se neviděly! Nepřijedeš náhodou? To by bylo super, uděláme oslavu jako minulý rok a ještě víc si to užijeme!“ vychrlilo se na mě z telefonu.

„Cat?“ nejistě jsem ze sebe dostala.

„No samozřejmě! Že ty jsi na mě zapomněla?! Já na tebe nikdy! Pořád mám tu naší fotku pověšenou nad postelí spolu s ostatníma… Tak co, přijedeš? Bude to párty století!“ Úplně jsem ji viděla, jak u telefonu tančí a poskakuje.

Je ale pravda, že jsem na ni dočista zapomněla. Nebo ne zapomněla, ale jakmile jsem opustila Floridu a přestěhovala se do Forks, jako bych tam nikdy nežila. Poznávala jsem nové lidi a na ty staré si nevzpomněla – a myslím, že oni na mě taky ne. Jen ztřeštěná Cat, která takhle obvolává všechna čísla v mobilu každý rok.

„Samozřejmě, že jsem na tebe nezapomněla… jen nebyl čas. A jak ty se máš? Pořád jsi s Andrewem?“ ptala jsem se a horko těžko jsem si vzpomínala na věci, které jsem před časem tak nerada opouštěla.

„Ále, Andrew už dávno není… asi je to hodně dlouho, co jsme si nevolaly. Teď mám nový objev, jmenuje se Jonathan. A je tááááák sladký!“ rozplývala se. Takže její předsevzetí se nevyplnilo. Zajímalo by mě, jak dopadla s těma ostatníma… „A co ty a kluci? Objevila jsi toho pravého? Nevím jak ty, ale já si tvoje předsevzetí pořád pamatuju! Jak jsi řekla: Slibuju, že celý rok budu hledat toho pravého!“

„Ne, nenašla jsem nikoho. Už jsem to dávno vzdala… To bude tím, že jsem řekla, že celý rok budu hledat toho pravého. Jak se říká: Jak na Nový rok, tak po celý rok. Takže pokud se něco má stát, tak až příští rok, protože tenhle rok ho jen hledám,“ rozpitvávala jsem větu a sama se divila, že tomu vůbec rozumím.

„Teď jsem ti dost dobře nerozuměla, ale nevadí.“ Aha, ne všichni tomu rozumí. „A co ta párty? Přijedeš? Musíme to pořádně oslavit, když už jsme přežili ten konec světa, ne?“ zachichotala se a já protočila oči v sloup. Taky uvěří každý kravině.

„Ne, promiň, ale nepřijedu. Budu zřejmě doma s Charliem,“ omlouvala jsem se.

„Škoda, tak snad se uvidíme někdy jindy. Přeju šťastný nový rok!“ rozloučila se a zavěsila. Páni! Tak to teda bylo překvapení!

***

Žmoulala jsem v ruce pozvánku na párty oslavující konec roku a pořád si neposedně poposedávala. Konečně klaply dveře a Charlie s bundou od sněhu se objevil v kuchyni.

„Ahoj,“ přivítala jsem ho.

„Ahoj,“ oplatil mi to a přitom ze sebe oklepával sníh. Už už jsem se nadechovala, že mu něco řeknu, ale on mě předběhl. „Hádej, co se stalo! Potkal jsem Billyho, někam jel, tak se za mnou zastavil a pozval mě, abych s ním strávil Nový rok! Není to super? Spousta smažených ryb a tak… ale pokud nebudeš mít svůj vlastní program, samozřejmě zůstanu s tebou,“ hned to otočil o sto osmdesát stupňů.

„Ne, ne, to je v pohodě… Právě jsem se tě chtěla zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybych šla na jednu párty, pozvali mě tam spolužáci…“

„No jasně,“ odkýval mi to. „Počkej ale – u koho to bude?“ Ach, zvídavý otec…

„U Alice.“ Bylo vidět, jak přemýšlí, ale na žádnou Alice si nemůže vzpomenout. „Cullenová,“ doplnila jsem a to už mu svitlo.

„Páni! Tak to opravdu bude párty! Ale ne, že se tam opiješ a já se stanu dědečkem! Jsem ještě moc mladý na to, aby mě tak někdo nazýval…“

„O to mít strach nemusíš,“ zasmála jsem se a trochu zčervenala. Když mě Alice zvala, říkala, abych určitě přišla, protože má přijet její bratr, taky adoptovaný. Prý byl půl roku v zahraničí a teď se vrací. A já jsem prý přesně ten typ, který by se k němu hodil. Samozřejmě, že kvůli tomu tam nejdu… Ale už jen z vypravování, co jsem o něm slyšela, vypadá hodně zajímavě. Třeba se skamarádíme a… Zatracená Alice! Teď mi nasadila brouka do hlavy!

***

S roztřesenýma rukama jsem zatáhla za ruční brzdu a tím si pojistila náklaďáček, že mi nikam neujede. Skrz sklo jsem obdivovala ten nádherný dům, ve kterém by chtěl bydlet snad každý. Skoro všechny stěny prosklené, velké prostory, moderně zařízené… jo jo, tady si někdo žije. Před domem jsem zpozorovala dav lidí, který se nadšeně kouloval a dobrovolně házel rybičky do sněhu. K těm se tedy rozhodně nepřidám.

Zhluboka jsem se nadechla a vylezla z auta. V další chvíli se mi o čelní sklo rozprskla dávka sněhu. Zbloudilá střela z bitvy, která mě minula o opravdu malý kousek. Raději jsem sebrala všechnu kuráž a vydala se k domu, zatímco jsem se modlila, aby mě nikdo nesestřelil. Doufala jsem, že hned někde narazím na Jess nebo Angelu – měly by tady být taky, ale chtěly už přijet dřív, proto nejely se mnou.

Vyšla jsem po pár schodech na verandu a znovu obdivovala tu obrovskou prosklenou konstrukci. K tomu se z domu ozývala tlumená hudba. Za dveřmi stála Alice, a jakmile mě uviděla, otevřela mi je s úsměvem od ucha k uchu.

„Bello, tys přišla!“ zářila jako sluníčko. Její náladu ještě podtrhovaly zelené šaty se žlutými ornamenty bez ramínek až ke kolenům. „Bála jsem se, aby ses nezalekla…“

„Ještě si to můžu rozmyslet a odejít,“ snažila jsem se být trochu vtipná.

„Kdepak, už tě nepustím,“ zavrtěla rázně hlavou. „Ukaž, vezmu ti bundu,“ svlékla mě z ní a někam ji pověsila. „Páni! Máš nádherné šaty,“ usmála se na mě s šibalským zábleskem v očích.

Podívala jsem se na svoje blankytně modré šaty s jedním ramínkem, taky ke kolenům. Chtěla jsem si vzít normální tričko a džíny, ale pak jsem usoudila, že to asi nebude moc vhodné na takovouhle akci a po dvouhodinové konzultaci s mamkou jsem si vzala tyhle. Snad jsem to moc nepřepískla.

„Děkuju. Ty taky,“ poukázala jsem na ty její.

„Tak pojď, ukážu ti to tady. Jsi jedna z posledních, co tu chyběli.“ Vystoupaly jsme po schodech do prvního patra, kde byl obrovský pokoj, zřejmě obývací. Žádná televize tu ale nebyla, asi kvůli rozbitnosti. Sedačka byla přišoupnutá ke stěně, takže celý pokoj byl jako jeden velký taneční parket. Taky se už na něm pár lidí svíjelo v rytmu hudby.

„Vzadu je kuchyň. Jsou tam všechny nápoje a něco k zakousnutí, takže se neostýchej a prostě si ber, když budeš mít chuť. Támhle v rohu,“ ukazovala do prostoru mezi tanečním parketem a kuchyní, „je muzika. Když přijdeš za DJ, zahraje ti úplně cokoliv. Záchody jsou tady a ještě nahoře…“

„Alice! Nemáme ještě nějaké skleničky nebo kelímky? Už jsou všechny rozebrané a spousta lidí si už nemá do čeho nalévat,“ vtrhl jí do řeči Emmett. Měl na sobě černé džíny a košili. Proč jsem se oblékla jak na ples? Určitě vypadám trapně… „Páni, sluší ti to,“významně na mě mrkl.

„Díky,“ zarděla jsem se a nevěděla jsem, kam s očima. Nebyla jsem zvyklá na takovou dávku komplimentů.

„Říkala jsem přeci, že kelímky budou…“ vzdálila se Alice i s Emmettem někam do kuchyně, takže jsem osaměla. Rozhlížela jsem se okolo sebe, nenápadně pokukovala po ostatních, co dělají. Parket se začal víc a víc plnit. Natahovala jsem krk, jestli náhodou nezahlédnu Jess nebo Angelu, ale nikde nebyly k nalezení.

Ani nikoho jiného známého jsem neviděla, takže jsem nevěděla co. Ach jo, měla jsem si někoho pojistit, teď tu takhle trčím a nevím, co mám dělat…

Zaregistrovala jsem další schody, které vedly do druhého patra. Vím, že bych správně neměla lézt do cizího soukromí, ale Alice říkala, že něco je i nahoře… Nic se nestane, když se tam podívám.

Vyšla jsem druhé schody a ocitla se v chodbě, kde bylo spousta dveří. Šest, pokud jsem dobře počítala. Páni! Prošla jsem se tam a zpátky, obešla všechny dveře, ale všechny byly zavřené. Nechtěla jsem lézt do cizího pokoje bez svolení, jen pokud by dveře byly otevřené dokořán, tak bych nakoukla. Ale měla jsem smůlu, nic.

Sešla jsem znovu dolů, kde už to pořádně žilo. Asi jsem nahoře strávila delší chvilku. Na parketu tančila spousta lidí, nahlas si zpívali spolu se zpěvákem a náramně si to užívali.

„Bello!“ zavolal na mě někdo. Divila jsem se, že ho přes tu vřavu slyším. Hledala jsem dotyčného pohledem a spatřila Alice, jak stojí u paty schodiště a čeká na mě. Rychle jsem k ní došla.

„Hledala jsem tě. A co jsi ty hledala tam?“ střelila pohledem nahoru k pokojům.

„Chtěla jsem se porozhlédnout, ale všechny pokoje jsou zavřené, takže jsem na nic nepřišla,“ pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Hele, chci ti někoho představit. Víš, jak jsem ti říkala, že dneska má přijet brácha?“ ptala se a přitom mě za ruku táhla davem.

„No… jo,“ snažila jsem se to říct nenuceně, ale hlas i barva tváří mě zradila.

„Už dorazil, tak vás chci seznámit – určitě se ti bude líbit!“ mrkla na mě a dotáhla mě až do kuchyně, kde postávalo pár lidí a ujídalo chlebíčky.

„Edwarde?“ volala. Edward? Hm…

„Tady jsi!“ rozzářila se na jednoho kluka v černých džínech a košili, přesně jako byl oblečený Emmett, a přitáhla si mě za ruku. „Bello, tohle je Edward, můj bratr. Edwarde, tohle je Bella, spolužačka,“ představila nás navzájem.

„Rád tě poznávám, Bello,“ řekl a podal mi ruku. A já jen němě zírala. Věděla jsem, že všichni Cullenovi jsou hezcí, ale nenapadlo by mě, že najdu ještě někoho hezčího…  Ne, to nebylo to správné slovo. On byl dokonalý. Bronzové vlasy mu tvořily úžasné vrabčí hnízdo rozházené do všech stran, oči barvy medu byly tak uhrančivé a magnetizující, ostře řezané rysy, bledá pokožka tak typická pro tuhle rodinu, vyšší než já, úžasný hlas… a to charisma, které z něj sršelo! Stačilo jen k němu přijít a úplně jsem cítila, že kdyby řekl cokoliv, udělala bych to.

Zjistila jsem, že na něj koukám jak vyjevená myš. Rychle jsem se vzpamatovala. „Taky poznávám tě ráda,“ vybrebtla jsem a až pozdě si uvědomila, co jsem to vlastně zpatlala za větu.

Edward se na mě jemně usmál a já cítila, jak se okolní vzduch otepluje a moje tváře nabírají jasně červenou barvu.

„Vyprávěla jsem Edwardovi, jak ses k nám před půl rokem přistěhovala – zrovna v den, kdy on odjížděl,“ snažila se nás nějak zabavit Alice.

„Co tě vedlo k tomu, aby ses přestěhovala, jestli se můžu zeptat?“ promluvil na mě Edward tak úžasně zabarveným hlasem, že jsem měla co dělat, abych se soustředila na otázku.

„Ehm… mamka chtěla cestovat, tak jsem přijela za Charliem,“ řekla jsem ve zkratce a byla na sebe pyšná, že jsem nic nezkomolila. Věděla jsem, že teď je řada na mě, abych se na něco zeptala. „A co ty jsi dělal v zahraničí?“ Výborně, lepším se.

„Řekněme, že mě něco popadlo a já musel vyrazit do světa, rozhlídnout se všude možně,“ pokrčil rameny a přitom se usmíval.

„Ale je dobře, že jsi zpátky, už se nám stýskalo,“ přivinula se k němu Alice a stiskla ho v objetí. Po chvíli ho pustila a kmitla pohledem ze mě na něho. „Tak trochu je to tvoje zásluha, že děláme takovou párty. Musí se pořádně oslavit, že bratříček přijel,“ sáhla mu do vlasů a trochu mu je rozcuchala. Jak ale Alice byla malá a Edward, vysoký, vypadalo to komicky. „A tak trochu je to zásluha Belly – nebýt jí, tak asi trávíme další Nový rok sami. Jsem hrozně moc ráda, že jsem tě poznala,“ objala tentokrát mě. „Musím zařídit další občerstvení, omluvte mě,“ odtáhla se najednou, zatvářila se jako andílek a odešla pryč. Vyprovázela jsem ji prosícím pohledem, aby mě tu nenechávala samotnou… ale odešla. Do háje! Alice!

***

„Prosím, už ne! Potřebuju taky někdy vydechnout!“ smála jsem se celá lehce červená a tahala Edwarda za ruku směrem k sedačce, která byla kupodivu prázdná.

„Nic nevydržíš,“ nesouhlasně kroutil hlavou, ale na tváři mu hrál rošťácký úsměv. Přisedl si ke mně.

„Tančení není mojí hlavní doménou,“ poznamenala jsem a napila se ledového džusu, který mě příjemně osvěžil. Tančit po boku úžasného kluka a přitom nespadnout nebo se jinak neztrapnit dá docela zabrat.

„A co je teda tvojí hlavní doménou?“ zajímal se.

„Třeba literatura. Ta mě baví. Nebo i filmy. Ale ne tančení,“ zavrtěla jsem hlavou. Baletem v dětství všechno skončilo, ani taneční jsem bohudík neabsolvovala.

„Literatura… tvůj nejoblíbenější autor? Dílo?“ vyptával se. „Protože taky docela hodně čtu, tak by mě zajímalo, jaký názor na to máš ty.“

„Mezi nejoblíbenější rozhodně patří Shakespeare a Austenová. Ale nejúžasnější dílo, co jsem kdy četla, je Na Větrné hůrce. Emily dokázala úžasně vykreslit postavy tak, že člověk jednou Heathcliffa miluje, pak ho nenávidí a nakonec ho bere takového, jaký je,“ rozpovídala jsem se.

„To je zajímavý… se Shakespearem souhlasím, rozhodně patří do žebříčku top autorů. Austenovou bych zařadil trochu níž, ale taky ujde…“

V tom k nám přišla Rosalie. Na sobě měla rudé šaty, samozřejmě bez ramínek, a končily jí těsně pod zadkem, takže každému vystavovala své dlouhé nohy na odiv.

„Nechtěl bys jeden tanec věnovat své sestře?“ zeptala se, ale ani nečekala na odpověď a odvedla si ho na parket. Edward se sice trochu zdráhal, ale pak se podřídil.

Aspoň jsem měla čas utřídit si myšlenky. Ještě před dvěma hodina jsem byla vynervovaná, že mám být ve společnosti Edwarda a teď bych si ho nejraději nechala jen pro sebe. Normálně se spolu bavíme, jako kdybychom se znali spoustu let, dokonce jsem si s ním několikrát zatancovala… páni, jak se to jenom stalo? Do pití mi nikdo nic nehodil a já piju jen ten džus… Asi to bude tou atmosférou, všichni jsou tady tak šťastný, že se to přenáší na mě a jsem otevřená. Ještě by se mi mohlo splnit to předsevzetí, že najdu toho pravého. No, adepta bych měla, teď jen, jak to dohnat k činům…

Podívala jsem se směrem k tančícímu Edwardovi. Zrovna hráli ploužák, takže Rosalie měla ruce propletené za jeho krkem. Byl to osten žárlivosti, co mě píchnul? O něčem se bavili a vypadalo to, že Rosalie ho o něčem přesvědčuje, zatímco on jí něco vehementně vysvětluje.

Pročesávala jsem parket pohledem, jestli někde nezahlédnu Jess nebo Angelu, ale prostě nikde nebyly. Nevadí, já už si nějakou zábavu obstarala.

Písnička skončila a Edward se posadil vedle mě. „Takže, kde jsme to skončili?“ zeptal se.

Ale vyrušil nás zvuk, jak někdo klepe na mikrofon. „Pomalu, ale jistě se nám blíží půlnoc, takže ještě jednu písničku a pak se bude odpočítávat!“ oznámila všem Alice. Hudba znovu začala hrát a Edward vypadal, že se k něčemu odhodlává. Tu chvíli ale překazila Alice.

„Edwarde, mohl bys prosím dojít s Emmettem pro šampaňské? Kdybyste to nepobrali, řekněte i Jasperovi… a tebe, Bello, mohla bych tě poprosit, že bys šla pomoct se skleničkami?“

„Jasně,“ přitakala jsem a zvedla se, Edward taky a každý odešel jiným směrem.

Přišla jsem do kuchyně, kde už se otáčela Rosalie a skleničky rovnala na obrovské tácy. Nechápu, kde mohli vzít tolik nádobí. Ale neřešila jsem to a poslušně skleničky vyndala z polic a pokládala na tác.

„Vezmeš ten poslední?“ poprosila mě Rosalie, když odcházela do obýváku a na rukou balancovala se třemi tácy sklenic.

„Určitě,“ přikývla jsem a chopila se tácu obrovského jako pneumatika. Zrovna jsem si říkala, jak mi to všechno dobře jde… když jsem špatně šlápla, noha se mi zvrtla a já nemohla udělat nic jiného, než se sesunout na zem. Skleničky se s řinčením svezly na zem se mnou, ale díky hlasité hudbě to nikdo neslyšel.

Dívala jsem se na tu spoušť, kterou jsem provedla. Většina skleniček se rozbila a střepy válely se na podlaze po celé kuchyni. Zkusila jsem zahýbat kotníkem – zdál se v pořádku. Bože, co já jsem to za nemehlo? Teď si lidi kvůli mně nebudou moct přiťuknout!

„Jsi v pořádku?“ zaslechla jsem za sebou kroky.

Otočila jsem se a spatřila Edwarda. V ruce držel lahev šampaňského, kterou teď spěšně pokládal na linku, aby mi pomohl. „Jsem v pohodě. Ale skleničky nejsou… já-já se strašně moc omlouvám, nechtěla jsem upadnout…“ omlouvala jsem se a vyčítala si, že všichni budou mít zkažený večer.

„No tak, to nic,“ přidřepl si ke mně a usmál se. „Tak si lidi přiťuknout plastovým kelímkem, to je jedno. Hlavně, že budou mít co pít, uvidíš.“

Neohrabaně jsem se zvedla ze země a dřepla si na bobek, abych mohla střepy začít sbírat.

„Mně to opravdu moc mrzí,“ mlela jsem dál tu svojí.

„Bello,“ chytil mě za ramena, takže mě zastavil v pohybu. Zvedla jsem oči od podlahy k těm jeho karamelovým. Když mě držel, cítila jsem, jak mi v břiše poletují motýlci.

Zarazil se, přemýšlel o tom, co mi chtěl říct. Všechno bylo na něm, protože já se utápěla v té medové barvě.

 „Tři!“

Sklouzl pohledem k mé puse. Zčervenala jsem.

„Dva!“

Odvážila jsem se mu taky podívat na pusu. Přímo vybízela k tomu, aby ji někdo okusil…

„Jedna!“

Jeho ruce mi sklouzly z ramen na předloktí. Ucítila jsem tlak, jak si mě přitahuje blíž k sobě…

„Šťastný nový rok!“

Překročil tu tenkou hranici mezi námi a políbil mě. Jemně se otíral rty o ty mé, všechno dělal pomalu, jako by si to vychutnával. Hejno motýlů se mi rozletělo do celého těla. Přiměla jsem svoje ruce, aby se mu zapletly do vlasů a tak jsem si ho přitáhla ještě blíž k sobě. Zapojila jsem se do polibku, který se začal stávat vášnivějším…

„Já to věděla!“ vypískl hlas za námi. Rychle jsme od sebe odskočili a stoupli si, zatímco jsem se snažila schovat červený obličej. „Já to věděla!“ opakovala Alice. „Jste pro sebe jak stvoření! A to přání se ti vyplnilo, Edwarde! Hledali jste se, až jste se našli!“ jančila jako pominutá. Přání? To já si přála, abych našla toho pravého, ne?

Podívala jsem se na Edwarda. „Ty sis to přál?“ Němě přikývl, oči plné… citů. Viděla jsem tam úplně všechno. „Já… si to přála taky. A vyplnilo se to,“ vydechla jsem obdivně.

„Ti nahoře to ale umí pěkně zařídit… celý rok jsem na tebe musel čekat,“ přitáhl si mě k sobě do pevného objetí, že se naše nosy skoro dotýkaly.

„To mi povídej,“ přisvědčila jsem. „Celý rok jsem tě hledala. Už jsem ani nečekala, že by se to splnilo.“

„Šťastný nový rok,“ zašeptal, přiložil mi ruku na tvář a usmál se.

„Šťastný nový rok,“ zašeptala jsem taky a přitáhla si ho blíž k sobě, abychom se mohli políbit.