Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Šťastný konec... Anebo taky ne... od Darca131

Šťastný konec... Anebo taky ne... od Darca131Poviedka Šťastný konec... Anebo taky ne... od Darca131 sa umiestnila na 26. mieste.

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 


Darca131 - Šťastný konec... Anebo taky ne...

Nessie

Blížily se Vánoce a já jsem se na ně těšila jako malá hočička, i když abych pravdu řekla já jsem malá holčička. Jsou mi tři, ale vipadám na pět. Jen pro objasnění jmenuju se Renesme, ale všichni mi říkají Nessie, i když to mamka ze začátku vůbec nemohla zkousnout. Starašně se těším na Vánoce a kdo by se netěšil, že? Docela by mně  zajímalo, co dostanu. Jsem strašně zvědavá.

 

,,Strejdo nech toho! Já si chci postavit sněhuláka a ty mi ho pořád boříš!“ řekla jsem strejdovi Emmetovi.

 

„Tak ho stav pořádně! Tenhle malej sněhulák dělá jenom ostudu všem sněhulákům na světě!“

 

„No to teda nene!“

 

„Ale jojo!“

 

„Nene!“

 

„Jojo!“

 

„Mamííí strejda se mi posmívá, že mám škaredýho sněhuláka!“ předstírala jsem, že brečím.

 

„Ale zlatíčko přece bys nebrečela. Strejda si z tebe dělá srandu,“ řekla mamka s úsměvem.

 

„Ne nedělám. Já to myslím vážně jen se podívej na toho sněhuláka je opravdu příšernej!“ řekl strejda Em.

 

„Vidíš nedělá si srandu.“ Začala jsem brečet. Maminka si mě vzala do náruče.

 

„Jestli ti to udělá radost tak Emmetovi toho sněhuláka zboříme a postavíme nového, většího a hezčího, ano?“ zašeptala mi maminka do ucha, aby to neslyšel strejda Em.

 

„Dobře.“

 

„Hele vy dvě, co si to tam špitáte?“ zeptal se strejda Em.

 

„To tě nemusí zajímat strejdo.“

 

„Že vy se tam na něčem domlouváte?“

 

„Ne nedomlouváme.“

 

„Já si to půjdu ověřit. Alice? Na čem se to domlouvali?“

 

„Emmete, však se to dozvíš sám,“ odpověděla teta Alice.

 

„Jenže, co když chcou něco provést mýmu sněhuláčkoj?“ panikařil strejda Em.

 

„Emmete přestaň už my se nechováme jako malé děti narozdíl od tebe,“ řekla teta Rose.

 

„Já se půjdu domluvit s tatínkem jestli nám pomůže,“ pošeptala jsem mamce a vykrucovala se z jejího objetí.

 

„Tatí! Tatí!“ volala jsem do domu, ale nikdo se neozíval.

 

„Nessie táta jel pryč, ale za chvíli přijede,“ odpověděla mi babička.

 

„A kdy přijede? Já se s ním na něčem musím domluvit, víš? A je to moc důležité.“ Snažila jsem se přijít kam táta mohl jít.

 

„Neboj on určitě za chvilku přijede. A co je tak důležitého, že mu to musíš říct teď hned? A nemůžeš to povědět mě?“

 

„To je tajemství, babi.“

 

Slyším příjíždět auto. To určitě musí být tatínek. Vyletěla jsem ze dveří jako tornádo a nedávala pozor na cestu, až jsem do něčeho nabourala a málem jsem spadla, ale někdo mě stačil rychle chytit - táta. „Tatí. Já ti musím něco důležitýho říct!“ řekla jsem a dala mu ruku na tvář a ukazovala mu moje plány. „Zalíčko to víš,  že ti pomůžu,“ řekl tatínek a dal mi pusinku na tvář.

 

„Jdeme s Rose na lov,“ řekl Em.

 

„Jo a Nessie, nezboř mi sněhuláka!“

 

„Neboj strejdo. Ten tvůj je opravdu hezčí.“

 

„Opravdu? Tady se mi něco nezdá. Rose radši na ten lov půjdem až potom, nevadí?“

 

„Ne to teda nepůjdem!“ řekla teta Rose a mrkla na mě. Já jsem se na ni usmála.

 

Hned jak se za tetou a strejdou zavřeli dveře jsem vyběhla do pokoje a převlékla se do teplého oblečení. Už sem byla převlečená a čekala jen na mamku, tátu, tetu Alice a strejdu Jasepra, aby mi pomohly zbourat Emmetova sněhuláka a postavit nového a lepšího.

 

„Tak jdete už? Strašně vám to trvá,“ zakřičela jsem na celý dům. Za chvíli se všichni objevili v hale a my mohly jít uskutečnit můj plán. Sněhulák byl zbouraný hned, teď jen stačí postavit noného.

 

„Jé ten je krásnej a je lepší než ten Emmetův,“ rozplývala jsem se nad naším sněhulákem. Rychle jsme šli všichni dovnitř, aby Emmet nepoznal, že jsme mu zbořily sněhuláka. I když to by i slepej poznal, že tam je jiný sněhulák. Já jsem šla nakreslit obrázek strejdovi Emmetovi k Vánocům. Nakreslím mu jak jsme mu bourali sněhuláka. Vytahovala jsem pastelky a papír, když se dole začal někdo smát.

 

„Kdo mi zničil sněhuláka!“ zaječel strejda Em na celý dům, až jsem se lekla. Za chvíli byl u mě v pokojíčku a podezřívavě si mě měřil.

 

„Nessie, že tys mi zničila sněhuláka?!“

 

„Nezničila jsem ho!“ zatvařila jsem se jako neviňátko.

 

„Tak kdo teda?“

 

„Jak to mám vědět? Já jsem si tady celou dobu kreslila.“

 

„Neboj se, však já na to příjdu.“

 

Ráno jsem se vzbudila a šla se do kuchyně nasnídat.

 

„Nessie, proboha co to máš na sobě?!“ zeptala se mě vyděšeně teta Alice. Nojo Alice a ta její nakupovací mánie. Máma mi říkala, že když jsem ještě nebyla na světě tak musela dělat tetě Alice oblíkací panenku ona, ale teď, když jsem se narodila jsem převzala její roli.

 

Protočila jsem oči a řekla: „Ale no tak teto! Vždyť je ráno a já mám hlad!“

 

„No dobrá, ale až se najíš tak tě převleču. Nemůžeš celý den chodit po domě v pyžamu!“

Když jsem dojedla tak si mě Alice vzala hned do parády. Musela jsem se několikrát převlíkat, protože se prý ta kombinace barev se k sobě vůbec nehodila. Tohle trvalo asi hodinu než usoudila, že se všechny barvy a kombinace oblečení k sobě hodily. Když mě pustila tak jsem šla za maminkou.

 

„Mamí, pojedeme za dědou?“

 

„Klidně pojedeme jestli chceš.“

 

„Dobře.“

 

Oblékla jsem si bundu a boty a šla čekat na mamku. Mamka za ch víli přišla, takže jsme mohly vyjet.

 

Když jsme přijely domů. Cítila jsem, že se něco stalo. Ale nechala jsem to být a šla se domů přivítat s ostatními.

 

„Ahoj všichni.“

 

„Ahoj Nessie a Bello, “ řekli sborově. Všichni seděli v obýváku a měli ve tvářích vepsaný smutek.

 

„Co se stalo?“ zeptala se hned mamka.

 

„Bello. Edward odešel.“

 

„Cože?! Proč?“ mamka začal vzlykat a mně se po tváři začaly kutálet slzy. Šla jsem za mamkou a objala ji.

 

„Mami to bude dobrý. My to nějak vzládneme.“

 

Usínala jsem s myšlenkami na tátu a naše společné chvíle. Jak jsme bořili Emmetova sněhuláka a  jak jsme stavěli nového. Jak mě učil hrát na klavír. Jak mi četl pohádky před spaním. Jak se vždycky smál mým nápadům, co provést Emmetovi. Táta mi moc chybí a ne jen mně. Maminka se strašně moc trápí. Jak nám řekli, že táta odešel tak se šla zavřít k sobě do pokoje a s nikým se nebaví dokonce ani se mnou. Mrzí mě to. Stašně moc. Když už jsem ztratila tátu tak nechci ztratit ani mámu.

 

Vánoce blíží se zas

a já čekala Vánoční jas.

 

Místo toho smutek v srdci mám

a cítím jak dolů padám.

 

Proč jen odešel jsi?

Já už nemůžu žít v samé lži.

Já vědět chci jen pravdu

a ne nějakou polopravdu!

 

Přes dveře slýším vzlykání,

které nemá přestání.

 

Já chci vidět mámu zase šťastnou

a ne jak teď nešťastnou.

 

Její prázdný pohled mě ničí

ale co její bolest předčí?

Jen nová láska však

nebo volnost jako pták.

 

 

Ráno jsem se probudila s opuchlýma očima od pláče. Do něčeho jsem se převlékla a šla se nasnídat. Babička mi udělala k snídani míchaná vajíčka. Snědla jsem snídani a viděla Alici jak si prohlíží, co mám na sobě. Divím, že mě hned netahá do pokoje a nechce mě převléknout. Po snídani jsem šla k sobě do pokoje a začala si číst knížku. Kdybych nic nedělala tak by se mi myšlenky rozutekly k tátovy a začala bych brečet. Ale já musím být silná, už jen kvůli mamince. Nemůžu ji ztratit. Nepřežila bych ztrátu obou rodičů.

 

Mamka celý tyden nechtěla vůbec vyjít z pokoje. Ani na lov nechtěla. Nikdo k ní do pokoje nemohl jít. Strejda Jasper musel odejít z domu, protože mamčinu bolest vůbec nemohl snést. Zrovna jsem byla u sebe v pokoji a kreslila si, když v tom někdo zaťukal na dveře.

 

„Dále!“ řekla jsem.

 

„Ahoj Nessie,“ řekl známý hlas, který jsem dlouho neslyšela.

 

„Mamíí!“ Skočila jsem jí okolo krku, až se trochu zapotácela.

 

„Už seš v pořádku?“ Starostlivě jsem si jí prohlížela.

 

„Ano. Už je mi dobře. Potřebovala jsem jen chvíli času. Promiň, že jsem se ti nevěnova, ale potřebovala jsem čas se srovnat s tím, že mě táta zase opustil.“

 

„Zase? On tě už někdy opustil?“

 

„Ano, ale to je už dávno.“

 

„Řekneš mi celý váš příběh?“ zeptala jsem se mamky.

 

„Řeknu, ale teď si skočím na lov a ty se půjdeš naobědvat.“

 

„Dobře.“

 

Mamka šla na lov a já se šla podle jejích pokynů naobjedvat. Všichni byli štastní, že se mamka dala zase dopořádku. K obědu mi babička udělala špagety. Moje nejoblíbenější jídlo. Mňam. Zrovna jsem dojídala, když se mamka vracela z lovu. Hned jak se objevila ve dveřích do kuchyně jsem jí šla obejmout. Hned jak jsem jí pustila se na ní sesypala celá rodina. Alice hned začala hudrovat, co to má na sobě. Všechno bylo jako by se nic nestalo. Všichni se smály, ale pořád to nebylo takové jako když tady byl táta. Mamka se musela jít povinně převlíct a já si mezitím dojedla oběd. Když jsem doobědvala tak jsem šla za mamkou.

 

„Mami. Řekneš mi teda ten příběh?“

 

„Jasně. Obleč se do teplého oblečení. Ukážu ti nádherné místo.“

 

„Dobře.“ Šla jsem se tedy podle její rady obléct do teplého oblečení. Když už mamka byla oblečená. Přišla za mnou do pokoje. Dala mi batůžek, kde byla teplá deka, nějaké jídlo, pití... Potom si mě mamka vysadila na záda a už jsme běželi lesem neznámo kam. Po chvilce se mamka zastavila na nádherné louce. Byla jen trochu zasněžená a zpod sněhu čouhali květy květin. Až bude léto, musí to tady být krásné. Mamka došla doprostřed louky. Postavila mě na zem. Mě pořádně zabalila do deky, aby mi nebyla zima. Sedla si do trávy a mě si posadila na klín a začala vyprávět. Když mamka vyprávěla tu pasáž, kdy jí táta opustil mi začaly z očí téct slzy. V jejích očích byla vidět všechna její bolest, kterou zažila. Řekla všechno, co zažila. A nebylo toho málo. Když mamka skončila byl už večer.

 

„Nessie. Pojď půjdeme domů. Už je pozdě.“ řekla mamka.

 

„Dobře.“

 

Jakmile jsme překroločili práh dveří, hned jsme dostalo od babičky vinadáno kde jsme byli a jestli se nám něco nestalo...

 

„Babi nic se nám nestalo. Jen mi mamka říkala svůj příběh,“ řekla jsem na naši obhajobu.

 

„Dobře, ale teď se pojď navečeřet,“ řekla babička.

 

Těch pár dní uteklo jako voda a dneska jsou Vánoce. Alice mě hned ráno musela oblékat do svátečního oblečení. Jak mě Alice pustila jsem se šla nasnídat. Po snídani jsem se šla dívat na televizi na pohádky. Zrovna jsem se dívala na pohádky když mi Emmet vytrhl z ruky ovladač a přepl si to na sport.

 

„Emmete! Přepni mi to zpátky na pohádky!“

 

„Ne nepřepnu. Teď dávají zrovna zápas.“

 

„No a co! Mně je to jedno! Já chci pohádky! Já jsem tady byla první!“ řekla jsem a vzala mu ovladač z ruky.

 

„Neber mi ten ovladač Nessie.“ A vzal si ho zpátky.

 

„Ale já se chci dívat na pohádky.“ Asi hodinu jsme se hádali o ovladač. A když už jsme měli vymyšlený kompromis tak pohádka i zápas skončili.

 

„Vidíš! Za všechno můžeš ty!“ řekly jsme s Emmetem najednou.

 

„Nene. Já jsem tady byla první!“

 

„Ale starší se mají poslouchat! Takže si mi měla ten ovladač dát a jít si hrát jinam.“

 

„Starší? Aha. Neřekla bych. Oba se chováte jako děti, ale podle mého názoru je Nessie vyspělejší než ty Emmete.“ řekla teta Rose.

 

„Vidíš,“ řekla jsem a vyplázla na Emma jazyk. Emmet se urazil a šel pryč. A já se mohla dál nerušeně dívat na pohádky.

 

Byl večer a já se šla navečeřet. Babička mi udělala výbornou večeři. Po večeři jsme šli celá rodina na lov.

 

Ráno jsem se vzbudila a šla se převlíct, když v tom jsem si vzpoměla, že je ráno! Dárky. Z pokoje jsem vyletěla jako neřízená střela. U stromečku už všichni seděli.

 

„No konečně Nessie. Už jsem si myslel, že tě budu muset jít vzbudit.“ řekl Em.

 

„Vždyť už jsem tady. Můžu rozdávat dárky?“ zeptala jsem se a udělala psí očíčka.

 

„Ale jistěže můžeš,“ řekl děda.

 

„Ne to ne. To já chtěl rozdávat dárky,“ řekl Emmmet.

 

„Rozdávat bude Nessie!“ řekl děda. Začala jsem rozdávat a naschvál jsem rozdávala pomalu.

 

„No tak Nessie s takovouhle tady budem do zítra!“ řekl Emmet. Začal jsem tedy rodávat o něco rychleji. Za chvíli byli všechny dárky rozdané. Všichni jsme si rozbalily dárky. Dostala jsem nádherné šatičky, nějaké knížky, pastelky, barvy, malířské plátno... Když Emmet rozbalil můj dárek, ve kterém byl obrázek jak jsme mu ničili sněhuláka tak se začal strašně vztekat.

 

„Já jsem to věděl!“ vykřikl Emmet. Já jsem se jen na něj sladce usmála. Potom jsem si všichni povídali, když vtom se otevřely hlavní dveře. Všichni se tím směrem otočili. A v nich stál táta. On se vrátil! Jupíí. Teď mi může konečně říct kde byl.

 

„Já už takhle prostě nemůžu,“ vzlykla mamka a zmizela. Táta běžel rychle za ní.

 

Bella

Bežela jsem pryč. Vůbec jsem nevěděla kam běžím a bylo mi to vcelku jedno. Hlavně, že budu dál od něj.

 

Já v žalu utápím se kvůli tobě zas

kéž by tě vzal ďas.

Kéž by vzal s sebou celou mou bolest,

avšak já musím se starat o svou ratolest.

 

Proč jen jsi mi odešel?

Už zas si se se mnou rozešel.

 

Moje srdce rozkouskované na milion částí

osud si pro mě nachystal milion pastí.

 

Kolik toho musím ještě zažít?

Abych mohla štastný konec prožít?

 

Kolik bolesti budu muset prožít ještě?

Abych na konci cesty našla třešně.

 

Věděla jsem, že běží za mnou tak jsem se zastavila.

 

„Co po mně zase chceš?! Nestačí ti, že jsi mě zničil? A už dokonce dvakrát?“ vyjela jsem na něj.

 

„Neodešel jsem od tebe, protože bych chtěl, ale já jsem musel. Prosím nech si to vysvětlit.“

 

„Dobře,“ řekla jsem a sedla si na kmen zkáceného stromu.

 

„Odešel jsem, protože jsem musel, Bello. Nikdy bych od tebe už neodešel. Jednou mi to stačilo a málem mě to i zničilo. Musel jsem odejít, protože jsem Arovi slíbil, že mu jednou pomůžu, až bude potřebovat. Za výměnu nás nechal napokoji. Bello prosím věř mi, nikdy bych od tebe už dobrovolně neodešel.“

 

„Ale proč si mi neřekl, že jedeš za Arem?“ zeptala jsem se.

 

„A ty bys mě samotného pustila?“

 

„No to ne, ale aspoň bych se nemusela tak trápit.“

 

„Je mi líto, že ses trápila, ale jinak to nešlo.“ Rozpřáhl náruč a já do ní vletěla.

 

„Pojď půjdeme domů. Je bude určitě taky zajímat proč jsi odešel.“

 

Nikdo

Když si všechno vyjasnili tak mohli začít zase žít jako normální upíří rodina. Nessie rostla jako z vody. Po pár letech si našla přítele. Měla děti a tak se Edward s Bellou stali prarodiči. Esme s Casrlislem se stali praprarodiči. Alice s Rose se stali milujícími tetmi. Emmet s Jasperem se stali strýčky se kterými mohli děti dělat blbosti.

 

Konec příběhu se blíží.

Oči se mi pomalu už klíží.

 

Já usnout však nesmím

doposlouchat ten krásný příběh musím.

 

Vzhůru vydžet musím

konec už však tuším.

Ale přesvědčit se musím,

že došli ke krásným růžím.

 

Děti teď je konec,

vypravěč prones.

 

Už spát musíte jít,

abyste byli zítra fit.

 

Pokračovat budem snad příště,

ale bude jiné dějiště.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný konec... Anebo taky ne... od Darca131:

 1
02.01.2013 [21:41]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!