Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Srdce z ledu od BellaSet

EclipsePoster2


Srdce z ledu od BellaSetPoviedka Srdce z ledu od BellaSet sa umiestnila na 15. mieste.

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 


BellaSet - Srdce z ledu

Prohrábla jsem si své tmavé vlasy plné sněhových vloček a smutně se usmála na zasněženou krajinu. Tohle byl – bohužel – můj domov. Ať jsem chtěla, nebo ne, nikdy jsem ho nemohla opustit. Bylo to moje předurčení. Ráda bych řekla osud, ale moc dobře jsem si pamatovala na slova své předchůdkyně, která mi řekla, že osud a předurčení není to samé. Může se prý stát, že najdu jiný osud, ale já v to po tolika desetiletích přestala věřit.

Roztančila jsem se ve sněhu a rozpřáhla ruce. Cítila jsem se tak volná, přestože jsem ve skutečnosti byla nesmírně svázaná. Bílá sukně šatů kolem mě vířila a z ní se v nepravidelných intervalech rozsypávaly drobné vločky, které na ní ani skutečně nebyly. Zavinila to má práce. Práce Zimní víly. Práce bývalé Zimní dobrodějky. Teď jsem byla Víla Ledové královny. Jak ráda bych byla zase Víla Ledtní královny. Ano, to slovo je trochu matoucí, ale není chybné. Ledtní královna byla totiž královna léta i zimy, zato Ledová královna se starala pouze o zimu a o to, aby dala všem pocítit, že není příjemná na nikoho a že každému, kdo proti ní pronese ošklivé slovo, dá patřičně co proto. Nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že málokdo byl rád, když do něj narážel ostrý vítr a z nebe se snášely tucty vloček, které zrovna nezahřály promrzlé tváře ani ztuhlé prsty, byla ta ošklivá slova velmi častá.

Zastavila jsem se a zadívala se na obzor na pomalu zapadající slunce. Teď byl můj čas. Začínala mi… směna zní příliš lidsky a já člověk nebyla. Něco na ten způsob ale odpovídalo tomu, co jsem se chystala dělat. Až na to, že když člověk řekne směna, nemyslí tím zabíjení lidí, mazání paměti nebo dělání z lidí otroky.

Zamračila jsem se a kousla se do rtu. Já přece nezabíjím lidi, připomenula jsem si v duchu. Tohle vždycky zabralo. Byla to taková uklidňující myšlenka, která mi pomohla alespoň na pár minut zapomenout, že to, co dělám, je špatné. Jenže já si zkrátka nemůžu pomoct. Opravdu lidi nezabíjím, zabíjím jen jejich duši. Nechám zmrznout jejich srdce, jejich kůži, aby byli nezničitelní, jako jsem já, a pak je pošlu za Ledovou královnou, která jim vymaže paměť, a oni se stanou jejími pomocníky v Ledovém světě.

Ach bože, jak já tento život nesnášela. Ale nemohla jsem nic dělat. Malou naději mi přinesla kniha, kterou mi má předchůdkyně tajně darovala. Ta kniha obsahovala tajemství Víl, které nesmí být nikdy odhaleno. Bylo to jen jednou, co se podařilo jedné Víle Ledové královny zrušit své poslání.

Láska.

Ona se zamilovala, on se zamiloval, rovná se kouzlo zrušeno. Jenže to byl výjimečný případ hlavně z toho důvodu, že ten muž byl nadpřirozená bytost, tudíž na něj zamrznutí nefungovalo. Samozřejmě, mohli jsme se zamilovat i do lidských mužů, ale nikdo to nestihl, když první instinkt, který nás přepadne, jakmile vidíme člověka, je proměnit ho v kus ledu.

Já v to dříve doufala… že potkám někoho, kdo mě osvobodí, ale za ta léta naděje opadávala, až zmizela úplně. Mohla jsem jen čekat na to, až si Královna usmyslí, že mě nepotřebuje a nechá mě vymizet. Tak to bylo i s Mirandou, mou předchůdkyní. Ta jediná měla víru v to, že získá zpátky normální život. Život člověka. Všechny své myšlenky mi sdělovala, jenže jednoho dne prostě zmizela. Nezbylo z ní ani památky a o pár dní později, když si toho začali ostatní všímat, se rozšířili řeči o tom, že s ní Královna nebyla spokojená a tak ji propustila.

Udělala jsem pár kroků ke kamenu pokrytého ledem a posadila se na něj. Necítila jsem chlad, necítila jsem teplo. Bezděky jsem si položila ruku na srdce a cítila, jak mi po tváři stéká modrá vločka – slza. Plakat jsem mohla, jak jsem chtěla, ale moje srdce už nikdy nezačne znovu bít. Bohužel – nebo bohudík – jsem si ze svého lidského života nic nepamatovala. Jediné, o čem jsem byla přesvědčená, byl fakt, že jsem byla člověk. Také si pamatuju své jméno, i když mě tak nikdo nikdy neoslovoval, přestože jsem zpočátku naléhala.

Mé skutečné jméno bylo Isabella, upřednostňovala jsem Bella – tahle myšlenka mi také zůstala. Ale když na mě někdo volal, byla jsem Anka. To proto, že jsem se pohybovala v okolí Anchorange na Aljašce.

Obloha tmavla víc a víc a já věděla, že už je můj čas. Vstala jsem, v lidském gestu si oprášila šaty, na kterých samozřejmě neulpělo nic, co by tam být nemělo, a udělala několik kroků k místu, kde se obvykle ztrácelo mnoho mládenců. Ženy také, to se ví, vždyť tak jsem přece vznikla já, ale ty se netoulaly tak často.

Zaklonila jsem hlavu a zůstala zírat na oblohu, při čemž jsem svým dokonalým sluchem pročesávala okolí, zda nezaslechnu nějaký šramot. Vítr do mě prudce narazil, ale já zůstala stát na místě. Ani jsem se nehnula a stála bych tam určitě ještě chvíli, kdybych nezaslechla prudký výdech.

Otočila jsem se za tím zvukem a šokovaně zamrkala. Ten muž, co se na mě díval o několik metrů dál, byl vskutku překrásný. Měl bronzové vlasy, které si určitě často prohrabával rukou, jinak si neumím to rozčepýření vysvětlit. Velmi bledá kůže na jeho obličeji mě zpočátku zarazila, ale na Aljašce jsem koneckonců opálení čekat nemohla. Zírala jsem omámeně do jeho zlatavých očí a v duchu zvažovala, jestli je ta barva normální. Možná má nějakou nemoc… A tak jako vždy, kdy jsem se připravovala na „zabití“ člověka, jsem si začala hledat výmluvy, proč by mu to nakonec mohlo prospět. Jestli je nemocný, tak ho vlastně zachráním… Možná mu daruju život… Možná trpí nad něčí ztrátou, tohle ho z bolesti rozhodně vyvede… Ale tak jako vždy, ani tohle nezabíralo a já věděla, že budu později mít velmi velké výčitky svědomí. Nejhorší na tom bylo, že nás bylo jen pár, co nad tím tolik uvažovalo. Protože nás bylo jen pár, co jsme dříve patřili k těm lepším – Vílám Ledtní královny.

Zavrtěla jsem neznatelně hlavou a udělala k muži ladný krok, který ovšem nebyl úmyslný. Samozřejmě, být obyčejná dívka asi bych se snažila vypadat co nejpůsobivěji, ale v tuhle chvíli šlo pouze o to ho omámit a mít jednodušší cestu k jeho proměně. Oběť musí být v klidu.

Oběť…, zamyslela jsem se nad tím slovem a v duchu sebou škubla. Už jsme zase u toho!

Muž podezíravě přimhouřil oči, navzdory jeho předchozímu výrazu, který byl plný fascinace. Zhluboka jsem se nadechla a zarazila se uprostřed pohybu, když ke mně vítr dovál okouzlující vůni. Tohle nebyla žádná voňavka, kterou jsem často cítila u smrtelníků. Nebyl to ani mužský pach, to bych přece poznala… Tohle bylo něco výjimečného, něco, co mě sice okouzlilo, ale co ve mně také přivolalo strach.

Užuž jsem se chtěla otočit, nechat ho raději být a počkat si na dalšího, protože v tuhle roční dobu se vždycky někdo našel. Ještě aby ne, byla jsem přesně v údolí, někdo tudy musel jít. Byla jsem pevně rozhodnutá pro odchod, přestože část mého já mě varovala, ať to nedělám, že už jsem to jednou takhle zvorala a tvrdě na to doplatila.

„Počkej, neutíkej,“ zavolal na mě tak melodický hlas, až bych přísahala, že se mi rozbušilo srdce… které ale nemám, takže to byl pouhý klam.

Fascinovaně jsem se k němu otočila a pohlédla mu znovu do očí. Mé oči byly čokoládové barvy, takové, jakou jsem měla jako člověk, ale na okrajích svítily jemné modré skvrnky, které ovšem lidské oko nemělo šanci zahlédnout.

„Nepotřebuješ pomoci?“ zeptal se obezřetně. Jako by věděl, že nejsem člověk… „Jmenuji se Edward Cullen, bydlím kousek odsud.“

Panebože, on je tak milý a já mu musím ukrást duši. Nenáviděla jsem se za to. A tentokrát to bylo silnější než obvykle.

Edward se pár kroky přesunul blíž ke mně, ale stále dodržoval patřičnou vzdálenost – přesně tu, kterou by měl, vzhledem k cizí, nebezpečné bytosti nacházející se před ním. Aspoň tu vzdálenost, která byla podle něj dostačující. Z mého pohledu by měl utíkat na míle daleko.

„Rozumíš mi?“ ptal se nejistě.

Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co bych mu proboha měla povídat. A ani mi nedocházelo, jak je možné, že se v takové blízkostí ještě nespustil můj instinkt – totiž okamžitě ho proměnit v nesmrtelnou bytost.

Edward udělal krok dopředu a já krok vzad – to jsme zopakovali asi ještě dvakrát, načež zůstal stát, zvedl ruce v obranném gestu a jemným hlasem mě ujistil: „Nemusíš se mě bát.“

„Já se ale nebojím,“ prohlásila jsem a mírně jsem pozvedla bradu.

Pousmál se, ale pak zase nabral vážný výraz. „Kdo jsi?“ Tak zamyšleně u toho krčil obočí, že jsem na něj málem zůstala zírat s otevřenou pusou. Uhnula jsem pohledem. Neměla jsem nejmenší ponětí, co se to se mnou děje, ale věděla jsem, že musím rychle zabránit další bezděčné reakci.

„Tohle přece nemůžu…“ zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Co nemůžeš?“

Šlehla jsem očima do jeho obličeje. Jak to mohl krucinál slyšet? Všude kolem nás ševelil vítr a já to neřekla tak úplně nahlas. Jenže nebyl čas na žádné zkoumání jeho dobrého sluchu, či sledování jeho dokonalých grimas, nebo topení v těch nádherných očích. Musela jsem jednat, a to okamžitě.

Lehce jsem pozvedla ruce a cítila, jak se mi vítr prudce opřel do zad. To bylo součástí rituálu. Pak se z mých šatů spouštěly vločky, ale tentokrát ne v žádné veselé hře, ale ve skutečné zkáze. Obletěly snadno Edwarda, poletovaly kolem jeho těla, až jsem tiše vydechla nad tou krásnou souhrou vloček a Edwardova obličeje.

„Co se to děje?“ zeptal se a já se zarazila. Takhle to přece nefunguje… Má stát, zírat na vločky a pomalu se měnit. Pravděpodobně je tohle výjimka, takže jsem mu musela objasnit, co se s ním děje.

Smutně jsem si povzdechla. „Stává se z tebe pomocník Ledové královny.“

Edward přimhouřil oči – další výjimka; člověk nedokáže při proměně vykazovat žádnou obezřetnost, jenom fascinaci a zmatenost nad pomalým odumíráním paměti – a pak nasadil takový vychytralý výraz, který jsem si ovšem nedokázala dost dobře vysvětlit. „Jak?“

„Tvé tělo se stane kusem ledu, přestane ti bít srdce a tvé vzpomínky na lidský život se vymažou. Budeš pomáhat Ledové královně při čemkoli, co bude chtít. Může tě žádat jako společníka, jako ochránce, či rádce, nebo jako sluhu. Možná tě přeřadí do úplně jiné sekce, ale – „

Můj pracovní proslov prořízl jeho pobavený smích.

Ztuhla jsem a zůstala na něj v šoku civět. On se směje? Cítila jsem, jak se mi brada odpojila od horní čelisti, ale vůbec jsem nemohla dát v hlavě příkaz, abych ji sklapla. Jak? Kdy? Proč?

Edward si všiml mého zaražení a provinile se na mě podíval. „Omlouvám se, to bylo nevychované a hrubé. Já jen, že… Dobře, chápu, že bys něco takového mohla dokázat – s těmi vločky to asi nebyl jen tak nějaký trik – ale budeš si muset najít někoho jiného.“ Zachechtal se. „Já už mrtvý jsem.“

„Cože jsi?“ vypískla jsem nevěřícně.

„Moje tělo už kusem ledu je přes sto let, srdce mi nebije stejně tak a vzpomínky na lidský život mám, ale jsou velmi zastřené. Takže Ledová královna asi bude mít smůlu.“

Ten jeho úsměv a ty jiskřičky v očích… Prober se!

„Ticho,“ okřikla jsem ho šeptem. „Co když tě uslyší!“

„Pověz mi, kdo jsi,“ přikázal mi tiše.

Zavrtěla jsem hlavou a pomalu začala ustupovat. „Nepovím.“

„Tak se půjdu zeptat té tvé královny,“ oznámil mi.

Na moment jsem se zarazila, ale pak jsem se s povýšeným úsměvem uklidnila. „Nevíš, kde ji hledat.“

„Vsadím se, že vím.“

Byl tak odhodlaný, tak přesvědčivý a přesvědčený, že jsem mu to uvěřila.

„Dobře,“ vzdychla jsem rezignovaně. „Jsem víla. Víla Ledové královny.“

„A jak – „

„Ne, ne,“ zarazila jsem ho. „Teď jsem na řadě já. Kdo jsi ty?“

Edward pokrčil rameny. „Upír,“ odvětil ledabyle.

Upír. Mýtická bytost. Nesmrtelná bytost. Jako v tom příběhu…! Moje mysl začala pracovat na plné obrátky a já jen přemítala, jak z tohohle vybruslit. Nechtělo se mi ho opouštět, ale musela jsem. Co kdybych ho nějak ohrozila, přestože prý už mrtvý je. Ledová královna neznala meze, když jí o něco šlo.

„Jak se jmenuješ?“

„Isabella,“ špitla jsem. „Bella.“

„Takhle jsi odjakživa?“

„Teď já,“ upozornila jsem ho. „Je vás víc?“

Našpulil ret. „V rodině je nás společně sedm, pak jsou další čtyři, ale ti žijí až v Denali.“

„Nejsem takhle odjakživa. Stala jsem se vílou tak, jak jsem se před chvílí chystala tebe proměnit v pomocníka. Dříve jsem byla víla Ledtní královny… ale musela jsem změnit… působiště.“ Kousla jsem se do rtu a sklopila pohled. O té příhodě jsem skutečně nerada mluvila. Vlastně jsem o ní nemluvila s nikým, protože mi vždy přinesla mnoho utrpení.

Ucítila jsem lehký dotyk na bradě a pak mě Edwardovy prsty přinutily zvednout hlavu. Byla jsem z takového důvěrného gesta nesvá, ale k Edwardovi mě něco táhlo a nemohla jsem cítit nedůvěru. Dívali jsme si navzájem do očí a můj výraz se pomalu, ale jistě měnil na zmatený. Byla jsem naprosto zmatená ze svých pocitů. Nikdy se mnou nikdo nic takového nedělal…

„Nechtěla by ses jít podívat k nám domů?“ zeptal se náhle.

Nevyplašil mě tím, že bych se setkala s několika upíry, i když moje reakce mohla vypovídat o opaku, jen mě zarazilo to, že bych měla opustit svou povinnost a utéct od ní. Věděla jsem, že Královna není všemocná, nemůže vědět všechno, takže by pravděpodobně trvalo trochu delší dobu, než by zjistila, že jsem pryč, zvláště, kdybych byla schovaná někde uvnitř, kde nejsem obklopená stromy a sněhem… ale přesto jsem se bála. Netušila jsem, co všechno to obnáší. Mohla bych začít ztrácet svou sílu a zemřít. Zemřít jsem chtěla, občas hrozně moc, ale neměla jsem takovou odvahu, abych provedla něco, čím by mě propustila. Nikdy jsem se o to ani nepokusila a najednou bych měla?!

Vytrhla jsem se mu. „Musím jít.“

„Počkej, neodcházej ještě,“ zaprosil takovým tónem, že jsem málem opravdu zůstala.

Podívala jsem se na něj. „Promiň, já nemám na práci takovéto věci.“

„Máš na práci zabíjení ztracených mužů?“ opáčil se zvednutým obočím.

Automaticky jsem udělala krok vzad.

„Omlouvám se, to bylo zase hrubé.“

„Je to vlastně pravda,“ uklidnila jsem ho.

„Pověz mi o sobě víc,“ navrhl mi.

Zavrtěla jsem hlavou. „Sbohem.“ Zatočila jsem se kolem dokola, ovál mě houf vloček z mé sukně, které mě obalily tak, že Edward nemohl spatřit, jak pomalu mizí mé tělo.

 

♦♦♦

 

Proč by sem chodil znovu? Aby tě viděl? Hloupost! Vždyť je to upír, ten má určitě miliony jiných starostí, než starat se o někoho jako jsi ty… Strachy plně jsem pročesávala očima okolí. Nevěděla jsem, čeho se víc bojím – toho, že se objeví, nebo toho, že nepřijde. Přála jsem si, aby přišel, protože na něj myslím od té doby, co jsem ho spatřila, stále cítím jeho prsty na mé pokožce, stále vidím ty jeho dokonalé oči a nemůžu… nechci na něj zapomenout. Přála bych si ho vidět ještě jednou. A objevila se další, dosud nepoznaná touha, která mě popadla – přála jsem si ho políbit, a to tak moc, že jsem málem zešílela.

Jenže jsem si přála, aby nepřišel. Ne proto, že jsem se ho snad bála, to nikdy. Ublížit mi možná mohl, ale byla jsem si jistá, že by to nedokázal. Spíš jsem se bála, že ho uvedu do nebezpečí, pokud to Královna zjistí, o čemž jsem tak trochu pochybovala.

Slunce zapadlo už před nějakou dobou a on nikde nebyl. Cítila jsem zklamání, přestože jsem si myslela, že ho očekávat nemůžu. Byla jsem s tím docela smířená, přesto mě polila vlna smutku a bolesti. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda za to, že mám takovéto city. Ostatní je třeba neměli, jak jsem řekla, pouze ty, co dříve byli dobří.

Sedla jsem si znovu na ten kámen, na kterém jsem seděla včera, a složila si obličej do dlaní. A pak jsem se rozvzlykala. Sněhové vločky mi putovaly po tváři a já je nechala tiše padat.

Škoda jen, že jsem nemohla spát. Byla jsem si jistá, že spánek by mi pomohl na chvíli zapomenout, pokud by mě ovšem nehonily zlé sny. Celou noc jsem se toulala krajinou na místech, o kterých jsem si byla jistá, že Edward nezná. Na vrcholcích hor, v temných jeskyních…

„Ty pláčeš?“ ozval se přede mnou ten nádherný hlas a já šokovaně zvedla hlavu.

V němém úžasu jsem sledovala Edwardovy starostlivé rysy, které bolestně pozorovaly můj obličej. „Ty jsi přišel!“ vyhrkla jsem, vyskočila z kamene a spontánně udělala rychlý krok k němu. Málem jsem mu skočila do náruče, ale včas jsem se zastavila.

„Ano, přišel. Proč pláčeš?“ zašeptal. Zvedl ruku a přejel mi po tváři, aby pochytal těch několik vloček. Fascinovaně se na ně zadíval, ale pak se mi podíval zpříma do očí.

„Jen tak,“ zamumlala jsem. „Doufám, že se tvá rodina nezlobí, že tě stále tak kradu.“

Uchechtl se. „Ne, jsou na tebe jen zvědaví.“

Sklopila jsem pohled. „Edwarde,“ začala jsem a několikrát se zhluboka nadechla, protože jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu říct nahlas. Vlastně jsem vůbec netušila, co mě to popadlo, ale náhle jsem dostala neuvěřitelné nutkání to udělat. Pro jeho bezpečí. Koukla jsem se na něj. „Nejsem si jistá, jestli bychom se měli ještě vídat.“

Jeho obličej přelétl stín smutku a jeho zlatavé oči zjihly. „Ty to tak chceš?“

Znovu jsem zavrtala pohled do země.

„Pověz – chceš to tak?“ naléhal tiše.

Cítila jsem, jak se mi vločky znovu hrnou do očí. Nechtěla jsem už plakat. „Nechci.“ Zvedla jsem zrak a zadívala se mu do očí. „Samozřejmě, že nechci. Akorát nevím, jestli je to bezpečné. Nevím, kdy to Ledová královna zjistí, a bojím se, že ti bude chtít ublížit.“

„Nemůže mi ublížit,“ namítl a chytil mě za zátylek. To gesto mě nevylekalo, přestože jsem tohle ještě nikdy nezažila. V tu chvíli jsem si byla jistá, že bych mu dokázala svěřit celý svůj život.

„Co když může?“ zasípala jsem.

„Nemůže.“ Na chvíli se odmlčel a zamyslel se. Oči mu utíkaly přes tmavou krajinu a on je mhouřil, jak uvažoval. Neměla jsem nejmenší tušení, co se mu teď honí hlavou, a bála jsem se, jak se rozhodne – bylo by lepší, kdyby mě opravdu opustil, ale na druhou stranu bych to nejspíš nepřežila. Poprvé za více než sto let jsem cítila naději. „Nechtěla by ses… podívat k nám domů?“

„Cože?“

„Jestli by ses nechtěla seznámit s mou rodinou.“

Zaskočeně jsem vydechla. „Já nevím… To nejde. Já patřím sem.“

„Myslím, že znám místo, kam patříš. A tohle to rozhodně není.“ Pousmál se, chytil mou ruku a propletl si se mnou prsty.

Něžně jsem se na naše spojené dlaně podívala. „Může to být ještě nebezpečnější.“

„Já tě ochráním.“

„Bojím se o tebe!“ vyhrkla jsem.

„Věř mi a pojď se mnou,“ zaprosil.

„Nebude jim to vadit?“ zeptala jsem se rezignovaně.

Zavrtěl hlavou. „Nemůžou se tě dočkat!“

Takže už mě čekají… Šla bych s ním třeba na kraj světa. Nikdy jsem tohle k nikomu necítila a byla jsem v šoku, jak rychle to přišlo. Bylo to jako láska na první pohled.

Pustil mou ruku a vydali jsme se směrem, kterým se Edward ubíral. Mlčeli jsme a já v duchu zvažovala pro a proti. Zda je to skutečně správné. Cítila jsem, že ano, ale mozek mi napovídal, že dělám chybu. Byla jsem rozpolcená.

„Povíš mi, jak ses stala z Ledtní víly Ledovou?“ zeptal se opatrně. Pravděpodobně vycítil, že je tohle téma bolestivé a citlivé místo.

Kousla jsem se do rtu a zadívala se kupředu. „Budeš mě nesnášet.“

„To bych nedokázal,“ řekl tiše.

„Dobře tedy,“ vzdychla jsem. „Ledtní víly mají za úkol pomáhat ztraceným lidem najít cestu. Když se někdo potmě ztratil, bylo mým úkolem mu poslat intuitivní myšlenku, který směr je správný, nebo zklidnit rozbouřený vítr. Udělat zkrátka cokoliv, co by mu pomohlo. Jednoho dne byla opravdu silná bouře, myslela jsem si, že jsem vynaložila dostatečné úsilí na jeho záchranu, takže mu pomohla a zmizela. Šla jsem hledat dalšího ztraceného. Druhý den si mě zavolala Ledtní královna s tím, že se našel mrtvý muž v místě, kde jsem měla hlídat. Byla jsem z toho špatná a dříve, než mi mohla prozradit můj rozsudek, jsem utekla. Mé slabosti využila Ledová královna, která mi dávala různé nabídky. Tenkrát jsem nevěděla, že je to ona – viděla jsem ji jen tehdy, od té doby vůbec. Souhlasila jsem, že jí pomůžu, myslela jsem, že moje práce bude dobrá, že budu pomáhat lidem. Ujišťovala mě, že se nemůže stát, aby někdo zemřel. Nikdy.

Hned při mé první obchůzce jsem poznala, co byla zač. Čím jsem se v tu chvíli stala. Muže, kterého jsem se snažila zachránit, obklopily vločky, zmrznul, přestalo mu tlouci srdce a on pak zmizel. Hledala jsem ho. A došla jsem až k ní. Čekala na mě. Věděla, že mi musí objasnit, co mi předtím zatajila. A tak jsem zjistila, že pokaždé, když je kolem mě někdo ztracený, se ve mně automaticky vyvolá instinkt, který nemůžu zastavit. Zkrátka to nejde a tak zabíjím muže. Někdy i ženy, podle toho, kdo jde kolem. Nechci to dělat, ale nemůžu tomu vzdorovat. Kdybych mohla, dávno to udělám. Samozřejmě se stále můžu Královně zprotivit a ona mě může nechat zmizet.“

„Ne,“ vyhrkl Edward a vystrašeně se na mě podíval. „Nesmíš zmizet. Ne teď, když jsem tě konečně našel. Vůbec nevíš, jak dlouho jsem tě hledal.“

Zmateně jsem nakrčila čelo. „Čekala jsem na tom stejném místě. Jestli ovšem myslíš v noci, tak to – „

„Myslím za to století, co chodím po světě.“ Pokřiveně se usmál. „Víš, my upíři se zamilujeme jen jednou a je to navždy. Moje rodina je celá v párech, já byl po celé století sám. A teď jsem našel tebe.“

Užasle jsem se na něj dívala. On mě miluje?

Chvíli mi pohled opětoval a pak se mě zeptal, jestli se nechci připravit na jeho rodinu, protože to pro mě možná bude šok. Samozřejmě jsem souhlasila. A tak jsem si vyposlechla o Alici, která vidí do budoucnosti, a která neustále překypuje nadšením a která je neuvěřitelný blázen do módy, takže bych měla doufat, aby mě nezatáhla do svého šatníku a neudělala si ze mě barbínu. Slyšela jsem o Jasperovi, který dokáže cítit pocity ostatní v okolí, a který se do jejich zvláštní rodiny, jejíž tajemství lovu zvířat jsem si také vyslechla, přidal jako poslední a který má občasné problémy se sebekontrolou. Dozvěděla jsem se o Esmé, tak mateřské, která si zamiluje všechny bez ohledu na to, co kdy provedli. O Esmé, která se nejvíc trápila, že je Edward stále tak sám. Z Edwardova vyprávění jsem poznala Carlislea, přestože jsem byla naprosto zmatená jeho uvažováním. Ne zmatená, uchvácená. Upír, který se dobrovolně vzdal lidské krve, který našel své svědomí a který každý den snáší na chirurgii krev pacientů, protože se rozhodl pracovat coby doktor. Rosalie byla opravdu složitá osoba, a i když mi Edward vyprávěl, že umí být opravdu protivná a lidi nesnáší, chápala jsem její přístup poté, co ztratila všechny lidské možnosti, po kterých toužila. Řekl mi ale, že proti mně asi nebude nic mít, protože člověk nejsem, možná mi prý nebude mít ráda kvůli mé kráse. Měla jsem se začervenat, ale moje tváře nabraly lehce modrý odstín. Slyšela jsem Edwardův překvapený výdech, ale nepodívala jsem se na něj. Pak jsem si poslechla vyprávění o posledním členovi rodiny – Emmettovi, který bude určitě hodně často vtipkovat na účty všech, ale neexistovalo, aby se na něj někdo zlobil. Někde mezitím Edward přiznal, že dokáže číst myšlenky. Probodla jsem ho naštvaným pohledem a zeptala se nazlobeně: „To jsi mi jako celou dobu viděl do hlavy?“

Zasmál se; pravděpodobně tomu, jak jsem na chvíli dokázala odhodit tu pečlivě udržovanou masku. „Ne, tobě myšlenky číst nedokážu. Buď je to otázka tvého druhu, nebo tvé vlastní výjimečnosti.“

A pokračoval… Neznala jsem Cullenovy, ale když jsem to srovnala s Edwardovou povahou, byla jsem si jistá, že budou stejně tak milí a přívětiví. Naprosto jsem si je zamilovala.

Pak ukázal dopředu mezi stromy. „Už jsme tady,“ oznámil mi. Zaostřila jsem do tmavého lesa a brzy spatřila světla, která svítila mezi vysokými kmeny. Byl to opravdu obrovský dům. Náhle mě polila nervozita. Co když se jim nebudu líbit? Co když si budou myslet, že jsem pro Edwarda skutečně nebezpečná?

Zaváhala jsem v kroku a Edward si toho všimnul. Starostlivě se ke mně otočil a vzal můj obličej do dlaní.

„Neboj se, oni ti neublíží. Já bych tě ochránil,“ přislíbil.

Lehce jsem zavrtěla hlavou. „O to nejde. Co když mě nebudou mít rádi?“

Zachechtal se nějakému mně neznámému vtipu. „Budou, věř mi.“

Pokračovali jsme a já se zamyslela. Tohle bylo tak rozdílné od normálních vztahů. Ne že bych tedy nějaký zažila, nebo bych si alespoň nějaký ze svého lidského života pamatovala. Byla jsem jako člověk, který ztratil paměť, ale pamatovala jsem si základní znalosti. Byla jsem přesvědčená, že náš vztah byl naprosto jiný, než ty ostatní – byli jsme koneckonců upír a víla. Každopádně, nebylo to takovéto oťukávání, nepotřebovali jsme se přesvědčovat, že to ten druhý cítí stejně. Věděli jsme to, jinak bychom takhle neriskovali. A já si to užívala, přestože jsem se stále nemohla zbavit dojmu, že mu ubližuju.

Brzy jsme zastavili před obrovským téměř proskleným domem, který byl místy natřen bíle. Bylo to vážně nádherné, ten, kdo na tom měl podíl, si s tím musel dát skutečnou práci.

„Je to krásné,“ zašeptala jsem. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale neopětovala jsem mu ho.

„To navrhovala Esmé, je návrhářka a architektka. Má několik titulů,“ zasmál se.

Zasmála jsem se také a pak se nervózně kousla do rtu.

„Připravená?“ zeptal se.

„Ani náhodou, ale můžeme jít.“

Náhle si se mnou znovu propletl prsty. Podívala jsem se na něj s rozšířenýma očima a opětovala mu jeho něžný, láskyplný pohled, který mě rozehřál po celém těle. A pak jsme vyšli těch pár schodů, co nás dělily od vchodových dveří, a Edward mi podržel dveře, abych mohla projít dovnitř. Interiér byl snad ještě úžasnější, čemuž je těžké uvěřit.

Možná jsem měla být klidnější. Tohle přece nebyla normální návštěva, kdy si chlapec vede svou dívku ukázat domů, to bychom na to šli opravdu rychle. Tohle bylo výjimečnější. Oni byli jiní, já byla jiná. Jenže jsem byla neskutečně nervózní a ani Edwardovy uklidňující kroužky, které mi kreslil palcem po dlani, moc nepomáhaly.

Obešli jsme roh a vešli do nádherné místnosti, která byla pravděpodobně obývací pokoj. I kdyby byla naprosto obyčejná, šest dokonalých postav posazených různě po sedačkové soupravě ji rozzářil. Okouzleně jsem vydechla. Přejížděla jsem pohledem z krásné blondýnky, která nemohla být nikdo jiný než Rosalie, přes velkého hromotluka Emmetta, k malé černovlásce Alici, blonďákovi, který seděl vedle ní, o němž jsem si nebyla jistá, jestli není Carlisle, ale vzhledem k tomu, že držel za ruku toho malého skřítka, musel to být Jasper. Dále žena s měděnými vlasy a srdcovitým úsměvem, o které jsem si byla jistá, že je Esmé, a nakonec vysoký blonďatý muž, držící Esmé kolem pasu – Carlisle.

I oni mě pozorovali nevěřícím, užaslým pohledem. V tom mrtvém tichu se ozývalo akorát moje mělké dýchání, které bylo nepravidelné, jak jsem byla vzrušená z toho, že je vidím.

„Rodino, tohle je Bella,“ začal nás představovat Edward a ostatní se postavili a přišli blíž k nám. „Bello, tohle je má rodina – Alice, Rose, Carlisle, Emmett, Esmé a Jasper.“ Jednotlivě na ně ukazoval, jak k nám přicházeli a kývali hlavou na pozdrav.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli podat ruku, nebo cokoliv jiného, a nikdo z nich se k ničemu takovému neměl, tak jsem nechala ruce podél těla a kousala se do rtu.

„Moc mě těší,“ zamumlala jsem nakonec plaše a trochu se schovala za Edwarda.

„Nás také,“ promluvila Esmé. „Edward o tobě mnoho vyprávěl.“

Její přívětivý tón mě trochu uklidnil, a tak jsem se více narovnala a zvedla hlavu.

Postupem času jsem získala více sebejistoty, obzvlášť když jsem měla poblíž Edwarda, což bylo pořád, protože mě celou dobu držel za ruku a ani na krok se ode mě nehnul. Posadili jsme se na pohovku a po krátké chvilce trapného ticha se pomalu začaly řinout otázky. První otázka, co padla, byla od Emmetta, který se na mě fascinovaně zadíval a zeptal se, jestli ty vločky v mých vlasech jsou nějaký trik, nebo proč se stále nerozpustily. Vysvětlila jsem, že to není žádný trik, že to tak zkrátka patří k mé osobnosti. Emmett pak ještě prohlásil, že „Edward říkal, že jsi krásná, ale že až takhle!“, načež si vysloužil dloubanec do žeber od Rose. Pak se ptali na drobnosti a já se po necelé půlhodině osmělila a zeptala se, zda žijí v Anchorange dlouho, že jsem je tu ještě nespatřila. Prý teprve půlrok, a že chodí lovit na druhou stranu, to, že Edward šel mým směrem, údajně byla výjimka.

Vychvalovala jsem Esmé dům a začala jsem se cítit pohodlněji. Nebyla jsem si jistá, jestli je to správné, ale cítila jsem se… jako doma. Po hodince vyprávění a poznávání se navzájem se mě Esmé zeptala, jestli nemám náhodou hlad, že naprosto zapomněla a že se omlouvá.

Uklidnila jsem ji s tím, že já nejím, což mělo naprosto opačný účinek, než uklidňující.

„Nejíš?“ zeptala se a vykulila své zlaté oči.

Zavrtěla jsem hlavou a nejistě se ošila. „Nejím. Ale poprosila bych o vodu, jestli smím.“

Esméinu tvář rozzářil milý úsměv. „Samozřejmě. Chceš nějakou minerálku, nebo džus?“

„Ne, ne,“ zastavila jsem ji zbrkle. „Stačí voda z kohoutku, úplně ledová. A když tak pár kostek ledu, kdyby to nevadilo.“

Ve všech tvářích jsem vyvolala úžas a překvapení. Ohlédla jsem se po ostatních a cítila, jak se mi tvářemi rozlévá příjemný chlad.

„Bello, takhle se ty… červenáš?“ zeptala se nejistě Alice a já si rychle sáhla na líce.

Usmála jsem se. „Ano.“

Alice se krátce zasmála. „Takže vlastně modráš?“

Přikývla jsem a podívala se na Edwarda, který mi opětoval pohled s lehkým úsměvem.

Když mi Esmé přinesla vodu, všichni mě napjatě pozorovali se zvědavě bystrými zraky. Znervózňovalo mě to, a tak jsem se na ně podívala se zvednutým obočím a mírně nakrknutým já.

„Mohli byste na mě, prosím, přestat zírat? Jste upíři a jste naprosto v šoku z jedné obyčejné víly.“ Teď jsem byla hlavně v šoku já, že jsem je tak sjela, ale oni si z toho, zdá se, nic nedělali.

„Omlouváme se, Bello,“ promluvil za všechny Carlisle. „Nikdy jsme žádnou vílu neviděli, určitě ne tak neobyčejnou, takže jsme z toho drobet rozhozeni. A také nás mírně dostal tvůj apetit.“ Usmál se.

Pokrčila jsem rameny. „V pořádku. Koneckonců, nic jiného jíst nemůžu. Ale to si nedovedete představit, jak dobře chutná rampouch – je to něco jako pro lidi nanuk, akorát je přírodní a nemá žádnou speciální příchuť. Vždycky z něj cítím svěží vánek a vločky.“

Emmett vykulil oči a pak se zasmál. „Rampouch – to musí být fakticky lahůdka! Mimochodem, vločky mají nějakou vůni?“

Teď jsem pro změnu vykulila oči já. „Samozřejmě! Všechno má svou vůni, ale jen málokdo má možnost ji ucítit.“

Edward mě objal kolem pasu a přitiskl blíž k sobě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a spokojeně se usmála. Bylo to nádherné a já začala být sentimentální – mám právo na takovou dávku štěstí? Říká se, že kdo se dostane na úplný vrchol štěstí, zase někdy sjede dolů. Ale nebyla jsem já už dole? Není tohle moje konečné stoupání, po kterém žádné spadnutí nečeká?

 

♦♦♦

 

Když přišla ta nečekaná nabídka od Esmé, nikdy jsem netušila, že se to nakonec stane jednou z nejlepší otázek, které mi kdo kdy položil. Blížilo se ráno a já věděla, že je načase, abych se schovala v nějaké jeskyňce nebo na jiných temných místech, kde mě nemá nikdo šanci spatřit. Abych se schovala před sluneční září, která mě nepříjemně svědila po celém těle, nejvíc ve vlasech, které byly plné vloček.

„Už bych měla jít,“ řekla jsem a toužebně se zadívala na Edwarda, který mi věnoval vystrašený pohled. „Slunce už vychází a mně moc nedělá dobře. Chci se schovat dříve, než mu budu muset čelit osobně. Jsem ráda, že jsem vás poznala, snad se –„

„Vždyť tu můžeš zůstat,“ navrhla Esmé a já se na ni nadějně podívala.

„Vážně?“ zašeptala jsem nevěřícně. Pak jsem zavrtěla hlavou, abych odehnala z hlavy ty šťastné myšlenky. „Ne, to nejde. Musím jít. Já patřím do zimy, skutečně. Nechci Královnu rozzuřit.“

„Ta tvoje Královna ani neví, že jsi tady,“ připomněl mi Edward. „A nezjistí to.“

„To nemůžeš vědět,“ namítla jsem chabě. Moje srdce a Cullenovi se proti mně spikli – chtěli, abych zůstala.

Alice přimhouřila oči. „V budoucnosti žádnou mrchu, která by se nám snažila zkazit náladu, nevidím.“

„Alice,“ okřikla ji mírně Esmé.

„Ne, to je v pořádku. Ti, co dříve byli… „na straně dobra“,“ udělala jsem ve vzduchu uvozovky, „ji nemají rádi. Já jsem mezi nimi. Ale ty, Alice, možná prostě jen nevidím náš druh.“

Alice se na mě skepticky podívala se zvednutým obočím. „Tebe vidím, Bello.“

Pomalu jsem přikývla a zhluboka se nadechla. „Takže už víš, jak jsem se rozhodla.“

Zakřenila se na mě. „To si piš, že vím.“

Od té doby jsem překypovala štěstím. Nemyslela jsem na to, co by se mohlo stát, ale na to, co se děje. A když náhodou moje myšlenky zabloudily do zakázaných prostorů, Edwardovy přesvědčovací taktiky vzaly za své. Jeho polibky a doteky uklidňovaly moje nitro a téměř se jim podařilo moje mrtvé srdce přimět znovu tlouct. Ano, dostala jsem svůj první polibek. Tedy první v tomhle životě, nepamatuju si, co jsem zažila v tom lidském. Z něžných, počátečních polibků se stávaly vášnivější a kontrolu ztrácející. Ale Edward vždy zastavil, než jsme se mohli dostat za hranici. Vždy říkal: „Ne, jsem zkrátka počestný muž, který se narodil v roce 1901, nebudu spát s nikým jiným, než s mou manželkou.“ Já jsem na to obrátila oči v sloup a založila si paže na prsou. Někdy jsem se ovšem schoulila do klubíčka, otočila se k němu zády a potlačovala slzy, protože ve mně vyvolal dojem toho, že mě nechce… tímhle způsobem. On mě samozřejmě vždycky ujišťoval, že chce, že jde jen o morální zásady, kterých se chce držet.

Byla jsem nastěhovaná do jeho pokoje, vybavená novým šatníkem. Alice trvala na tom, že nemůžu celý svůj život nosit pouze jedny a ty samé šaty. Ohrazovala jsem se tím, že to patří k mému poslání, ale to ona zkrátka nebrala jako odpověď, a tak jsem byla nucena se obléknout do normálních lidských kalhot a triček. Cítila jsem se nepříjemně, chtěla jsem zase volnost své sukně. Jediné, co mi připomínalo to, co jsem, byly vločky, které mě neustále obklopovaly, modré skvrnky v mých očích, netlačící srdce a to, že jsem neměla žádné ubohé lidské potřeby.

Ohledně toho, co jsem dělala, než jsem poznala Edwarda… od domu Cullenových jsem se nehnula dál než na dva metry a to bylo také výjimečné a událo se to pouze jednou. Edward totiž musel po dvou týdnech na lov a já vyběhla ven, že zapomněl na pusu na rozloučenou. Ta spontánní reakce vyvolala několik starostí a já jsem se, dokud jsem ho zase neviděla, neuklidnila. Bála jsem se, že už ho dostali. Že už ho v životě neuvidím. Seděla jsem tehdy na pohovce, vedle sebe Jaspera, který na mě vysílal uklidňující vlny, hryzala se do rtu a neklidně poklepávala rukou o koženou výplň opěrky na ruku. Samozřejmě se vrátil a já se ho ten den už nepustila.

Můj vztah s Cullenovými se velmi zlepšil. Chovali jsme se k sobě jako bychom byli opravdová rodina. Rosalie proti mně naštěstí nic neměla, jednou mi to dokonce řekla. Zrovna jsme koukali na nějaký film v televizi (Cullenovi mi museli vysvětlit, co to je, a já jsem celé tři dny nedělala nic jiného než na to civěla jako na zázrak – to se líbilo Emmettovi a Jasperovi, kteří konečně našli někoho, kdo byl svolný s nimi koukat na zápasy) a komentovali ho, já častovala Rose obezřetnými pohledy a ona to nevydržela a zeptala se mě, proč se na ní pořád tak koukám. Musela jsem přiznat, že mi Edward řekl, že moc nemá lidi v oblibě a že já, přestože člověk nejsem, si nejsem jistá jejími pocity. Uklidnila mě a řekla, že proti mně rozhodně nic nemá a že mě má ráda téměř jako vlastní sestru. I s ostatními jsem vycházela za dobře – Carlisle se mě často vyptával na různé otázky ohledně mého druhu a já automaticky odpovídala, Emmett si se mnou dával páku; všechny má síla překvapila, ale nikoho ne tak jako Emmetta, který měl co dělat, aby mě porazil. Alici jsem dělala radost každý den, když jsem si oblékla něco z jejích návrhů, které mi připravila den předem, na sebe. Esmé si mě oblíbila jakou dceru a i se tak ke mně chovala, Jasper ke mně měl stejný přístup jako Emmett nebo Rose, naštěstí si ze mě nedělal pokusného králíka jako Alice nebo mě nebral jako přírodní úkaz jako Carlisle – ne, měla jsem je ráda a oni mě podle všeho také, takže mi tyhle maličkosti, které mě občas otravovaly, zase tak nebraly.

S Edwardem jsme prožívaly nádherné chvíle. Cítila jsem se tak lehce, tak svěže, tak volně, tak nádherně… tak zamilovaná. Neřekli jsme si ta dvě slůvka, která by to ještě zpečetila, ale byla jsem si jistá, že to oba cítíme stejnou měrou. Za tu dobu, co jsem tam žila, jsem se dozvěděla jejich příběhy. Všechny mě velmi zarmoutily – zvláště ten Esméin a Rosaliin. Zatímco jsem tiše plakala, ostatní tiše pozorovali vločky, které kanuly po mých lících. To se neobešlo bez omámených vzdechů a tisíce otázek. Carlisleův příběh mě uchvátil už tehdy, když mi ho Edward shrnul, tu noc, co jsem se s nimi šla seznámit, ale teď, když jsem si ho vyposlechla celý, se můj respekt ke Carlisleovi ještě zvýšil a já si ho začala mnohem více vážit. Jasperův příběh mi ukázal, že upíři dokáží být velmi temné a zlé bytosti, Emmettův zase, že moje posedlost a okouzlení Edwardem je naprosto normální, když mi vyprávěl, jak prvně reagoval na Rosalii. Alicin příběh mě také rozesmutnil, hlavně ten fakt, že si ze svého lidského života vůbec nic nepamatuje. Edward mi svůj příběh vyprávěl v noci, kdy jsme leželi v objetí na jeho posteli, a já ho soucitně pozorovala, když říkal, jak napřed ztratil otce a posléze i matku… I já jsem té úžasné rodině svěřila můj příběh, nevynechala jsem nic – od Mirandy přes smrt neznámého muže ke Královninu podrazu až k setkání s Edwardem.

Za celé ty čtyři týdny se nikdo z Královniných poskoků neukázal a já si dělala starosti, jestli se nechystá na návštěvu náhodou ona sama. Ale nikdo se neobjevoval a já nakonec byla jediná, koho to ještě trápilo.

Ostatní mě uklidňovali se slovy, že když nepřišli doteď, už se neobjeví, ale oni nevěděli, čeho je schopná.

Jednoho dne, který jsem si pamatovala jako den, kdy jsem nikdy nikomu neublížila, protože nikdo ven nechodil, si ke mně Edward přisedl, když jsem četla jednu z knih, které měl ve své soukromé knihovničce – Na Větrné hůrce.

„Veselé Vánoce,“ zašeptal mi do ucha.

Zmateně jsem se na něj otočila, založila knihu záložkou a odložila ji na konferenční stolek. „O čem to mluvíš?“

„Dnes jsou Vánoce. Tedy, dárky se dávají až zítra ráno…“

Nakrčila jsem čelo, protože jsem absolutně nechápala, o čem to tu mluví, ale on si to asi vyložil jinak.

„Nemusíš si dělat starosti. My si žádné dárky nedáváme. Jen oni mezi sebou.“

„Edwarde,“ oslovila jsem ho váhavě. „Co jsou to Vánoce?“ Moje tváře nabraly modrý odstín, jak jsem se zastyděla, že to nevím.

Překvapeně se na mě zadíval. „Myslela jsem, že… No, to nevadí. Na Vánoce chodí Santa Claus a rozdává dárky. U nás v Americe se dostávají až zítra ráno, Štědrý den je každopádně už dneska.“ Usmál se. „A Santa Claus není skutečný. I když… poté, co jsem zjistil, že mimo upírů existují i víly, je možné vše.“

Zamyšleně jsem pozorovala své prsty.

„Na Vánoce by spolu měli být ti, co se mají rádi,“ zašeptal něžně a mě ovál jeho sladký dech.

Rozesmutnilo mě to. Měla jsem je ráda a oni mě asi taky, ale jistá jsem si být nemohla. „Aha. Tak si to tedy užijte.“

„Ty si to užiješ taky, protože budeš s námi,“ řekl nekompromisně, ale v jeho tónu jsem zaslechla nejistotu.

„Nemůžu,“ namítla jsem tiše a ucítila bodnutí v místě, kde bych měla mít srdce. Najednou jsem měla pocit, že bych se mezi ně neměla vtírat, alespoň ne dnes, když je to tak významný den.

„Proč bys nemohla?“ zeptal se udiveně.

„Nepatřím mezi vás,“ objasnila jsem mu upřímně. „Sám jsi teď řekl, co Vánoce obnáší.“

„Ale my tě máme rádi, to přece víš.“ Nadzvedl mi prsty bradu a políbil mě.

Bylo tedy rozhodnuto. Vánoce budu trávit s nimi.

 

♦♦♦

 

Druhý den ráno jsem se v červených šatech s krátkým rukávem a kratší sukní, která ovšem nebyla nijak upnutá, vydala do obývacího pokoje, kde už všichni netrpělivě čekali na moji osobu. Alice mi sice navrhovala nádherné červené šaty s výstřihem a rozparkem, ale vzhledem k jejím šatům jsem uznala, že by byly moc extravagantní, a tak jsem Alici přemluvila k jiným.

Vešla jsem a všem popřála dobré ráno a veselé vánoce. Nevěděla jsem, jestli se to tak dělá, ale oni mi to oplatili a ani se nijak neušklíbli, takže jsem uznala, že to nebylo nijak nevhodné.

Vánoce u Cullenových spočívaly v tom, že jsme si všichni popřáli šťastné a veselé, objali se a posadili se kolem stromku, který musela včera večer zdobit celé rodina za komandování, nadávání a ne příliš hezkých pohledů Alice Cullenové, která pro to nemusela hnout ani prstem. Stála opřená o sedačku a dirigovala ostatní. Jediná Esmé se z toho mohla vyvlíknout, ale ta měla dokonalou omluvu pro zdobení jiných částí domu.

Cullenovi vzpomínali na „staré časy“, připomínali si, jak tam a tehdy dělali tohle a tamto. Smáli se a já také, přestože jsem je naprosto nevnímala. Nakonec jsem vstala a přešla k oknu, které házelo jemný odraz té nádherné podívané – sedm nádherný bytostí s překrásnými, omamujícími úsměvy na tvářích. Zadívala jsem se přes ten odlesk do hlubokého lesa a přemítala, co se mnou bude, až se jednou budu muset vrátit. Zatím to tedy vypadalo, že se nikam vracet nebudu, ale nemohla jsem vědět, co se stane. Možná jednou přestanu Edwarda bavit, možná začnu lézt Cullenovým na nervy… a budu muset pryč. Zpátky do přírody, k zabíjení nevinných lidí. A možná se k tomu vůbec nebudu vracet, protože si mě najde Královna a bude po mně.

„Co tu tak sama?“ ozval se za mnou šepot.

Otočila jsem se na Edwarda, při čemž jsem vrhla letmý pohled za něj. Jeho rodina se stále bavila, nevěnovali nám vůbec žádnou pozornost.

„Přemýšlím,“ přiznala jsem.

Věnoval mi lehce káravý pohled. „Dnes ne. Dnes si nemáš dělat s ničím starosti.“ Zamyslel se, sáhl do zadní kapsy kalhot a vyndal malý pytlíček. „Něco pro tebe mám.“

„Já ale nemám nic, čím bych ti to oplatila,“ řekla jsem mu smutně.

„Stačíš mi ty. To je nejlepší dárek na světě.“ Z pytlíčku si na dlaň vyklepal nádherný náramek. Vzal mou ruku a nastavil ji do vzduchu, aby mi ho mohl nandat. „Ten náramek patřil mé matce, Elizabeth Masenové. Moc bych si přál, abys ho nosila.“

Němě jsem zírala střídavě na něj a na náramek. „Jsi si jistý, že – „

„Naprosto,“ usvědčil mě. Pak mírně zaklonil hlavu a na něco se zadíval na stropě. Podívala jsem se stejným směrem ve chvíli, kdy vydechl: „Jmelí.“ Na stropě byla zaháknutá nějaká větývka.

„A co má být?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Když jsou dva lidé pod jmelím, měli by se políbit,“ vysvětlil mi se šibalským úsměvem.

Usmála jsem se a naklonila se k němu. Přitiskla jsem své rty na jeho, a když jsem se odtrhla, zářivě jsem se usmála.

„Miluju tě,“ zašeptal náhle, a kdyby mé srdce mohlo tlouct, teď by bilo ostošest.

Cítila jsem vločky štěstí, jak se mi hrnou do očí, a usmála jsem se. Zavzlykala jsem a Edward začal mé slzy pochytávat. Až po chvíli jsem si všimla jeho zaraženého výrazu a podívala se na jeho prst. Na špičce prstu neměl žádnou vločku, nýbrž obyčejnou kapku vody. Kdybych byla člověk, nebylo by to nic divného, ale já nebyla.

„Co to…“ Překvapeně jsem vydechla, když mi to došlo. Mozek se mi rozeběhl světelnou rychlostí, jak mi to všechno zapadalo do sebe. „O můj bože,“ zašeptala jsem a dala si ruku přes pusu.

„Co se děje?“ zeptal se Edward starostlivě.

Tiše jsem se od něj otočila a beze slova začala přecházet po obývacím pokoji, ignorujíc Cullenovy, kteří se na nás teď zvědavě dívali.

„To přece není možné,“ zašeptala jsem uchváceně.

„Ale je,“ ozvalo se vedle mě a já sebou trhla. Šokovaně jsem se otočila na Mirandu. Mirandu, která se na mě zjihle usmívala. Mirandu, která na mě před chvílí promluvila. Mirandu, která měla být dávno pryč a ne stát uprostřed obývacího pokoje Cullenovy rodiny a povídat si se mnou.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a kulila na ni oči.

„Sledovala jsem tě celou dobu. A teď jsem tu jen na skok jako duch, jdu ti oznámit, že jsem na tebe hrdá, že jsi to dokázala.“

Co jsem dokázala?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Ty víš, co. Zamilovala ses. On se zamiloval. Královna už tě ztrácí. Začínáš se měnit a ona tě nemůže vidět ani kontrolovat. Proto tady ještě nebyla. Proto jsi stále naživu.“

„Ale to je přece nesmysl. Nemůže se ze mě stát… To nejde. Je to jen pověra.“ Můj hlas zněl nepřesvědčivě i mých vlastním uším. Šokovaně jsem zírala přímo na Mirandu a nebyla schopna se pohnout.

„Bello, s kým to mluvíš?“ zeptal se Edward obezřetně a mně najednou došlo, že nejsem sama. Všichni na mě koukali a pravděpodobně uvažovali, jestli nejsem úplný cvok.

„Jen mu to pověz,“ pobídla mě Miranda.

„Je tu moje předchůdkyně,“ zašeptala jsem.

Nikdo se neptal dál a já se prosebně podívala na Mirandu. „Co mám dělat?“

„Bello,“ oslovila mě káravě. „Neptej se tak hloupě, vždyť to víš. Víš to celou tu dobu, jen si to nechceš přiznat.“ Usmála se. „Následuj své srdce.“

Dívala jsem se na ni a začala jsem panikařit, když jsem viděla, jak se pomalu ztrácí. Její postava bledla, až zprůsvitněla.

„Ne, počkej!“ vykřikla jsem. „Já to potřebuju vědět!“

Ale byla pryč. Nezůstalo tam po ní vůbec nic. Připadala jsem si zahlcená – nevěděla jsem, co dělat, přestože jsem to věděla moc dobře.

Zadumaně jsem se dívala do země a pak jsem zvedla pohled k Edwardovi. Musela jsem se činit hned, jinak brzy asi vybuchnu.

„Co bys řekl tomu, kdyby…“ Odmlčela jsem se, překonala těch pár kroků, co nás dělilo, a políbila ho. „Miluju tě.“

Jeho oči zjihly, ale jeho výraz byl stále zaražený. Pak se usmál. „Miluju tě.“

Náhle jsem ucítila zvláštní tlak na prsou a podivné teplo po celém těle. Teplo! A vločky z mých vlasů, z mého těla najednou odlétaly. Kolem mě se utvořil celý roj vloček a Edward musel ustoupit, protože nám bránily v tom, abychom se spolu drželi. Cpaly se mezi nás. Tlak na prsou se stupňoval a já začala cítit nesmírnou únavu. Vločky zmizely a já vyčerpaně padala k zemi.

Edward mě zachytil dřív, než jsem se stačila byť jen dotknout podlahy. „Bello,“ zamumlal ohromeně. „Tobě tluče srdce.“

Cítila jsem se hrozně malátná, ale co také čekat, když jsem teď prošla přeměnou z nesmrtelné bytosti na bytost smrtelnou. „Ano, je ze mě teď člověk,“ vydechla jsem. „Doufám, že nejsi naštvaný,“ špitla jsem a moje tváře se rozhořely červení.

„Jak bych mohl,“ zašeptal a pohladil mě horké líci. „Teď jsi volná.“

„Díky tobě,“ řekla jsem mu. „Můžeme být spolu.“

„Navždy,“ souhlasil a políbil mě do vlasů. „A voníš,“ vyhrkl, když se odtáhl.

Obezřetně jsem se na něj podívala.

„Ale neboj, nikdy bych ti neublížil.“

Otočila jsem se na ostatní, kteří byli v naprostém šoku, ale na jejich tvářích se pomalu zračil úsměv. Právě byli svědkem neuvěřitelného zázraku. To si budou pamatovat navždy, i kdyby nechtěli.

Usmála jsem se a rozhodila ruce v gestu překvapení. „Veselé Vánoce!“ 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Srdce z ledu od BellaSet:

 1
19.08.2013 [9:06]

Emoticon Emoticon Emoticon

05.01.2013 [17:40]

to byla nádhera Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.01.2013 [3:49]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
krásne naozaj krása... Emoticon
a ten nádherný koniec... Emoticon

1. AsherG
03.01.2013 [17:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!