Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Výměnný obchod - Nerissa

29.09.2010 (21:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1258×

Nerissa

Výměnný obchod

Přišla jsem do Volterry a hledala dvě „děti“. Děti, které jsem nadevše milovala a které jsem tu zanechala na pospas osudu. Tento příběh je starý. A já nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem je tu nechala…

1458

Hradby města se tyčily do výše několika metrů. Hustě pršelo a měsíc zakryli mraky. Mlha se pomalu plížila lesem. Byla hluboká noc. Všichni už spali, jen jedna mladá žena spěchala k městu.
Tvář měla schovanou pod kapucí černého pláště, do kterého byla zahalena její vysoká postava. Nešla sama. Z každé strany vedla jedno dítě.
Byli v polovině cesty k městu, když v dálce zaslechli hlasy rozzuřených vesničanů. Teprve teď si všimli, že děti utekly. Utekly od svého osudu. Osudu zemřít.
Žena se ohlédla za sebe a spatřila žhnoucí pohodně, které se rychle blížily. Musí to stihnout! Musí! Nenechá své děti zemřít na hranici. Musí zachránit. Alespoň je!
Křik stále sílil a žena škubla rukou svých dětí, aby je popohnala k rychlejšímu tempu. Pára jim šla od pusy, klepali se zimou. Noc byla studená, krutá.
„Dělejte! Musíme je chytit!“ křičel muž, kdesi za nimi. Žena se ohlédla a vyděsila se. Nechápala, jak můžou být tak rychlí. Srdce jí zběsile tlouklo a dech krátil. Věděla, že mají jen mizivou šanci se zachránit, přesto to nevzdávala.
Přitáhla si děti blíže k sobě a dala se do lehkého běhu. Děti ji následovaly. Věřily své matce, ale bály se, co se stane, když je ostatní dostihnou. Nechápaly, proč musely s maminkou utéct.
„Jane! Alecu! Pospěšte!“ Musí je ochránit. Brány města bývají otevřené. Musí je dostat do hradu, k hradnímu pánovi. Doufala, že se jich ujme, jak slíbil. V okolí se proslýchalo, že pán sbírá takovéto lidi. Lidi s podivnými schopnostmi. Na chvíli zpomalila, aby děti nabraly dech.  
Kdesi v dálce zahoukala sova a děti sebou polekaně trhly. Tep se jim zrychlil. Lidé z vesnice už jim byli pomalu v patách.
„Maminko, já se bojím,“ zašeptalo blonďaté děvčátko. Slzičky jí tekly po tvářích, ale neopovažovala se vzlykat nahlas. Nechtěla vypadat za tu slabou.
„Jane, já se taky bojím, ale jakmile se dostaneme do města, je to k hradu jen kousek! Tam budeme v bezpečí,“ řekla žena a zrychlila krok. I kdyby ona neměla přežít, její dvě děti musí! Pevně sevřela jejich drobné dlaně ve svých a dala se opět do běhu. Děti jí sice nestačily, ale pro jejich záchranu cokoliv. Pro ně by obětovala i vlastní život. Děti za ní utíkaly a málem jí nestačily.
Dostali se až před brány města. Volterra mohla jejím dětem poskytnout bezpečí. Zabušila na bránu, ale nikdo jí neotvíral. Zoufale se ohlédla za sebe a spatřila běsnící dav. Obrátila se zpátky na bránu a silně do ní několikrát uhodila pěstí. Dřevo, které zakrývalo škvíru, kterou hlídač kontroloval příchozí, se posunulo a ven hleděly dvě opuchlé oči. Bylo vidět, že už je tu celou noc.
„Co chcete!“ vyštěkl na ženu a okem zmerčil malé osoby po jejím boku.
„Prosím, pustě nás dovnitř! Potřebuju mluvit s hrabětem!“ řekla tiše žena a hlídač si jí chvíli prohlížel. Nevypadala nebezpečně. Chvíli váhal, ale nakonec otevřel malá dvířka a žena s dětmi proplula kolem něj a zmizeli v temných uličkách města.
V lehké obuvi jim dopadaly chodidla na špinavou zem. Chvátili, protože věděli, že hlídač dlouho neudrží rozzuřený dav.
„Až se dostaneme k hradu, neohlížejte se a jděte s nimi, ano?“ optala se jich žena. Když tvrdila, že by za ně položila život, tvrdila pravdu. Ona upsala svůj život za jejich bezpečí.
Věděla, že už se svými dětmi nikdy neshledá. Ne v tomto století a v této podobě. Obě děti jí na to kývly. Ale to už stáli před mohutnou bránou hradu Volterry. Žena si klekla před děti a sundala si kápi, která bránila okolí, aby jí poznalo.
V jejích hnědých oříškových očí se zračil strach. O své děti a o jejich budoucnost. Děti na ní hleděly a neměly žádné potuchy o tom, co se tuto noc děje.
„Ať se cokoliv stane, cokoliv, nezapomeňte, že vás miluji, ano? Nezapomeňte na mě, stejně jako já nezapomenu na vás! Jednou se k vám vrátím, ano?“ žena je přitiskla k sobě a pak oba dva políbila na čelo. Naposledy vdechla jejich vůni, pohlédla do temně zelených očí, které měly po otci a zvedla se. Pohlédla na ty malé osoby před sebou, její děti, děti, které nadevše milovala a teď jim zařídila bezpečí. Opět si nasadila kápi a zvedla ruku. Dohoda byla a dohoda se musí dodržet.
Podmínkou pro jejich bezpečí byla její proměna. A následně i jejich. Jen musí vyrůst. Zabušila na dveře a otevřela jí vysoká, svalnatá osoba s krvavě rudýma očima. Děti se schovaly za ženiny nohy a sledovaly postavu před sebou.
Rudé oči žhnuly do tmy a sledovaly ženu před sebou. Pak přikývnul a žena odstoupila. Děti na ni vyděšeně zíraly. Jen jim rukou pokynula k té osobě a nedala znát žádné emoce. Díky kápi nemohly její děti vidět ty slzy, které jí stékaly po tvářích, že je musela opustit.
„Co jsem vám říkala? Pamatujte a nezapomeňte,“ zašeptala žena a její děti zmizeli společně s tou osobou vevnitř. Ta je někomu předala a vyklouzla zpátky ven.
„Demetri, slib, že o ně bude postaráno,“ zašeptala žena a sledovala zavřené dveře, za nimiž se klepaly její děti strachy.
„Slibuji, teď však pojď. Aro nerad čeká a dohoda je dohoda!“ Osoba se vydala jinou cestou, okolo hradu do sklepení. Žena ho následovala. Moc dobře věděla, že život svých dětí dala do rukou upírům, ale pořád to pro ně bylo lepší, než smrt v plamenech.
Mezitím, co ženu, matku, manželku, spaloval krutý oheň, její děti vystrašeně sledovaly tři muže před sebou, na dřevěných trůnech.
Muž pokynul k jedné ženě a ta je odvedla pryč, do jejich pokojů. Odteď byl tohle jejich domov. A oni tam rostly, učily se a zapomínaly. Zapomínaly na svou maminku, která obětovala svůj život pro jejich bezpečí a po svých čtrnáctých narozeninách byli právoplatnými členy Arovy gardy.

V tomto hrůzu nahánějícím klidu by žili celou věčnost, ale klid musel být něčím přerušen.

Přišla jsem do Volterry a našla své děti. Už to nebyli oni, ale stále se trochu podobaly těm, které jsem vychovala. Chtěla jsem je vidět, poznat, jací jsou a neposlouchat ty pomluvy a příběhy o nich. O krutých dvojčatech Volturiových.
Nemohly se takhle změnit. Vždycky byli hodní a milí. A dnes mi konečně dovolili se s nimi setkat.
Šla jsem do hlavního sálu, kde na mě všichni čekali. Znali mě tu pod různými jmény. Matka, macecha, ale moje pravé jméno jsem zapomněla. Ale pevně věřím, že oni nezapomněli. Že oni si stále pamatují, kdo dřív byli a jak moc byli milováni. Doufám, že mi odpustí, ale já je musela zachránit. Nesměli zemřít.
Stála jsem ve velké místnosti a hleděla na Ara, jeho bratry a dvě malé osoby po jejich boku.
„Jane? Alecu?“ zašeptala jsem a oni při zvuky svého sebou trhli. Tolik se změnili. Dříve byla Jane usměvavé děvčátko, ale dnes v jejích očích byla tvrdost a její rty byly semknuté do tvrdé přímky. Alec byl vždycky rošťák, ale také byl moc hodný chlapeček, co si nechtěl přiznat, že na některou práci je ještě malý. Teď stál po boku ara a nejevil žádné známky emocí.
„Kdo jsi?“ zeptala se ledově Jane. Ne! To ne! Oni snad… To nemůže být pravda!
„Vy-vy si na mě nepamatujete?“ zašeptala jsem svojí otázku zlomeně. Alec mě sledoval a v jeho očích se zračily vzpomínky. Ale jakoby si je nechtěl vybavit, jakoby je chtěl zahnat do kouta a už je nikdy nepustit ven.
„Měli bychom snad?“ zeptala se opovržlivě opět Jane. Tohle, že je moje malá holčička? Zapomněli. Oni zapomněli. Zapomněli na svou minulost. Zapomněli na mě. A já věřila, že se jednou shledáme a obejmeme. Že se jim budu moct omluvit za to, čím díky mě jsou. Ale oni zapomněli. Stali se z nich loutky v rukou zkušeného vodiče. Vycházela jsem zklamaně ze sálu.
„Je mi to líto, Isabell. Já jim o tobě vyprávěl, ale potom je ode mě odvedli. Neměli šanci. Donutili je zapomenout!“ Koukala jsem do tváře Demetrimu. Ano, on řekl mé jméno. Isabella. Matka, jejíž děti si na ní nepamatují. Utekla jsem pryč z hradu.

Mezitím…

Chlapec se zmateně díval na zavřené dveře. Před očima se mu míhaly vzpomínky na tu ženu před ním. Jen v těch vzpomínkách měla víc vrásek a krásnější oči. 
„Mami?“ Ale žena už byla pryč.
Přišla do Volterry a zjistila, že její děti se mají dobře a že zapomněly…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Výměnný obchod - Nerissa: