Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smrt jako vysvobození - Soutěžní povídka

26.12.2009 (17:49) • RosalieHale • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 3995×

Písnička: TADY

Smrt jako vysvobození

Sedím na posteli ve svém pokoji, sedím ve tmě, protože poslední dobou mi světlo vadí.

„Jak si jen mohl?“ ptala jsem se, i když on tu není. Ale já věděla že mě slyší. Že mě slyší má jediná a zároveň poslední láska. Po tvářích mi tečou slzy, možná proto sedím ve tmě. Možná nechci, aby mě takhle viděl zrovna on. Možná si nepřeji, aby mě takto viděl kdokoli.
Kdo by si taky přál vidět utrápenou dívku. Možná se takto nechci vidět sama.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ zeptala jsem se opět. Z očí mi vyteklo několik obrovských slz.
„Jak sis mohl dovolit umřít? A mě tu nechat samotnou?“  ptala jsem se mezi vzlyky.
„Jak ses mohl nechat zabít. Proč?“ studenou rukou jsem si utřela tvář a pokračovala ve svém monologu.
„Přemýšlím, jestli bych tě neměla začít nenávidět.“ odmlčela jsem se.
„Víš, dokázala bych k tomu najít dostatek důvodů.“ zase slzy. Na chvíli  jsem se zamyslela
„Lhal jsi mi, opustil mě. A když už jsem doufala, že budeme věčně spolu a nic nás nerozdělí, opustil jsi mě zase. A tentokrát už se nevrátíš.“  jemně jsem se usmála.
„Ne, i přes toto všechno, tebe já nenávidět nedokážu. Tebe dokážu pouze a jen milovat.“ i přes můj úsměv mi slzy stékaly dál.
„Já… moc se ti omlouvám!“ zašeptala jsem.
„Já vím, že za svou smrt jsi nemohl. Chtěl jsi mě chránit… vlastním tělem.“ mé vzlyky ještě zesílily.
„Nemůžu být na tebe naštvaná, nemám důvod.“ řekla jsem a ze slz mě začínaly bolet a pálit oči.
„Ale nechápu to. Proč jsi se vzdal svého života kvůli hloupé lidské dívce?“ zavřela jsem oči ve snaze nedovolit slzám ven.
„Tys mi tvrdil, že mě miluješ, já, ale nikdy nechápala proč. Nikdy jsem pro tebe nebyla dost dobrá.“ povzdechla jsem si.
„Já jsem byla ta, před kterou ses musel ovládat, před kterou jsi nemohl být sám sebou.
Ty jsi byl silný, překrásný a dokonalý upír. Ale já… já jsem pouze slabý, křehký a hloupý člověk, který si přál mít něco co mít nemůže.“
„Ty jsi mě zachránil před jistou smrtí, kdybych toho byla schopna, udělala bych pro tebe to samé.
Ale já nebyla, teď toho lituji a snažím se utopit ve vlastních slzách.“  povzdechla jsem si.

Ačkoliv jsem to tak nechtěla, mé tělo se únavou svalilo na postel a má mysl se ponořila do stavu nevědomí. Pomalu, ale jistě jsem putovala do Říše snů, v mém případě by se měla spíše jmenovat Říše nočních můr.
„Druh za druha, pamatuješ?!“ okřikla Victoria mou lásku a neustále vrčela.
Edward však neodpovídal, pouze opětoval vrčení.
„Ty jsi zabil mou lásku, já zase zabiji tvou! V tom mi nezabáníš!“ křikla a vycenila zuby.

Na chvíli jsem svůj pohled zaostřila na Setha. Udělal výpad zleva na upíra, který Victorii pomáhal.
Ten však bez problémů uhnul a zakousl se mu do ramene. Seth bolestně zavyl, ale bojoval dál.
Podívala jsem se na Edwarda.
„Ani se jí nedotkneš!“ zavrčel na ni Edward. Victoria se jen smála a rukou odhodila Edwarda na nedaleký strom, který se pod tím tlakem skácel.
Zděšením jsem vykřikla. Victoria se usmála, její usměv pak nahradily vyceněné zuby a rychle doběhla ke mně. Nedokázala jsem utíkat, nešlo to.
Victoria napřáhla ruku a …
Z  ničeho nic se přede mnou objevil Edward, ale jejímu útoku neuhnul. On mi zachránil život, ale místo toho se vzdal svého.
... Victoria udeřila plnou silou, a v ten moment se ozvalo hlasité křupnutí a Edward padl k zemi. Já s ním.
Ona… do očí mi vhrkly slzy. Edwardovo tělo leželo bez hnutí, bez života.
Ona chtěla zabít mě a on se pro mě obětoval, její útok ho zasáhl a utrhla mu hlavu.
„Tohle mi stačí!“ vypískla Victoria a i s jeho hlavou utíkala pryč.
„Ne to je zlý sen!“ křičela jsem sklánějíc se nad mnou mrtvou láskou.

Probudila jsem se s křikem a po tvářích mi stékaly slzy.
„Tohle už dál nesnesu! Tys tvrdil že bys neměl v plánu žít na světě kde já nejsem.
Já chci udělat to samé i pro tebe. Já tě miluji, ale tohle už nedokážu snášet.
Nemohu žít když ty už neexistuješ.“ vzlykala jsem.
„I když si můžeš myslet, že do nebe nepatříš. Mě to nevadí. Nebe má být ráj a já stojím pouze o takový, do kterého by pustili i tebe.“ usmála jsem se a šla do koupelny a začala hledat ve skřínce.
Po chvíli hledání jsem našla to co jsem potřebovala. Žiletku jsem lehce sevřela v ruce a šla zpátky do pokoje. Sedla jsem si k psacímu stolu a začala psát na papír dopis.

Nejdražší Charlie

Pokud čteš tyto slova, jsem již pravděpodobně tam nahoře.
Neplač, není to kvůli tobě a ani si to nedávej za vinu. Byl jsi ten nejlepší otec,
jakého si dívka může přát. Miluji tě tak, jak dcera může milovat otce.
Je mi to líto, ale ve světě kde on neexistuje nedokáži žít.

Dávám ti poslední sbohem Isabella

Víc jsem nenapsala, tohle mě opravdu bolelo. Papír jsem přeložila a nechala ležet na stole.

Pomalu jsem šla do koupelny a sedla si do vany a vytáhla žiletku. Opatrně jsem si ji přiložila na tepnu na levé ruce.
„Bello, to ne!“ ječel něčí hlas, než jsem se stihla vzpamatovat  byla u mě Alice, v očích měla zděšený pohled.
„Alice, já už to nezvládnu.“ řekla jsem se ledovým klidem.
„Prosím, nedělej to.“ prosila.
„Alice, prosím. Nebraň mi v tom.“ zaprosila jsem tentokrát já.
„Bello…“ povzdechla si.
„Já bez něho nedokážu žít. Ty to víš.“ řekla jsem se vzlyky.
„Nemůžu ti to dovolit. Nemůžeš nám to udělat.. Bello, moc tě prosím nedělej to.“  řekla a vypadalo to, že kdyby mohla plakat, určitě by to udělala.  Natáhla ke mně ruku a chtěla mi pomoct vstát, ale je nespolupracovala.
„Alice, nemůžu žít ve světě, kdo on není.“ řekla jsem a podívala se jí do očí. Byla tam bolest a soucit.
„Nedělej to.“ šeptala.
„Chceš vidět jak se trápím po zbytek mého života?“ ptala jsem se tichu. Neodpověděla.
„Ty mi v tom nezabráníš, buď to udělám teď nebo jindy, ale udělám to.“  řekla jsem a žiletku jsem stále držela u ruky.
„Prosím, jdi pryč. Nechci abys to viděla, bude tu moc krve. Nechci abys mi ve smrti pomohla.
Prosím tě jako svou sestřičku, nech mě odejít tam, kde mi bude lépe.“ prosila jsem.
„Sbohem sestřičko. Miluju tě.“ řekla a vzlykala.
„Sbohem Alice. Já tebe taky.“ řekla jsem a v ten moment byla Alice pryč.

Opět jsem ostřila na žiletku a usmála jsem se.
„Brzy budeme spolu lásko. Moc tě miluji.“ řekla jsem s úsměvem.
Oči jsem měla plné slz, ale i přes to se mi ruka neklepala. Přitiskla jsem si žiletku na kůži.
Jedním ladným pohybem ruky jsem rozřízla kůži i tepnu.
Krev pomalu vytékala a ze mě vyprchával život.

Autor: RosalieHale, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt jako vysvobození - Soutěžní povídka: