Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smrt Belly - Peyton

03.10.2010 (22:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1408×

Peyton

Smrt Belly

Bella:

Přemýšleli jste někdy jak zemřít? Nebo jaké to je umírat? Popravdě, já už o tom přemýšlela, ale nečekala jsem, že to zažiju. Nečekala jsem, že taková smrt existuje. Jen ležíte v louži krve a krvelačný upír se nad vámi sklání a vysává z vás život. To jediné, co máte. Život.

„Bello, neviděla jsi moje tričko?“ ptala se máma.

„A jaký?“

„To červený s nápisem happy life,“ podívala jsem se kolem sebe, ale žádné tričko jsem nenašla, jen svoje šaty na dnešní večer. Jdu na ples. Nerada chodím na ples, ale udělám to, protože to chtějí moji přátelé. Taky mi zaplatili vstupenku a koupili šaty. Nikdy bych to do nich neřekla. Dál jsem se šla podívat do svojí skříně, ale tam taky nebylo to tričko. Vyšla jsem na chodbu a tričko uviděla na koši.

„Mám ho!“ zakřičela jsem. Máma vyběhla po schodech a vzala si ho.

„Děkuju, kde bylo?“

„Tady,“ ukázala jsem na koš. Usmála se na mě a všimla si, že nejsem zrovna ve své kůži. Vzala mě za ruku a táhla mě za sebou do pokoje. Tam jsme se posadily.

„Nechce se ti na ten ples, co?“

„Ne, jen, nemám z toho dobrý pocit, to je všechno.“

„No, tak je na čase s tebou něco udělat,“ podívala jsem se na mámu a všimla si jejího úšklebku, hned mi to došlo.

„Ne, to ne,“ řekla jsem.

„Ale, jo. Pojď,“ posadila mě na židličku a začala česat. Tak to je úžasné. Máma mě chystá na ples. To to dopadne.

Za dvě hodiny jsem byla připravená, už jsem jen čekala na své přátelé. Přesně tady mají přijít v sedum. Ples začíná v osum a oni si ještě chtěli zajít do hospody a zapít to pořádně. Jako bych je neznala. Teď odpovězte popravdě? Pijete? Ikdyž je vám třeba patnáct? Já teda nepiju. To přísahám. Jednou jsem to zkusila, ale místo toho, abych to pila, jsem z toho zvracela. Takže jsem se už nikdy pití nedotkla. Proč bych to taky dělala. Je mi sedumnáct, ale ještě nikdy jsem nekouřila, vy ano? Jestli ano, tak vám teda nezávidím. Nejspíš bych se udusila. Vím jsou to blbé otázky, ale proč se nezeptat.

Uslyšela jsem, jak někdo dole zvoní. Naposledy jsem se na sebe podíval do zrcadla a vzychla.

„Bello, jsou tady!“ zařvala máma, jako bych byla hluchá. Pomalu jsem šla po schodem. Raději ponalu, než abych si rozbila držku.

„Teda Bello, tobě to sluší,“ slyšela jsem Cama. Usmála jsem se na něj.

„Děkuju.“ Objala jsem mámu a zašeptala: „Mám tě ráda.“

„Myslím, že bychom si měli pospíšit, jsme tu pozdě,“ zasmála jsem se.

„Nebojte, všechno stihnem. Máme celý život před sebou.“ to jsem ještě nevěděla, že to pro mě neplatí. Vyrazily jsme něco po sedmé, samozřejmě jsme se stavily do hospody. Stvrdly jsme tam aspoň půl hodiny a pak dojeli na ples. Hned, jak jsme dorazily ke škole jsem spatřila svého vysněného anděla. Edward Cullen, chodíme spolu na biolofii a literaturu. Jsem do něho neodvolatelně zamilovaná, ale on to neví. Nikdy si mě moc nevšiml, ale jak mě dneska spatřil, pořád se na mě díval. Líbilo se mi to. Všichni tu měli svůj doprovod, jen já ne. Přišla jsem sem sama. Edward přišel s nějakou dívkou, kterou ani neznám. Pochybuju, že tady chodí na školu, ale byla krásná jako on. Blond vlasy, zlaté oči, bílá kůže. Nikdy jsem nemohla pochopit, jak můžou být tak krásní. Pořád mě pozoroval a usmíval se. Měl nádherný usměv. Vždycky jsem se začala červenat. Usmíval se ještě více. Pak mu něco ta blondýna zašeptala a on se začal smát.

„Bello, na co tak zíráš. Pojď jdeme,“ rychle jsem se vymanila ze svého snění o Edwardovi a přidala se k Brook, Camovi, Niki a Johnymu. Když jsme přišli dovnitř, sedli jsme si úplně dozadu. U vedlejšího stolu seděli Cullenovi. Rychle jsem se začala upravovat. Měla jsem na sobě bíle šaty s černou mašlí kolem pasu. Vlasy rozpuštěné, ale měla jsem lokny. Boty jsem si vzala svoje, černé conversky, nemám ráda boty na podpatku.

„Pojďte tancovat?“ navrhla Brook. Všichni se zvedli až na mě.

„Ty nejdeš, Bello?“ kývla jsem do boku na znamení, že ne. Brook kývla a odputovala se všemi na parket. Vzdychla jsem a napila se coly.

„Ty netančíš?“ řekl hlas, který jsem ihned poznala, ale bohužel jsem se tak lekla, že jsem colu vyprskla a zakuckala se. Utřela jsem si pusu a podívala se na Edwarda.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“

„To je v pohodě a ne, netančím.“

„A nechceš si jít zatančit se mnou?“ ukázal mi své bělostné zuby. Zničeho nic se mi začala točit hlava.

„Myslím, že to není dobrý nápad. Omluv mě teď prosím,“ a rychle jsem vyběhla ven. Začal jsem zhluboka dýchat. Začalo se mi dělat nevolno. Najednou se semnou všechno zamotalo a já sebou sekla o zem.

Probrala jsem se až za nějakou domu. Nikdo tu u mě nebyl, nikdo nevěděl, že tu jsem. Strašně mě bolela hlava. Sáhla jsem si na ni a ucítila na prstech krev. Pomalu jsem se zvedla a opřela se o zídku. Nevím, co se stalo, ale asi bude nejlepší, když pojedu domů. Otočila jsem se k odchodu a přede mnou stála ta krásná blondýna a usmívala se.

„Myslím, že domů se už nedostaneš,“ vzala mě pod krk a odhodila do něčeho. Nevím, co to bylo, ale vím, že tam bylo sklo. Zabodlo se mi to do ruky. Než jsem mohla zakřičet, zakrila mi pusu.

„Křik ti nepomůže.“

„Proč? Proč to děláš?“ každé slovo jsem vykoktala tak, tak, protože mi ji držela za čelist.

„Proč? Protože ty, mi Edwarda nepřebereš a taky proto, že mám hlad,“ odhodila mě do vzduchu a když jsem padala, zase mě vzala pod krk a přirazila ke stromu. Začala mi téct krev z nosu. Ona cítila tu krev všimla jsem si toho. Přiblížila se ke mně blíž a nadechla se.

„Tak krásně voníš,“ nevšímala jsem si jejího komlimentu a zeptala jsem se.

„Já, ale s Edwardem nejsem, nevím o čem to mluvíš,“ zavrčela na mě. Tohle přece člověk nemůže být. Měla jsem strašný strach, bálala jsem se a měla jsem proč. Předemnou stál upír a chtěl mě zabít.

„Ale pokud tě nechám žít, tak budeš. Edward tě miluje.“ Cože? Vždyť se mnou ani nemluví. Chce mě zabít? Kvůli Edwardovi?

„Máš nějaké poslední přání před smrtí?“ ptala se.

„Řekni, že ho taky miluju,“ zavrčela, až jsem měla husí kůži. Strhla mě k zemi, naposledy se mi podívala do očí a zakousla se mi do krku.

V těle jsem měla plno bodlin, které mě probodávali. Křičela jsem, volala o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Cítila jsem, jak ze mě vysává život. Nedalo se to zastavit. Vím to. Přemýšleli jste někdy jak zemřít? Nebo jaké to je umírat? Popravdě, já už o tom přemýšlela, ale nečekala jsem, že to zažiju. Nečekala jsem, že taková smrt existuje. Jen ležíte v louži krve a krvelačný upír se nad vámi sklání a vysává z vás život. To jediné, co máte. Život. Po tvářích se mi začali snášet slzi. Nemohla jsem to nijak zastavit, jsem jen člověk, jen člověk. Nechala jsem všeho. Nechala jsem být snahu se zachránit. Ruce jsem uvolnila a dala je podél těla. Nohy jsem spustila k zemi a nechala je ležet. Jen jsem tam ležela a čekala, kdy umřu. Celým tělem mi prostupovala bolest a já se neubránila pár výkřikům bolesti. Bolest po chvíli začala ustupovat a já pochopila, že to... Je můj konec.

„Sbohem, mami. Mám tě ráda,“ byli moje slova.

„Ne!“ zařval Edward, běžel přímo k nám a tu blondýnu ode mě strhl. Za ním hned přiběhla jeho rodina a drželi ji. Strašně sebou mrskala. Edward ke mně pak přiběhl a začal mě hladit po vlasech.

„Bude to dobré, všechno bude dobré,“ začala jsem si pobrukovat svoji ukolebávku, kterou mi máma zpívala jako malá.

„Zítra je taky den, slunce mi to slíbilo. Tak hajdy do peřin...“ celou dobu jsem si ji zpívala, milovala jsem tu ukolébavku.

„Je pozdě,“ říkal někdo, nevím kdo, ten hlas se ztrácel. Já se ztrácela.

„Bello, to nesmíš. Já tě miluju,“ začala jsem plakat ještě více. Viděla jsem ho. Viděla jsem svého anděla. Který kdyby mohl, plakal by. Byl strašně smutný. Už jsem necítila své tělo. Přestávala jsem cítit své rty. Než jsem je mohla přestat cítit, řekla jsem něco, co jsem musela říct, než zemřu.

„Taky tě miluju Edwarde,“ to byly ta moje důležitá poslední slova, ta nejduležitější, po kterých jsem se dostala do temnoty, z které jsem se už nikdy nedostala.

Edward:

„Bello, Bello, to ne. Bello!“ křičel jsem na ni pořád dokola, ale ona už byla pryč. Byla pryč. Ta dívka, kterou jsem miloval. Každý den jsem chodil do školy a snažil jsem si nevšímat, protože jsem věděl, že to může skončit špatně jako teď a uděla jsem velkou chybu. Nezachránil jsem ji.

„Miluju tě!“ pošeptal jsem ji a položil ji na zem. Zvedl jsem se a podíval na Taynu, podíval se mi přímo do očí. To ona, ona ji zabila. Alice proběhla vize, věděla, co chci udělat. Ihned přiběhla ke mně a držela mě.

„To nesmíš, Edwarde. To nesmíš. Nebuď jako ona,“ podíval jsem se na ni. Nechci být jako ona, nechci. Sesunul jsem se na kolena a rukama jsem si zakryl obličej. Jsem zrůda. Slíbil jsem, že když se Belle něco stane budu navždy s ní. Navždy.

Naposledy jsem se podíval svojí rodině do očí a vydal se na smrt. Zachvíli budu s tebou, Bello.

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Belly - Peyton: