Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Romance na Twilight od Pawi

24.12.2010 (11:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1350×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Pawi

Romance na Twilight

Vánoce. Zase dárky. Copak já vím, co mám nakoupit těm ztřeštidlům? Dárek pro Esmé nebo Carlislea bude nejlehčí, jsou totiž dospělí. Ale Emmett, Jasper nebo Alice? To jsou naši rodinní pošuci. Rose je moje nejnormálnější sestra, i když občas má stavy zuřivosti. Ale já se jí nedivím. Mít manžela Emmetta, nemoci mít děti, po kterých toužila ještě za svého lidského života a věčné opruzování Alice? Taky bych to nevydržel.

A sakra, já vám tu vyprávím a abych se představil, to ne. Edward Antony Masen Cullen, jméno mé. Ok, žádné blbosti. Jsem upír už 164 let, lidských mi je 23, čtu myšlenky, jsem nezadaný, majetný a milý. Doufám. Mám rodinu o 7 členech i se mnou. Mamka Esmé, taťka Carlisle, bratři Jazz a Emm a sestry Alice a Rose. Samozřejmě, že všichni upíři.

Momentálně jsem v nákupním centru v Anorchage na Aljašce, kde bydlíme. No my bydlíme v Denali s našimi přáteli, přeci jen: „Vánoční čas, u přátel zas.“.

Bloudím uličkami toho zpropadeného přeplněného centra a nemůžu přijít na žádný nápad. Sice jsou vánoce až za 3 týdny, ale čím dřív nakoupím, tím dřív to budu mít z krku.

Šel jsem kolem starožitnictví, snad už po desáté, za tu hodinu, co jsem tu, a zaujala mě kniha, kterou tam majitel akorát vystavoval. ,Lékařská příručka 6. století‘ v latině, vázaná starou, skoro rozpadající se kůží. Nadšeně jsem vešel.

„Dobrý den, mladý muži. Čím vám můžu posloužit?“ ozval se mile pán, vylézající z vitríny. Oprášil si ruce a šel za pult.

„Dobrý den, jen jsem se chtěl zeptat na tu knihu. Rád bych ji koupil,“ zubil jsem se nadšeně.

„Jistě,“ vyndal ji opatrně z podplutu. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Oh, to je jen plastová náhražka. Kdyby rozbili ti výtržníci vitrínu a poškodili tu pravou, tak se rodiče nedoplatí,“ mávl rukou. Ani mě to tak nepřekvapilo, že to tam tak má, ale to, že jsem to nepoznal.

Radši jsem rychle nasadil úsměv a vytáhl kreditní kartu.

„Víte pane, nechci vás nějak urazit to ne, ale ta kniha stojí pár desítek tisíc. Je druhá nejdražší ihned po knize architektury,“ opatrně se usmál, ale mě se jistojistě rozzářila očka.

„Tu knihu chci také,“ vyhrkl jsem. Pán zvedl obočí a zavolal: „Marie! Dones tu knihu o architektuře, a opatrně!“

„Jo,“ ozval se ubručený hlas a pak vešla dívka s mahagonovými vlasy, hnědozelenýma očima a celkem ucházející postavou. Její vůně byla opojná. Voní jak slunečnice. Páni.

„Ehm, dobrý den,“ špitla a usmála se. Její myšlenky byly trošku namyšlené, ale ne tak drasticky, jako u většiny holek.

„Dobrý,“ usmál jsem se a s ní to málem švihlo. Pán jí rychle sebral knihu, aby ji nepoškodila a položil ji přede mne.

„Tu je a dohromady by to bylo 115 699 dolarů,“ ostýchavě cukal očima. Dívka mě pořád propalovala očima. Ach ne, snad není zamilovaná. Chtěl jsem jí nahlédnout do mysli, ale nic jsem neslyšel. Sakra. To už mi vypadává signál, či co? Nechápavě jsem nakrčil obočí a podal muži kartu. Projel ji a nechal mě namačkat PIN kód. Trochu mu cuklo oko, když karta nevydávala žádné protesty, ale pak mi knihy s úsměvem opatrně zabalil a podal.

„Děkuji,“ usmál jsem se a knihy převzal.

„Já také,“ mávl na rozloučenou. To mě vyhazuje? Ještě jsem se jednou pokusil zaposlouchat do myšlenek Marie a šlo to. To jako co? Opravdu mi asi blbne příjem. S povzdechem jsem se vydal ven. Ve vedlejším obchodě jsem nakoupil pár věcí pro Alici a Rose. Co jiného, než oblečení? Jazzovi jsem koupil strategické hry na playstation. Akorát jsem s kupou zabalených krabic v náručí vycházel z obchodu, když jsem se s někým srazil.

Dárky se rozsypaly a ozval se šokovaný výdech dívky. Pak se složila a ležela na zemi jak rozjetá žába.

„Jsi v pořádku? Omlouvám se, neviděl jsem tě,“ podal jsem jí ruku. Ochotně se jí chytla a zvedla se. Byla jak kopie Marie ze starožitnictví. Akorát měla kaštanově hnědé oči, byla krásnější. Celá. Na sobě legíny, pletený slušivý svetřík až pod zadek a kozačky na středním podpatku. Sexy. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Pomalu jsem jel očima od jejích bot až nahoru. Nádherné nohy, ženské krásné boky, útlý pas… U výstřihu jsem se zastavil déle, než je zdrávo, ale ty vnady, tak akorát do mé velké dlaně. Krásná šíje a růžové tváře sklopené k zemi. Úžasné. Ona se červená, potěšilo mě.

„Ehm, asi bychom to měli sesbírat,“ prohodila a zvedla ke mně pohled. Zatajil jsem dech a kdyby to šlo, zastavilo by se mi i srdce. To její zrychlilo i s dechem. Voněla jak rozkvetlé lilie, frézie a růže. Tvořil se mi jed. Ne že bych ji chtěl zakousnout, ale chtěl bych ochutnat její sladké rty a obejmout její pas. Pohladit pevný zadeček a políbit prstíky na nožce.

„Asi jsem se zamiloval,“ vypadlo ze mě. Nakonec jsem si uvědomil, co jsem řekl a přejel si po vlasech rukou. Ona to nejspíš přehlédla a zasněně na mě koukala. Ohl jsem se pro dárky a jako ve snu je sbíral. Pak jsem jí podal ty její a pořád z ní nemohl spustit pohled.

„Co?“ vypadlo z ní najednou. Chtěl jsem se jí nabourat do myšlenek, ale nešlo to. Sakra! Ztratil jsem signál! Křičelo mi v hlavě, ale najednou mi došlo, že ostatní slyším normálně.

„Co, co?“ nechápavě jsem zvedl obočí. Byl jsem trochu mimo, přiznávám. A to jsem prosím upír, který čte myšlenky. Ale ona je tak úžasná.

„Ehm, nic. Omlouvám se, ale už musím,“ nesměle se usmála a chtěla odejít.

„Počkej! Uvidíme se někdy? Já… jsi krásná,“ chytil jsem jí za ruku a vyblekotal. Kdybych mohl, jsem rudý až na zadku.

„Budu tu zítra, ve starožitnictví. Pracuje tam můj dědeček a má sestra. Přijď,“ špitla a opět trochu zčervenala. Usmál jsem se jak nejlépe to šlo a políbil jí ruku.

„Těším se,“ špitl jsem.

„Já také, ahoj,“ stáhla ruku a přitáhla si jí ke rtům. Neodolal jsem a vtiskl jí na ně malý polibek. Okamžitě jsem zmizel, aby mi nemohla dát případnou facku. Pak jsem to musel pár minut rozdýchávat. Byla tak sladká. Nikdy jsem se takto k ženám nechoval, ale tahle byla jedinečná. Jsem z ní mimo. Muselo to pro ni být hrozné. Někdo cizí jí dal polibek.

Jako ve snu jsem koupil Emmettovi dárek a čel to odnést do auta. Pak jsem se vrátil, abych nakoupil pro Denaliovi, ale došlo mi, že je to dobrá záminka jak se vyvléknout otázkám, proč sem jdu jen tak.

Nasedl jsem do auta a vydal se domů. Cesty byly namrzlé. Všude zácpy, nehody a přeplněné ulice.Takže až za pár hodin jsem parkoval v garáži. Pořád jsem musel přemýšlet nad tou dívkou. Byla půvabná a vzbuzovala ve mně pocity jaké jsem ještě nikdy necítil. Balíčky jsem posbíral a odnesl je do mého pokoje. Musel jsem projít přes plný obývák, ale nevnímal jsem to. Šel jsem jako náměsíčný. Její krásné tváře, oči a nohy mi létaly před očima jako páska filmu.

Odložil jsem dárky na postel a pak mi došlo, že mají být překvapení, jenže jsem si všiml, že jsou už zabalené ve vánočním. Že bych je na to upozorňoval? Nepamatuji si. Sešel jsem dolů a posadil se do křesla.

Loktem jsem se opřel o křeslo a promílal si rty, na kterých jsem cítil chuť jejích slaďoučkých plných rtíčků. Chutnala jako divoké jahody. Sbíhaly se mi sliny.

„Edwarde?“ zacukal mi někdo ramenem a tím mě jakoby vyvedl z transu, nyní jsem už plně vnímal.

„Ano?“ napřímil jsem se a zmateně zacukal očima po všech přítomných.

„Co se děje?“ zeptala se Esmé.

„Je něčím okouzlený, mírně zamilovaný, radostný, spokojený a krapet nadržený,“ ozval se Jasper. Na to poslední jsem zavrčel.

„To není pravda,“ ohradil jsem se. Tanya už spřádala plány jak mě dostat do postele. Ach jo. Ještě že Irina a Kate byly na lovu.

„Ale je,“ hádal se Jasper se smíchem.

„Zamilovaný?“ usmála se Esmé.

„Ano,“ kývl opět můj normálnější bratr.

„Edík je nadrbanej,“ smál se Emmett.

„Sakra! To si musím zapsat do deníku, to je historická událost. Náš panic Edík je nadržený,“ smál se dál.

„Nejsem panic už 150 let,“ zavrčel jsem.

„Kecáš,“ vyhrkl Emm. Ten jediný to totiž nevěděl. Ale ano je to pravda. Jednou mě svedla Rose. Ale to ještě neměla Emmetta. Jo já vím, je to zamotané.

„Nech mě, Emme! Nemám náladu,“ zavrčel jsem. Ty jeho kecy mě jednou zabijou.

„Běžte pryč!“zavelela Esmé a obývák se vyklidil. Dokonce i Denalijští poslechli.

„Tak broučku, nechceš se svěřit mamince,“ posadila se vedle mě a nesměle se zazubila. Musel jsem se zasmát. Byla zvědavá a šťastná dohromady.

„Nevím jak se jmenuje. Ale je krásná. Ty její oči, rty, vlasy, všechno,“ mlel jsem a opět si představoval náš rychlý polibek.

„Chtěla bych jí poznat. Konečně ses mi zamiloval. Trápilo mě jak jsi sám,“ usmála se na mě mamka.

„Taky jsem rád, ale nejsem si jistý jestli jsem se zamiloval,“ prozradil jsem své myšlenky. Co když o je jen poblouznění, ne není, je krásná a asi jsem se zamiloval.

„Uvidíš, ale byla bych ráda kdyby t bylo zamilování, už dlouho jsi sám,“ smála se a pohladila mě po tváři. Usmál jsem se nad její starostí, ale já nikdy neměl potřebu mít manželku, přítelkyni. Myslel jsem, že si vystačím sám, ale Vánoce mi připletly do cesty jí. Mou krásku. Musím ji vidět. Zítra.

„Zajdu si na lov. Potřebuju se nějak rozptýlit,“ řekl jsem. Alespoň mi to rychleji uteče. Objal jsem ji, lípl pusu na tvář a rychle zmizel v lese.

Celou noc jsem lovil a relaxoval na mé louce uprostřed lesa. Cítil jsem se zde uvolněně, všude čistá příroda, šumění malého vodopádku na kraji a uprostřed mohutný dub, dobrý, tichý společník, který vám do ničeho nekecá.

Kolem 7 jsem se vrátil domů. Z pokojů se ozývaly vzdychy, ještě pořád. I od Tanyi, asi si myslí, že mě její sebeuspokojování nějak nažhaví, ale ne. U ní ne. Ale když si představím tu dívku… Foukající vítr, její vlasy poletují všude kolem, roztouženě mi zírá do očí se svůdným úsměvem a přejíždí si rukama po těle… Můj kamarád okamžitě reagoval. Radši jsem si dal ledovou sprchu, oblékl se a vyrazil do nákupního centra. Nechal jsem jim lísteček, aby se Esmé nebála, kde jsem tak dlouho.

Kolem desáté jsem přijel k centru. Vyběhl jsem dovnitř a výtahem se dostal do 3 patra. Párkrát jsem zatočil a stanul před oním starožitnictvím. A jé je. Co teď? To tam vejdu a budu se shánět po… no.. ani nevím jak se jmenuje. Po pár minutách trapného zírání na dveře jsem vešel. Stála za pultem i se svou sestrou. Pane bože, vypadala úchvatně.

Ta halenka jí tolik slušela. Pomalu jsem přistoupil. Zaujatě na mě zvedla pohled, ale když mě uviděla, zorničky se jí rozšířily a srdce zrychlilo.

„Ehm… Ahoj,“ nesměle jsem se opřel o pult.

„Ahoj,“ stydlivě sklopila pohled a tváře jí zrůžověly. Její sestra si odfrkla a svůdně se usmála.

„Čauky,“ zamrkala.

„Ahoj,“ kývl jsem, ale pohled z mojí Krásky nespustil. Ta jen smutně zamžikla a zmizela.

„Počkej, neutíkej,“ zavolal jsem a chytil ji za paži stejně jako včera.

„Nechceš jít na oběd?“ šeptl jsem.

„Já?“ přicupitala zpět a nadzvedla obočí.

„Ano,“ zaculil jsem se jak měsíček na hnoji.

„Ehm… já…“ těkala očima všude kolem.

„Prosím,“ udělal jsem psí oči. Nakonec povolila s obrovským úsměvem, při kterém jsem sebou málem flákl. Byl jsem jí okouzlen.

„A co já?“ ozvala se opět její sestra.

„Ty to tu hlídej ať vás nevykradou,“ řekl jsem a s úsměvem pomohl mé Krásce do kabátku. Marie se na mě koukala jak puk.

„Počkej, víš jistě, že sis mě s ní nespletl?“ ozvala se Kráska.

„Ona se jmenuje Marie?“ zeptal jsem se. Posmutněla a přikývla.

„Tak jsem se nespletl,“ zazubil jsem se a táhl za ruku ven.

Chtěl jsem ji vzít do jedné luxusní restaurace. Oblečená na to byla.

„Kam to jdeme? Čekala jsem Mekáč,“ špitla.

„Znám jednu suprovou restauraci. Je nejlepší ve městě. Tam tě chci vzít,“ prozradil jsem. Sice nejím, ale co jsem slyšel, tak tahle je nejžádanější ve městě a všichni vychvalují jejich kulinářské schopnosti.

„Aha, a počkej. Vždyť ani nevím jak se jmenuješ,“ zastavila mě.

„Jsem to, ale nevychovanec. Edward Antony Masen Culen, slečno,“ poklonil jsem se v pase a políbil ji na ruku, jako v mé době.

„Isabella Amy Swan,“ udělala menší pukrle. Potěšeně jsem se usmál. Nabídl jsem jí rámě. S radostí přijala a kráčeli jsme k autu. Otevřel jsem jí dveře u mého Aston Martina a vyjeli jsme do restaurace.

***

„Vážně? Nečekal jsem, že zrovna ty se věnuješ kick boxu,“ zasmál jsem se.

„No jo. Už od svých deseti,“ uculila se a nabrala další sousto.

„Páni. Čekal bych, že budeš spíš tancovat. Jsi totiž docela vypracovaná. Myslím ruce, nohy a…“ radši jsem to nedořekl. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem úchylák, když jí koukám na zadeček. Mimochodem pevný a božsky tvarovaný zadeček.

„No jsem na naší škole roztleskávačka. Vlastně jejich kapitánka,“ sklopila pohled a napila se.

„Vážně? Na jakou školu vůbec chodíš?“ zeptal jsem se se zájmem. Vše kolem ní mě zajímalo až chorobně moc.

„Na Mc’Kinleyovu střední. Poslední ročník, je mi 18, za 2 měsíce mi má být 19. Ale proč mluvíme o mě? Řekni mi něco o sobě, mám pocit jako bych mluvila s někým úplně cizím. No jako jsi cizí, ale…“ zamotala se. Se smíchem jsem ji přerušil.

„Mě je 23. Dálkově studuji práva. Pracuji, nebo jsem spíše na praxi, v mámině firmě. Mamka je architektka. Adoptovali mě když jsem byl malý, tak jako mé sourozence. Bratři Emmett, o rok starší jak já, a Jasper, stejně starý. Sestry, Alice a Rosalie, jsou obě v posledním ročníku na střední. Chodí s mými bratry. Přesněji Alice s Jasperem a Rose  s Emmettem. Emm pracuje jako bodyguard v jednom podniku a Jasper studuje doktořinu a na praxi je tady v nemocnici v oddělení mého otce. Miluju auta, knihy, hudbu a mou rodinu. Hraji na klavír, rád lenoším nebo se procházím v přírodě,“ začal jsem jí povídat, ale najednou jsem už nevěděl, co dalšího jí povědět. Uvědomil jsem si, že jsem to trochu zamotal. Nejdřív o sobě, pak o rodině a opět o sobě. Měl jsem to říci postupně a ne to takhle zamotat.

„Páni. Tak teď zase já. Mám sestru Marii, jak sis všiml. Je o 2 roky starší jak já. Má na každém rohu nějaké kluky, proto jsem si myslela, že hledáš ji. Žijeme u dědečka. Rodiče zemřeli, když mi byl rok. Autonehoda. Znám je jen z obrázků a jednoho videa. Babička zemřela před 4-mi lety. Jsme dokonce indiáni. Kmen Sokleutů. Jsme bílí, což je u indiánů nezvyklé. Ale legenda praví, že to je tím, na co se měníme. Tedy spíše ženy. Jednou ti o tom povím, je to na dlouho a u oběda se to nehodí,“ řekla a snědla poslední sousto.

„No páni, tak o tom chci slyšet. Řekněme zítra, po kině a večeři?“ zeptal jsem se a rukou zavolal číšníka.

„Ráda,“ trošku zrůžověla.

„Pane?“ ozval se tázavě číšník.

„Budu platit,“ podal jsem mu peníze a tím přesvědčil Bell, ať zandá peněženku.

***

„Říkal jsem, že tě zvu. Tak co znamenala ta peněženka?“ laškovně jsem se jí zeptal, když jsme se ploužili zasněženým městem. Vánoční výzdoba byla opravdu nepřehlédnutelná. Lidé zmateně pobíhali z obchodu do obchodu ověnčeni taškami.

„Nechtěla jsem tě obtěžovat,“ pokrčila rameny a schovala se za cíp kabátu, pověšeného na jejím sedadle.

„Mě nikdy neobtěžuješ,“ ujistil jsem ji. Zbytek cesty uběhl moc rychle. Ještě jsem se její blízkosti nenabažil. Nakonec jsem se dokopal k tomu, ať mi poradí s dárky pro Denalijské. Nadšeně souhlasila. Pomohla mi vybrat takové věci, které je naprosto vystihovaly. Byla talent.

Po odnesení tašek jsem ji doprovodil ke starožitnictví.

„Zítra?“ zeptala se.

„Jestli chceš,“ pokrčil jsem rameny, ale upřel na ni doufající výraz.

„Ano chci. Líbíš se mi,“ podívala se do země.

„Tak… Ahoj,“ vykoktala a chtěla zmizet. Za ruku jsem si ji přitáhl k sobě. Dlaněmi se zapřela do mé hrudi a stále nervózně těkala očima.

„Neutíkej mi,“ zasténal jsem. Draždila mě. Její krásná vůně se prožírala do morku mých kostí. Její nádherné tvarované tělo těsně přitisknuté na tom mém. Neodolal jsem a něžně se přitiskl na její rty těmi svými.

Po pár minutách na mě začaly hlasitě křičet Mariiny myšlenky. S labužnickým a spokojeným mručením jsem se odtáhl. Až teď jsem si uvědomil, že mé ruce přejíždí po Beliných hýždích a zádech a její ruce v jsou zapletené v mých vlasech.

„Ještě ne,“ zaskučela a opět mě začala líbat. Začal jsem ji chtít po tělesné stránce, samozřejmě. Nechtěl jsem nic pokazit.

„Zlatíčko? Jsem z tebe mimo. Myslím, že to už stačilo, jinak se asi neudržím a pročechráme peřiny v mé posteli. Jsi zatraceně sexy a já nechci nic pokazit. Záleží mi na tobě, nechci tě jen do postele. Asi jsem se do tebe zamiloval, a tak musíme pomalinku, ano? Nemám tak silné sebeovládání,“ šeptal jsem jí do ouška, které jsem mezi slovy líbal.

„Dobře,“ zakňučela.

„Dej mi tvůj telefon, ať ti můžu zavolat. Jinak to bez tebe nevydržím. Nechápu to, ale během jednoho dne sis mě omotala kolem prstu,“ řekl jsem zamračeně.

Napsala mi své číslo rovnou do telefonu a s toužebným ,zbožňuji tě‘ zmizela uvnitř obchodu.

***

„Miláčku? Moc tě chci,“ zasténala mi do úst. Byli jsme po kině i večeři. U nich doma to vypadá opravdu pěkně.

Přetočil jsem se nad ni. Postel měla širokou a pohodlnou, to musím uznat, ale její šatičky a příjemná vůně mi zatemňují mysl. Zběsile mi putovala po těle svýma rukama a já na tom nebyl jinak.

Pomalu jsem vytahoval její mini výš a výš, až jsem je sundal úplně. Panebože, ona nemá podprsenku, problesklo mi hlavou a okamžitě jsem se zmocnil rty jedné její bradavky. Ta je ale sladká.

***

„Tak tohle v plánu nebylo,“ oddechovala mi udýchaně na nahé hrudi.

„To ne,“ vyfoukl jsem.

„Původně jsem ti chtěla vyprávět naše legendy, ale můžu začít teď, jestli tě to zajímá,“ podívala se mi do očí.

„Zajímá,“ usmál jsem se a přehodil přes nás peřinu spadlou na zemi.

„Dobře. Děda mi je vyprávěl před spaním až do mých 15-ti let. Náš kmen vznikl ve 12. století. Říká se, že ho založil upír se svou družkou. Člověkem,“ začala a já ihned ztuhnul. Co že?

„Děje se něco?“ zeptala se zmateně.

„Ehm… ne, povídej dál,“ usmál jsem se.

„Dobře. Upír se jmenoval Ares, ztracený syn krále upírů. A žena byla Deshnase [Dešnás]. Měli potomka. Daria. Byl upír ze tří čtvrtin. Našel si družku. Měli dceru. Od té doby se rodily jen dcery. Po pár stoletích se to ustálilo a rodili se i synové, ale dar nést upíří gen byl jsem v chromozomu X. Každá žena se po svých 19. narozeninách změní v Sishnut [sišnat], anglicky poloupírku. Ale je to jen legenda. Přeci jen má sestra by už dávno měla být Sishnut. A nic. Pochybuju, že slavný Aro, král upírů existuje. Tím pádem by musel být i Ares s Deshnase, když jí proměnil při porodu, jinak by ji dítě zabilo. No, ale to je jedno. Chtěla bych být Sishnut. Nesmrtelná jako upírky, ale měla bych oproti nim výhodu. Mohla bych mít děti, na slunci bych nezářila a živila bych se lidským jídlem a zvířecí krví, stejně jako Ares,“ ukončila to a já byl naprosto tuhý. Jako ne mrtvý, ale ochromený.

„Ede? Lásko,“ mávla i rukou před očima.

„Musím ti něco říct,“ vylétlo ze mě, aniž bych chtěl.

„Povídej,“ usmála se a víc přitulila ke mně.

„Já jsem upír,“ zašeptal jsem.

„Co?“ posadila se s dekou přitisklou k hrudi.

„Vím, že je nezodpovědné ti to říkat, ale já jsem upír. Takový jakého si mi popsala, dá se říci. Jsem stejný jako Ares. Piju krev zvířat, zářím n slunci, jsem nesmrtelný…“ šeptal jsem naléhavě.

„Ne,“ šeptla a přitiskla si ruku k ústům. Vyběhla z postele rovnou k malé knihovničce.

„Tebe to neděsí?“ zeptal jsem se zmateně, když si sedla ke mně do klína a listovala starou koženou knížkou o dvoustých stránkách.

„Já budu sishnut,“ řekla s úsměvem.

„Proč?“ zmateně jsem se podíval na její prst přitisknutý na řádkách.

„Píše se tu, že když se žena kmene Sokleutů sváže, takže vyspí, s mužem z tohoto kmene, nebo s upírem, stane se z ní Sishnut. Páni,“ byla nadšená.

„Ty jsi nadšená?“ nevěřícně jsem kulil oči.

„Strašně moc tě miluju. A teď budeme spolu navěky. Ale když to nechceš,“ klesla jí ramena a šla odnést knihu zpět.

Je tohle žena se kterou chci strávit věčnost? Že se ptám.

„Myslím, že zítra jedeš k nám. Chci tě seznámit s rodinou, když k nám přibude nový člen,“ usmál jsem se. Nadšeně se ke mně rozeběhla a skočila mi do náruče.

***

Už je to 14 dní od té doby, co jsme se seznámili. Rodina je z ní nadšená, i když Tanya ani ne, ale Kráska se úspěšně brání. Rozhodl jsem se, že jí o Vánocích požádám o ruku. Já vím, jsem blázen. Neznám ji ani měsíc a už si ji chci brát, ale nedokážu bez ní žít.

Zrovna jsem vešel do klenotnictví. Vánoční hudba s výzdobou byly úchvatné, ale mě zajímalo něco jiného.

„Dobrý den. Chtěl bych nechat přebrousit diamant na něco modernějšího,“ předložil jsem před ní krabičku s maminčiným prstenem, který mi dala těsně před smrtí.

„Dobrý den. Ano jistě. Chcete to udělat ihned?“ zeptala se mile.

„Pokud to je možné,“ zamrkal jsem.

„Ano, tak mi tady podepište  papír a přijďte si pro to za hodinu,“ šoupla ke mně kuponek. Podepsal jsem to a ona mi ho podala. Kopii si schovala pod stůl k ostatním a já mohl jít navštívit mého broučka. Z úst se mi linula vánoční koleda, ale když jsem vešel za roh, zasekl jsem se. Někdo ji měl opřenou o zeď a vášnivě ji líbal. Vím jistě, že to nebyla Marie. Vůni mojí Bell poznám všude. Už jsem se chtěl otočit a jít něco rozbít, jak se ta bolest nedala vydržet, když mu vlepila facku. Zuřivě gestikulovala rukama a něco křičela, ale já to neslyšel. S rudou clonou před obličejem jsem se k nim blížil.

„Nějaké problémy, lásko?“ zeptal jsem se temně a objal ji kolem pasu.

„Vyjel po mně,“ zavrčela.

„Ale to není pravda. Včera si byla víc než ochotná. Užili jsme si úžasnej sex, tak nezapírej,“ vyjel po ní, ale zuřivě. Bell se zasekla a němě otevřela pusu.

„Aha, tak to já nebudu rušit,“ zašeptal jsem po značné chvíli ticha a rychle zmizel. Moc to bolelo. Nevěřil jsem mu, i když jsem viděl v jeho myšlenkách, jak si užívá s hnědovláskou, ale pořád to mohla být Marie, jenže ona nic neřekla a mlčení znamená souhlas.

V lese jsem vytrhal pár stromů a nakonec se se vzlyky zhroutil na zem. Co mi to dělá? Proč mi tvrdí, že mě miluje, když to není pravda?

Protřel jsem si kořen nosu a zvedl se těžce se země. Strom o který jsem byl zády opřený nepřežil poslední nával mého vzteku. Pak jsem už předstírajíc, že se nic nestalo vešel do klenotnictví s nepatrnou šmouhou na koleni. Vyzvedl jsem prsten, zaplatil a zmučeně se dostavil domů. S nikým jsem nemluvil a rovnou se zavřel do pokoje, kde jsem se trápil sebelítostí. Naprosto jsem jí naletěl. Chtěla mě kvůli nějaké legendě, nikdy mě nemilovala. Proč mi tak ublížila? Proč mi to neřekla? Udělal bych pro ní všechno a ona mě jen použila jako starou věc. Ignoroval jsem telefon vyzvánějící v kapse, členy rodiny snažící se mě rozptýlit, i když nevěděli o co jde, kromě Alice, která to viděla, dokonce i Tanya se tu objevila a snažila se mě uklidnit, že vše bude v pořádku.

Už mě to nezajímalo. Bez ní to nemá smysl.

„Edwarde! Okamžitě vylez, je ráno, a pod stromkem je kupa dárků! Nekaž nám to, prosím,“ křičela na mě Alice. Má pravdu, nechci jim ubližovat, stačí, že to bolí mě.

S povzdechem jsem se zvedl a vysprchoval se. Prsten, který mě po celou dobu pálil v kapse jsem uklidil do nočního stolku. Alice mi na postel přichystala vánoční oblečení. Navlékl jsem se do toho a s hraným úsměvem se vydal dolů.

Všichni byli nadšení, že jsem konečně vylezl. Vánoční výzdoba byla přesně podle Alice, která jí naplánovala již v létě, když jsme se sem přestěhovali. Obrovská dvoumetrová borovice ozdobená do červené a bílé barvy dominovala celému obýváku. Hromada zabalených, pod ní všelijak rozházených, krabic byla opravdu obrovská. Na schodech jsem se zasekl a vrátil se do pokoje pro mé dárky, když někdo zazvonil.

„Ahoj, Alice, je Edward doma?“ ozval se její hlas. Bolestně jsem zamrkal, jako by mi slzely oči.

„Nejsem,“ zašeptal jsem, aby to Alice slyšela.

„Je v pokoji,“ práskla mě. Zavrčel jsem a sedl si na postel. Opřel jsem se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. Nechtěl jsem, aby viděla, jak mi ublížila.

Na dveře se ozvalo tiché klepání a pak vešla dovnitř. Její vůně mě pálila v nose a vzpomínka na ní mě rozechvěla, ale pořád tu byla bolest z toho, že mě podvedla s ním, tím chcípákem.

„Edwarde. Proč semnou nemluvíš. Stýská se mi,“ zašeptala a já slyšel jak pár kapek spadlo na zem.

„Jasně,“ uchechtl jsem se bolestně. Tolik to bolelo, roztříštila mé srdce na malé kousky. Prostřel jsem si obličej v dlaních a prohrábl vlasy.

„Proč jsi takový? Já s ním nic neměla. Myslel, že jsem Marie. Miluju tě, nikdy bych ti neublížila,“ vzlykla.

„Tak proč jsi nic neřekla? Proč jsi jen stála a koukala na něho? Proč ses nebránila, že to není pravda?“ Postavil jsem se a začal zuřivě máchat rukama.

„Protože jsem byla v šoku. Den před tím jsem byla s kamarádkou v baru, říkala jsem ti to. Trochu jsem se opila a když tohle vybalil, snažila jsem si vzpomenout, jestli mluví pravdu, protože s ním bych šla jedině, kdybych o sobě nevěděla, já tě miluju. Chápeš? Ale když mi pak řekl Marie, došlo mi to. Edwarde, prosím, věř mi,“ plakala.

„Moje sestra s ním chodí. Momentálně jsou u nás. Můžeš se ho klidně zeptat. Chtěla jsem ti to říci, ale nezvedáš mi telefon,“ zoufale si prohrábla vlasy a setřela slzy.

„Věřím ti, taky tě miluju,“ zašeptal jsem a konečně ji políbil, po tolika dnech její nepřítomnosti.

„Vezmi si mě,“ zamumlal jsem do jejích rtů.

„Cože?“ odtrhla se ode mě a nevěřícně zvedla obočí.

„Miluju tě. Jsi můj život. Jsi to nejlepší, co mě kdy v mé existenci potkalo. Vezmi si mě,“ zadíval jsem se jí do očí.

Chvilku na mě koukala jak z jara, ale pak se postupně uvolňovala. Po chvíli ticha jsem začal být nejistý. Je to moc brzo. Mělo mi dojít, že se nebude chtít vdávat tak brzo.

„Ano,“ špitla.

„Cože?“ vyhrkl jsem.

„Ano! Vezmu si tě!“ skočila mi kolem krku a já nemohl jinak než se štěstím smát…

Odedneška zbožňuji Vánoce, to ony mi přinesly do života štěstí…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Romance na Twilight od Pawi: