Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Přišla jsem do Volterry a... - Bellaaa

3


Přišla jsem do Volterry a... - BellaaaSoutěžní povídka - 1. téma Přišla jsem do Volterry

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Bellaaa


Přišla jsem do Volterry a...

Přešla jsem ulici a zamířila ke svému oblíbenému obchodu. Potřebovala jsem si koupit nové stuhy do vlasů a tohle byl jediný obchod, kde se daly sehnat.

Ale nešlo mi jen o stuhy. Hlavní důvod, proč jsem šla zrovna do tohohle obchodu, byl Edward Cullen. Už to jméno bylo samo o sobě dokonalé. Edward byl totiž ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy potkala.

Byl krásný, pozorný a vždy se ke mně choval tak… jako nikdo jiný. Prostě řečeno, byla jsem do něj zamilovaná. On do mě samozřejmě taky, ale ještě mi to jaksi nestihl říct. Nepřízní osudu nám do toho vždycky něco přišlo. Je to zvláštní, ale jako by nám nebylo přáno, abychom se měli rádi. Ale možná, že to trochu přeháním. Od jakživa vidím věci černě. Měla bych přestat myslet na Edwarda a najít si nějakou užitečnou práci, která mě přivede na jiné myšlenky.

Jak jsem tak šla a v myšlenkách jsem byla u Edwarda, někdo do mě prudce vrazil a já málem spadla na zem. Ale něčí ruce mě přidržely a postavily zpátky.

Vzhlédla jsem a spatřila ten nejkrásnější obličej na světě. Málem se mi podlomila kolena, ale naštěstí jsem se dokázala udržet na nohou. To by bylo ale trapné, kdybych tu před ním upadla na zem. Už tak si o mě musí myslet, že nejsem normální, když na něj tak civím.

„Omlouvám se, slečno. Šel jsem zrovna za vámi a…,“ nechal větu nedokončenou a usmál se na mě tím svým srdcervoucím úsměvem. Začervenala jsem se a úsměv mu oplatila.

„Nemusíte se omlouvat. To já nedávala pozor. Zkrátka to vypadá, že na sebe máme štěstí.“

„Milá jako vždy. Jestli vám to nevadí, rád bych vás pozval na dnešní večer k sobě domů. Má sestra Rosalie pořádá maškarní ples a chce, abyste přišla. Já osobně bych byl poctěn, kdybyste nás potěšila svou společností.“ Copak se dá odmítnout takový návrh? Byla bych blázen, kdybych odmítla, ale pustí mě otec vůbec?

No, musím to zkusit. Přece nemůžu Edwardovu nabídku odmítnout. Rosalie by si myslela, že jsem nevděčná a drzá.

„Moc ráda přijdu. Opravdu si vážím toho, že mě tam vaše sestra chce.“

„To je celá ona. Neumíte si představit, jak s Alice celý týden běhaly po domě a plánovaly seznam hostů a výzdobu. Musel jsem jít pryč, protože mě z toho všeho začala bolet hlava.“ Zasmála jsem se a představila si, jak Alice s Rosalií musí být jako šílené. Už několikrát jsem je viděla něco plánovat a tohle nebyla výjimka. Vážně jsem Edwarda litovala.

„No, to vám tedy nezávidím. Omlouvám se, ale už budu muset opravdu jít. Potřebuji se ještě připravit.“

„Jistě. Tak tedy večer. Ples začíná v sedm, ale můžete klidně přijít dřív. Sestry by byly rády.“

„Pokusím se.“

„Už se těším, Bello.“ S těmito slovy se uklonil a odešel. Nemohla jsem z něj spustit oči. Až když mi jedna stará paní vynadala, proč tam tak překážím, otočila jsem se a šla domů. Stuhy už mě přestaly zajímat. Mám jich doma ještě spoustu, ale potkala jsem Edwarda, což je to hlavní.

Otce jsem našla v jeho pracovně, přesně jak jsem předpokládala. Ale nebyl sám. Naproti jeho stolu seděl postarší muž, kterému mohlo být tak čtyřicet, možná více.

Co mě ale udivilo, byla jeho krása. V něčem byl hrozně podobný Edwardovi. Myslela jsem si, že když jsou si Edward a jeho sourozenci tak podobní, že je to normální.

„Isabello, tohle je Marcus Volturi. Pan  Marcus hledá nové pracovní síly na svůj hrad a vybral si tebe. Není to báječné?“ Báječné? Neviděla jsem na tom nic báječného. Otec mě přece nemůže jen tak někomu prodat. Věděla jsem, že mě nikdy neměl moc v lásce, ale tohle jsem nečekala. Jak mi to mohl udělat?

„Mohu s tebou na chvilku mluvit?“

„Jistě. Omluvíte nás na chvíli pane?“ Otec vstal a zamířil se mnou do malého výklenku, který nám nabízel aspoň trochu soukromí.

„Co to má znamenat?! Ty jsi mě prodal tomuhle cizímu chlapovi bez mého svolení?!“

„Máme velké štěstí, že se zastavil zrovna u našich dveří. Víš přece, že sloužit na hradě ve Volteře je velká čest. Měla by jsi mi být vděčná, že jsem ti zařídil tak skvělou budoucnost. A Marcus nám zaplatil opravdu hodně.“

„Ale…“

„Nechci nic slyšet. Ještě dnes s ním odjedeš a budeš se tvářit šťastně. Už jsem ti dal sbalit zavazadla. Odjíždíš ihned, než si to tvá matka rozmyslí.“ Tohle byla poslední slova, která mi otec řekl, než jsem nadobro odjela s Marcusem.

O dva dny později

Přišla jsem do Volterry a ani si nevšímala krásy hradu. Všechno a všechny jsem bez rozloučení musela opustit. Edward se nikdy nedozví, proč jsem nepřišla na ples a stejně tak ho už nikdy neuvidím. Naše láska byla od začátku odsouzena k záhubě. Moje srdce je navždy zlomené. Žádný muž už ho nedokáže probrat k životu tak jako Edward. Proč jen se tohle všechno muselo stát zrovna mě? Copak nemůžu být nikdy šťastná? Asi mi to není souzeno a nikdy nebude.

Marcus mě vedl dlouhými temnými chodbami, až jsme konečně došli k jedněm zavřeným dveřím. Marcus je otevřel a mě se naskytl pohled na příšerně malý a temný jako tyhle chodby, zřejmě můj pokoj. Horší už to snad být nemůže. Ale to jsem se mýlila.

„Lehni si na postel,“ poručil mi Marcus hlasem, kterému se nedalo odporovat.“ Roztřeseně jsem se posadila na postel a vyděšeně se na něj koukala.

„Co po mě chcete?“

„Bude to bolet jen chvilku.“ Donutil mě, abych si lehla a on se sklonil hlavou k mému krku. Začala jsem se nervózně třást a měla jsem špatný pocit.

„Prosím, neubližujte mi.“

„Ššš.“ Ucítila jsem na krku něco ostrého a chladného a potom to projelo mou kůží. Ochromila mě bolest a já se nedokázala pohnout.

Ta neskutečná bolest procházela celým mým tělem. Třeštila mi hlava a bylo mi opravdu mizerně. Nechápala jsem co, se to se mnou kruci děje. Chtělo se mi umřít, ale žádná smrt se nekonala. Jen dlouhá a trýznivá bolest.

Všude kolem mě byla jen tma a beznaděj. Měla jsem pocit, že moje tělo každou chvíli exploduje, ale nic se nedělo. Snad se mi to všechno jen zdá a já se probudím. Budu zase doma a Edward mě bude každý den navštěvovat. Jeho společnost mě dokázala vždycky rozesmát a s ním jsem zapomněla na všechno zlé.

Ale Edward tady nebyl. Neměla jsem ponětí, jestli si o mě dělal starosti, když zjistil, že jsem nepřišla. Třeba si řekl, že nestojím za to, aby se kvůli mně trápil a našel si místo mě nějakou jinou. Neměla bych mu to za zlé. Ale já se s ním přece už nikdy neuvidím, takže na tom stejně nezáleží. Teď chci jen umřít, aby tenhle hrozný život byl za mnou.

Třeba už opravdu umírám. Nikdy jsem si takhle smrt nepředstavovala, ale jestli je to opravdu ona, jsem ráda. Tohle je pro mě vysvobození z mého lidského života plného utrpení. Od malička mě otec bil, když jsem se vzpříčila jeho rozkazům a já to nesměla matce nikdy říct. Říkal, že by mi stejně nevěřila.

Asi měl pravdu. Nikdy se mě nezastala a já v to snad ani nevěřila. Věděla jsem, že povinností manželky je ctít svého manžela nade vše ostatní a dělat všechno, co jí přikáže. A to ona dělala, takže byla dobrá manželka. Doufám, že jí Bůh odpustí to, jak byla špatná matka. Mě nepřísluší soudit jiné, ale já se na ní stejně nezlobím. Měla jsem jí ráda i přes všechny její chyby. Nemohla bych jí nenávidět, to nikdy.

Ale všechno se změnilo, když jsem potkala Edwarda. Bylo to asi před měsícem, když jsme byli s otcem na trhu. Pamatuji si to naprosto přesně, jako by to bylo včera. Byla zima a já si nevzala rukavice. Když Edward viděl, jak si třu o sebe zmrzlé ruce, koupil mi krásné rukavice. Ani mě neznal a přesto mi je koupil. Otec to naštěstí neviděl, jinak by mě donutil, abych mu je vrátila. Namluvila jsem otci, že mi je koupila matka, ale už hodně dávno. Uvěřil mi to, takže jsem si je nechala. Ze všech svých věcí jsem je měla nejraději, protože mi připomínaly Edwarda.

Potkat ho bylo snad to nejlepší, co se mi mohlo v životě stát. Nikdy toho nebudu litovat, i když mi to zlomilo srdce.

A takhle jsem neustále přemýšlela o svém životě, dokud bolest nezačala ustupovat, dokud nezmizela úplně.

Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím pořád na posteli. Zvedla jsem se a vyděšeně uskočila před Marcusem, který se na mě smál.

„Tak ses konečně probudila. Už jsem se bál, že tvá proměna není normální. Ale Aro měl zase pravdu, jako vždy.“

„Proměna? Kdo je Aro? A proč mě tak hrozně bolí v krku?“

„Tolik otázek novorozeného je typické. Ale nemusíš mě se bát, Bello. Oba dva jsme přece upíři.“

 

O dvacet let později

 

Ano, je ze mě upír. Pro někoho to sice může být překvapení, ale pro mě rozhodně ne. Už jsem se s tím naprosto smířila. Žít jako upír není zase tak hrozné. Aro, Marcus a Caius mě berou jako svou přítelkyni, což je velká čest. Nikdo se tu ke mně nechová ošklivě, i když mám na starost jen přivádět lidi na krmení. Je to opravdu hrozná práce, ale abyste si o mě nemysleli, že jsem zase tak špatná, tak vám řeknu tohle: Já se lidmi neživím. Jsem vegetarián, jako pár upírů tady ve Volteře. Arovi a jeho bratrům se to nejdřív moc nelíbilo, ale překousli to.

Každý den mé existence myslím na Edwarda pocit, že na mě zapomněl, mě ubíjí. Je ze mě doslova troska, která jen odpočítává dny své služby tady. Aro se svými bratry se rozhodli mi dát milost, ale až po třiceti letech služby. Bylo to od nich velmi velkorysé, protože to zatím ještě nikomu nedovolili. Ale já jsem si tak trochu získala jejich přízeň a oni souhlasili.

Takže mi zbývá už jen deset let a já budu volná. Pořád tajně doufám, že je Edward ještě naživu a dosud svobodný. Třeba na mě nezapomněl a čeká, jestli se ještě někdy vrátím. Ale to nebylo vůbec jisté. Každý normální člověk by přece žil dál a nemyslel na mě. Pravděpodobnost, že je pořád ještě sám je nulová. A navíc je krásný, takže nemá o ženy nouzi.

Čekat na mě by byla stejně ztráta času. I kdyby byl svobodný a á bych už měla po třiceti letech služby, nemohla bych za ním jít. Mohla bych ho zabít a nikdy bych tak neriskovala. Neudělala bych nic, co by mu mohlo ublížit. Já touhu po krvi lidí ovládám a piju jen zvířecí krev, takže se umím ovládnout. Ale jsem v tom stále jen nováček. Bude mi trvat ještě dlouho, než se naučím svou žízeň pořádně ovládat.

Dnes byl výjimečný den. Aro pořádal na Caiusovi narozeniny ples. Ale ten ples byl výjimečný tím, že kdo chtěl, mohl si vzít masku a tím pádem zůstat v anonymitě. To pro mě bylo to pravé. Vezmu si na sebe masku, chvíli si s někým popovídám a potom odtud rychle zmiznu. Stejně je to vždycky hrozná nuda.

Oblékla jsem si na sebe tmavě modré šaty bez ramínek a nasadila si modrou masku, která byla ozdobená pavím peřím. Takhle mě snad nikdo nepozná.

Koukla jsem se na sebe do zrcadla a nadechla se. Jako upírka jsem byla opravdu krásná. Jako člověk jsem nestála za nic, ale teď mi to opravdu slušelo. Už jsem dostala pár nabídek od pár upírů, ale všechny jsem odmítla. Neměla jsem nikdy náladu s někým chodit. Vždycky jsem byla Edwardovi věrná.

Vyšla jsem ze svého pokoje a zamířila do hlavního sálu, kde se vždycky pořádaly všechny akce. Docela jsem se na ten ples těšila, protože byl tolik podobný tomu, na který jsem nikdy nemohla přijít.

V rohu jsem zahlédla Demetriho a Felixe, jak se něčemu smějí. Šla jsem pomalu k nim a usmála se na ně. Doufala jsem, že mě třeba nepoznají.

„Ale, ale. Kdopak se nám tu tak pěkně vystrojil? Že by to byla naše Bella?“ Povzdechla jsem si a musela si dát ruce v bok.

„Jak jste mě poznali? Myslela jsem, že přes tu masku nikdo nevidí do mého obličeje. Copak je to tak vidět, že jsem to já?“

„Ano. Hlavně jsme tě poznali podle tvé chůze a taky očí. A tvoje krása se s ničím nedá srovnat.“

„Haha.“

„Víš, že máme návštěvu? Přijeli až z Aljašky. Tyhle ještě neznáš. Jsou to taky vegetariáni. Třeba se ti nějaký z nich zalíbí a ty se do něho zamiluješ. Až si pohlédnete do očí, vaše srdce se zastaví a nebudete moct popadnout dech. Budete vědět, že jste pro sebe stvořeni,“ řekl dramaticky Felix a usmál se.

„Moc se koukáš na telenovely.“ Zasmál se Demetri a šťouchl do něho.

„Ne, hlavně žádné další představování prosím. Ocenila bych, kdybyste mi dali pokoj. Stejně mě žádný upír nezajímá.“

„To říkáš ty, ale jeden z nich je volný a fešák.“ Demetri mě chytnul za ruku a vedl k nějakým upírům, kteří k nám byli otočeni zády. Hned mi bylo něco povědomé, ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Až když se k nám jeden z nich otočil, zastavilo by se mi srdce, kdybych nějaké měla.

Byl to Emmett, Edwardův druhý bratr. Vypadal úplně stejně, jak před dvaceti lety. Musel být upír, to bylo jasné. Hned mi to všechno došlo. Cullenovi byli upíři, proto byli všichni tak krásní. Proto Edward nikdy nic nejedl, ani nepil. Lhal mi. To bylo jediné na co jsem dokázala myslet.

„Emmette, tohle je…,“ začal Demetri, ale já ho přerušila. Nechtěla jsem, aby prozradil moje jméno. Ještě ne.

„Nebudeme se zabývat jmény.“ Potřásla jsem si s Emmetem rukou a usmála se na něj. Byl mi vždycky hrozně sympatický a ani teď se to nezměnilo.

„Těší mě. Ještě nikdy jsem vás tu neviděl.“ Vzápětí se otočila i Rosalie, která Emmetta majetnicky chytla za ruku. Chovala se přesně jako vždycky. Trochu povýšeně a majetnicky.

Hned nato se na mě otočila malá hnědovlasá upírka. Byla to Alice. Prakticky moje nejlepší kamarádka. Hrozně se mi po ní stýskalo.

„Alice!“ ujelo mi dřív, než jsem se stačila ovládnout. Ale vem to čert. Stejně by mě za chvíli poznala. Nedokážu lhát moc dlouho.

„My se známe? Panebože! Bello? Jsi to ty?“ Nadšeně mi skočila kolem krku a mačkala mě, až jsem jí musela od sebe odtáhnout.

„Ano, jsem to já.“ Sundala jsem si masku a nechala Alice, ať si mě v klidu prohlédne. V tom se na nás zároveň překvapeně otočili další čtyři zbylí upíři. Esme, Carlisle, Jasper a Edward. Vypadal překvapeně, když si pečlivě prohlížel mojí tvář.

„Jak to, že je z tebe upír? Mysleli jsme, že jsi odjela se svým manželem pryč,“ vysvětlovala mi Alice nechápavě.

„Ne. Můj otec mě prodal Marcusovi. Nemohla jsem nic dělat. Po cestě sem mě Marcus proměnil v upíra a zbytek už znáš.“

„Neviděla jsem to. Moc mě to mrzí Bello. Kdybych to viděla, zabránila bych tomu.“

„Viděla?“

„Ano, vidím do budoucnosti.“

„Stejně bys tomu nemohla zabránit. Jsem ráda, že jsem upír. Kdybys tomu zabránila, bylo by mi teď čtyřicet a tobě by bylo pořád osmnáct.“

Všichni mě postupně objali, až na jednoho. Edward se pořád tvářil tak, jako by nemohl uvěřit tomu, že jsem taky upír. Uvědomila jsem si, že se na něho vlastně nemám proč zlobit. Nemohl mi říct, že je upír, protože to bylo zakázané. Chtěl mě tak chránit. A i kdyby mi to chtěl říct, znali jsme se jen měsíc. Vždycky nám do toho přece něco přišlo.

„Edwarde, prosím pojď za mnou. Potřebuji s tebou mluvit.“ Ani jsem se nekoukla, jestli jde za mnou a zamířila do svého pokoje. Slyšela jsem Edwardovy tiché kroky. Vešel za mnou do pokoje a já za námi zavřela, abychom měli soukromí. Potřebovala jsem mu toho tolik říct a hrozně jsem ho toužila aspoň obejmout.

„Já… omlouvám se ti Edwarde. Nevěděla jsem, že jsi taky upír. Všechno, co jsem řekla Alice byla pravda.“ Edward ke mně rychle přiskočil a prudce mě obejmul. Přitiskla jsem se k němu a užívala si ten krásný pocit.

„Už jsem přestal doufat, že bych tě někdy ještě mohl spatřit. Ani nevíš, jak jsi mi chyběla. Hrozně mě zasáhlo, když mi tvůj otec řekl, že jsi se oženila. Chtěl jsem tě na tom maškarním plese mé sestry požádat konečně o ruku, ale ty jsi nepřišla. Moc mě to mrzí.“

„Taky jsi mi chyběl. Myslela jsem na tebe každý den a říkala si, jaké by to bylo, kdybychom mohli být spolu. A teď jsi tady.“ Edward se ke mně pomalu přiblížil svými rty a přitiskl je na mé. Byl to tak krásný pocit. Opětovala jsem jeho nádherné polibky a přitom ho hladila po zádech. Mohla bych se s ním líbat celé dny a vůbec bych se ho nenabažila.

Edward se ode mě jen stěží odrhl. Krásně se na mě usmál a láskyplně mě pohladil po tváři. Bože, jsem do něj zamilovaná až po uši.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky. Tak strašně moc, až to bolí.“

„Odejdi se mnou a mojí rodinou pryč z Volterry.“ Odvrátila jsem od něj hlavu. Téhle otázky jsem se celou dobu bála.

„Nemůžu. Musím tu zůstat třicet let. Už mám odbytých dvacet let, ale deset pořád ještě zbývá. Nemůžu porušit svůj slib daný Arovi. Už takhle byl moc hodný, že mi dal jen třicet let.“ Odmlčela jsem se a čekala, co na to řekne. Ale nic neříkal. Jen na mě hleděl.

„Jestli nechceš počkat, pochopím to. Kdo by chtěl čekat deset let?“

„Já na tebe počkám, Bello. I kdybych měl čekat třeba sto let, počkal bych na tebe. Tvoje láska stojí za to čekání. A nedovolím, aby nám něco zabránilo být spolu. Deset let není zase tak moc. Přežili jsme přece už dvacet let, neměl by to být problém.“

„Máš pravdu, lásko.“

„A potom budeme navždy spolu.“

„Ano, navždy.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přišla jsem do Volterry a... - Bellaaa:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!