Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Přišel sis pro mě...? - KacenQaCullen

04.12.2011 (16:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1476×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě bez oprav.

Přišel sis pro mě...?

Bolest, zoufalství, stesk, stísněnost… to všechno Isabellu trápí a uvnitř drtí. Nemá o koho se opřít a veškeré trápení snáší sama. Co ale stojím za náhlou změnu pohledu na svět? Co dokáže otřást světem mladé dívky natolik, aby přestala milovat to, pro co dříve žila? Smrt… a příchod neznámého klanu do jejich dědiny.

Hustá mračna se shromažďovala nad naším domem a obloha se celá zatemnila. Od severu přicházely černé velké skvrny a s nimi i příval pořádného deště. S nicneříkající výrazem jsem seděla v křesle, v ruce jsem držela bílý kapesník s vyšitými iniciálami a tupě zírala do oken. Vlastně jsem pořádně nevnímala okolí kolem sebe. Byla jsem duchem nepřítomná a myšlenkami úplně někde jinde.

Poryv studeného větru se prohnal místností a mně naskočila husí kůže. Přitáhla jsem si klopy svetru více k sobě a snažila se s ním splynout. Nepodařilo se. Stále jsem vnímala své bledé údy, bezvládné tělo, opíraje se o opěrky křesla, a na tváři jsem cítila ztuhlé mimické svaly. Hrobové ticho proťalo tiché, smělé zaklepaní. Neotočila jsem se, ani jsem dotyčnému nepokynula. Zlatá klika změnila svou polohu a s nepatrným zavrzáním se otevřely bílé dveře.

Nemusela jsem se za sebe ani podívat, věděla jsem, kdo mě přišel navštívit, respektive znovu upozornit. Za celých deset měsíců do mého pokoje nevkročil žádný člověk, který používal mozek. Zpočátku mě přesvědčovali, nabádali, dávali mi rady, jak těžké období přejít, avšak jedním uchem jsem je poslouchala, druhým vypouštěla. Byla to pro mě pouhá slova, nesmyslný ruch kolem mé osoby.

Pouze jediná osoba za mnou chodila, a to i přes mé peprné poznámky, nezájem, lhostejnost a neloajálnost, kterou jsem jí projevovala. V hloubi duše jsem se za sebe styděla a kolikrát jsem se sama v duchu okřikovala, že ona za to nemůže. Ale nedokázala jsem poručit svému srdci, které nevnímalo rozdíly.

„Mylady, přinesla jsem vám něco k snědku,“ promluvila na mě Aurora a zčistajasna se objevila přede mnou. V ruce držela dřevěný podnos s tácem a obědem, jenž byl zřejmě určen pro mě. Položila jej na stoleček přede mnou a poklekla ke kolenům. Neobtěžovala jsem se ani slovy díků, abych jí vyjádřila, jak jsem jí vděčná za její ochotu.

Dotkla se mé dlaně a uvěznila ji ve své. Naléhavým pohledem mě sledovala a snažila se porozumět mému trápení… nemohla. Viděla jsem ty velké otazníky, které na mě křičely. Nemohla jsem přehlédnout zvědavě špulící se rty a ani naléhavý stisk. Tak ráda bych se svěřila dívce, která pro mě v tuto chvíli znamenala mnoho, ale jako bych měla ústa svázaná a nemohla jimi ani pohnout. Zkrátka jsem se uzavřela ve svém neviditelném vězení, skrz něj jsem nemohla s druhým komunikovat.

Těžce si povzdychla. „Tohle nám nesmíte dělat,“ začala zoufalým hlasem. V polovině věty se jí hlas zlomil, ale našla tolika odvahy, aby pokračovala dál, což jsem na ni potajmu obdivovala, „teď jste pro nás jedinou rodinou pouze vy. Copak byste nás tu chtěla nechat napospas těm zrůdám? Chcete, abychom všichni zhynuli a zmařili tak naše životy?“ Následovala delší, dramatická odmlka, při které Aurora slabě popotáhla. Ačkoli jsem byla duchem úplně jinde, vnímala jsem její rozpoložení. Vnímala jsem i její slova a doteky, jen jsem nebyla schopna reagovat.

„Nezáleží na nás, na lidech, co jsou pod vámi, ale vy jste pro nás a pro celou dědinu důležitá. Je mi líto, co se přihodilo, a věřte, že i já po nocích roním slzy a očka nemohu zamhouřit, ale život jde dál. Lidé umírají a miminka se rodí. Ti starší uvolňují místa těm, co přijdou po nich, důvěřují jim. A stejně tak to udělali i naši patroni.“ Moc dobře věděla, že přímé oslovení jejich jmény pro mě byla zdrcující rána do srdce. Stále a stále se otevírající.

Ucítila jsem štiplavé slzičky v očích. Nesnažila jsem se jim zabránit. Už jsem na to ani neměla sílu, abych jim bránila. „Vaši rodiče se obětovali pro vás! A vy jim nesmíte zneuctít památku tím, že byste zmařila svůj život. Ačkoli to je pro vás těžké, pokuste se znovu najít sílu a začít od začátku. Začít žít.“ Po tváři jí stekla třpytivá slza. „Nechci přijít o dalšího milovaného člověka,“ vydala ze sebe vzlykavě a vrhla se mi kolem krku. Objala mě kolem ramen a pevně stiskla. Neobjala jsem ji, ale v duchu jsem jí děkovala a nechala stéct teplé slzy na její rameno. Bylo pro mě obtížné dívat se jejich zmučené obličeje, ale ještě těžší muselo být dívat se na mě. Byla jsem přesvědčená, že většina v domě už ani nevnímala, že kdysi byla nějaká lady. Už dávno, před deseti měsíci…

Decentně si utřela mokré cestičky z obličeje a upravila si mušelínové šaty se zástěrou. Pohladila mě po hřbetě ruky a pomalým krokem kráčela ke dveřím. Mezi futry se zastavila a pootočila hlavu ke mně. „Udělala jsem vám palačinky, ty, které máte tak rád, až se vám dělají boule za ušima.“ Měla, pomyslela jsem si v duchu. Po těchto slovech se vytratila, ale nával zoufalství a těžkého břemene opět přibyl.

Setmělo se a ani lidské oko nevidělo v té tmě. Rozhodla jsem se, že bych se měla odebrat do postele, a tak jsem taky učinila. S malátným krokem jsem vstala a prošla kolem nedotknutého jídla. Mravenčími krůčky jsem se dostala k obrovské posteli s černými nebesy. Samozřejmě služebné byly ochotny mi se šatami pomoci, ale záporným zakroucením hlavy jsem je odmítala. Vystačila jsem si sama a byla jsem radši, když jsem pak s pocitem lehkosti ulehla do podušek s knihou v ruce.

Nebyla to ale obyčejná kniha. Říkávala jsem mu ‚společník‘. Sic to bylo divné a mnozí by mě považovali za blázna, bylo to jediné místo, kam jsem se zplna hrdla mohla vykřičet. Tam jsem našla odvahu vzít pero a vypovídat se. Zdálo se to tak lehké a nekomplikované, ale okolnosti reality byly mnohdy úplně jiné.

Procházela jsem první strany, první zápisy a první chmurné pocity, které mě zastihly. Na stránkách byly mokré skvrny od slz, které jsem po nocích ronila, a rozpitá písmena slov ztrácela význam. Nalistovala jsem první stranu a doširoka otevřela oči. Písmo bylo tak nejasné a roztřesené, jak jsem v sobě vzlyky dusila. Ačkoli to bylo nepříjemné, stále jsem se vracela do chvíle, kdy jsem je viděla naposledy.

S chvějícími se rty jsem přitáhla kolem k sobě a začala si potichu předčítat…

24. února

S úsměvem na rtech jsem se podívala na zasněženou krajinu. Dům byl lemován jehličnatými stromy a všude kolem bylo tolika zeleně, až mi to připomínalo pohádku. Stromy byla obalené peřejí a i já jsem ve vlasech měla miniaturní, sněhové vločky. Na druhé straně naproti mně kráčel Sebastian a za otěže za sebou vedl černého koně, respektive klisnu.

To už jsem vzrušením nevydržela a v jezdeckém oblečení seběhla točivé schody rovnou na zasněženou terasu. Sebastian se na mě usmál a vydechl z plic svěží vzduch.

„Slečno Isabello, opravdu si myslíte, že je vhodná čas na vyjížďku? Počasí sice nevypadá na kdejakou bouři, ale ani já bych neriskoval v těchto podmínkách někam vyjíždět,“ přemlouval mě. Měla jsem náhle pocit, jako by spiknul s mou matkou Renée. Ta mě od božího rána přesvědčovala, ať se ani nepokouším vytáhnout nohy za práh domu, ale já byla natolik napuštěná adrenalinem, že jsem nevydržela sedět doma.

„Jsem dost velká na to, abych věděla, zda mám sedět doma na zadku a popíjet ve společenské místnosti čaj, anebo si vzala Laylu a vyjela se s ní trochu provětrat.“ Ta jako na povel souhlasila a hlavou se doprošovala dalšího pohlazení. Rukou jsem jí přejela po uších a nedokázala jsem se na ni mračit. „Slibuju, že se dál jak za náš les nedostanu,“ upsala jsem se slovy. Sebastian byl stále nerozhodný a byl v pokušení vyjet se mnou, aby mě mohl ochraňovat, ale jako jeho nadřízená jsem měla větší moc, a tak můj příkaz musel uposlechnout. Se zamračeným výrazem mi pomohl nasednout a klusal se mnou k hlavní bráně, odkud mě nechal jet samotnou, ale stálo mě to mnoho úsilí, než jsem jej přesvědčila.

Když jsem Laylu pobídla k pomalému klusu a překročila jsem pomyslný práh brány, cítila jsem se mnohem volnější, svobodnější, šťastnější. A nebylo to tím, že má hruď nebyla stísněna korzetem, ale představou, že přede mnou se rozprostírá široká pláň s napadaným sněhem a já mám možnost se jí brodit a užívat si zimního počasí.

Začala jsem zrychlovat a za chvíli mi z pevného culíku vypadávaly prameny vlasů, ve tvářích jsem cítila příjemné štípání, způsobené mrazem, a stejně jako Layla jsem cítila ten poryv větru, který nás hnal dál kupředu. Přitáhla jsem si otěže k tělu a lehkým pohybem koně přiměla k běhu.

Zamyslela jsem se zrovna nad událostí, která se měla konat následujícího dne. Do dědiny se nastěhoval nový mocný rod, o kterém jsem já neměla ani potuchy. Ještě jsem je neviděla, ani jejich jméno neznám, ale musí být hodně bohatí, neboť se na svou počest rozhodli uspořádat velkolepý ples. Renée ihned začala střádat plány a představovala si mě po boku nějakého gentlemana, ale já jsem měla představu o své budoucnosti úplně jinou. Rozhodně jsem stála o to potkat onen rod, který způsobil tolika povyku ve společnosti.

Zamyslela jsem se natolik, že jsem nedávala pozor na cestu. Když jsem se ocitla náhle mezi tmavým houštím, pohltil mě strach a moje srdce začalo zrychleně bít. Měla jsem jej skoro až v krku. Položila jsem chvějící se ruku na levou stranu hrudi a snažila se něžným pohybem mé srdce zpomalit. Připadalo mi, jako by jej slyšeli všichni přítomní tady. V tu chvíli, kdy jsem zatajila dech, až se můj kůň postavil na zadní nohy a vzepřel se.

„Laylo!“ křikla jsem, hlas prosycený strachem. Hlasivky jsem měla stažené a hrdlo nateklé. Leč jsem se snažila otěže koně držet vší silou, nakonec jsem je pustila a skončila jsem na zemi. Tvrdý náraz nebyl nic příjemného na záda a já na chvíli ztratila dech. Nemohla jsem jej popadnout a začala jsem lapat po dechu jako ryba. Studenou ruku jsem si přiložila na hruď a zajíkla se.

Vystřelila mi ostrá bolest z hlavy do zad a já si instinktivně sáhal na temeno hlavy. Pod vlasy jsem nahmatala lepkavou tekutinou, která mi na dotek přišla mazlavá. Podívala jsem se na své prsty a zděšeně vykulila oči. Krev. Zvedla jsem se a podívala se na místo, kde jsem měla položenu hlavu. Bylo tam kolo krve. Byla to nesnesitelná bolest. Začala jsem vidět rozmazaně a tak ostrý pohled na svět se stával nezřetelným.

Chvíli jsem jen tak ležela v kupce sněhu, až jsem se pokusila vstát. Chytila jsem se pnoucí větve a celou svou váhu zvedla. Pohledem jsem hledala svého koně, ale nikde jsem jej nemohla nalézt. Místo ní se moje zvědavé oči usadily na velkém, pochmurném stavení, jehož střecha byla zasněžená a v oknech byly černé závěsy. Pouhý pohled na stavbu ve mně dokázala vyvolat třes a kolena se mi v kožených kalhotách začala třást.

„Klid, Bello, není to nic, co bys dříve nespatřila,“ nabádala jsem se nahlas a i ve svém hlase jsem cítila strach, který mě celou pohltil. Od úst mi šla pára a do očí mi vstoupily slzy. Layla tady někde musela být, ale kde? Kde mohu najít svého koně, když ani nevím, kam jsem se to zatoulala? ptala jsem se sama sebe a nadávala si v duchu, že jsem neposlechla Sebastiana. Zapnula jsem si knoflíčky kabátce až ke krku, neboť mi na něj táhlo, a zhluboka se nadechla, načež jsem ucítila nepříjemné píchnutí v oblasti srdce.

Loudavým krokem jsem se brodila až ke stavení, jež bylo schované mezi stromy. Možná bych se mohla obyvatel domu, pokud tam nějací jsou, zeptat, zda tu neviděli mého koně, a jestli by mi pomohli ošetřit ránu na hlavě. Byla jsem překvapená, že se můžu vůbec pohybovat… měla jsem pocit, jako bych dostala kyjem po hlavě.

Co mi ale zůstalo záhadou, bylo, proč se Layla tak splašila. Tohle nikdy před tím neudělala, a že jsem ji měla dost dlouho.

Zamyšlená jsem se dostala ke dvěma schodům a postavila se před ně. Přede mnou stále rezavá brána, pokrytá sněhem, a vedle ní stará schránka s úhledně napsaným jménem – Elizabeth Masone.

„Výborně, takže tu snad ta hodná paní bude, aby mi pomohla. V jiném případě jsem ztracená,“ zamumlala jsem si pod nosem a našpulila rty. Mráz mě plnou párou štípal do tváří a užíval si ten pocit. Přiložila jsem si studené ruce na tváře a skoro je necítila. Dům vůbec nevypadal obytně a bezpečně, ale pevně jsem doufala, že je uvnitř někdo tak laskavý, že by mi mohl pomoc, a nechal by mě ohřát se u krbu.

S rozklepanýma rukama jsem otevřela bránu, která vydala nepříjemný skřípavý zvuk. Opřela jsem se o ztrouchnivělé zábradlí a slušně jsem zaťukala na dveře. Nikdo mi nepřišel otevřít, nikdo se neozval. Slyšela jsem v pozadí malý, bezvýznamný hlásek, plný strachu, abych tam vůbec nelezla. Určitě nemůže být pěšinka do našeho lesa daleko. Musí tady být nějaká možnost, jak se dostat zpět, zoufala jsem, ale zbytečně.

Nakonec jsem sebrala veškerou svou odvahu, zahnala bázlivý hlásek do pozadí své mysli a sáhla jsem na kliku. S roztřesenýma rukama jsem ji stiskla a ještě váhala, když se dveře samy od sebe začaly otevírat a mně z hrdla unikl vyděšený křik. Odskočila jsem od nich a chytila se za pusu. Krev mi tepala ve spáncích a moje srdce se vydalo na rychlý útěk… někam hodně daleko, chtělo zmizet stejně jako já.

Dveře domu se otevřely a já měla možnost nahlédnout skrz futra dovnitř. Hned naproti vchodu byly dřevené schody se zlatým zábradlím a na zdech pověšené obrazy, které jsem nestačila zaznamenat. Viděla jsem asi tři chodby, jež vedly do útrob domu, a každá z nich ukazovala jiným směrem. Byla mi taková zima, až jsem začala drkotat zuby a zároveň jsem dostala strach.

Nechtěla jsem dovnitř, ale nechtěla jsem zůstat venku. Viděla jsem, že se obloha začíná zatemňovat a co skoro bude tma. Musela jsem se odtud dostat dřív, než bych si neviděla na vlastní nohy. Váhavým krokem jsem vstoupila dovnitř a zastavila se těsně za prahem. Nasála jsem do plic vzduch a překvapeně jsem se podívala na schody. Na první pohled dům vypadal opuštěně a omšele, ale do nosu mě neudeřila žádná zatuchlina a na schodech nebyly nánosy prachu, jak jsem popravdě čekala.

Dalších pár kroků směrem ke schodišti a dveře se za mnou se skřípotem zavřely. Nadskočila jsem nad zemí a utíkala k nim. Popadl mě záchvat a začala jsem do nich bušit.

„Otevřete je! Přece mě tu nenecháte!“ křičela jsem plná zoufalství a cítila, jak mi po zmrzlých tvářích kanou slzy. Když jsem usoudila, že hysterické výlevy a hlasité bušení do dveří nemá žádnou cenu, otočila jsem se čelem domu a opřela se zády o stěnu. Slyšela jsem jen své splašené srdce, všude kolem mě bylo hrobové ticho. Pevně jsem zaťala ruce v pěst a pomalými krůčky se vydala k první chodbě. Pomocí malého světla zvenčí jsem viděla kuchyňské židle a velký, kulatý stůl.

Prošla jsem klenbou a spatřila velkou jídelnu s prostřeným stolem. Jakmile jsem udělala pár kroků směrem ke stolu, nade mnou se rozsvítil obrovský lustr a já měla pocit, jako bych dostala infarkt. Nemohla jsem ani popadnout dech. Stála jsem jako solný sloup uprostřed místnosti a neustále se rozhlížela kolem sebe. Nikde nikdo.

Prošla jsem takhle dalších pět místností, než jsem se dostala do poslední, kde byl velký krb, sedačka potažený zlatým brokátem a nad krbem byl ohromný obraz se sklenkou červeného… vína? Zřejmě ano. Těsně u krbu jsem zahlédla složená dřeva a zrychlila krok. Konečky prstů jsem skoro necítila, a tak si na ně dýchla. Zbrklým pohybem jsem naskládala staré noviny na sebe a na ně jsem hodila dřívka. Rozhlédla jsem se po místnosti a přemýšlela, čím bych mohla rozdělat oheň v krbu, když jsem se podívala na hořlavou lucernu na zdi. Vzala jsem ji do ruky a maličký plamen přiložila k růžku novin. Okamžitě chytly a místnost byla náhle osvětlena rudou září.

Unaveně jsem se usmála a posadila se přímo před oheň, abych cítila teplo. Věděla jsem, že jsem v koncích. Za okny už se schylovalo k večeru a já byla stále zavřená ve velkém domě. Hlava mě bolela jako střep, tělo jsem měla ztuhlé, oči mě pálily od slzy a rty jsem měla naběhlé a suché, nehledě na kručící žaludek, který o sobě dával moc dobře vědět. Kolena jsem přitiskla k hrudi a objala je, když jsem si všimla novin na stole. Zvědavost je opravdu velký nepřítel, a tak jsem si je vzala do rukou a zvědavě se na ně podívala.

Dívala se na mě fotografie poměrně mladé ženy. Nemohla jsem určit barvu očí, neboť výtisk byl černobílý, ale s jistotou jsem mohla říct, že mi někoho připomínala. To čelo, ty rty, ten výraz v tváři, jako bych jej už někde viděla. Podívala jsem se na titulek pod obrázkem a rázem jsem ztuhla.

20. srpna 1918 podlehla Elizabeth Masenová nemoci zvané španělská chřipka. Byla to velmi svědomitá občanka, jedna z nejlepších. Proto je naší povinností věnovat jí jeden den tichosti na počest jejího odchodu. Stejně tak i jejímu synovi, Edwardovi, jenž též té noci podlehl smrti.

To není možný! Ten výtisk je starý téměř sto let a je očividné, že v tomto domě žila Elizabeth. Jak je tedy možné, že i po tak dlouhé době je dům stále udržovaný? Kdo tady bydlí? Kde je pohřbená Elizabeth? A co její syn? Proč o něm není ani zmínka?

Mnoho otázek jsem měla na jazyku, ale nevyřkla jsem ani jednu. Strach mi svázal hlasivky a stejně tak i ruce. Neměla jsem se ani žádné reakci, když jsem na rameni ucítila ledový dotek. S výkřikem jsem se otočila a spatřila jsem bledého chlapce, jenž měl celá ústa od krve. V ruce držel mrtvou lišku a oči měl celé černé. Ještě více jsem propadala panice, když jsem spatřila odlesk barvy jeho vlasů… bronzová.

„Další svačinka,“ zašeptal labužnicky a chytil mě za ramena.

Rychle jsem sevřela oči a potlačila slzy v očích. Vzpomínky na momenty, kdy jsem byla v tom domě, mě vyděsily natolik, až jsem měla po celém těle husí kůži. Na tváři jsem cítila mokré slzy, setřela jsem si je a křečovitě sevřela oči k sobě. Byla jsem celá rozklepaná a vyděšená. Na tuto nešťastnou vzpomínku navazovala ihned další… smrt mých rodičů, která mnou otřásla.

Když jsem se probudila následujícího rána doma ve své posteli, byla jsem mírně dezorientovaná. Myslela jsem si, že sním. Nechala jsem své chabé domněnky jen ve své hlavě a následující dny se snažila na to nemyslet. Možná bych i zapomněla na nějaký osamělý dům, ve kterém kdysi bydlela Elizabeth se svým synem Edwardem, ale když jsem se toho večera, kdy se konal ples, procházela po pěší cestičce kolem fontány, zahlédla jsem velký stín. Přepadla mě zvědavost zjistit, co se za těmi keři skrývá. Lituju té chvíle, kdy jsem se odhodlala tam vůbec vejít, ale to byla ta poslední chvíle, kdy jsem mohla své rodiče vidět. Pnoucí větve jsem jedním pohybem odstrčila a upřela jsem pohled před sebe. Otevřela jsem pusu dokořán a zůstala zírat.

Do očí se mi nahrnuly slzy a zděšený výkřik jsem dusila látkovým kapesníkem. Přede mnou ležela těla mých rodičů s bledými obličeji, jejichž kůže byla skoro totožná s bílou zdí. Bez kapky krve se váleli po zemi a s překvapujícím výrazem zírali do prázdna. Skrz slzy jsem neviděla na dotyčnou osobu, která zrovna zdvihala hlavu od zápěstí mé matky. Ústa měl celá zakrvácená a oči rudé jako barva růže… a zas ten bronzový odraz vlasů, říkala jsem si v duchu, než mi kolena vypověděla službu a já spadla na všechny čtyři vedle mrtvých těl mých rodičů.

To byl poslední okamžik, kdy jsem je viděla. Poslední okamžik, kdy jsem se jich mohla dotknout a říct jim, jak moc je mám ráda, ačkoli jsem na ně v určitých chvílích nadávala. Stále zůstali v mém srdci a zůstanou tam dlouho po tom, co moje srdce přestane tlouct.

Velmi bolestivá vzpomínky mi do očí znovu vehnala slzy. Přiložila jsem si kapesník k nosu a hlasitě vzlykla. Neměla jsem ani sílu na to, abych se vzpírala. Odložila jsem deník stranou a ulehla do podušek, kde jsem se poddala svým citům. Nechala jsem smáčet bavlněný polštář slanou vodou a mermomocí se snažila, abych vypudila ten příšerný obraz z mysli. Neúspěšně. Křečovitě jsem sevřela víčka a nutila se, abych usnula. Jedině tak jsem se mohla odloučit od hrozné reality.

Ovanul mě studený poryv větru a já se otřásla. Otevřela jsem oči a snažila se proniknout skrz chladnou, černou temnotu. Posadila jsem se a rozespalá jsem si prohlížela pokoj, měla jsem pocit, jako bych tu nebyla sama, ale nikdo tu nebyl. Zmocnil se mě nepoznaný strach a hrdlo se mi stáhlo, až jsem skrz něj nemohla polykat. Otočila jsem hlavu k oknu a koutkem oka se podívala na temnou oblohu bez hvězd.

Na druhé straně pokoje něco zašustilo. Ihned jsem pohledem zabrousila tam a strnula v pohybu. Oči se mi otevřely dokořán a nevěřícně jsem hleděla na ohromnou, tmavou postavu s udělanými rameny, ladnou chůzí a… bronzovými vlasy.

Je to jen sen, Bello, klid, nabádala jsem se v duchu, ale když se přibližoval blíž a blíž, pomalu se ve mně ztrácela ta maličká naděje, že se jedná o pouhou halucinaci. Vlasy se mi na zátylku ježily jako ledové vody Severního moře. Pevně jsem v ruce sevřela cíp peřiny a vystrčila jsem bradu, která se mi nepatrně třásla.

„Kdo jsi?“ vypadla ze mě koktavým hlasem. Neodpověděl mi. Usmál se na mě a tím mi odhalil řadu bělostných perliček. Došel ke mně a já byla nucena zvednout pohled až k němu. Byl tak vysoký, svalnatý a naháněl hrůzu. Jeho červené oči mě provrtávaly a viděla jsem v nich záblesk chtíče, náruživosti, ale také nenávisti, což mě vyděsilo k smrti. Zvedla jsem ruku, abych se jej mohla dotknout, ale on hbitě uhnul a udělal krok zpět od postele.

„Ten, o kom v noci sníváš, a s kým bys chtěla být. Po věčnost.“ Jeho hlas nebyl hrubý ani nepříjemný zvuku, jak jsem zjistila. Naopak byl lahodný a táhl se jako nahřívaný karamel.

„Tys zabil mé rodiče, je to tak? Tys jim vysál život z těla. Jsi démon!“ křičela jsem na něj a jen okrajově jsem vnímala, jak mi po líci tečou slzy. Jeho jedinou reakcí byl opět úsměv a vražedné zablýsknutí v očích. Dotkl se jazykem jednoho svého zubu a váhavě přikývl. Chytil mě pevně za zápěstí a přiložil si jej k ústům. Zhluboka se nadechl a nasál mou vůni. Zavřel oči a chvíli mezi námi panovala hrobové ticho, jen mé srdce uhánělo jako splašené.

„La tua cantante,“ zašeptal směrem ke mně a odvrátil pohled. „Voníš mnohem lépe, jak tví rodiče.“ Jedním hbitým pohybem mě svým velkým tělem přišpendlil k posteli a nalehl na mě. Držel mi ruce nad hlavou a silou je tlačil do polštáře. Nezmohla jsem se ani na slovo, nechala jsem se unášet svými pocity a vzlykala mu přímo před očima. Stala jsem se snadnou obětí, ale nešlo mi o to už dávno…? Nechtěla jsem už dávno opustit tento svět, když se mi stal nepodstatným?

„Přišel sis pro mě?“ zeptala jsem se už klidnějším hlasem, ve kterém jsem cítila úlevu ale i strach. Sehnul se k mému krku a díval se na něj labužnickým pohledem. Teď jsem si tím byla jistá – je to zatracený upír, co ztratil duši někde v dáli. Monstrum, co by na světě nemělo ani dělat.

„Budete kompletní, prokážu ti laskavost, princezno,“ pronesl chtivě a zabořil ústa do důlku krku. Čekala jsem ohromnou bolest a už se na ni připravovala, když se jeho chladné rty dotkly kůže na krku, lehce a zároveň náruživě ji políbily. Vydechla jsem slastí. Ačkoli to byl vrah mých rodičů, a pravděpodobně i můj, nemohla jsem popřít, že ve mně vzbudil touhu chtít ho. Cítit jeho doteky a chvíle, kdy jeho ohromné ruce sevřou mé tělo v silném objetí.

Jak mě lehounce rty šimral na krku, došlo mi, kdo vlastně upír a bronzovými vlasy je. Edward Masone… a pomaličku mi docházelo, kdo mě v tu noc k smrti vyděsil.

„Takové naše déjà vu.“ S tím jsem musela souhlasit. Přikývla jsem a následně jsem bolestivě vykřikla, až jsem se prohnula v zádech. Je konec.

KQC

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Přišel sis pro mě...? - KacenQaCullen: