Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Padá hvězda, přej si něco! od DreaCullen

24.12.2010 (10:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1496×

DreaCullen

Vypráví: hlavně Rosalie
Popis: Pár dní před Vánocemi Rose vidí padající hvězdu a tak si něco přeje. Na Štědrý den se něco stane. Co to bude? A splní se Rosalie její přání?

Padá hvězda, přej si něco!

20. 12. neurčitého roku (Nezaujatý pozorovatel)

Uprostřed lesa, tam kde nebylo ani z hlavní silnice vidět, stála obrovská moderní vila. Z dálky by si někdo mohl pomyslet, že je neobydlená, ale kdyby přišel blíž nebo dokonce až dovnitř, zjistil by, že se zmýlil.

Hlavní místnost, jinak řečeno obývací pokoj, byl sladěn do bílé, hnědé a světlounce béžové, spíš krémové barvy. Stěny, vymalovány na bílo, byly pokryty obrazy nejrůznějších malířů, od těch, které známe, až po ty, o kterých jsme v životě neslyšeli. Uprostřed pokoje ležela obrovská sedačka ve tvaru písmene U z bílé kůže a v tom samém prostoru menší skleněný stůl. Naproti sedačky, na menší hnědé podlouhlé skříňce, stála obrovská plazmová televize v béžové barvě. Hrál v ní nějaký film, seriál nebo pohádka, to teď není důležité. Nejdůležitější byly osoby, které se na ni dívaly.

Na sedačce sedělo deset nádherných lidí. Vlastně, člověk tam neseděl ani jeden. Sedělo tam osm upírů, čtyři muži a čtyři ženy, jedna poloupírka a jeden vlkodlak, vlk, měnič, říkejte si mu, jak chcete. Byli zvláštně poskládáni, jinak by se asi na sedačku nevešli. V čele seděl muž s blond vlasy a na něj se tiskla žena s vlasy barvy medu. Na pravé straně seděly dva další páry. Chlapec nebo muž…vzhledem spíš připomínal toho chlapce, ale svým skutečným věkem by předčil skoro každého člověka na této planetě, jak ostatně v tomto pokoji většina osob. Takže, seděl tam chlapec s blond vlasy, na obličeji spoustu jizev ve tvaru půlměsíce, kterých by si obyčejné lidské oko nemohlo všimnout, ale to upíři by vidělo i ostatní takové, které zdobily nebo spíše hyzdily každou odhalenou část jeho těla. Tento chlapec objímal dívku drobné postavy, jejíž uhlově černé krátké vlasy byly rozčepýřené do všech stran. Vedle nich seděl muž, jehož postava by předčila i Rockyho Balbou, Chucka Norrise a Ramba dohromady. Vlasy, ostříhané na krátkého ježka, byly také černé. V jeho klíně se uvelebila dívka, jejíž krása by se mohla rovnat kráse bohyně Afrodité. Dlouhé blond vlnité vlasy lemovaly její nádhernou tvář a táhly se až do půl zad. Na druhé straně pohovky seděly také dva páry. Na hrudi chlapce, jehož hnědé vlasy házely bronzové odlesky, ležela nádherná dívka, jejíž vlasy byly také dlouhé do půl zad a měly barvu mahagonu.

Vedle nich seděl další pár. Na rozdíl od ostatních, kteří byli všichni velmi bledí a měli oči barvy rozteklého zlata, byl tito dva lidé velmi odlišní. Dívka, jejíž vlasy měly stejně bronzovou barvu, jako vlasy předešlého muže, měla načervenalé tváře a smaragdově zelené oči. Tulila se k muži snědé pleti, jehož tmavé vlasy byly střiženy na krátko a oči měly velmi tmavě hnědou barvu.

Všichni se tvářili velmi spokojeně a v očích se jim zračila láska. Ano, každý z tohoto pokoje miloval všechny ostatní, kteří tady s ním seděli. Bylo zvláštní, že se všichni takhle sešli v jednom pokoji, ale mělo to svůj důvod. Za pár dní budou Vánoce a oni milují přípravu tohoto svátku. Z kuchyně se line vůně právě dopečených vanilkových rohlíčku, které bude stejně jíst jen Renesmé a Jacob.

Z pohledu Rosalie

Užívali jsme si vánočního klidu v obývacím pokoji a dívali se na televizi. Právě se dopékalo cukroví, které jsme udělali pro Nessie a Jacoba.
„Měli bychom se pustit do příprav. Víte co myslím, stromeček, výzdoba a ostatní podobné věci,“ promluvila naše sestřička Alice. Nebylo to jen proto, že by chtěla mít dům vyzdobený včas, ale také proto, aby mohla jít nakupovat. Milovala to.
„Dobře, ale nejprve uspořádáme sněhovou válku,“ zakřičela moje láska, můj Emmett. Blbiny, to byl jeho živel. Ale vlastně to není zase tak špatný nápad.
„Souhlasím,“ křikla jsem, ladně vyskočila na své nohy a vyběhla se do svého pokoje převléci. Zdola jsem slyšela jen souhlasy ostatních a Emmettovi hlasité kroky, když vycházel do schodů. Oblékla jsem si bílý pletený rolákový svetr, jeansy, černý kabát a hnědé rukavice, čepici a šálu. Potom jsem si nazula své kozačky a seběhla jsem dolů. Cestou jsem ještě vlepila pusu Emmovi, který stál u šatny a čekal, až vyjdu ven.

Dole jsem byla sama, a tak jsem počkala na ostatní. Za chvíli se přiřítila smějící se Nessie a za ní Jacob. Nakonec přišli i ostatní a my jsme vyšli ven na koulovačku. Bylo to úžasné. Vzduchem létaly sněhové koule a my jsme se jim vyhýbali. Každou chvíli se někdo válel ve sněhu. Nakonec jsme tam leželi všichni a dívali se do nebe.
„Jé padá hvězda, každý si něco přejte,“ vykřikla nadšená Nessie. Chtěla bych jen jedinou věc, jedinou věc, kterou nikdy nedostanu. To je mé přání, i když vím, že se mi to nikdy nemůže splnit, přesto si to přeji, protože nepovažuji za správné si přát něco jiného. Něco jiného, co nechci tak hodně.
„Lásko, co sis přála?“ zeptal se můj milovaný. Jak ráda bych mu to řekla. Ale nemůžu, protože se to nemá, ale také proto, že by o mně tvrdil, že jsem blázen.
„To se nedělá, Emmette,“ odpověděla jsem, vstala a rozběhla jsem domů. Zase to na mě padlo.

24. 12. neurčitého roku

Od koulovačky se celý náš dům změnil. Zvenku byly přivěšené žárovičky a okolo vchodu smrkové větvičky. Vevnitř stál nádherný a obrovský stromeček, na kterém visely baňky, okolo byly omotány řetězy a žárovičky. Celý byl vyzdoben zlatými a červenými barvami. Ve vázách okolo byly ještě nějaké další větvičky také vyzdobeny stejnými barvami. Nad vchodovými dveřmi visela snítka jmelí. Na stole ležel věnec a talíře s úžasným cukrovím. Tedy, já jsem ho nechutnala, ale Jake s Nessie to tvrdí.

Byl štědrý den. Esmé v kuchyni dělala salát a kapra pro naše dva jedlíky a Ness jí pomáhala. Edward, Bella, Jasper, Emmett a Jacob se venku koulovali a stavěli sněhuláky. Alice byla někde na nákupu, Carlisle v nemocnici a já jsem v obýváku obdivovala tu vánoční atmosféru. Jako člověk jsem je měla vždy ráda a jako upír jsem je do té doby než přišla Bella, neslavila. Esmé se rozhodla, že si všichni sedneme do jídelny a počkáme, než Jake a Ness dojí a až potom se půjde ke stromečku. Poté půjdeme všichni na společný lov. Jacob půjde s námi, ale nejspíš jako člověk.

V době štědrovečerní večeře

„Renesmé Carlie Cullenová, nemůžeš jíst rychleji? Už chci jít na dárky,“ křičel po Ness netrpělivý Emmett. Byl to blázen, věděl, že má času dost, ale vždy musel mít všechno hned.
„Emme, ty dárky ti neutečou, i když pochybuju, že tam bude něco pro tebe,“ řekla mu Bella a u toho se smála. Hodil po ní uražený pohled a dále nedočkavě poskakoval na židli.

Nessie konečně dojedla a my jsme se odebrali ke stromečku. Emmett už tam dávno byl a třídil dárky.
„Emmett, Emmett, Emmett, Emmett, Emmett, Emmett…,“ říkal si potichu a ostatní dárky házel zpět ke stromku. Všichni se začali nahlas smát, jen Esmé nebyla moc nadšená.
„Emmette McCarty Cullene, když už chceš rozdělovat dárky, rozděl je všem a ne jen sobě,“ zakřičela po něm naštvaně, ale když viděla, jak se na ni nevinně koukal, začala se smát taky. Nakonec Emmett rozdal dárky všem. Od Alice jsem dostala hnědé šaty a boty na podpatku, od Edwarda CD mé oblíbené kapely, od Belly obraz mě, který mi nakreslila. Poslední dobou jsem se s Bells sblížila a ten obraz se mi opravdu líbil. Od Jaspera jsem dostala černé sako, které nejspíš také vybírala Alice, od Carlislea a Esmé doživotní předplatné všech mých oblíbených časopisů a ještě nějaké oblečení, od Nessie a Jacoba jsem dostala další díl obrovské knihy, kterou jsem před pár dny dočetla. Byla opravdu úžasná. A od Emmetta jsem dostala nádherný stříbrný řetízek s obrovským přívěskem R posázeným malými diamanty. Tím mě Emmett dostal.

Seděli jsme všichni na sedačce nebo na zemi a povídali jsme si, když jsem najednou uslyšela zvonek. Kdo by to mohl být? Nikdo k nám nechodí a hlavně ne na Vánoce. Zvedla jsem se tedy a šla otevřít. Když jsem se rozhlédla, zprvu jsem nikoho neviděla, ale potom můj zrak upoutal malý uzlíček pod mými nohami. Bylo to dítě. Okamžitě jsem ho vzala do náruče a koukla se do tmy. Nikoho jsem neviděla.
„Halo, je tady někdo?“ zavolala jsem ještě, ale nic se neozývalo. Vzala jsem dítě dovnitř a zabalila ho do bundy, která byla pověšena na věšáku.

„Bells, můžeš sem prosím přijít?“ zavolala jsem svou sestru. Za chvíli stála vedle mě. Když viděla dítě v mém náručí, otevřela pusu a zůstala na nás zírat.
„ Co nebo kdo to je?“ zeptala se mě, jakmile se vzpamatovala.
„Nevím, leželo u dveří. Nejspíš ho tady nechal někdo, kdo se o něj nechtěl starat,“ odpověděla jsem a s úsměvem se dívala na uzlíček v mém náručí.
„Rose, ty si ho chceš nechat, že? Nejsem si totiž jistá, jestli je to dobrý nápad. Vím, jak moc chceš dítě, ale je to člověk,“ řekla Bella. To se mi nelíbilo, chtěla bych si ho nechat. Vždy jsem chtěla dítě.
„Tak, jdu to ukázat ostatním,“ dělala jsem, že jsem to, co říkala, neslyšela. Odešla jsem do obýváků.
„Carlisle, nikdo tam nebyl, leželo tam jen toto,“ řekla jsem a ukázala Carlisleovi dítě. Bella stála hned za mnou. Všichni otevřeli pusu stejně jako ona předtím a chvíli se na to jen dívali.
„Rose, dones ho nebo ji sem, podívám se, jestli tam není nějaký vztah,“ řekl Carlisle a uvolnil místo na sedačce. Rozbalil dítě z peřinky a pod ní byla bílá obálka. Na ní bylo napsané nějaké jméno. Zaostřila jsem a uviděla jméno: Hayley Samantha. Takže je to holčička.
„Je to dívka,“ řekl za mě Carlisle. Vytáhl dopis a začal číst:

Dobrý den,
omlouvám se, že jsem svou dceru takhle pohodila u vašeho vchodu, ale měla jsem na to své důvody. Hayley se u vás bude mít určitě lépe než tam, kde se narodila. Nemáme peníze a pořádně ani žádný domov. Prosím, postarejte se o ni, a kdyby to nebylo možné, zařiďte prosím, aby se dostala do milující rodiny. Kdybyste si ji nechali, neříkejte jí, že není vaše. Miluju ji, ale u vás se bude mít lépe. M.

„Carlisle, už nemá rodinu,“ řekla jsem, když dočetl. Tak moc jsem si ji chtěla nechat, ale obávám se, že to nepůjde.
„Rose, nechceš si ji nechat, že ne?“ zeptal se mě pochybovačně Carlisle. Celá rodina se na mě otočila a čekala, co odpovím.
„Chci a moc, vím, že to nejde, ale mohli bychom to zkusit. Carlisle, matka ji opustila, nemůžeme ji dát do dětského domova. Jaký by měla život?“ vychrlila jsem vše na něj. Kdybych mohla, plakala bych. Bylo zvláštní, že dítě vůbec neplakalo, nejspíš se mu tady líbilo.
„Rose, má necelé tři měsíce,“ zkusil ještě Carlisle, ale já jsem byla neoblomná. Zakroutila jsem hlavou.
„To nevadí, zvládnu to,“ stála jsem si za svým.
„Chyba, zvládneme,“ chytila mě Bella okolo ramen a usmála se na mě. Úsměv jsem jí oplatila.
„Jasně, zvládneme, budeme se o ni starat všichni,“ pokyvoval Emmett a už si ji bral do náruče.

Na Vánoce za pár let později

„Maminko, maminko,“ volala na mě Hayl. Jak krásné to bylo oslovení. Mělo jsem tu nejlepší rodinu na světě. Po dvou letech jsme Hayley s Emmettem adoptovali. Milovali jsme ji všichni. Bella se mi o ni pomáhala starat a Nessie taky.
„Ano zlatíčko?“ zeptala jsem se jí. Skočila mi okolo krku a já jsem se s ní zatočila.
„Kdy už přijde Ježíšek?“ zeptala se mě. Zasmála jsem se nahlas.
„Už za chvilinku, zlatíčko, musíš ještě chvililinku počkat,“ odpověděla jsem jí a dala jí pusu na tvář.
„Hayley, pojď se mnou Edwardem a tetou Bellou stavět sněhuláka,“ zavolal na ni Emmett. On si otcovství užíval. Hayley miloval a užíval si s ní každou volnou chvilku. Byli jsme prostě úžasná velká rodina.

Už předtím mi došlo, že padající hvězda mi splnila mé přání. Ano, ten den, 20. 12. před pěti lety jsem si přála dítě. Hned večer se mi mé přání splnilo. Dostala jsem tu nejúžasnější a nejkrásnější dcerku.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Padá hvězda, přej si něco! od DreaCullen: