Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Na co zemřela? Na lásku… - Nerissa

22.09.2010 (21:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1810×

Nerissa

Na co zemřela? Na lásku…

Mladá doktorka si unaveně promnula oči. Dnes přebírala případ po jednom z jejích kolegů. Ten už odešel do penze a jí nezbývalo nic jiného. Byla jeho následovnicí.
Dostala ten nejprapodivnější případ. Mladá dívka, kolem pětadvaceti, doživotně uvězněna na lůžku. Nemluví, nekomunikuje, jen zírá z okna a občas pláče.
Vešla do jejího pokoje. Bílé stěny působily trochu klaustrofobicky. Nikde žádný obrázek, fotka, květina, nebo kniha. Jenom čtyři holé stěny, postel, přístroje, malý stolek, židle a okno, kterým sem dopadala ta troška světla, které bylo v zimě.
„Dobrý den, slečno Swanová. Jsem vaše nová ošetřující lékařka,“ řekla doktorka, ale nedočkala se žádné reakce. Dívka, které se ztrácela mezi pokrývkami, dál hleděla z okna.

Dříve byla plná života. V očích jiskřičky a koutky zvednuté do lehkého úsměvu. Tak si ji někteří pamatovali, ale těch bylo málo. Její otec na ní kouká vždy jen přes sklo ve dveřích. Ztratil odvahu tam vejít a být s ní. Její matka to vzdala a vychovává její malou sestřičku.

Doktorka si povzdechla, skontrovala hadičky s nitrožilní výživou a jinými potřebnými látkami a odešla.

Dívka se otočila na dveře a lehce se usmála. Věděla, že této doktorce nebude dělat vrásky dlouho. Cítila, jak jí život klouže pomalu mezi prsty. Její čas jí pomalu vyprchává a ona byla na chvilku šťastná. Věděla, že se za chvíli setká s jejím milým.

Doktorka otevřela dívčinu složku. Byla v ní fotka usměvavého šestnáctiletého děvčete. Nemohla uvěřit, že je to ta dívka z nemocnice.
A pak se začetla do jejího příběhu, ve kterém byli jen podstatné body.

Isabella Swan.
Dívku opustil její dlouholetý přítel. Po jeho odchodu upadala do stále vážnějších depresí a stavů, kdy bal pro své okolí nebezpečná. V těchto stavech hystericky křičela jméno Edward a mlátila do všeho, co bylo po ruce. Díky těmto stavům, měla i sebevražedné sklony. Po prvním skoku z útesu se jí nic nestalo. Pak zmizela na tři dny neznámo kam a při druhém skoku utrpěla poranění páteře. Ochrnula na dolní končetiny. Od té doby nemluví, nekomunikuje, nic. Z důvodu, že odmítala jídlo, jí byla zavedena nitrožilní výživa.

Doktor William Braun

Mladá lékařka tušila, že za touto krátkou zprávou o jejím životě se skrývá něco víc. Každý přece máme svůj příběh a ona dívka nemůže být výjimkou.
Chtěla se zeptat dívky na její příběh. Naivně doufala, že jí snad odpoví. Že by zrovna s ní začala dívka mluvit. Doktorka zaklapla zprávu a rozhlédla se po svém potemnělém bytě. Nechce skončit jako ona. Jako Isabella Swanová.

Dívka měla celou noc úsměv na tváři. Zdál se jí sen a byl krásný. Opět byla na jejich louce. Opět tam byla s ním. Slyšela ho říkat, jak moc ji miluje a že bez ní nemůže žít. Ležela mu v náručí a on ji hladil po vlasech. Šeptal jí sladká slůvka a ona je poslouchala.
Její srdce začalo kolísat. Pomalu utichalo a přístroje začali zběsile pípat. Chtěla se nechat odvést svým anděl pryč. Ale to by za sebou zanechala příběh. Příběh o lásce, která neměla být nikdy naplněna.

Do jejího pokoje vtrhli lékaři, co měli noční službu a začali s oživováním. Zkoušeli jí několikrát nahodit srdce. Přidávali vyšší výkon a pomalu ztráceli naději, že jí zachrání.

„Ještě vydrž! Pověz náš příběh dál, lásko,“ zašeptal dívce její anděl. Dívka přikývla a v tu chvíli se lékařům na obrazovce objevil obraz jejího pravidelného tepu. Dokázali to. Dívka ještě žila. Dostala další šanci.
Ale nikdo z nich netušil, že dívka odejde brzy z tohoto světa. Nevěděli, že dostala úkol, povědět příběh. Příběh o lásce krásnější, než příběh Shaekspera o Romeovi a Julii. A přesto stejně smutný a končící smrtí.

Druhý den ráno otevřela mladičká doktorka dveře do jejího pokoje. Už slyšela o nočním zásahu. Byl zázrak, že jí zachránili. Nebo to dívka chtěla? Chtěla tu ještě zůstat?
Doktorka zavrtěla hlavou, moc toho nenaspala a teď by ještě začala věřit na nadpřirozené síly. Došla až k posteli a posadila se vedle na malou židličku. Chvíli váhala, ale nakonec se přeci jen zeptala na to, co ji nedalo celou noc spát.
„Isabello, já… Chtěla jsem se zeptat na tvůj příběh. V kartě je toho moc málo a ten noční kolaps…“ Dívka se na doktorku otočila. Teď nadešla její chvíle. Musí vyprávět jejich příběh, lidé nesmí zapomenout na pravou podstatu lásky.
„Bello,“ zašeptala dívka a znovu se zadívala k oknu. Doktorka na ní chvíli hleděla a myslela si, že se snad pomátla, nebo že se jí to jen zdálo.
„Prosím?“ Dívka se pro sebe usmála. Už dlouho ji nikdo neslyšel mluvit. Musel to pro ni být šok.
„Mám radši, když se mi říká Bella,“ odpověděla jí dívka s lehkým úsměvem na tváři. Bylo pro ni těžké mluvit a hodně těžké se smát, ale dokázala to! Dokázala kvůli svému andělovi. Dívka se podívala z okna. Na svět právě dopadaly první vločky. Venku bylo krásně. Chtěla tam strávit poslední chvíle svého života.
„Ráda vám povím svůj příběh, i když vím, že mi nebudete věřit,“ zašeptala dívka. Doktorka stále nemohla uvěřit svému štěstí. Ona promluvila, chtěla jí říct svůj příběh!
„Ráda si ho poslechnu,“ řekla s úsměvem a pohodlně se uvelebila na židli.
„Nešlo by to venku? Je tam tak krásně.“ Dívka hleděla z okna a pozorovala sníh. Chtěla cítit ten chlad na své kůži. Sníh byl stejně chladný jako jeho pokožka.
„Já nevím…“ Doktorka si nebyla jistá. Pacientka včera prodělala těžkou zástavu srdce. Ale pokud jí poví svůj příběh tam venku a pomůže to k jejímu uzdravení…
„Prosím.“ Tak moc tam chtěla strávit poslední chvíle svého života. Doktorka přikývla a vzala kolečkové křeslo z rohu místnosti. Pořádně dívku oblékla a ještě jí zachumlala do deky. Sama na sobě měla dlouhý teplý kabát a teplé boty a oblečení. Venku sice bylo krásně, ale zima nepatřila mezi ta hodná období. Zima byla krutá.
„Tady to bude nejlepší,“ zašeptala dívka u jedné lavičky v parku. Doktorka se na ni posadila a pozoroval tu osobu před sebou. Vypadala pořád stejně křehce, ale už ne tak smutně jako v nemocnici. Teď koukala nahoru do nebe a na rtech jí pohrával lehký úsměv.
„Je to příběh lásky. Lásky, jež nikdy neměla být naplněna, přesto se o to dva lidé pokusili. I když… on nebyl člověk.
Seznámili jsme se ve škole. Přistěhovala jsem se k tátovi a on tam bydlel se svojí rodinou…“ vyprávěla příběh. Příběh, který se stal jim dvěma. Řekla doktorce o tom, kdy byl a kdo byli jeho rodina. Věděla, že jí neuvěří a navíc, dnes je tu naposled. Až dovypráví jejich příběh, půjde za ním. Viděla svého anděla, jak jí stojí po boku, jak pokyvuje hlavou a usmívá se tím kouzelným způsobem.

Doktorka se jí nikdy na nic neptala. Neskákala jí do řeči, jen poslouchala. A pak se dívka dostala ke klíčovému momentu. K tomu, proč je vlastně tady.
„Po té nevydařené oslavě, kdy mě Jasper málem zabil, přestala jeho rodina chodit do školy. Až později jsem se dozvěděla, že Carlisle dal výpověď v práci a Esme balila věci.
Zavedl mě do lesa s tím, že se půjdeme projít. Jindy bych byla nadšená, že se mě dotýká, že můžeme být spolu, ale ne ten den. Ten den byl celkově hodně zvláštní. Nebyl ve škole, choval se odtažitě a na Forks byla i zima. Vedl mě tak, abych viděla na cestu domů. Pak zastavil.
Nikdy nezapomenu na ty věty, kterou mi zhroutil můj svět: ‚Já tě nemiluji, Bello! Nikdy jsem tě nemiloval! Byla si pro mě pouhá hračka!‘ Já bláhová mu věřila.
Ten den, v tu hodinu a minutu, se mi zhroutil svět. Řekl to, čeho jsem se nejvíc obávala. Řekla pravdu,“ posledních pár vět dívka šeptala. Bolelo ji znovu vzpomínat na ten svět bez něj. Bez jeho slov, doteků. Bez jeho přítomnosti.
„Pár měsíců jsem vydržela žít, jestli se tomu tak dá říkat. Přišlo mi, jako bych na místě, kde bývalo srdce, měla jen prázdnou díru. Musela jsem se přesvědčovat, že ještě srdce pracuje, protože mi přišlo, jakoby tam nebylo. Ta černá díra byla jako hnisající rána. Ničila mě a já se propadala do čím dál větší temnoty. A jediným lékem na tu nemoc, kterou jsem trpěla, byl on. Já trpěla na samotu. Byla jsem přesvědčena o jeho slovech. Od začátku jsem tušila, že mě nemiluje, takže mě překvapovala, jak mě jeho rozhodnutí zničilo,“ dívka mluvila potichu. Nemohla moc mluvit, ale přemáhala se kvůli němu. Stál ji po boku a dlaň měl položenou na té její. Měla by plakat, ale ona se usmívala. Věděla, že za chvíli bude s ním. Mezitím, co ona se usmívala, doktorce stekly po tváři slzy. Rychle je setřela. Dívka však dál pokračovala ve vyprávění příběhu.
„A tak jsem se rozhodla skočit. Život bez něj pro mě neměl cenu. I když jsem si myslela, že mě nemiluje, doufala jsem, že by se třeba na mě jednou vzpomněl a od úst by mu vyšel jediný malý vzlyk.
Ale Alice mě viděla ve svých vizích. Viděla, jak skáču, odhodlaná se zabít. Pak viděla jen můj pohřeb. Letěla za mnou a zastavila mě právě v čas. Do dneška si pamatuji, jaký to byl pocit. Stát tam na kraji, v modrých šatech, protože on miloval modrou, poslouchat burácení vody pode mnou, když narážela do útesu a křik racků na pevnině.
Ale ona mě zachránila. Jenže Rosalie stačila Edwardovi říct, že jsem mrtvá. Odjel do Volterry požádat královskou rodinu upírů o smrt.“ Teď jí utekla jedna slza při vzpomínce na to, jakou blbost chtěl tenkrát udělat. Anděl po jejím boku, kterého viděla jen ona, se zamračil.
„Jeli jsme ho zachránit, ale přišli jsme pozdě. Když jsem stála u kašny a chybělo mi dvacet metrů a mohla jsem být s ním, tehdy jsem nebyla dost rychlá. Vstoupil do sluníčka a poslední co jsem slyšela, bylo: ‚Bello, miluji tě!‘ Pak odvlekli ho dovnitř. Zírala jsem na tu scénu před sebou. Nikdo jiný si toho nevšiml. Vrátila jsem se k Alici. Ta už o všem věděla a začala mi vzlykat v náručí. Já nedokázala brečet. Vzpamatovávala jsem se z toho šoku, že řekl, že mě miluje. Řekl to před svojí smrtí. Bylo to to poslední, co řekl a na co myslel,“ zašeptala. Tehdy jí tolik ranilo, když řekl i tohle. Nevěděla, čemu má věřit. Ale rozhodla se proto, že mu bude věřit jeho poslední slova. Slova lásky.
„Alice mi nabízela, že můžu zůstat u nich. Ukázala mi prstýnek, který pro mě měl. Nechala jsem si ho. Stále ho mám na ruce. Odmítla jsem ji. Vrátila jsem se k Charliemu. Dokázala jsem s vědomí, že mě miluje a odešel z tohohle svět jen kvůli tomu, že si myslel, že jsem mrtvá, žít jen týden. Pak jsem se opět vydala k útesům. Tentokrát nebyl nikdo, kdo by mě zastavil a já skočila.
Ledová voda objímala mé tělo a do plic mě píchalo tisíc jehliček. Toužila jsem zemřít a odejít za ním, ale ani tentokrát mi to nebylo dopřáno. Moře mě vyvrhlo na břeh, kde mě našla skupinka turistů a zavolali záchranku. A tak jsem se dostala sem,“ zakončila svůj příběh. Doktorka na ní zírala. Po obličeji jí tekly slzy. Nemohla tomu uvěřit. Ten příběh… Příběh zmařené lásky, když on zemřel a nechal ji tu a ona chtěla jít za ním. Láska, která překoná i smrt.

Chlapec, kterého viděla jen ta dívka, s bronzovými vlasy a s vlídným úsměvem na tváři se na ní podíval. V očích měl tolik lásky a něhy, že to bylo až neskutečné.
„Můžeme?“ zeptal se chlapec své milovaná a ta kývla, ale na chvilku ho ještě zarazila a obrátila se na doktorku, která na ni zírala a tiše plakala.
„Dokončila jsem svůj úkol. Pamatujte prosím na to, že čistá láska je to nejdražší na světě, co kdy můžete mít!“

Chlapec se usmál a jeho milovaná na něj kývla. On se k ní naklonil a políbil ji. Dívka cítila jeho ledové rty na těch svých a naposledy vydechla. Vystoupila její duše a připojila se k chlapci. Tohle byla láska, která překoná vše. I smrt na ty dva byla krátká. Oni jí překonali. A teď byli spolu.

Dívčino tělo se zhroutilo do vozíčku. Doktorka, která zprvu nechápala, co myslela tím, že dokončila svůj úkol, pochopila. Okamžitě k ní přistoupila a začala s dívkou třást. Ale už bylo vše marné. Dívka navždy odešla. Odvezla jí zpátky na pokoj, aby to vypadalo, že zemřela zde.
„Na co zemřela?“ ptal se jí doktor ode dveří. Pozoroval doktorku, jak hledí a dívčino bezvládné tělo. I po smrti měla koutky lehce zvednuté a na tváři poklidný výraz.
„Na lásku,“ špitla si pro sebe doktorka. „Selhalo jí srdce!“ řekla ledově doktorovi u dveří a ten to zapsal do karty.

Pohřbili je vedle sebe. Věřili, že se najdou i po smrti. Teď jeho rodina stála nad jejich hroby a tiše vzlykali.

Chlapec stál za nimi a v náruči měl dívku, kterou tolik miloval. Byl smutný, že je jeho rodina nešťastná, ale on teď měl vše, co potřeboval. Ona pozorovala rodinu před sebou a uvědomila si, jak moc je všechny milovala. Uronili společně pár neviditelných slz a z oblohy se pozvolna začal spouštět déšť. Rodina postupně odcházela. Jako poslední zůstala malá černovláska.
„Doufám, že jste spolu, Bello a Edwarde!“ A oni spolu byli.

Oba zemřeli pro lásku a díky své odvaze obětovat se pro druhého, dostali možnost se setkat.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Na co zemřela? Na lásku… - Nerissa: