Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Mé krásné neznámé od Carolky

Mé krásné neznámé od CarolkyPovídka Mé krásné neznámé (téma Té pravé) se umístila na 1. místě v soutěži Letní romance. Gratulujeme!

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kdysi

Toho dne nebyl na obloze ani mráček. Racci skřehotali ve vzduchu a kroužili nad stěžněm lodě. Jejich křídla se mihotala ve vánku a bělostná pera se leskla od zapadajícího slunce. Vlnky byly klidné a loď Královny Viktorie po nich klouzala tak hladce, jako by se skoro vznášela.

Mladý muž se díval na nádherný západ slunce, který ho nikdy neomrzel. Plavba na moři ho činila šťastným, nikdy nedokázal té nádheře a slanému mořskému vzduchu odolat. S pousmáním se otočil na opačnou stranu, kde obloha začínala tmavnout. Ne stmívání, ale šedé bouřkové mraky se pomalu hnaly jejich směrem. A doháněly krásnou loď.

Náhle se ozval tříštivý zvuk skla a následně smích. V tu chvíli se otevřel poklop od podpalubí.

„Masene! Pojď sem!“ zakřičel jeden z jeho kamarádů na muže, který stál na přídi lodě. Ten, co křičel, držel v ruce lahev a potácel se jak na rozbouřeném moři.

Oslovený muž se otočil. „Ne, díky, Franku. Přichází bouře, měl bych být trochu střízlivý.“ Znovu odvrátil a zamračil se při pohledu na oblohu. Nebyl to tak pěkný pohled jako na opačné straně.

Frank pokrčil rameny, lokl si rumu, hlasitě si odříhl a se smíchem se vrátil zpátky.

Edward Masen si povzdechl, zakroutil hlavou a jeho pohled se zaměřil na zelené moře pod lodí. Bylo možné, že existoval tajuplný podmořský svět? Jak legendy pravily – mořské panny, anebo jiné příšery běhající po světě. Při představě, že by ulovil nějakou mořskou pannu, se usmál. Přál si najít dívku – víc, než cokoliv jiného. Ani se nedokázal svým přátelům přiznat, že ještě nikdy žádnou nedržel v náruči. Možná, že až přistane… konečně by se mohl usadit…

Z myšlenek ho vytrhlo poklepání na rameno. „Nad čím přemýšlíš, kamaráde?“

Tajemný a záhadný Carlisle Cullen. Byl mladý, přesto chováním mu připadal starší. Moudrosti měl desetinásobně víc, než celá posádka dohromady. Usmál se na Edwarda. Pracoval jako lékař, proto s nimi cestoval na plavbě do Států. Přál si uniknout španělské chřipce a začít na novém místě. Edwarda si za poslední tři dny oblíbil. I Edward k němu cítil určité sympatie. Carlisle nebyl jako ostatní, rozuměl mu. A navíc měli pár společných zájmů – oba sirotci, oba vždy střízliví a zahloubaní do vlastních myšlenek.

Edward se usmál. „To kdybych věděl.“

„Možná bych ti dovedl pomoc,“ zablýskalo se Carlislovi v očích a na chvíli odběhl stranou. Byla to jedna z vlastností, která Edwarda udivovala. Jeho rychlost, přesnost, síla, odpočatost i ne-hladovění. To, cosi zvláštního, Edwarda zaujalo a přál si vědět jeho tajemství. Čekal, kdy mu něco Carlisle sám od sebe prozradí, ale zatím se tak nestalo.  Navíc – jeho bledá pleť byla také zvláštní. I to, jak se vždy vyhýbal přímému slunci a raději zůstával ve stínu.

Vrátil se o pár vteřin později se skleněnou lahví od rumu. Byla zelená a zaprášená, odhozená do kouta nějakým námořníkem už před několika dny.

Edward se na něj udiveně podíval, ale Carlisle s úsměvem zavrtěl hlavou. „Asi si říkáš, proč bych ti dával prázdnou lahev…“

Edward místo odpovědi přikývl a poslouchal dál.

Nato Carlisle vytáhl kus pergamenu s uhlem a podal mu všechny věci. „Napiš to.“

„Co?“ vylítlo Edwardovi z pusy a omluvně sklopil oči. Nikdy nebyl tak drzý, takže ho samotného odseknutí překvapilo.

Carlisle se zasmál a kývl na papír. „Svoje myšlenky. Vše, co se ti honí hlavou. Co bys chtěl sdělit. Uleví se ti.“

Edward se na něj překvapeně podíval a pak mu pohled padl i na pergamen. Pousmál se a kývl na kamaráda. V životě ho taková bláznivá myšlenka – sdělování pergamenu jako deníčku a následně hodit do moře – nenapadla, ale což. Vše je jednou poprvé.

Přešel až k úplné přídi lodi a uvelebil se na jejím širokém rámu. Znovu se zahleděl do západu slunce a pustil se do psaní…

Po dopsání dopisu se zasmál a jen chvíli hleděl na řádky, které napsal. Carlisle stál celou dobu kousek od něj a myslel si, že vypsáním se se mu ulevilo. Ale to nevěděl, že je to jen jakýsi pokus o romantický dopis neznámé slečně, která jeho vzkaz nikdy nedostane.

Zaslechli hru na harmoniku a další smích. Podívali se po sobě, a Edward se v tu chvíli rozhodl. Ať to bude jakkoliv, nemůže nic ztratit. Podržel uhel v ústech, sroloval dopis do ruličky, vložil do lahve a zazátkoval ji. Chvíli si ji prohlížel proti černé obloze na druhé straně.

Zavřel oči, rozmáchl se a vhodil lahev do moře. Sledovali, jak žbluňkla do vody, ale nepotopila se. Nadnášela se na hladině, jako kdyby její obsah byl vzácný.

Carlisle přešel blíž a poplácal ho po rameni. „Nepsal jsi tam žádné sprosťárny, že ne? Protože pak bys jenom mohl doufat, aby to nenašla nějaká slečna a nedala ti do nosu.“

Poplácal jsem ho taky. „Kdyby to našla, tak budu ten nejšťastnější muž na světě.“

 

Současnost

„Vlci někdy mají fakt vyvinutý čich, až mě to překvapilo. Teda… ne, že bych o tom nevěděl, ale víš, teda… chci říct… umíš si představit, co všechno se dá zacítit? Taky jsme, teda, jsou rychlí a nebezpeční. Chytnou tě raz dva…“

Raz dva, raz dva, raz dva… opakovala jsem si neustále v duchu. Nepočítala jsem, kolik těch raz dva bylo. Asi už milion. Připadalo mi, že jdu vedle Jacoba věčnost. A mám dojem, že kromě hm, jsem ze sebe nic jiného nedostala. Jak bych mohla? Ani jsem nevěděla, co mi povídá. Jací vlci? Vůbec jsem byla celý den myšlenkami jinde.

„… A bylo by to roztomilý, kdybychom našli nějakýho opuštěnýho vlka na našem rande, ne?“

Na tohle jsem slyšela až moc dobře. „Jaku, kolikrát ti mám říkat, že: TOHLE. NENÍ. RANDE.“

„Jasně, Bello, promiň,“ stáhl se na chvíli do sebe a strčil ruce do kapes. Já je tam měla celou dobu a pro jistotu, aby ho nenapadlo mě chytit za ruku, jsem je ani nevytahovala.

Nastavila jsem tvář slunci, které se ve Forks objevilo vzácně. Byly prázdniny, nádherné období odpočinku, prázdninových lásek a blbnutí s kamarády. Jake mě pozval ven. Bral to jako rande, já spíš jako procházku. Řekla jsem, že půjdu, jen když půjdeme na pláž. Táta se bál mě tam pouštět samotnou, protože byla trochu dál od města, takže jsem využila Jacoba. Ne, že bych mu věřila, že mě dokáže ochránit. Ale aspoň jsem nešla sama.

Nadechla jsem se, protože ústup mu nevydržel dlouho. Tentokrát začal vyprávět něco o blechách. Ani jsem nechápala, co ho na vlcích tak fascinuje.

Přestala jsem ho opět vnímat a zadívala se na skaliska omývané mořem. Stály tak stranou od kamenité pláže a svým zjevem vypadaly, jako kdyby ukrývaly něco tajemného. Naklonila jsem hlavu na stranu a přimhouřila oči.

Mezi kameny se zalesklo něco zeleného. Bylo to však obalené řasami a navíc to každou chvíli spláchlo moře. Podívala jsem se po Jakovi, který kopal do kamínku a něco vzrušeně vyprávěl. Zjevně můj pohled nezaregistroval. Podívala jsem se znovu a uviděla ten odlesk znovu. Přidala jsem do kroku.

„Bello!“ zvolal na mě Jake, když jsem měla desetimetrový náskok. Rozeběhla jsem se a on mě napodobil.

Ani jsem si neuvědomila, že běžím jak s větrem o závod a nohy se mi boří do kamínků čím dál víc. Pár vln mi spláchlo nohy a tím namočilo i džíny, který jsem měla na sobě. Nic jsem však nevnímala, můj středobod měl pouze v obraze jen tu záhadnou zelenou věc.

Doběhla jsem ke skále, počkala si, dokud vlna nezacouvala zpátky a očistila jsem to něco od řas. Vlna se znovu převalila a málem mě odhodila stranou. Jacob mě stáhl prudkým pohybem zpátky, ale to už jsem držela tu věc v ruce. Skončila jsem na zádech v písku.

„Zbláznila ses?“ ječel na mě, když mi pomáhal na nohy. „Mezi útesy je to nebezpečný!“

Vůbec jsem si ho nevšímala. Zírala jsem jen na prasklou zelenou lahev, kvůli které jsem tak riskovala. Zklamaně jsem ji chtěla hodit zase zpátky, ale všimla jsem si něčeho zažloutlého uvnitř.

„Bello, co to s tebou je? A co je sakra tohle?“

„Lahev,“ odpověděla jsem po hodinách mlčení. „A něco je uvnitř,“ řekla jsem vzrušeně a dala se do otvírání.

Jacob mi zadržel ruku. „Je to nějaká flaška od bezdomovce. Zahoď ji, Bello.“

Přemýšlela jsem a na chvíli ustala s pokusem ji otevřít. Možná měl pravdu. Ale byla tak schovaná… Tak stará…

„Nebo si tam nějaký děti schovávají milostný dopisy,“ navrhl další možnost a snažil se mě jakýmkoliv způsobem dostat od ní dál.

Nakonec se mi to podařilo a srolovanou ruličku jsem dostala ven. Usmála jsem se a přejela po papíru rukou. „Je starý.“

„A možná plesnivý. Fuj, dej to pryč.“

Rychle jsem ji otevřela a jen zběžně přelétla řádky. „Je to dopis!“ ozvala jsem se překvapeně.

„Vidíš? Říkal jsem…“

„Z roku 1837!“ zalapala jsem po dechu.

„Cože?!“

„Jo!“ vykřikla jsem nadšením a ukazovala mu datum. „Podívej se na to. Je to napsaný uhlem, který už se na psaní nepoužívá. Musel to napsat nějaký námořník a moře to doneslo až sem,“ říkala jsem nahlas svou teorii. Pak jsem se znovu podívala na Jacoba a ruličku schovala k sobě. „Jaku, nezlob se, ale chci si to přečíst sama. Jdu domů. Díky za procházku.“ Pohladila jsem ho po rameni a odběhla.

Mohla jsem ještě slyšet ho zamumlat: „Rande.“

 

Domů jsem doběhla těsně předtím, než se setmělo. Táta byl už doma, poznala jsem to podle zaparkovaného auta před domem a uvnitř následně zapnuté televize. Zrovna otvíral plechovku piva k večeři/zbytkům z oběda.

Uvědomila jsem si, že bych ho měla nejdřív pozdravit a pak nenápadně zaplout k sobě do pokoje. „Ahoj, tati.“

Zvedl hlavu a usmál se. „Jaké bylo rande?“

„Jen jsme se procházeli,“ obrátila jsem oči v sloup. „Nezačínej s tím, prosím, tati.“

„Já jen…,“ nenuceně si přiložil plechovku k puse, „… Jake je pěknej kluk. Měla by sis už někoho najít, Bello.“

„Jo, tak… uvidí se, ano?“ podupávala jsem netrpělivě a tiskla za zády ruličku z papíru. Nemohla jsem se dočkat, až si ji přečtu u sebe v pokoji.

Táta chtěl přikývnout a mávnout na mě, ale všiml si mé nervozity i schovaného předmětu. „Co je to?“ snažil se vykouknout a uvidět předmět za mými zády.

„Nic, tohle?“ mávla jsem rychle a zase to schovala. „Něco od mámy. Do školy. Půjdu jí poděkovat.“

„Dobře.“

„Díky.“

Neváhala jsem ani vteřinu a vyběhla schody skoro po dvou. Zavřela jsem rychle za sebou dveře, ale ne moc prudce, aby si táta nedělal starosti. Z postele jsem odhrnula všechny zbytečnosti a rychle sebou na ni plácla. A dala se do čtení:

Má krásná neznámá,

Zřejmě si říkáte, jaký další ničema se Vám snaží dvořit. Jako byste už tak neměla dost nápadníků. Dovolte ale, abyste moji maličkost neodmítala a já se Vám mohl poklidně představit. Jmenuji se Edward Masen a právě se plavím do krásné Ameriky, abych zde začal nový život. Říkají, že to tu žije a možná je načase, abych přeci jen ve svých sedmnácti letech žil. Jako sirotek mám zřejmě na to právo.

Mým nejvroucnějším přáním je, najít si děvče tak krásné, jako jste Vy. Možná bych Vás neuchvátil líbivými tóny hraním na hudební nástroj, ačkoliv pár skladeb bych na piano zabrnkal a do divadla rád chodím také. Možná by to nebyla ani poesie, kterou také velmi rád čtu, ale opět pranic nevymyslím pár holých veršíků. Mohla by to být ale zdvořilost a úcta, kterou chovám ke všem dámám, ačkoliv nesmělost mne stále ovládá. A pak by tu byl třeba smysl pro romantiku a rodinu, kterou si přeji založit, jak už jsem výše psal. Slibuji, že bych Vás nosil na rukou. Proto bych se rád zeptal – dala byste mi, Má krásná neznámá, šanci?

Tento nápad na napsání myšlenek či dopisu vymyslel můj přítel Carlisle Cullen. Pokud byste si chtěla stěžovat na drzost, kterou jsem Vám před chvíli vyjevil, rozhodně se obraťte na něj. Byla to jeho myšlenka.

Má poslední bude na to, abych přežil bouřlivou noc, která se blíží. A pak – vzhůru do krásné Ameriky za novým dobrodružstvím.

Váš pokorný služebník, Edward.

Pod širým nebem a krásnými hvězdami, 1837

„Devatenácté století,“ vydechla jsem s úžasem a zírala na dopis, jako bych našla poklad. Sám o sobě to vlastně poklad byl. Bylo až neuvěřitelné, jak úžasnou magii ten dopis v sobě měl. A navíc měl ten Edward mé sympatie. Byl mi blízký a litovala jsem, že žádná slečna tento vzkaz nedostala. Že by ale přeci jen nějakou později našel?

Myšlenky jsem měla plné otázek. A zatímco jsem tak ležela se vzkazem přitisknutým k hrudi, dostala jsem ten nejšílenější nápad ze všech. Ale byla jsem ochotná to risknout.

„Ahoj, Jaku,“ ozvala jsem se o minutu později do telefonu, „to jsem já. Bella. Jen jsem ti chtěla říct, že se mi ta procházka – jo, dobře, rande – líbilo a možná bychom to mohli zopakovat. -  Ne, na pláž bychom už nemuseli. - Jo, jasně. – Jen bych měla na tebe prosbu…,“ hryzla jsem se do rtu a zavřela oči. Jake byl moje jediná naděje, protože jako jediný uměl vyhledávat lidi. „…no, totiž… jedná se o to, že jak jsem našla ten vzkaz, ráda bych někoho našla. – Ne, jasně že už ten dotyčný nežije, ale třeba jeho potomek? – Přesně! To jsem měla taky na mysli. – Jsi zlatej. Díky moc. Takže zítra začnem? – Díky, Jaku, díky díky díky. Dobrou.“

Típla jsem hovor a odložila mobil stranou. Pak jsem si opět lehla, zasmála se a dala se znovu do čtení. Bylo jasné, že jsem ho četla tolikrát, dokud jsem ho neznala nazpaměť.

 

Od druhého dne začala moje pátrací akce. Jacob byl jediný ve městě, koho jsem znala a věřila, že mi pomůže najít muže ve Spojených státech s příjmením Masen, co by měl něco společného s tímto mužem. Jenže takové příjmení měli desítky miliónů lidí. Takže jsme hledali podle příjmení Cullen. A obvolávali všechna možná čísla, která se nám zdála dobrá. Vyptávali jsme se na předka jménem „Carlisle“, ale nikdo takový neexistoval. Po týdnu jsem začala ztrácet naději. A po měsíci jsem ji ztratila úplně. Smířila jsem se s tím, že dopis bude v mém vlastnictví. A později, pokud už nepřijdu na žádnou jinou možnost, vrátit dopis potomkovi původního majitele, vydám dopis třeba muzeu.

Přišel první den mé školy a s ním i všechny další starosti, které mě donutily na dopis zapomenout. Dostala jsem rozvrh, hledala třídu a nakonec se i s několika lidmi spřátelila. Nebylo to tak strašné. Ale… zvláštní.

Na obědě jsem si sedla k partě Jessicy. Hned začala štěbetat o všem, co dělala o prázdninách. Byla mi sympatická, ale ze všeho toho ruchu jsem byla i dost neklidná.

„Panebože,“ vylítlo z ní a já se hned otočila směrem, kam mířil její překvapený výraz.

Do jídelny právě přicházelo několik lidí. Vypadalo to, že jdou spolu, a přitom ale nešli najednou. Dva páry a jeden kluk sám. Vypadali také dost starší, než se zdálo. Překvapeně jsem otevřela pusu jako Jessica. Uchvátil mě obzvlášť jeden kluk, ten, co šel sám. Jessica okamžitě začala říkat jejich jména: Emmett, Rose, Jesper, Alice a… Edward. Při zvuku toho jména jsem sebou trhla a podívala se na ni.

„Kdože?“

„Edward. Edward Cullen,“ pokrčila rameny a pak se zakřenila a nenápadně se ohlédla. „Není to fešák? Je divnej, ale ze všech ostatních nejpřitažlivější.“

Edward Cullen. Spojení toho jména s příjmením. Srdce se mi sevřelo zvláštním pocitem. Zamračila jsem se nad myšlenkami, které se původně už dávno vytratily a nyní se vrátily. Je možné, že by byl potomek toho hledaného?

„Jak to myslíš… divnej?“ zeptala jsem se jí, aniž bych se přestala na jeho magicky krásnou tvář dívat.

„No,“ zasmála se, „s nikým se nebaví, pořád jenom sedí u stolu se svými příbuznými nebo co. Prý jsou adoptovaní. A chodí všichni spolu. Není to zvláštní?“ A zakousla se do jablka.

Musela jsem jí dát za pravdu, že to vážně zvláštní bylo. A přesto jsem nedokázala celý večer a celou noc myslet na nic jiného, než že by to byl možný jeho potomek. Převalovala jsem si jeho jméno na jazyku, dokud jsem k ránu alespoň na chvíli neusnula.

 

Druhý den jsem po všech náročných hodinách konečně vylezla opět na sluníčko ven. Prý tady bylo vzácné, jak říkali všichni ostatní. Jedla jsem poklidně svůj oběd, dokud jsem si nevšimla rodiny Cullenů, kteří seděli u stolu pod stromem ve stínu. A ten zvláštní kluk… Edward Cullen… mě pozoroval. Nejdřív mě jeho pohled zarazil. Byl plný nenávisti kolem okolo, ale jako bych ho já jediná zaujala. Snažila jsem se ten pohled napodobit a zamávat mu. Zvedl se prudce ze židle a rychlostí, kterou jsem stěží považovala za normální, odběhl dovnitř. Nechala jsem věci u stolu, zrovna když přicházela Jessica se svým obědem. Mávla jsem na ni, ať se posadí a sama odběhla dovnitř za Edwardem.

Musela jsem souhlasit. Byl zvláštní.

Točil si zrovna vodu u bojleru, ale místo aby se napil, jen kroužil zamyšleně tekutinou v kelímku. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli nás někdo pozoruje.

„Ahoj,“ ozvala jsem se. „Jsem Bella a…“

„Nemám zájem o přátele,“ slyšela jsem jeho hluboký hlas, ze kterého mě zamrazilo.

„Ehm,“ vyrazila jsem ze sebe, co jsem dokázala. „Aha.“ Tak ještě něco.

Chtěl se vydat pryč, ale moje ruka ho zarazila. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně ta odvaha bere. „Nezlob se, ale při obědě jsi na mě koukal jak na kořist. Máš nějaký problém?“

„Kořist?“ zopakoval po mně a viděla jsem, jak se poprvé zasmál. Měl nádherný bílý chrup.

„Neber si to osobně, ale když se nechceš s někým bavit, tak na něho nezírej,“ odsekla jsem mu. Pak jsem se otočila, jako bych chtěla jít, ale vzpomněla jsem si na důvod, proč jsem sem vlastně přišla. Znovu jsem se otočila. Stál tam pořád a tvář se mu trochu rozjasnila. Už nebyl tak naštvaný, jako před chvílí. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Záleží na co,“ pokrčil rameny.

Rozhlédla jsem se a zpozorovala, že se na nás většina lidí dívá. Asi nebylo zvykem, že na něj lidi často mluvili.

„Fajn, ale ne tady. Kde bydlíš?“

Trhl sebou, jako bych se ho zeptala na značku trenek. „Cože?“

„Kde bydlíš?“ zopakovala jsem netrpělivě. „Promiň, ale nemůžu ti to vysvětlovat tady, když se na nás dívá celá jídelna. Navíc tu věc mám doma.“

„Věc?“ zopakoval znovu. Posledních pár vět se mi zdálo, že jenom opakuje.

Povzdychla jsem si. „Tak řekneš mi, kde bydlíš nebo ne?“

Zamračil se a chvíli váhal. Pak ale zavrtěl hlavou. „Nezlob se, ale nikoho k nám nezveme.“ Koukl se za mě, jako kdyby někoho zpozoroval. „A navíc už odcházíme. Měj se.“

A jako kdyby zmizela pára nad hrncem, zmizel i on.

 

Hned jak jsem se dostala domů, našla jsem tátu, jak se pokouší udělat si špagety.

„Ty nemáš službu?“ zeptala jsem se ho a raději mu vyrvala krabičku špejlí na špagety z ruky dřív, než si vypíchl oko.

„Mám, ale dali mi na dvě hodiny pauzu. A já měl hlad. Tak jsem si něco chtěl uvařit, aspoň to zkusit sám,“ usmál se unaveně a nechal mě, ať mu dovařím oběd sama. Sedl si ke stolku v kuchyni a dal se do prohlížení novin. Pořád měl na sobě uniformu.

Zatímco jsem míchala omáčku, dostala jsem takový nápad. „Hm, tati?“

„Ano?“ houkl.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Nikoho jsem ještě nezabil, neboj,“ odpověděl a pak se zasmál. Přidala jsem se k němu, ale znělo to spíš nuceně. Trochu se mi z té otázky potily ruce. „Ne, copak jsi myslela?“

„Nevíš, kde bydlí Cullenovi?“

„Cullenovi? Ti divní lidi?“ ztišil hlas a rozhlédl se po místnosti, jako by tu byli s námi. „Bydlí docela kus cesty odtud. Někde v lese. Proč?“

„Jen tak,“ vyhrkla jsem rychle a dodala: „Edward má se mnou dělat projekt, tak bych ho pak navštívila.“

„A to ti tu adresu neřekl sám?“ zeptal se překvapeně. Díkybohu i na tohle jsem rychle něco vymyslela.

„Pospíchal rychle na hodinu, tak to nestihl.“

Táta chvíli mlčel a pak řekl: „Ale buď opatrná, ano? Trošku se mi nelíbí, jak se chovají. I když je jeho táta doktor, docela vážený ve městě a spolupracuje s námi dost často, buď ve střehu.“

„Spolehni se, tati,“ řekla jsem a naznačila stříkání pepřákem.

 

O dvě hodiny později jsem si to hasila svým ojetým autíčkem k nim. Dal mi ho táta, pomohl mi s tím Jacob a musela jsem uznat, že ho dal vážně do pořádku. Stiskla jsem volant, když jsem vjížděla na neznámou lesní cestu za městem. Už z toho tmavého lesa mě mrazilo. Slunce naštěstí stále vykukovalo a občas se mezi korunami stromů zablesklo.

Jela jsem jen po té části, která byla nejvíc vyježděná. Nakonec jsem vjela opět na normální silnici a chvíli jela po ní. Asi jsem to musela vzít nějakou zkratkou, protože brzo jsem uviděla nádherný, moderní několikapatrový dům, před kterým bylo zaparkováno několik aut. Všimla jsem si Volva a uvědomila si, že jsem z něj Edwarda viděla jednoho rána vystupovat.

Zaparkovala jsem svoje auto trochu dál a chvíli se jen dívala na dům. Pak jsem si povzdechla, schovala do mikiny k sobě srolovaný dopis a vystoupila. Ušla jsem jen několik kroků, ale Edward, jako by věděl, že jsem přijela. Přišel mi otevřít s naštvaným pohledem.

„Bello, říkal jsem, že…“

„Jo, já vím, promiň. Ale nemohla jsem to vydržet. Musím ti to ukázat,“ vychrlila jsem ze sebe rychle a uslyšela Edwardovo mírné hrdelní zavrčení. Byl vážně naštvaný.

Vytáhla jsem ruličku, ale ještě předtím se zastavila. „Měl jsi nějakého předka jménem Carlisle?“

Edward se na chvíli zarazil a pak se usmál. „To je můj otec. Nevlastní, samozřejmě.“

Zaradovala jsem se. Carlisle Cullen. Jako to jméno v dopise. Musel mít předka, který znal Edwarda.

„A proč se ptáš?“

„No, protože…,“ zarazila jsem se a ruličku mu následně podala. „Našla jsem to na pláži v lahvi. Patřilo to nějakému Edwardu Masenovi. A ten měl přítele Carlisla Cullena. Tak mě napadlo…“

Zbytek jsem nedořekla, protože Edward rychlým pohybem ruličku natáhl a začal číst. Tak jsem ho pozorovala, jak jeho oči zbožně kloužou po řádcích. Jak dychtivě čte jednotlivá slova a tvář se mu vyjasňuje. Střídalo se na ni překvapení, dojetí a v očích možná i… slzy?

Jakmile dočetl, málem mu dopis vypadl z ruky a musel zavřít oči a opřít se o dveře. Po dlouhé minutě se na mě podíval, zlaté oči měl nyní plné něhy. „To ty jsi našla ten dopis?“

Jeho otázka mě překvapila, ale kývla jsem. „Jo, už jsem ti to říkala.“

„Na pláži?“

Přikývla jsem. „Mezi kameny a obalené řasami kolem lahve.“

Ale proč se ptáš? chtěla jsem dodat, ale Edward se rozeběhl a mně vyhoupl na záda. Chtěla jsem křičet a možná, že jsem i křičela, ale byla jsem z té rychlosti, jakou běžel tak v šoku, že jsem snad zapomněla i dýchat. Ani ne po několika vteřinách, co se jako šmouha přemístil od jeho domu na onu pláž a pak mě vysadil na písek, se mi podlomila kolena.

Onu lahev jsem nechala mezi kameny na místě v původním stavu. Edward, oblečený jen v tričku a džínsech, vše upnuté na jeho těle, se od srdce zasmál. A smál se tak dlouho, až jsem se vzpamatovala a vyškrábala se na nohy.

Bylo to jisté, on byl cvok.

Pak se ke mně otočil a prudce mě objal. Zaraženě jsem vydechla vzduch a nebyla schopna reagovat. Co to kruci do něj vjelo?

„Hm, Edwarde? Pustíš mě, prosím?“

V rychlosti mě pustil, ale nepřestával se na mě dívat. A široce se usmívat. „Děkuju, Bello. Děkuju, moře.“

„Co to plácáš?“ vylítlo mi z pusy, jak moc jsem byla vyděšená.

Edward si až nyní uvědomil, že to pro mě musí být šok. Vzal mě kolem ramen a odvedl stranou ke kamenům, kam už vlny nesahaly.

„Musím ti něco říct, Bello, ale slib mi, že tohle tajemství nikdy nikomu neřekneš. Slibuješ?“

Tónem jeho hlasu jsem byla omámená natolik, že jsem nedokázala protestovat.

„Ale ještě předtím… řekni mi, jak na tebe zapůsobil tento dopis?“

Usmála jsem se a podívala se na pergamen v jeho ruce. „Kdyby Edward Masen ještě žil, určitě bych si přála, aby tu pravou našel.“

Edwardovy oči se smály. „A on ji zřejmě našel.“

„Jak to víš?“

„Sedí přímo proti tobě.“

Hodnou chvíli jsem nedokázala promluvit. A tak mi začal všechno říkat. Svou historii. Jeho, jak se plavil do Ameriky. A Carlisle, jeho přítel a nyní adoptivní otec, ho zachránil z trosek lodi a přeměnil ho. V upíra. A pak žil u něj v rodině. Ukázal mu i zbytek další rodiny – všechny jeho adoptivní děti a manželku Esmé. Řekl mi to všechno tak podrobně, že jsem nemohla o ničem pochybovat. Přesto jsem byla vyděšená a nadšená zároveň. Autor tohoto dopisu seděl přímo přede mnou. Teoreticky byl jako upír mrtvý. Ale byl tady.

Něco ve mně hrklo. Za celé léto, co jsem hledala potomka tohoto autora a vžila se do celého příběhu tím, že jsem si dopis neustále četla a přála si, abych poznala jeho příbuzného, jsem si onoho Edwarda Masena, nyní Edwarda Cullena, zamilovala. Zamilovala jsem se do něj ještě dřív, než jsem zjistila, že vlastně ještě žije a chodí se mnou do stejné školy. Srdce mi od všech myšlenek i nejistoty bušilo.

Edward domluvil a chvíli si na mě díval. Mlčeli jsme a dívali jsme se střídavě na sebe, na moře, na vzkaz i lahev. A pak znovu na sebe. To už se naše oči smály.

„Tak co, Bello, neznáme se, a přesto: chtěla bys být Má krásná neznámá?“

„Je tu ještě něco, Edwarde,“ začala jsem se založenýma rukama, „nepsal jsi v tom dopise, že budeš tu dívku nosit na rukou?“

A tak po pár sekundách běhal Edward Masen/Cullen v náruči s Bellou Swanovou/Jeho krásnou neznámou po pláži. Jejich smích zněl toho dne ještě dlouho, a pláž se pro ně i po měsících stala oblíbeným místem, kde trávili čas. Místem, kde vlastně začala jejich láska, která ani po čtyřech filmech, polo-upírovi jako jejich dceři a věčností za věčností vlastně nikdy neskončila. A za to oba vděčili jedinému milostnému dopisu, který přežíval v lahvi přes dvě století.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé krásné neznámé od Carolky:

 1
6. Petronela webmaster
31.08.2016 [19:23]

PetronelaVelmi pěkná povídka. Ten dopis v lahvi tady opravdu seděl. Emoticon

29.08.2016 [21:19]

riminiiVeľmi pekne napísaná poviedka Emoticon Lahko sa to čítalo, dej bol zaujímavý aj keď na konci sa mi zdalo že to ma rýchly spád,čakala som mozno viac romantiky. Bolo to ale super, určite si to zaslúžilo vysoké hodnotenie Emoticon Ku ktorému samozrejme gratulujem Emoticon

4. Aaaja
29.08.2016 [11:50]

Krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2016 [21:40]

KateDenali11Vzkaz v láhvi, jasně taková klasika... Ale kdo by to čekal tady? Já rozhodně ne, takže to zde soudím jako velmi originální nápad. Emoticon V první řadě ti chci pogratulovat k prvnímu místu, které máš zaslouženě, tvá povídka se i mně líbila ze všech nejvíc, takže - Gratuluji! Emoticon Emoticon Napsala jsi to opravdu skvěle, dokonce jsem se u čtení i dobře pobavila. A ten konec? No ten mě dostal nejvíc! Emoticon
K.D.11

2. Lucka
22.08.2016 [10:15]

naprosto prefektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BlackStar admin
21.08.2016 [23:43]

BlackStarCarolka,
krásny nápad k téme. Pekne napísané, námorník Edward je veľmi pekná predstava.
Bella pekne odpinkla Jacoba a išla si za svojím. Páčil by sa mi viac rozpísaný koniec, možno ak by si mala možnosť to rozdeliť na pár kapitol, tak by to bolo skutočne dokonalé.

Gratulujem k výhre v súťaži a snáď sa vidíme nabudúce. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!