Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od Robyn

14.02.2012 (13:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1651×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

„Edwarde, Edwarde“, Alicin hlas nabíral na intenzitě. „ Tak už se zvedni, uletí nám to, a nebo snad chceš pomáhat s balením mého šatníku“, ušklíbla se na mě. Pomalu, jak jen to šlo, jsem se zvedl, přehodil si tašku přes rameno a vyšel z domu. Že jsem se nechal přemluvit, povzdechl jsem si a zabouchl dveře Rosalina BMW.

Co jsem jí to zase slíbil. Bylo to před pár dny, všichni jsme seděli v jídelně, jako vždy, když je problém. Stěhování. Už jen to slovo nenávidíme. Ale na Aljašce jsme  15 let, dostudovali jsme střední, odešli na univerzity, účastnili se svatby Emmetta a Rosalie.. Tenhle scénář se s mírnými obměnami objevuje pravidelně. Carlisle se nedokáže vzdát své profese chirurga, je lidem příliš na očích, už teď je těžké uvěřit jeho oficiálnímu datu narození. Opět hledáme. Místo, kde bychom mohli v klidu žít, alespoň deset let. Jak unavující.

A tehdy  mezi poházené fotky, výpisy meteorologických sledování a podobné poznámky vtančila Alice. „ Pozvali mě, já to věděla, jsem dobrá, a ty“, otočila se ke mně a udělala piruetu, „ pojedeš se mnou. Ušetřím tě utrpení, až přijedou pro tvůj klavír“,  s těmi slovy mi vtiskla do ruky otevřený dopis a letenku.

„Vážená slečno Cullenová,“, stálo v úvodu. „ Vaše práce v oboru módních doplňků z netradičních materiálů nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli pozvat Vás na setkání mladý módních tvůrců,...“

„ Proč já, proč, Alice, proč ne Jasper nebo někdo...“, nenechala mě domluvit. „ Edwarde“, namířila na mě svůj drobný ukazováček. „ Jaspera miluju, a právě proto se mnou nejede. Je to v Evropě, píšou tady v srdci Evropy. A to znamená, spousta lidí, jídlo tak maximálně v ZOO, mám pokračovat?“ Kapituloval jsem.

Zase nestíhám, pojedu příštím spojem. Jen se projdu, už je to pár let, co jsme se přestěhovali. Tohle město mi chybí, svým způsobem.

„Hledáte něco vyjmečného pro svou lásku? Sv. Valentýn již za zítra. Přijďte se inspirovat. Dnes večer setkání mladých módních tvůrců“. Jistě nějaká podnětná akce, napadlo mě. Nekomentuj, nezáviď, přikázala jsem si. Ty nedostaneš pusu ani na prvního máje, výročí svatby nebo dokonce narozeniny jdou mimo něj. Pro práci neví, kolikátého je. Tak proč by si vzpomněl na Valentýna.

Alice si to užívala, ale pro mě to bylo utrpení, vypařil jsem se ještě před koncem. „Mladí tvůrci“, tak to opravdu není pro mě. V kapse mi pípnul mobil. „ Vyzvedni auto u vchodu, dorazím za 5 minut.“. Zachytil jsem známý hlas motoru. Mysl toho kluka, který měl naše vypůjčené Porsche dovézt ke vchodu, se tetelila radostí. Překvapilo by mě, kdyby nám Alice vybrala něco méně nápadného. Beze spěchu jsem vyšel před vchod hotelu.

Auto vyrazilo zpoza rohu. Blbec, napadlo mě, ale pak mi zatrnulo. On to neubrzdí, řítí se přímo na mě. Bez problémů bych ho stačil zastavit a sám uhnout, ale tady je příliš mnoho svědků. Nebyl čas na delší plánování, vedle skřípění brzd jsem v hlavě slyšel jekot toho idiota. „ Ježiš, to nedám, zabiju ho, co budu dělat,...“

Kola se nesmiřitelně přibližovala, i když se řidič snažil zastavit všemi způsoby,  bylo poznat, že dobrzdí až kus za mnou. Do háje, nezbylo než strčit svou nohu do dráhy. Vůz stál na místě a já v témže okamžiku uskočil dozadu, snad to bude vypadat věrohodně, jako by mě auto odhodilo. Bota na kusy,  ale toho si nikdo nevšimne, pomyslel jsem si a předpisově se složil na zem. Aspoň chvíli odvedu pozornost. To už snad dorazí Alice, zvedne mě, seřve toho amatéra, co si říká řidič, a zmizíme.

Ten zvuk byl příšerný. Pak se ozvala rána a výkřik. „ Prosím vás, není tady někde doktor“. Ach jo, v tu chvíli mi to sepne, přejdu do pracovního programu, jak říká můj manžel. „ Tady“, slyším svůj hlas. „ Honem, paní, já ho nechtěl srazit, vono to je tak rychlý fáro, já.., fakt je mi to líto.“

Před autem leží na zemi mladík, bronzové, rozcuchané vlasy rozhozené okolo hlavy, oči zavřené. „ Mladý muži, slyšíte mě?“, kolikrát jsem takhle oslovovala ty kluky, co skládala záchranka na traumatologii. „ Jsem doktorka Simsová, slyšíte mě, stiskněte mi ruku“.

Nesnáším předstírat, že jsem v bezvědomí. Jen aby nevolali sanitku. Ten rapl tady ječí, shání doktora. Alice, kde se couráš, musíme vypadnout. Náhle jsem uslyšel ten hlas. Melodický, hebký, plný zájmu, ale i lehké úzkosti. Poslechl jsem, stiskl prsty, které mi vklouzly do ruky. Chladné, podivil jsem se. A pak jsem je uviděl. Ty oči, laskavé, vážné, v něčem překvapeně dětské, oči, které na druhou stranu viděly i spoustu bolesti. Teplé, čokoládové. „ Jak se jmenujete, bolí vás něco?.“ „ Ne, Edward, teda obráceně“. Usmála se. „ Byla to pěkná rána do hlavy pane Edwarde, měli by vás vidět v nemocnici.“ „ Nebude třeba“, uslyšel jsem v pozadí Alicin hlas, „ mého bratra jen tak něco neporazí.“ Zvedl jsem se ze země, její ruku jsem stále držel ve své. „ Dobře, omlouvám se, nechtěla jsem obtěžovat“, vylovila z batůžku vizitku. „ Dejte na sebe pozor,  v noci se nechte budit po dvou hodinách, a ať vám někdo kontroluje zorničky. Pokud by nebyly symetrické, bolela vás hlava, bylo vám špatně, jeďte do nemocnice. Tady“, podala mi ji, „ moje vizitka. Pracovala jsem na místním neurologickém oddělení, domluvila bych vám někoho z bývalých kolegů. Nashledanou.“ Její ruka vyklouzla z mé. Rychle odcházela směrem k podzemce. MUDr. Megan Simsová, neurologie, adresa, telefon. „ Neboj se, budu tě po dvou hodinách budit,“ zachichotala se Alice stojící vedle mě.

Je zima, měla jsem si vzít rukavice, vždycky rychle promrznu, stačí když je kolem nuly. Jaké měl oči? Zvláštní, jako světlý med nebo ten kámen ze severu, jantar. Jen doufám, že nešel do šoku, jeho kůže byla tak chladná jako moje prsty. Aspoň se nevyděsil jako moji pacienti, když se jich dotknu. Byl přitažlivý, a ty oči. Zítra je Valentýn a Amor sestoupil mezi nás smrtelníky, napadlo mě.

„ Prosím, Megan Simsová“, ozvalo se v telefonu. „ Tady Cullen, Edward Cullen, ze včerejška, vzpomínáte? Já, vím, že se neznáme, ale mohli bychom se sejít? Ne, je mi dobře, jen, rád bych vás viděl. Třeba okolo páté? Ale pokud už něco máte, nechtěl bych zdržovat,...“ Chovám se jak puberťák, co mě to napadlo? Po chvíli ticha se znovu ozval ten hlas, který mě včera probral z „bezvědomí“. „ Přijdu“.

Co si myslím? Tohle jsem nikdy neudělala. Co si od toho slibuju? Nic, já už si nic neslibuju. Jen si popovídám se zajímavým klukem a půjdu domů. Myšlenky mi zabloudily k SMS, kterou jsem před chvílí dostala. „ Přijdu brzo, vážně Lásko, miluju tě, C.“. Tohle mě děsí, vždycky, když slíbí, že přijede dřív, něco nevyjde.

Opravdu přišla, stejný batůžek, stejně šílený kulich na hlavě. Jaké má asi vlasy? Vzala mě do čajovny kam chodila jako studentka. Květinová, stálo nad vchodem. Bylo tam útulně, co židle, to originál, stejně tak stolky i ostatní zařízení. Objednala si čaj, zelený, jasmínový. „Dáte si se mnou, Edwarde?.“ Přikývl jsem. Má tmavé vlasy, dlouhé, nepoddajné, od čepice rozcuchané, Chtěl bych se jich dotknout, uhladit je. „ Tykejte mi, prosím,“ vypadlo ze mě. „ Dobře, těší mě, ale ty mně taky. Já jsem Megan, ale to už  víš, “ nejistě se usmála.

Povídali jsme si, jako kdybychom se znali léta. Žasl jsem, kolik jsem jí o sobě řekl. Jak je to dávno, co jsem si s někým jen tak popovídal. Jako člověk, ušklíbl jsem se pro sebe.  Málokdy se stane, že vypnu a neposlouchám myšlenky toho druhého, ale vnímám jeho slova jako obyčejný smrtelník. Fascinovala mě. Přitahovala mě. A navíc, necítil jsem žádnou žízeň, ani když se ke mně naklonila blíž. A pak mluvila ona, o práci, o dětech, o manželovi. Cítil jsem z těch slov únavu, pocit osamění. Ale taky lásku a naději.

Najednou řekla „ klavír“. „ Hraješ na klavír?“, zeptal jsem se. „ Ne, teda, zatím ne. Měla jsem teprve druhou hodinu. Nejspíš jsem se zbláznila, myslet si, že se ve svém věku naučím hrát“, sklopila hlavu, jakoby se styděla. „ Mám tak tuhé prsty, že je snad nikdy nerozhýbám“. Přisedl jsem si těsně vedle její židle, ovinul kolem ní svou paži a položil ruku na stůl. Překvapeně se na mě zadívala. „ Ukaž“, zašeptal jsem, „ jak držíš prsty?“. Položila svou ruku vedle mé a její prsty přeběhly po neviditelné klaviatuře. „ Hm, musíš takhle“. Položil jsem si její ruku na svou, neucukla, i když musela cítit chlad mojí pokožky. Pro mne byl ten dotek tak příjemný. Pomalu jsem předvedl prstoklad. Usmála se. „ A co budeš hrát?“, pokračoval jsem v otázce. Na chvíli přivřela oči a zasnila se. „ Všechno“, pronesla plaše, její pohled znejistěl, snad se bála, že se budu smát. „ Bohemian Rhapsody, Most přes rozbouřenou řeku a Svit luny“.

Mrzlo, když jsme odcházeli. Držel jsem jí kolem ramen, nebránila se. Spíše se ke mně ještě  přitiskla,  nejspíše jí bylo chladno, nebo v tom bylo něco jiného? Překvapilo mě, že druhá možnost by mi byla příjemnější. Navíc, moje objetí by ji ztěží zahřálo. „ Za chvíli mi to jede, nechci tě zdržovat. Letíš dnes?“. Přikývl jsem. V dálce se objevila světla.

Vlak se blížil, ale nevnímala jsem ho. Viděla jsem jen jeho. Ten pohled, kterým se mi vpíjel do očí. Nadechl se. „ Ne, prosím, nic neříkej“, požádala jsem tiše, „ všichni máme naději“. Usmál se a    jednou rukou si mě přitáhl ještě blíž. Druhou mi lehce přejel po vlasech. Sklopila jsem hlavu. „ Megan,“ zašeptal. „ Taky nezapomenu,“ odpověděla jsem na otázku, která visela ve vzduchu. Pohladil mě  po tváři, a pak mi jemně zvedl bradu. Jeho rty se dotkly mých.

Dveře vlaku se zavřely. Přiložil jsem svoji ruku na její dlaň položenou na okně. „Naděje,“ zašeptala její ústa. A pak byla pryč.

Je večer, den svatého Valentýna. Byla to je představa nebo skutečnost? Ještě než jsem si sundala bundu, rozdrnčel se zvonek nade dveřmi. Srdce se mi málem zastavilo, ale pak začalo tlouct jako o život. Otevřela jsem, ale stál tam úplně cizí chlápek. „Megan Simsová? To jste vy? Tady mi to podepište. Díky. Přeju hezký večer, nashle.“ Odešel rychleji, než jsem se zmohla na souvislou odpověď. Růže a lilie, tyhle barvy mám nejraději. „ Miluju tě, nezapomněl jsem“, stálo na přiloženém lístku. A podpis jen V., jako Valentýn. Jako ve snu jsem došla pro vázu a natočila do ní vodu. V jako Valentýn letělo mi hlavou. V zámku se ozvaly klíče.

„ Květiny doručeny“, zaznělo myslí Alice, sedící vedle mě. Její pohled se opět zaostřil. „ Proč si ten vzkaz nepodepsal?“. „ Ale podepsal“, usmál jsem se na ni. „ Hm, myslíš, že ví, od koho jsou?“, nedala se odbýt. Podíval jsem se z okna. V hloubce pod námi pomalu mizela světla Evropy. , „ Všichni máme naději,“ odpověděl jsem. Přivřela oči. „ Takže od něho?“. Neodpověděl jsem.

„ A co ten její telefon, co jsi ji  vytáhl z kapsy?“. Alici prostě nic neunikne. „ Takhle je to lepší. Pokušení by bylo příliš velké, nejspíš bych jí zavolal. A ona...“, odmlčel jsem se, „ nebylo by to správné.“ Alice nachýlila hlavu, aby mi viděla přímo do očí. „ Udělala by to. Přes všechny okolonosti, udělala by to. Odešla by s tebou.“ Podal jsem jí Meganin telefon. Zamyšleně ho otáčela v prstech. Pak se její zrak opět mírně rozostřil. Čekal jsem. Po chvíli lehce trhla hlavou, pročísla si vlasy a opět se na mě zadívala. „ Esme nás za chvíli přihlásí do třetího ročníku na střední“. Zaúpěl jsem, zase je to tady, třída plná puberťáků. Něco mě ale donutilo se na Alici znovu podívat. V koutcích úst jí potutelně hrálo. Takhle se vždycky tváří, když chce přede mnou ukrýt něco za svých vizí. Má přesně tenhle výraz a usilovně myslí na Jaspera. „ Smím předpokládat, že místo našeho nového domova je definitivní?“, zeptal jsem se nevinně. Nedala se nachytat. „ Jo,“ usmála se na mě a svými drobnými prsty drtila její telefon na prach. „ Všichni máme naději, včetně tebe“, zamumlala si spíš pro sebe. „Ale kdyby tě to přece jen trochu zajímalo, jmenuje se to tam Forks“.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od Robyn: