Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Druhá šance od KacenQaCullen

Druhá šance od KacenQaCullenPoviedka Druhá šance od KacenQaCullen sa umiestnila na 2. mieste.

Gratulujeme!

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv.



KacenQaCullen - Druhá šance

Bella a Edward jsou spolu tak, jak to je všichni známe; čerstvě zamilovaní, blázniví a utržení ze řetězu, jen s jedním rozdílem – Bella už odmala trpí leukemickým syndromem, o kterém Edward neví. Žádný James, žádná Victorie, nic takového nečekejte. Jde čistě o zamilovanost dvou lidí, kterým není souzeno být spolu a jediným nepřítelem jejich štěstí je sám osud. Kouzlo je v tom, že ti osud rozdá karty a ty musíš ukázat, jak moc dobrý hráč jsi. S těma dvěma se rozhodně nemazlil, ale vše zlé je k něčemu dobré, ne?

Vždycky jsem věděla, že zemřu, jen jsem nevěděla kdy…

 

„Přestaň!“ křikla jsem s ďolíčky ve tváři. Byl minimálně o hlavu vyšší jak já a šermoval mi s cukrovou vatou před obličejem. Už jsem byla opravdu plná a celá upatlaná. „Edwarde, jestli mě neposlechneš, něco ti provedu,“ vyhrožovala jsem na oko vážně a ten tajemný výraz mi dlouho nevydržel. Začal se smát a já samozřejmě s ním. Jak bych mohla ublížit upírovi…?

„Hm… co bys mi provedla? To zní zajímavě, ještě si rozmyslím, jestli tě budu i nadále trápit, nebo se zaleknu tvé výhružky a stáhnu se,“ utahoval si ze mě. Milovala jsem jeho úsměv, po kterém jsem cítila hřejivé chvění, milovala jsem jeho pohled, kterým vždy dokázala upoutat mou pozornost, a v neposlední řadě jsem milovala jeho doteky, které po sobě zanechaly hřejivou stopu a cítila jsem je ještě dlouho po tom.

Chytila jsem ho za ruku a nasměrovala poslední kousek vaty do pusy. Překonala jsem rozpouštějící cukr na mém jazyku a podívala se na něj. Jeho výraz mluvil za vše; jasně se z něj dalo vyčíst, jakou radost má z toho, že vyhrál. Prevít jeden!

„Nedívej se tak na mě, jsem na tebe opravdu naštvaná,“ zabručela jsem a pustila se ho. Nemusel pro to ni dělat a podlehla jsem mu. Uměl to se mnou a moc dobře to věděl.

Přidržel si mě u sebe, chytil mě za ramena a jemným pohybem mě začal masírovat. Měla jsem bundu a zima mi nebyla, ale přesto mi naskočila husí kůže. Ačkoli jsem byla zachmuřená, uvolnila jsem veškeré napětí v těle a povolila prkenný postoj. Kabelka mi spadla z ramena na zem. Chtěla jsem se pro ni sehnout, ale nedovolil mi to. Jako gentleman se svou rychlostí sehnul a už mi ji podával.

„Asi bych tě měl zlobit častěji.“

„A to jako proč?“ vydechla jsem omámeně. Samozřejmě to mělo vyznít úplně jinak a všiml si toho i Edward. Jeho zvonivý smích ho prozradil.

Palci přejížděl po mé tváři sem a tam. „Neumíš si představit, jak moc ti to sluší, když se mračíš.“ Sehnul se ke mně a rty se dotkl místa, kde před chvílí byly jeho ruce. On si zas zřejmě neuvědomoval, jak silný šíp mnou právě projel. „Ty víš, že jsem tě nechtěl naštvat, ale jsi roztomilá, když se ti na čele objeví maličká vráska a stáhneš nos.“ Teď už jeho rty nebyly na tváři, putovaly stále výš a výš, až se ocitly na oné vrásce, kterou tak obdivoval. Obdařil ji tolika letmými polibky, až se mi z nich motala hlava.

„Odpustíš mi?“

Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala vzduch do plic. Momentálně jsem nevěděla ani, jak se jmenuju. „Za maličký příplatek,“ pozlobila jsem ho ještě, ale oba jsme moc dobře věděli, že má vyhráno. Opět. Povytáhl oba koutky a zářivě se na mě usmál.

„Pro vás cokoli, slečno Swanová.“ Dvěma prsty se dotkl mé brady a nepatrně si ji přitáhl k sobě. Než jsem vyslovila svou myšlenku, jeho rty se dotkly těch mých. Nebyl to vůbec náruživý polibek, bylo to jako dotek motýlích křidélek. Krásné, chladné rty se dotkly těch mých a tančily na nich, jako by k sobě patřily. Vše mi bylo v tu chvíli jedno; lidi s nákupní horečkou kolem nás, projíždějící kolony aut, dokonce i mobil v mé kapse. Stoupla jsem si na špičky a objala ho kolem krku, abychom k sobě byli ještě blíž. Oplácela jsem mu polibky s mnohem větší vervou a právě to bylo na tom spojení kouzelné. On byl ten, kdo krotil mě, a mně se to neskutečně líbilo.

„Měla bys to zvednout,“ namítl s úsměvem, když zpozoroval, jak ledva popadám dech. Nechtěla jsem, aby nás někdo rušil, ale měl pravdu, Charlie s Renée o mě budou mít strach – určitě to jsou oni, kdo jiný by mě také naháněl. Přikývla jsem tedy na souhlas a vytáhla ho z kapsy. Zatímco jsem se dívala na vyzvánějící displej, Edward si přidržel bílého medvídka, kterého pro mě vystřílel, a chytil mě za ruku. Propletl naše prsty a vydali jsme se směrem k autu.

„Ano?“ Můj hlas zněl opravdu šťastně.

„Bello,“ vydechla Renée do telefonu a mě bůhví proč zamrazilo v zádech. Její hlas zněl jinak, jako bych ho nepoznávala, a tón, kterým vyřkla moje jméno, mi byl také cizí, „už jedeš domů?“

„Jo, právě mě Edward odváží.“ Další neobvyklá otázka; nikdy se mě na tohle neptala, Edwardovi důvěřovala stejně tak jako já.

„Dobře,“ další hrobové ticho, „pak se tedy uvidíme doma.“

„Mami?“

„Jo?“

„Stalo se něco?“ Poryv větru se zvedl a prosvištěl kolem nás. Nepříjemné štípání ve tvářích se dostavilo jako mávnutím proutku. V telefonu bylo ale stále ticho a to už byl signál, že netrpím paranoiou a doopravdy se něco děje.

Reneé popotáhla. „Čekáme na tebe s tatínkem doma.“ Než jsem stačila odpovědět, telefon oněměl. Byl to nepříjemný pocit nevědět, co se děje, a ještě horší bylo vědět, že Renée pláče a já ani nevím proč. Zastavila jsem se v polovině pohybu a Edward se na mě podíval se starostí v očích. Udělalo se mi zle, měla jsem v krku usedlý knedlík a střídaly se u mě návaly horka. Začínala se mi motat hlava a chvilkami jsem před očima měla čistou tmu.

„Bello, je ti dobře?“ Jeho stisk zesílil. Sevřela jsem křečovitě víčka k sobě a začala zhluboka dýchat. Klid, opakovala jsem si v duchu, klid, tohle zvládneš, dýchej zhluboka, Bello.

„Jo, snad jo,“ zalhala jsem, „odvezl bys mě domů, prosím?“ Přikývl. Otevřel mi dveře od auta, pomohl mi a dokonce mě i zapásoval, já jsem toho nebyla schopná. Když startoval auto, nezapomněl se mě znovu zeptat, jestli je všechno v pohodě, a já mu opět zalhala. Během cesty mě ale chytila potřeba někoho objímat, mít u sebe, a tak jsem se k Edwardovi naklonila a pevně ho objala. Další věc, kterou jsem na něm milovala, byla jeho vůně, moje osobní droga, na které jsem byla závislá. Ani dnes jsem si ji neodepřela, přičichla jsem k němu a nevědomky se usmála.

„Doufám, že to nesouvisí s tím, jak ti bylo minulý víkend špatně,“ upřel na mě zamračený pohled, „ani ses mi nesvěřila, jak ti to dopadlo u doktora,“ vytkl mi. Vzpomněla jsem si na minulý víkend, kdy jsem objímala záchodovou mísu a modlila se, aby mě nikdo nenavštívil. Edwardovi jsem výslovně zakázala, aby se dostavil. Poslechl mě, ačkoli pro něj nebyl problém vyšplhat mi oknem do pokoje.

To bylo poprvé v životě, kdy jsem si myslela, že je se mnou konec. Zvracela jsem krev, měla jsem čtyřicítky horečky a po celém těle jsem měla podlitiny. Byla jsem sice malá, bylo mi sotva sedm let, ale pamatovala jsem si ty časy přesně, kdy se tohle všechno opakovala. Pevně jsem doufala, že je to jen mýlka, že se nevrací opět ta protivná minulost, kvůli které jsem měla zkažené celé dětství a kvůli které jsem byla odříznutá od celého světa.

„Jo, všechno je v pohodě.“ Najednou auto zastavilo, až jsem se zajíkla a pás mě přidržel v sedačce. Myslel opravdu na všechno.

Ve stejnou chvíli jsme se na sebe podívali. Nebyl to ale jeden z těch osudných pohledů, v jeho očích jsem viděla mnoho otazníků a v těch mých se mísila hrůza se strachem.

Ani si neuvědomuješ, jak se naše pocity podobají, pomyslela jsem si smutně.

Chytil mě za ruku a políbil ji na hřbet. „Bello, doufám, že se přede mnou nesnažíš nic ututlat.“ Neřekla jsem mu úplně všechno, neví, co je součástí mého života, ale tak to má být. On je tou novou epizodou a k té staré se vracet nebudeme. Nikdy.

Pohladila jsem ho po tváři a věnovala mu polibek. „Víš všechno, co je třeba. Neboj se, byla jsem u doktora a všechno je v pořádku, tak se nestrachuj.“ Další pusa a ještě jedna. Pak mi pomohl z auta ven a doprovodil mě až ke dveřím. V září už byla kolem pátý hodiny tma a ve Forks není zrovna bezpečné hodit ve tmě. Já se nebála, ale nebyla možnost, abych se prošla venku sama, aniž bych za zadkem neměla statečného upíra nebo svoje milující rodiče.

Než jsem stihla vejít do dveří, chytil mě za pas a políbil mě. Nebyl polibek, na který jsme byli oba zvyklí, skoro jako by se snažil vybít zoufalství. „Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů a upravil mi je.

„Miluju tě,“ oplatila jsem mu jako ozvěnu. Věnoval mi pusu na čelo a teprve potom mě pustil. Bylo vidět, že se mu do toho vůbec nechce.

 Do domu jsem vcházela plná euforii z Edwarda, ale jakmile jsem překročila práh a viděla strhané a smutné obličeje mých rodičů, bodlo mě u srdce. Ještě větším překvapením bylo, když jsem v kuchyni viděla sedět Carlislea, Edwardova otce, a ten se netvářil o nic líp.

„Jé, dobrý večer, Carlisle,“ pozdravila jsem celá vykolejená. Ani jsem se neobtěžovala zout a šla rovnou za nimi.

„Ne tak dobrý, ale také zdravím, Bello.“ Renée seděla u stolu s kapesníkem v ruce a Charlie ji konejšil. Vůbec se mi nelíbil jejich pohled, ale snažila jsem se zatím nepanikařit. Carlisleova postava u našeho stolu byla tak nepřirozená, jako pěst na oko. Krásný muž s blond vlasy a andělskou tváří na tak omšelé židli.

„Jestli jste chtěl počkat na Edwarda, tak právě odjel,“ vypravila jsem ze sebe první věc, která mě napadla. Za celou tu dobu, co znám Edwarda, jsem jeho otce u nás v domě ještě neviděla. Ale podle jeho výrazu a přehrabování v aktovce jsem usoudila, že to byla slepá střela.  

„Nejsem tady proto, abych mluvil s Edwardem, jsem tady proto, že potřebuju mluvit s tebou, Bello.“ Podíval se na mé rodiče a pohled vrátil zpátky ke mně. A teď to přijde, pomyslela jsem si. Posunul ke mně hnědou obálku, na které bylo moje jméno. Chtěla jsem se zeptat, co to je, ale namísto toho mi jen naznačil, abych se do té obálky podívala. Neotálela jsem. Otevřela jsem obálku a vyndala papíry s tabulkami a hodnotami. Nejdříve jsem jim nerozuměla, ale pak mě do očí uhodilo moje jméno, datum narození a adresa zdejší nemocnice, kde Carlisle pracuje.

Ne! Proběhlo mi hlavou.

„Moc tomu, co tam je, nerozumím, ale chápu dobře, že to jsou výsledky z mého vyšetření?“ Přikývl. Nevím proč, ale srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji a já se musela posadit.

„Ano, jsou to tvoje výsledky. Nejsem sice tvůj vyšetřující lékař, ale prošel jsem si výsledky z krve,“ podívala jsem se na něj, „ano, vím, že to není správné a mohl bych mít problémy, ale našel jsem to na svém stole, čekalo to tam na Stevena.“ Jistě, vedoucí lékař onkologie. „Když se podíváš na tenhle řádek,“ ukázal mi prstem na směs čísel, „počet bílých krvinek je velmi nízký a najdou se tam další procenta jiných látek, které naznačují leukemický syndrom.“ Idylický hlas Carlislea vyrušila Renée svým škytnutím.

„Leukemický syndrom.“ Můj hlas zněl potichu, bylo to tiché, skoro slyšitelné. Už od začátku jsem tušila, co v té obálce bude, tušila jsem, že jakmile ji otevřu, skončí celý můj dosavadní život. Tak nějak podvědomě jsem se s tím srovnávala, ale když to přišlo, měla jsem problémy to vstřebat. „Moje nemoc se vrátila,“ vyřkla jsem zřetelněji a sebrala veškerou důstojnost, kterou jsem v tu chvíli měla. Jeho oči byly rázem jiné; plné bolesti a litování. Nejdříve na mě jen hleděl, jako by ztratil slov nebo dokonce utrpěl šok, ale pak jen přikývl.

„Je mi to líto, Bello, opravdu mě to moc mrzí.“ Neudržela jsem slzy. Jejich teplo jsem cítila na líci, a až když jsem cítila slanou vodu, uvědomila jsem si, že pláču doopravdy. Jako malá jsem nevnímala rozdíl mezi jinými dětmi a mnou, ale postupem času jsem věděla, kam patřím a kde nemám vůbec co dělat. Příchodem Edwarda do Forks jsem poznala, že jsem jiná, svým způsobem výjimečná, a i když jsem věděla, že mě stejně jednou leukemie dostane, dal mi pocit naděje na lepší život, lepší budoucnost. A ta se pro mě momentálně stala tou nejhorší možnou variantou, jakou jsem si kdy mohla představit.

Carlisle na nic nečekal. Pevně mě objal kolem ramen a nechal mě, abych se mu vyplakala na rameno, jenže tady už slzy nezaberou. Tady se dělá velká, tlustá tečka za mým příběhem. „Ca-r-lisle… prosím, řekni, že se s tím dá ještě něco udělat, řekni, že tohle není konec,“ zoufale jsem ho mezi slzami prosila, ale v hloubi duše jsem věděla, že tady nijaká šance není.

„Bello, poslouchej mě, je tady možnost chemoterapie nebo transplantace, ale musíš být silná, musíš tomu věřit,“ vtloukával mi do hlavy. Přikyvovala jsem, ale sama jsem o sobě vnitřně pochybovala. Chemoterapií jsem si prošla a transplantací taky, a jak je vidno, ani jedno nezabralo natolik, abych mohla žít dál bez problémů.

Zakašlala jsem a ucítila jsem ryzí pach krve v puse. Bylo to tím rozrušením. Zvedla jsem pohled ke Carlisleovi. Byly ledově chladné, skoro, jako by s ním krev nic nedělala. „Omluvám se,“ zahuhlala jsem a utíkala do koupelny, abych si vypláchla pusu. I s kabátem jsem stála před zrcadlem a plivala do umyvadla krev. Vypláchla jsem si pusu a zadívala se na sebe do zrcadla. Viděla jsem dvě velké ubrečené oči, bledé tváře, naběhlé rty a rozcuchané hnědé vlasy. Sáhla jsem si na ně a pocit, že bych měla být bez nich, mě drtil zevnitř. Jako malá holčička jsem je měla krátké a snila jsem jednou o tom, že mi bude Renée česat dlouhý cop až k pasu, přesně tak jako princeznám.

Utřela jsem si obličej a potichu vyšla zpět do kuchyně, zastavila jsem se ale na chodbě, když jsem slyšela, jak se o mně baví. „… Renée, chápu tvoji bolest, není to má dcera, ale vnímám ji jako vlastní, ani si neuvědomuješ, jak to rozdrtí naši rodinu. Ví to jen Alice a mohu tě ujistit, že to není nic příjemného.“

„Jak je ale možné, že se to zas objevilo?“ rozčiloval se Charlie. Hlasivky se mu klepaly jako malému dítěti. 

„Charlie, podle dokumentace, kterou jsem si prohlížel, Bella prošla transplantací kostní dřeně i chemoterapií, která jí mimochodem nedělala moc dobře. Doktor Steve Johnson vám sice řekl, že riziku smrti jste se prozatím vyhnuli, ale nemoc úplně nikdy nezmizí.“ Vešla jsem do kuchyně a zaměřila pohled na ně. Nikdo to nepřijal dobře, ale řekla jsem si, že budu silná, abych se pokusila o to bojovat. Musím být.

„Carlisle má pravdu,“ odkašlala jsem si, „nemoc nikdy nezmizí, ale můžeme její následky oddálit,“ záměrně jsem se vyhýbala slovu smrt, protože jsem si musela věřit, že tady ještě nějaká, byť malá, šance je. „Začnu znovu chodit na chemoterapii, zkusím to,“ naléhala jsem. Byla jsem jasně rozhodnutá. Carlisle přikývl a stejně tak i Reneé s Charliem.

„Už budu muset jít, mám ještě službu v nemocnici, rád jsem vás viděl, pane Swane, a je mi líto, že za takové situace.“ Jakmile se Charlie rozloučil s Carlislem, byl Renée pomoc do postele. Nebyla ani schopná dojít nahoru sama, zmohlo ji to.

Vyprovodila jsem Carlislea až k autu. Měla jsem na něj ještě jednu prosbu, kterou jsem mu musela říct. „Můžu tě o něco poprosit?“ špitla jsem skoro slyšitelně. Ihned přikývl. Byl to velmi ochotný člověk. „Dobře… chci tě poprosit o to, abys to neříkal Edwardovi, já -“

„Bello, že se to nedozví, je šance jedna ku milionu,“ skočil mi do řeči.

„Já vím, já to vím, Carlisle, jenom…“ nechtěla jsem, aby se tohle stalo, „ řeknu mu to, ale až po tom, co budu vědět víc. Chci od tebe jen to, abys zachoval tajemství na dočasnou dobu, byla bych ráda, kdybys to vyřídil i Alice. Já o tom Edwardovi řeknu, ale až bude ta pravá chvíle.“ Podívala jsem se mu do očí, aby věděl, že to myslím smrtelně vážně. Neměl na vybranou, musel souhlasit, protože mi to slíbil. Věděla jsem, že to před Edwardem neutajím dlouho, ale musím mít nějaký čas i na to, abych se s tím vypořádala já sama. Abych se opět srovnala s tím, že mi nezbývá mnoho času.

 

Toho večera jsem zalezla hned do pokoje. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Vykoupala jsem se a vlezla si do pyžama. Během toho jsem stačila na stehně najít další dvě nové modřiny zbarvené do červeno-modré a vyvrátit večeři, kterou jsem stejně nesnědla celou. Najednou bylo všechno tak bledé a bez chutě.

 V ruce jsem držela hřeben a česala se stále dokola, dokud jsem neměla vlasy suché. Tohle všechno, chytila jsem se za pramen, bude pryč. Nezůstane mi nic z toho, prolétlo mi hlavou a já cítila slzy v očích. Možná bych plakala i dál, dokud mi nezazvonil mobil.

Za chvíli jsem u tebe, E.

Stálo v sms. Neměla jsem náladu a ani chuť na něj čekat. Lehla jsem si, přidržela si deka až u krku a vyčerpáním usnula. Měla jsem tak unavené oči a celé tělo mě bolelo.

Nevím, za jak dlouho Edward přišel, ale poznala jsem, že je u mě, když mě jeho studené paže objaly. Cítila jsem jeho vůni, jeho tělo na mém a usínalo se mi mnohem líp, ačkoli to byly poslední krásné chvíle s ním.

„Chytni mě a nepouštěj,“ zašeptala jsem před tím, než jsem naplno ztratila vědomí.

 

Následující dva týdny jsem se dokázala chovat tak, jako by se nic nestalo, pomalu ale jistě jsem se s tím smiřovala, ačkoli jsem tomu potají stále nemohla uvěřit. Byla jsem v nemocnici a ihned jsme začali s terapií, po které mi nebylo vůbec dobře. Častěji jsem začala chybět ve škole a Edward si toho začínal všímat. Věděl, že je něco v nepořádku, a tak to na mě vybalil rovnou u mě v pokoji, když jsme leželi na posteli.

Byla jsem unavená a vyčerpaná.

Chytil mou tváři do rukou a omámeně na mě dechl. „Jsi jediný člověk, kterému nevidím do hlavy, jediný člověk, za kterého bych byl schopen položit život, a jediný člověk, na kterém mi opravdu záleží, chci sdílet vše, co je s tebou spojené, ať je to cokoli. Tak mi, prosím, řekni, co se děje, Bello, mám strach a ty mi nic neříkáš.“ Zoufalost, bolest a strach… „Alice se se mnou poslední dobou nebaví, vyhýbá se mi a stejný je to i s Carlislem, co se děje? Mám špatné tušení.“ Nevěděla jsem, jak zareagovat, ale moje tělo udělalo své. Bylo na čase, aby se to dozvěděl. Dřív nebo později by na to stejně přišel.

Na rukou ucítil slzy a to pro něj byl jasný signál, že se doopravdy něco děje. „Je mi t-o tak líto, Edwa-de,“ vykoktala jsem ze sebe. Spustil ruce a přivinul si mě k sobě. Věděl, co potřebuju, a rozhodně mi bylo mnohem lépe, když byl se mnou.

„Řekni mi, co se děje, pověz mi, co tě trápí, Bello,“ prosil. Zvedla jsem pohled k němu a píchlo mě u srdce. Jak dlouho s ním budu moc být? Jak dlouho budu moc cítit jeho doteky a polibky? Na tohle mi nikdo neuměl odpovědět. A ty jeho krásné oči… Ještě před týdnem jsem se rozhodovala nad tím, že bych Edwarda opustila, neboť jsem nechtěla, aby sdílel bolest se mnou, ale tuhle možnost jsem razantně zamítla po tom, co jsem zjistila, že bez něj to už nejsem já.

„Nechtěla jsem, aby ti to Carlisle nebo Alice říkali, chtěla jsem, abys to věděl ode mě,“ polkla jsem tlustý knedlík, „není to zrovna lehké ani pro mě, ani pro nikoho z mého okolí, ale… musím bojovat, Edwarde, musím se o to pokusit.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Když jsme se potkali, neřekla jsem ti všechno,“ pohrávala jsem si s cípem jeho košile, „neřekla jsem ti, že už odmalička trpím leukemií, která se mi teď… vrátila.“ Jakmile jsem mu to dořekla, jeho tělo ztuhlo. Byl to sice studený kámen, který o sobě tvrdil, že duši nemá, ale já moc dobře věděla, že ano.

„Myslíš to vážně?“ Slova vyslovoval tak pomalu, jako by se bál, že po jejich vyřčení se něco stane. „Řekni mi, že to není pravda, řekni mi, že je to jen hloupý žert,“ drtil mé zápěstí, a jakmile jsem sykla bolestí, povolil. Beze slov jsem přikývla. Jeho výraz se změnil. Ztvrdl. „Kolik… kolik času ti zbývá a proč… sakra, proč jsi mi to neřekla dřív? Proč se to dovídám až teď?“ Pokrčila jsem rameny a schoulila se do jeho náruče. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, a když jsem byla s ním, dokázala jsem na to alespoň na chvíli zapomenout.

„Nechtěla jsem, aby trpěl někdo za mě.“ Sklopila jsem pohled ke svým dlaním. „To je důvod, proč jsem byla zezačátku tak zdrženlivá, nebylo to proto, že bych tě nemilovala nebo se styděla, bylo to proto, že jsem tě milovala tak moc, až jsem se bála, abych ti tím neublížila a teď… teď se to stalo.“ Znělo to hrozně.

„Chodím na chemoterapie, ale cítím, že už to dlouho nevydržím, vysiluje mě to a mně ubývá sil.“ Vzala jsem jeho dlaň a prohrábla si jí vlasy. V dlaních mu zůstal chomáč mých kdysi krásných, hnědých vlasů. „Vidíš? Vidíš, co to se mnou dělá?“ Setřela jsem si slzy z tváře. „Pokud nevyjde transplantace buněk, pak už nepodstoupím nic jiného.“ Věděla jsem, že na mně lpí jeho pohled. To místo ukrutně pálilo. „Chci zbytek života trávit s tebou, ať už je dlouhý jakkoli, a chci ho trávit jen já a ty, ne někdo pod vlivem a ty. Nenechám do sebe dopovat prášky, když vím, že to pak nebudu já.“

„Co když se nesežene dárce?“ zeptal se mě rozklepaným hlasem. Políbila jsem ho na rty.

„Pak víš, co následuje.“ Ani jeden z nás nevyřkl to slovo, kterého jsme se oba obávali. Ani jeden z nás totiž nesnesl představu, že by nás to mělo rozdělit. Stále mě držel blízko sebe, jako by se bál, že se mu rozplynu během několika vteřin, a líbal mě do vlasů.

„Nemůžu tomu uvěřit, Bello, já… ksakru, nemůžu to mu uvěřit,“ lamentoval jako smyslů zbavený. Byli jsme dva. „Nechci tě ztratit, hledal jsem tě celý život, musíme bojovat.“ Přesně taková byla i moje reakce, ale už jsem neměla sílu ani na to, abych vysvětlovala něco, co bylo nemožné.

„Já tebe taky ne.“ Uvědomila jsem si, že to jsou pravděpodobně naše společné chvíle. Dohodli jsme se s Carlislem, že se pokusí najít nějakého dárce, který bude mít podobný počet chromozomů, abychom se shodovali, ale nebylo to vůbec lehké a já ztrácela naději.

Jeho postoj povolil. „Ještě tady je jedno řešení…“ Zadíval se mi do očí, které se v tu chvíli změnily na černé. Nejdříve jsem nechápala, co tím myslí, ale když se dotkl dlaní mého hrdla a já cítila splašený tep až v hlavě, došlo mi, co myslí.

Nesmrtelnost…?

Zakroutila jsem hlavou. „Vím, že život nestvůry není o nic lepší, ale já tě neztratím a to je pro mě hlavní, nechci o tebe přijít.“ Představa, že bych byla jako Edward, mě vyděsila. Slyšela jsem, co by obnášelo stát se upírem, věděla jsem, že bych to nebyla já, a hlavně jsem se bála toho, že bych brala život jiným nevinným lidem. Ani Carlisle nebyl dokonalý a to má nejlepší sebeovládání v rodině. Raději zemřu já, než aby umírali jiní.

„Ráda bych s tebou sdílela věčnost,“ stiskla jsem jeho dlaň, „ale nepřeju si, abys mě proměnil.“ Vydechla jsem teplý vzduch, zase se mi začínala motat hlava. „Chci být ve svém těle, chci být svá, Edwarde.“ Nemohla jsem se mu dívat do očí, když v nich byla taková bolest. Bolelo to mnohem víc. Mnohem víc než to, co mě čekalo. „Poslouchej mě,“ chytila jsem se ho, co nejvíce jsem mohla, „nechci, aby kvůli jednomu životu vyprahlo dalších několik desítek. Když bych měla odejít, tak s čistým svědomím.“

„Půjdu za tebou,“ vyhrkl v horlivosti a já se zamračila.

„Zkus a já tě odtamtud vlastnoručně vykopu!“ pronesla jsem naštvaným tónem. Chtěl něco dalšího namítat, ale utnula jsem ho přiložením prstu na rty. Chtěla jsem něco dodat a doříct mu, co ho čeká, jestli si něco udělá, ale můj žaludek se obrátil vzhůru nohama a nebylo protestu. Slezla jsem rychle z postele a utíkala do koupelny s rukou u úst. Nenechal mě samotnou, hned mě držel kolem pasu, abych nespadla.

„Jdi pryč,“ odháněla jsem ho, „tohle nemusíš vidět.“ Držel mi vlasy a hladil mě po tváři.

„Vydržím to, Bello.“ Jeho hlas byl rozhodný, necouvl by, i kdybych se na hlavu stavěla. Tvrdohlavej mezek, k čertu s ním! Předklonila jsem se a vyklopila další část oběda, kterou jsem v sobě mermomocí držela. Držel se a byl velmi statečný.

Otřela jsem si pusu a podívala se na něj. „Teď nebo nikdy… slib mi něco.“

„Bello, já -“

„Dej mi slib!“ zvýšila jsem hlas a neuhnula pohledem. Byl donucen přikývnout, věděl, že bych na něj naléhala, dokud by nesvolil. „Ať už se stane cokoli, ty budeš žít dál, jako jsi to dělal do teď.“ Čekala jsem, že mi odpoví, anebo se se mnou bude hádat, ale on mě překvapil. Vzal si mě do náruče jako miminko, neboť jsem nebyla schopná se udržet na nohou, políbil mě a odnesl do postele.

„Jako do teď, Edwarde,“ zašeptala jsem mu do košile.

 

O dva měsíce později

Vzala jsem si čepici a zapnula mikinu až ke krku. Před dveřmi na mě čekal Edward a pokoušel se usmívat, ale poznala jsem, že úsměv na jeho tváři je čím dál tím menší. Pravděpodobně si uvědomoval, co se mnou ta nemoc dělá. Byla jsem mnohem hubenější, den co den jsem bledla a také se to podepisovalo na mých vlasech a pleti.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě a jemně mě objal kolem pasu. Přikývla jsem. Byl od té doby tak jemný, skoro se mě nedotýkal, jako bych byla křehká jak panenka z porcelánu. Nasedli jsme do auta a jeli rovnou do nemocnice na další vyšetření. Charlie s Renée už tam jeli hodinu přede mnou, že by si prý chtěli promluvit s Carlislem o samotě. Byla jsem radši, alespoň jsem tak mohla trávit více času s Edwardem. Překvapením pro mě bylo, když mohl v jakoukoli hodinu chodit i k nám domů, dokonce i Charlie ho toleroval, a tak se nemusel vkrádat oknem do mého pokoje.

„Usměj se na mě,“ pobídl mě uličnicky. Sice jsem na to neměla ani pomyšlení, ale kvůli němu jsem byla schopná čehokoli. „Pro tebe všechno.“ Natáhla jsem se k němu a políbila ho na rty.

„Mám pro tebe překvapení,“ mrkl na mě, „příští měsíc se koná stužkovaná čtvrtých ročníků a nechci, abys přišla o takovou příležitost, že by ses neprošla v plesových šatech.“ Představa, jak kráčím vedle Edwarda v takovém stavu, se mi vůbec nelíbila. Nemohla jsem se jeho kráse rovnat ani před dvěma měsíci, natož teď.  

Striktně jsem mu jeho překvapení zamítla. „Ani náhodou, nikam nejdu!“ Trhla jsem sebou a zavrtala se více do křesla. Nepřipadalo v úvahu, abych se takhle někde ukazovala. „Vždyť se na mě podívej.“ Začala jsem rozhazovat rukama sobě před obličejem.

„Jsi krásná,“ přerušil můj výbuch.

„Krásná?“ Rozepnula jsem si mikinu a chytila se za ruku. „Krásná? Co je krásného na těch modřinách? Co je krásného na strhaném obličeji? Co je proboha krásného na tom, že mi padají vlasy? Nic, Edwarde, nic!“ Oči jsem měla plné slz, když zastavil auto a podíval se na mě tím svým typicky zmučeným výrazem. A právě díky tomu jsem nechtěla, aby se mnou byl. Nesnesla jsem to utrpení, co z něj čišelo. „Jsem ošklivá, jsem zrůda a nesnaž se mi říkat, že to tak není, když vím, že je!“ Rozbrečela jsem se před ním jako malé dítě. Tíha situace na mě dolehla natolik, že jsem to ze sebe musela vypustit ven.

Pohladil mě po tváři a soucitně mě objal. „Je mi jedno, jestli jsi taková nebo maková, pro mě jsi stále stejně krásná, stále tě miluju stejně, jako kdybych tě viděl poprvé; nebojácnou, odvážnou a upřímnou. Jsi pořád moje Bella.“ Vždy věděl, co mi má říct, a fungovalo to i tentokrát. Milovala jsem ho a to se nikdy nezmění, a byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že se to změní u něj. Jeho stisk zesílil. „Navždy moje Bella, bez ohledu na to, jak vypadáš. Pořád budeš moje krásná princezna.“

A ty můj princ… „Miluju tě,“ vydala jsem ze sebe mezi vzlyky.

Nepustil mě, aniž když jsme dojeli do nemocnice. Stále si mě držel u sebe a tím dával všem najevo, že jsem jenom jeho. Procházeli jsme chodbami nemocnice a do nosu mě udeřila citronová vůně přípravků. Už se mi z toho ani nezvedal žaludek jako dříve, pomalu ale jistě jsem si na to zvykala.

„Zastavíš se se mnou ještě u Carlislea?“ poprosila jsem ho a on bez připomínek přikývl. Viděl ale, že se jen tak tak držím na nohou, a tak si mě vyhoupl do náruče a nesl mě přes celou nemocnici, jako bych nevážila ani kilogram živého masa. Přitulila jsem se k němu, co nejvíce jsem mohla, a schovala si obličej do jeho košile. Byla studená ze vzduchu zvenčí. Přicházela zima… a s ní i Vánoce.

Zastavili jsme se před dveřmi Carlisleovy pracovny. Než ale Edward zaklepal, uslyšela jsem hlasy. Mně dosti známé hlasy. „Dělal jsem, co bylo v mých silách. Volal jsem i do Evropy mému starému příteli, abych zajistil převoz dárce, který by se shodoval s Bellinou krví, ale…“ A v té chvíli jsem věděla, že bylo rozhodnuto. Tady končí veškeré naše snažení. „Nenašel se nikdo, kdo by byl kompatibilní.“

Renée propukla v pláč ve stejnou chvíli, jako jsme vešli do dveří. Všechny pohledy se stočily na mě. Cítila jsem, jak se Edwardovi třesou ruce. Poprosila jsem ho, aby mě položil na zem a jen mě podpíral. Chtěl protestovat, ale nakonec mě poslechl. Podívala jsem se na Carlislea, který z toho všeho byl zdrcený. A nebyl sám.

„To je konec?“ zeptala jsem se. Nepoznávala jsem svůj hlas. Nepoznávala jsem nic z toho, co jsem vyřkla. Jako by to byla jiná osoba a ne já. Nepodíval se mi do očí. Mlčel a sledoval detailní linie svého pracovního stolu. Jako zákon schválnosti se z nebes začaly snášet vločky. Jedna z nich ulpěla na skle a vmžiku, jako by se po ní slehla zem. Začalo vánoční období, moje oblíbené. „Nepůjdu na další chemoterapie,“ řekla jsem rozohodně.

„Jak to myslíš, Bello? Musíš jít,“ skočil mi do řeči Charlie. Ten děs… ten zatracený děs bylo to nejhorší, co mohl člověk u svých milujících vidět.

Udělala jsem jeden krok kupředu a s Edwardovou pomocí jsem došla až k nim. Dotkla jsem se Charlieho tváře a cítila slzy. „Tak, jak slyšíte. Všichni tady vidíme, že jsem dobojovala. Dostala jsem se hodně daleko a prožila jsem ten nejkrásnější život, jaký jsem mohla.“ Další můj pohled patřil Edwardovi, kterému vděčím za to, že jsem dokázala myslet i na něco jiného. „A za to vše vděčím jen vám. Udělali jste toho pro mě dost, víc, než bych si zasloužila, a právě proto mě musíte nechat jít.“

„Bello, pravděpodobně nevnímáš, co říkáš, slyšíš se?“ zeptal se mě Carlisle nevěřícným hlasem.

„Vím, co říkám, uvědomuju si to všechno a já chci prožít poslední krásné chvíle s tím, že to budu já. Já jsem na to připravená, jsem připravená na to odejít. Věřte mi.“ Moje rozhodnutí padlo.

 

Byly to moje poslední chvíle s Edwardem, věděla jsem, že jiná možnost se mi nenaskytne, a ačkoli na mě všichni naléhali, ať si to ještě rozmyslím, měla jsem stále svou. Vždycky jsem věděla, že zemřu, jen jsem nevěděla kdy. Souhlasila jsem s tím, že půjdu s Edwardem na tu stužkovanou, a dokonce jsem souhlasila i s tím, že se nechám nastrojit od Alice.

„Budeš krásná,“ konstatovala s úsměvem, když mě viděla, jak se tvářím na plesové šaty, co jsem měla na posteli. „Snad se ti budou líbit, vybírala jsem je s Edwardem.“ Mrkla na mě. Byly krásné, přesně takové, v jakých jsem si představovala svůj maturitní ples, ale problém byl v tom, abych schovala veškeré ty vpichy a hadičky, co ze mě vykukovaly. Nechtěla jsem, aby na mě koukali i tam. Chtěla jsem být alespoň jednou v životě stejná a zapadnout mezi ně.

V poslední době jsem byla stále citlivější. Nebyl den, kdy bych se nerozbrečela nebo neprojevovala lítost. A teď to nebylo výjimkou. Pohladila jsem lem lesklé sukně a zachytila slzičku v dlani. „Jsou… překrásné,“ vydechla jsem. Nedokázala jsem si představit, jak v tom budu vypadat. Holohlavá dívka s pobledlou pletí a s ošklivým vzhledem.

„Bello,“ vyslovila jméno tak opatrně a přisedla si ke mně na postel, „neplač.“ Pohladila mě po tváři. „Věř, že budeš vypadat krásně, vlastně… mám tady pro tebe ještě jedno překvapení.“ Otřela mi slzy z tváří a na chvíli se vytratila do vedlejšího pokoje, odkud přinesla černý pytel. Nejdříve jsem na ni koukala s přimhouřenýma očima, ale pak jsem viděla, co z pytle tahala, a začala jsem brečet nanovo. Mohla jsem jim tu vyprodukovat oceán.

Přišla ke mně s hnědou parukou téže barvy, jako jsem kdysi měla já. Když jsem se postavila před zrcadlo a podívala se na sebe, nemohla jsem se vynadívat na tu změnu. Vypadala jsem jinak, já… byla jsem zase stejná. Téměř stejná jako před necelým půlrokem. „Odkud jsi to vzala?“ vydala jsem ze sebe překvapeně.

„Věděla jsem, že nebudeš chtít jít, aniž by na tebe všichni koukali. Chápu tě, a proto jsem se podívala na starší fotky, abych zjistila, jaký tvar a barva by ti seděla,“ urovnala mi ofinu, „myslím, že jsem se trefila.“

„Dokonalé,“ špitla jsem potichu.

Po tom, co mě Alice nalíčila, pomohla mi do šatů a upravila poslední detaily, jsem byla schopna sejít dolů, kde na mě čekal Edward. Byla jsem slabá a mlela jsem z posledních sil, ale řekla jsem si, že si tu nemoc dnes připouštět nebudu a budu se snažit užít si to. Po schody čekal vystrojený Edward s květinou. Vypadal krásně. Byl jako obrázek, na který bych se mohla dívat stále dokola. Když jsme scházely po schodech, díval se mě s těma svýma rozzářenýma očima plné lásky, s nádherným úsměvem, z něhož se mi klepaly nohy, a otevřenou náručí, kterou mi byl schopen nabídnout.

„Jsi nádherná,“ sklonil mi poklonu a připevnil mi kytku na ruku. Pohladil mi zápěstí a pomohl mi sejít poslední schod. Hned se před námi objevila Alice s fotoaparátem a začala nás fotit.

„Chci vaši fotku, musím tohle všechno zdokumentovat. Edward poprvé na plese!“ rozkřikovala po celém domě a to by nebyli Cullenovi, aby se nepřišli všichni podívat. Edward si mě chytil kolem pasu a přitiskl se ke mně, co nejvíce to šlo. Políbil mě na čelo a v té chvíli cvakla Alice fotoaparátem. Nerada jsem se fotila, ale věřila jsem, že tohle budou hezké fotky, už jen proto, že na nich bude on.

„Nechám vám je vyvolat.“ Usmívala se jako měsíček na hnoji.

„Děkuju,“ objala jsem ji, „děkuju ti za všechno, Alice.“ Už bylo na čase, abychom se vydali na cestu.

Celou cestu autem mi bylo skvěle, usmívala jsem se a dokázala jsem zapomenout na to, co mě čeká. S Edwardem jsem cítila, že jsem šťastná. Věděla jsem, že on je ten jediný lék, který zabere v jakoukoli dobu. Zakázala jsem si brečet, zakázala jsem si litovat se, a tak jsem jen popotáhla a stiskla jeho dlaň.

„Opravdu ti to moc sluší,“ sklonil mi opětovně poklonu a já se začervenala. To bylo snad poprvé za poslední měsíce, kdy jsem cítila horkost ve tvářích.

„Tobě taky,“ zašeptala jsem s vděčností.

 

Prošli jsme pod římsou květin a na mou hlavu dopadaly okvětní plátky šeříku. Do nosu se mi drala okolní vůně levné kolínské a mnohých parfému, na sobě a na důvodu mého bytí tkvěly pohledy zvědavých spolužáků a na svých pažích jsem cítil těžko postřehnutelnou váhu drobného tělíčka. Podpíral jsem ji svou a tiskl ji k sobě, abych měl pocit, že je stále se mnou.

Když jsme se společně zastavili před Erikem, který nás blýsknul fotoaparátem, usmál jsem se do objektu a najednou jsem cítil ten slastný nával štěstí, kdy máte vše, po čem toužíte. A hlavním důvodem toho všeho byla právě ona. Opřela se o mé rameno a tlak její maličké ruky se ocitl na mé hrudi.

„Držím tě,“ šeptl jsem sotva slyšitelně k jejímu oušku. Bella nepatrně přikývla a ještě jednou se ujistila, že ji podpírám. Byl to nepopsatelná pocit vědět, že nezbývá dlouho a přijdu o ni. Nikdy jsem netoužil po tom, aby byl někdo jako já – stvoření, co zatvrdne v jedné póze, v jednom nudném životě a v jedné etapě -, ale nedokázala jsem si představit, že bych tady mohl být bez ní.

„Na co myslíš?“ zeptala se mě zvědavě a zvedla ke mně pohled. Ach, ty její krásné oči, pomyslel jsem si, tak moc mi budou chybět. Miluju chvíle, kdy se do nich mohu dívat a užívat si jejich nekonečnou krásu, které se nikdy nemohu nabažit.

Pohladil jsem ji po tváři. „Na tebe,“ polichotil jsem jí, „na to, jak jsi krásná, když se usmíváš.“ Jako na povel se jí koutky roztáhly každý do jiné strany a mě zabolelo u toho zatraceného, mrtvého srdce. Proč to nemůžu být radši já?

„Edwarde?“ špitla. Provrtával jsem ji svým pohledem a shledal jsem na jejích tvářích roztomilý ruměnec. „Ráda bych šla na terasu, trochu volného vzduchu bych uvítala,“ přiznala zahanbeně a já jí samozřejmě rád vyhověl. Vyšli jsme na terasu zdobenou kvítím a zamířili rovnou k zdobenému altánku, jehož sloupy vypadaly ještě z antické doby. Kolem nich se pnuly větve břečťanu a vně tančily páry.

Zpozoroval jsem, že jí není úplně nejlíp. „Nechceš jet domů? Není ti špatně?“ zeptal jsem se, musel jsem se ovládat, abych nebyl moc horlivý. Zakroutila hlavou a chytila se mě za ruku. Došli jsme na místo, kde bylo osvícené jen místo na tanec. Mlčky jsem ji pozoroval, když pomalu kráčela vedle mě. Byla tak slabá a tak droboučká.

Pomohl jsem Belle vystoupat tři schůdky a samovolně se mé paže omotaly kolem jejích zad. Střelila po mně pohledem, ve kterém byl strach, překvapení a hlavně překypující láska s něhou.

„Smím tě poprosit o tanec?“ Díval jsem se jí stále do očí a snažil se zachytit každou změnu jejího výrazu. Musel jsem si vystačit alespoň s tímhle, když ne s jejími myšlenkami, které mi nebyly k dispozici. Byla na rozpacích. Pootevřela rty a nevyšla z nich ani hláska. Pak je znovu zavřela a zhluboka se nadechla.

„Neumím tančit,“ vyšlo z ní. Pro sebe jsem se usmál a přitáhl si ji k sobě. Snažila se pomoc, stále sebou šila, aby mezi námi byla nějaká škvírka vzduchu, ale nenechal jsem ji. Naše těla jsem spojil k sobě, jako bychom byli jeden. Cítil jsem každý její záchvěv, přerývaný dech a také splašené srdce kolibříka. Vysadil jsem si ji tak vysoko, až naše rty byly skoro ve stejné úrovni. Její tváře opět zčervenaly.

„Vidíš, tančíš,“ povzbudil jsem ji. Nepatně povytáhla koutky, ale stále se hlídala, aby náhodou nešlápla vedle. Mohl jsem mezi námi vytvořit odstup, jen ji podpírat a vést ji, naučit ji tančit, ale já nechtěl. Chtěl jsem ji držet v náruči jako malé dítě, tančit s ní, hýčkat ji a slýchat její přerývaný dech, který pro mě mnoho znamenal. Otáčel jsem se s ní v kole, ukazoval jí celý altánek z různých pohledů úhlů, usmíval se na ni, až jsme stanuli vprostřed. Přesně v začarovaném kruhu.

A pak jsem si to uvědomil… byl bych opravdu natolik sobecký, abych jí sebral tohle všechno? Její srdce, její krásné rty, její typicky červenající se tváře. Měl bych na to sílu, abych jí to odepřel? A nebral jsem v potaz, že dříve nebo později by o tohle přišla.

Neuměl jsem si na to odpovědět. Ale zároveň jsem věděl, že si nepřeju ani její smrt.

 

Odvezl jsem ji domů těsně před půlnocí. Byla unavená, a ačkoli trvala na tom, že by ještě vydržela, viděl jsem, jak se sotva držela na nohou. V náruči jsem ji donesl do jejího pokoje, kde jsem jí pomohl ze šatů a přikryl ji dekou. Spala jako neviňátko a stejně tak i vypadala; čistotné stvoření, které trpí za hříchy jiných.

 Charlie s Renée se rozhodli, že Bellu vezmou domů a nenechají ji v nemocnici. Oba moc dobře věděli, že to jsou poslední chvíle, kdy můžou být se svou dcerou, a tak ji se souhlasem doktora vzali domů.

Sundal jsem jí i paruku a díval se na ni ve světle měsíce. Kdybych nebyl kámen, co neuroní ani slzy, zkolaboval bych tady. Musel jsem se držet ze všech sil, abych jí byl oporou, ale už mi docházely síly a já nevěděl, jestli budu natolik silný, abych vydržel do konce. Sklonil jsem se nad ní, abych ji políbil, ale zarazil jsem se, když nás dělilo jen pár centimetrů. Zasekl jsem se blízko jejího krku… cítil jsem ji, cítil jsem krev a cítil jsem tlukot jejího srdce. Mohl jsem to udělat, během okamžiku jsem ji mohl proměnit a doufat, že vše proběhne tak, jak by mělo, ale vzpomínka na to, jak se Bella tvářila, když jsem jí to nabídl, mě utvrdila v tom, že by mě po zbytek života nenáviděla.

Políbil jsem ji na krk a odtáhl se. Ve stejnou chvíli se dotkla mé ruky.

„Edwarde,“ vydechla. Unavená mimické svaly přesto vypustily jeden z dalších mnoha krásných úsměvů na svět. Neodolal jsem. Přilehl jsem si k ní a natiskl ji na sebe, abych cítil celou její váhu. „Děkuji ti za dnešní večer, byl krásný,“ špitla rozklepaným hlasem a položila mi hlavu na hruď. Strávený čas s n í byl krásný a nic ani nikdo se jí nevyrovnal. „Dneska jsem se po dlouhé době zase cítila šťastná,“ svěřila se mi.

„Neděkuj mi, to já děkuji tobě.“ Střetl jsem se s jejím pohledem. „Děkuji ti za to, že jsi a že jsi mi dovolila, abych byl tvou součástí a ty mou.“ Chytil jsem ji za ruku a přiložil si ji ke svému již nebijícímu srdci. „Moje srdce nebije, ale kdyby mohlo, samou láskou k tobě by se zbláznilo. Dnešním dnem jsi mi dala něco, co někdo nepozná za celý život; dovolila jsi mi, abych se do tebe podruhé zamiloval.“ Po tváři jí stekla slza. Polibkem jsem je setřel. „Miluju tě, Bello, miluju a to se nikdy nezmění.“

Měl jsem odejít a nechat ji v klidu, ale já nemohl. Byl jsem natolik sobecký, že jsem jí sebral veškerý čas, který měla. Chtěl jsem být s ní a držet ji v náruči i v ten poslední moment, kdy na tomhle světě vydechne. „Počkám tam na tebe, budu tě tam po celou dobu vyhlížet.“

 

 

„Toho večera Bella zemřela. Zemřela s úsměvem na tváři v mé náruči. Držel jsem ji celou noc a snažil se vštípit si do paměti všechny momenty a pocity, které jsem zažil, když jsem byl s ní.“ Malá Katie si promnula bradička a zavrtěla se Emmettovi na klíně. Chtěla něco namítnout, ale přerušil jsem ji. „Od té doby na nebi svítí hvězda, která čtyřiadvacátého prosince zasvítí a dá tak najevo, že tady na nás dole stále myslí.“

„A ty ji vidíš taky?“ zeptala se zvědavě. Všichni se v místnosti pousmáli.

„To víš, že jo, ona je se mnou stále, i když se jí nemůžu dotýkat,“ natáhl jsem se k malé Katie, „ona je totiž stále tady.“ Dotkl jsem se její maličké hrudě, kde bilo splašené srdíčko. Katie se zamračila, až se jí objevila malá vráska na čele.

„Copak, mladá slečno?“ zeptal jsem se jí zvědavě a vzal si ji k sobě. Ode dveří na nás koukala Mary a usmívala se na naši dceru. Ten její typický úsměv, díky kterému jsem byl schopen znovu něco cítit.

„Víš,“ poškrábala se ve vlasech, „dívala jsem se na tu fotku, vypadáš tam šťastně a ona taky,“ její hlas se ztišil, „miloval jsi ji víc jak maminku?“ kuňkla. Uhladil jsem jí neposedný pramen za ucho a políbil ji na tvář.

„Zlatíčko, takhle se to porovnávat nedá. Bella byla mojí první láskou, miloval jsem ji a miluju pořád, ale tvoje maminka mi dala tebe, a to je zas jiný druh lásky,“ vysvětloval jsem jí, jak nejjednodušeji jsem uměl. Po chvilce tápání se jí na tváři objevil úsměv od ucha k uchu a pevně mě objala.

„Bella na nás všechny určitě myslí a dává na nás pozor jako anděl rodiny,“ sdělila mi s úsměvem na tváři a já jen prkenně přikyvoval. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mohla být pětiletá holčička tak chytrá, ale jen Bůh ví, jak jsou upíří geny splašené.

„Tak,“ tleskl Emmett s dlaněmi, „konec pohádek, je na čase, aby sis rozbalila dárky.“ Katie zavýskala radostí a seskočila mi z klína. Všichni společně utíkali do vedlejší místnosti, kde byl stromeček s dárky. Já jsem ještě nějakou dobu seděl v křesle a díval se na naši fotografii; to byl ten moment, kdy nás Alice fotila, než jsme šli na stužkovanou. Pamatovala jsem si každý moment s ní i ten, kdy mi řekla, že na mě počká. Skoro, jako by to bylo včera.

„Jsi úžasný otec,“ vyrušila mě z mého vyjímání Mary a přisedla si ke mně. Položil jsem fotografii na krb a objal ji. „Bella je na tebe určitě pyšná.“

„A ty skvělá matka,“ oplatil jsem jí lichotku, „a vím, díky ní jsem dostal druhou šanci, z níž vzešla Katie, a za to jí vděčím nejvíc a samozřejmě i tobě.“ Políbil jsem ji. Společně jsme se zadívali z okna, kde nad námi svítila hvězda.

Brzy se sejdeme, Bello…

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance od KacenQaCullen:

 1 2   Další »
11. JanicQa
26.02.2014 [20:17]

Daja: Nemyslíš, že je úplně jedno jestli je to nesmysl nebo ne? A i kdyby byl, myslíš že existence upírů není nesmysl? Hmm? Myslím teda že o dost větší. Tak se vzpamatuj, je to krásná povídka. Emoticon

10. kiki1
04.02.2013 [22:15]

kiki1 Emoticon Emoticon Emoticon Nádherná povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.01.2013 [16:05]

KacenQaCullenKasi: Ahoj, neviděla jsem, ale mile ráda se na to podívám. Emoticon

8. kasi
09.01.2013 [20:52]

kasiNedívala ses náhodou na "Je to i můj život" ?? Protože je to dost podobné... Emoticon Emoticon ale jinak hezké.. Emoticon Emoticon

09.01.2013 [20:13]

můj ty bože já tady tak strašně moc pláču Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
dlouho už mě nic nedostalo tolik jako tato povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Daja
06.01.2013 [16:31]

Bylo to opravdu hnusné a otřesné. Autorka by si měla uvědomit, že to taky může číst někdo z lékařské fakulty. Tohle celé je naprostá hovadina. Opravdu k smíchu. Emoticon

03.01.2013 [17:05]

AdeladeSmutný :(

03.01.2013 [14:08]

ada1987 Emoticon Emoticon

03.01.2013 [12:43]

WanderBolo to krásne, vôbec sa nečudujem, že si sa umiestnila tam, kde si sa umiestnila! Bella mi tým, ako sa nechcela premeniť pripomenula Elenu z TVD. No podľa mňa jej voľba bola... Ja neviem, keby som ja zomierala, chopila by som sa každej šance, ktorá by sa naskytla, aby som mohla ostať s ľuďmi ktorých milujem, aby som mohla žiť. No Bella sa rozhodla inak... Je to také rozporuplné. Emoticon Pekné je, že sa Edward z toho ako tak dostal, ale príde mi, že ostal nažive len kvôli tej svojej dcérke a že Helen miluje tiež len kvôli nej. Vlastne to aj sám povedal. Bella je Bella no... A to ostatné... bolo to tak krásne smutné... nemám slov. Emoticon Ešte raz gratulujem! Emoticon Emoticon Emoticon

03.01.2013 [10:34]

mmonikNevím, co říct.... Emoticon Bylo to krásné ale opravdu smutné Emoticon Emoticon
Ale tleskám ti za tvůu výkon a gratuluji k umístění Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!