Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Další stránka v knize od VerCullen

The Host


Další stránka v knize od VerCullenPoviedka Další stránka v knize od VerCullen sa umiestnila na 22. mieste.

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 


 VerCullen - Další stránka v knize

Nehybně jsem koukala na náhrobek, který jako kdyby zářil. Snažila jsem se hnout, ale nešlo to. Pohled mi uvázl na těch písmenech, jenž ho zdobila, a ačkoli jsem se pokoušela namluvit si, že se jedná pouze o slova, jaká jsou každá jiná, stále se mi před očima jevil obraz mého dědečka. Dědečka, který tu už týden není. Ten nekonečný týden trápení, ronění slz a zármutku...

Aniž bych si uvědomila, že jsem se silou vůle rozešla, klekla jsem si před náhrobní desku a v kapse kabátu začala lovit sirky. Jelikož se mi třáslo celé tělo, nebylo zrovna jednoduché škrtnout zápalkou o krabičku a následně ji otřít o knot svíčky.

Když se konečně na knotu objevil plamínek, který mi mírně zahřál od mrazu zarudlé prsty, musela jsem se smutně pousmát. Dokud jakýkoliv oheň na světě bude plápolat, tak já na dědečka nezapomenu. Ať bude jakkoliv vzdálený – mně bude nenávratně blízký.

Položila jsem svíčku, dala na ni kryt, zvedla jsem se a pomaličku odešla na místo, kde jsem ještě před chvílí postávala, a se vzpomínkami na dědečka začala přemýšlet nad tím, co podniknu dál. Asi – jako vždy – zajdu do nedaleké kavárničky na čaj. A pak se uvidí.

Objala hrudník a ruku v ruce s vědomím, že mě dědeček z nebe pozoruje, jsem prošla kolem přilehlých hrobů, až jsem se ocitla u vstupní branky.

Při otvírání zavrzala a já se těsně předtím, než jsem ji zavřela, ohlédla na stopy v tenké sněhové přikrývce. Ne všechny patřily mně. I dva dny před Štědrým dnem si lidé našli čas na návštěvu svých blízkých, co už bohužel nemohou být s nimi. To je milé.

Nasedla jsem do svého zeleného fiatu, přetáhla přes sebe pás a nastartovala. V autě to vonělo teplem, bylo fajn schovat se před tou zimou. Jak říkával dědeček: Teplo pocítí každý, ale pochopí jen ten, kdo pocítil zimu.

***

Kabát a šálu jsem si odložila na židličku vedle sebe a bez toho, abych se mrkla do jídelního lístku, jsem houkla na číšnici. Zrovna stála pět stolů ode mě, viděla jsem jí zezadu. Řešila něco s prostorově náročnou paní, které po pravici seděli dva malí chlapci, nejspíš dvojčata, z čehož jeden patlal na hlavu želé tomu druhému.

„Tak dobře, nepochybně, jistě, tak, jak si přejete,“ zakončila špetku nevrle debatu ta servírka a s tácem přeplněným nejrůznějšími dobrotami přecupitala mezi stoly, čímž na sebe strhla vlnu pozornosti. Přece jen – ne každá servírka chodí v deseticentimetrových podpatcích a k tomu se klidně nepohodne se zákaznicí. I když já vlastně nevím, o co mezi nimi šlo, možná v právu byla ta slečna.

Rozhlédla jsem se po místnosti a doufala, že mi tváře ostatních něco málo prozradí. Nic. Ale přece jen mě něco, respektive někdo, zaujal. Trochu jsem se předklonila, abych tomu dotyčnému lépe viděla do obličeje. Bronzově zbarvené vlasy měl rozcuchané, oblečený byl v tmavě modrých džínech a bílém triku, které mu ladilo s černou košilí. O něčem rozmlouval s hnědovlasou ženou menší postavy, tu jsem tady vídávala docela často. Koneckonců – párkrát mě obsluhovala, prý ji to tu patří.

„Omlouvám se za dlouhé čekání, vyskytl se drobný problém. Co si dáte?“ jala se slova servírka, která se zničehonic ukázala přede mnou, čímž pádem se mi postavila do výhledu na toho muže. Dopsala si něco do notýsku, co držela v ruce, a mile se na mě usmála. Z toho úsměvu se stal velký úsměv a z něho si koutky úst vyzvedla tam, kam to dokáže snad jen ona – proti tomu se dal můj výraz potom, co jsem zjistila s kým mluvím, přirovnat spíš k úšklebku.

„Bello?“ zeptala se nevěřícně a jako na povel si sedla proti mně. „Já jsem tak šťastná, že tě zas vidím!“ oznámila mi Jessica a z jejích rtů se vydralo tiché zasmání.

„Jo, já taky.“ Snaha o stejně veselý tón by se tu zpozorovat dala, ale...

„Proč jsi neletěla do Itálie s námi? Mým rodičům bys nevadila. I brácha si přibral kámoše, takže...“

„Stop,“ zastavila jsem ji. Tahle témata nemám moc v lásce. „Nemám peníze – proto.“

„Ehm,“ šeptla Jess a na moment se odmlčela, při čemž si skousla spodní ret. „Bello, promiň. Já-já, prostě se... Bello, fakt mě to mrzí,“ započala vodopád omluv – naprosto nepotřebný.

„V klidu,“ máchla jsem nad tím rukou, „akorát jsi mi zase připomněla, že moje matka umřela při porodu a můj otec je perverzní alkoholik. Já se s tím naučila žít. Vychoval mě děda a ten mi ukázal, že je potřeba radovat se z maličkostí, poněvadž i ty mají obrovský význam. Díky tomu se ze mě stala silná osoba,“ objasnila jsem jí skutečnost, jenž už delší dobu znala. „Mě na kolena jen tak něco nesrazí, tvoje poznámka už vůbec ne.“

„Aha,“ pípla nesměle a oči zaměřila na náš stůl. „Mně by se to dotklo,“ cekla a opět se na mě koukla. „Tak jsem myslela, že i tebe.“

„Ne. Fakt to neřeš. Mně spíš teď trápí smrt dědy,“ přiznala jsem, loket si opřela o stůl a dlaní si podepřela hlavu.

„Když jsme si volaly přes Skype, tak jsi vypadala dost zničená. Mě to mrzí. Ale dožil se krásného věku.“

Zde odpočívá  Liam Jason Swan.

* 4. září 1926

† 17. prosince 2012

Vzpomínají přátelé a vnučka s rodinou...

Zas ten náhrobek...

Prosím, já tohle vidět nechci. Trhavě jsem se nadechla a pevně si chytla okraj rukávu. Tohle zvládnu, tohle musím zvládnout.

 „Jo, to dožil. Už jsem se z toho docela oklepala, ale pořád mě to mrzí. Každý den chodím na hřbitov,“ řekla jsem rychle, aby na mě za žádnou cenu nebyla vidět známka smutku, známka toho, jak moc se na mě dědečkova smrt podepsala. Jess by si dělala starosti a pro mě by nebylo nejpříjemnější brečet v kavárně.

„Někdy tam můžeme jít spolu, je mi líto, že jsem mu nebyla na pohřbu. Chtěla bych se rozloučit. A ty se, Bello, drž. Jsi statečná,“ vyzvedla mě. „Navíc...“

„Změníme téma,“ navrhla jsem. „Jak jsi se sem vůbec dostala? Od kdy pracuješ?“ vyzvídala jsem. Už jsem nevěděla kudy kam.

„Budou to dva dny. V Itálii měl taťka řeči, že si nevážím peněz. Prý si mám zkusit, jaké to je vydělávat...“

„Já spěchám!“ ozvalo se náhle od nějakého stolu. Jess otráveně vstala a přispěchala k té ženě, která ji volala. Byla to ta s těmi caparty.

„No co zas?“ pronesla s výrazem spratka a čekala, až ji ta dáma seřve. Mírně jsem se pousmála. Typická Jessica. Už i ve školce se takhle chovala.

Se zájmem jsem sledovala šarvátku těch dvou, při čemž jsem si opět všimla toho muže s vrabčím hnízdem, kterého ta potyčka zajímala stejně jako mě. Všichni to vlastně vášnivě sledovali, jen ta majitelka sedící po boku již zmíněného kluka se netvářila nijak vesele.

 

Potom, co mi doba čekání na personál přidala už jako neúnosná, jsem se oblékla a vyrazila pryč. Když jsem procházela po cestičce vedoucí kolem restaurace, nemohla jsem se ubránit svému pocitu, že Jessica tam stále válčí s tou ženskou, a tak jsem se ohlédla a podívala se do okna, ve kterém zrovna byl on, čímž se mi podařilo ukrást jeden jeho pohled. Pohled, jenž se přespříliš nelišil od toho mého. Ta žalost a zármutek. Ta beznaděj a ztráta.

Zůstala jsem tam na něho zírat, a ačkoliv on sledoval to místo, kde jsem setrvávala, toho, že tam jsem, si všimnul až asi o pět sekund později. Zatřásl hlavou a vnímaní zaměřil na zem. Nechápavě jsem se nad tím zamračila a pokračovala dál – až k mému autu.

Nastartovala jsem a prostě někam jela. Neměla jsem náladu zavřít se doma; moc mi to tam připomínalo dědečka. Bez něho to tam bylo prázdné. A zároveň jsem neměla náladu navštívit tátu. Určitě není doma; někde pije.

Chtě nechtě odhalila jsem samu sebe se na hřbitově. Vždycky mě to tam táhlo – přinejmenším od té doby, co umřel dědeček – a teď jsem pocítila neuvěřitelnou touhu se tam zas poukázat. Ta nostalgie nešla vydržet.

Zatímco jsem procházela mezi hroby, snažila jsem se najít tu správnou uličku. Poté, co jsem do ní zahnula, jsem spatřila nějakého kluka, který stál před hrobem dědy. Mohlo mu být maximálně dvacet, asi těžko to tedy byl jeho kamarád. Tak vandal? Tenhle hřbitov tím v minulosti docela trpěl.

Přidala jsem do kroku, a i když jsem nevěděla, co řeknu, měla jsem povinnost si toho mladíka proklepnout.

Stála jsem už skoro u něho. Ohlédnul se a mě po páteři protančila vlna nejistoty. Byl to ten z kavárny.

„Ehm,“ vydal ze sebe a zarmouceně se zatvářil, „ty jsi Liamova vnučka, že ano?“ zeptal se. Hm, přiznávám, nevypadám na třicet, ale vykání je slušnost. No, nevadí.

„Ano, to jsem. A ty jsi?“

„Jeho kamarád.“

Ruce jsem si zkřížila na prsou a zašklebila se – nechtěla jsem, ale stalo se to. „Kamarád?“ zopakovala jsem ne příliš přátelským tónem.

„Chodili jsme spolu na ryby, občas na houby, a tak. Zmiňoval se mi o tobě. Bella se jmenuješ.“ Neptal se – on oznamoval. Asi chápal, že mi přišlo trochu podivné, že se mladý kluk baví se starým mužem, a tak se jsem se chtěla ujistit, zda nemá nějaké postranní úmysly.

„Jo,“ odsouhlasila jsem mu a povolila svaly v obličeji, abych nasadila nějaký normálnější výraz. Dala jsem si ruce do kapes a opět ucítila, že mě štípe v očích. Pohled na náhrobek někoho blízkého, někoho, na kom mi záleželo, někoho, kdo mi pomohl na nohy, když jsem upadla, někoho, kdo se mnou chodil do školky, někoho, kdo vždy věděl, co má říct, je hrozný. Neumím si představit nic horšího...

 

„Bello, už je ti deset let. To jsi velká holka!“ zajásal dědeček a dal mi pusu na čelo, při čemž mi podal růžovou krabičku ovázanou barevnou stužkou.

„Dědo, co je v tom?“ zajímala jsem se a u ucha si zahrkala s tím dárečkem.

„Otevři si to. Já jsem moc líný na mluvení,“ zasmál se, chytil mě v podpaždí a sundal z klína. Sedla jsem si na křeslo, které okupoval dědeček, a zuby, nehty se dostávala do dárku. Dědeček za tu dobu, co jsem bojovala se stužkou, stihl prohrábnout oheň v krbu a přinést z kuchyňky do našeho skromného obýváku dort s jahodovou polevou.

„Ty to ještě nemáš?“ zděsil se a natáhl se pro krabičku, aby mi pomohl.

„Já sama,“ vyplázla jsem jazyk. „Povídal jsi cosi o tom, že jsem už dospělá...“

„Velká,“ opravil mě.

„Máš fuk,“ odsekla jsem mu a usmála se. „Už to mám!“ vykřikla jsem vítězoslavně, ač by mě děda slyšel, i kdybych jen zašeptala; seděl vedle mě a přímo skenoval každý pohyb mými neohrabanými prsty.

Otevřela jsem krabičku od čaje, která předtím byla pečlivě zabalená do balícího papíru, jenž se nyní už jen válel po zemi, a nezbývalo mi nic jiného, než žasnout. „Páni,“ vydechla jsem zbožně. „Dědo, děkuju!“ vykřikla jsem a vlepila mu rychlou pusu na líc. Skočila jsem z křesílka na koberec a pelášila se podívat do zrcadla v koupelně. Hezčí řetízek jsem nikdy neviděla.

„Jsem rád, že se ti líbí. Měl jsem dilema, netušil jsem, co by sis přála, ale řetízek by udělal radost snad každé slečně,“ oznámil, když se objevil ve dveřích.

„To jo,“ přitakala jsem mu. „To je stříbro?“ optala jsem se, ačkoliv jsem svou pozornost věnovala jen odrazu v zrcadle.

„Ne. Bílé zlato.“

„Aha.“ Bylo to nádherný. Ten řetízek vypadal skutečně jako řetěz – akorát byl tenký. Přívěsek byl ve tvaru čtyřlístku.

„Čtyřlístek? Jako abych měla štěstí?“ optala jsem se znovu, stále věnujíc pozornost zrcadlu.

„Přesně tak. V obchodě jsem viděl i jablíčko a srdíčko, ale čtyřlístek se mi líbil nejvíc – štěstí se totiž nejvíc potřebuje.“

„Já štěstí mám – s tebou rozhodně ano, dědečku,“ plácla jsem první, co mě napadlo. Nemohla jsem se na sebe vynadívat, a to přitom nejsem povrchní. Jenom se mi prostě líbilo, jak mi ten šperk hezky ladí s vlasy.

„Ale já tu nebudu napořád,“ povzdechl si. Ani jsem moc nevnímala, o čem mluví.

„Asi ne, ale já tě budu napořád milovat, jsi nejlepší dědeček na světě,“ vychválila jsem ho až ke hvězdám, stále vnímajíc jen  odraz v zrcadle.

Děda se zasmál. „Já ti nechám soukromí. Potom přijď, dáme si dort.“

„Jo, mňam. A díky.“

 

...než je odchod milované osoby. Zašmátrala jsem v kapse a vyndala z ní svoje štěstíčko. Už se začínalo stmívat, tak jsem se na něho chtěla podívat, jezdit v noci jsem se vždycky bála.

„Bílé zlato, že?“ uslyšela jsem za svou maličkostí. Ohlédla jsem se a těsně za svým ramenem spatřila toho týpka. Pravděpodobně jsem musela oplývat vykřičníky okolo hlavy, aspoň tomu tedy odpovídal jeho výraz a příští reakce.

„Omlouvám se. Jen mě ten řetízek zaujal, byl jsem u toho, když ho Liam vybíral.“

„Ou, ah-aha. Vy jste se znali už od tvého dětství?“ zazmatkovala jsem.

„Dětství?“ zarazil se, ale vzápětí nejistě usmál. „Ne, no, vlastně ano. Dá se to říct.“ A právě v tom okamžiku se naše pohledy skutečně střetly. „Jmenuji se Edward,“ podal mi ruku a já ji přijala.

„Bella, to víš.“

„Bello,“ oslovil mě, odklonil hlavu a nadechl se, jako kdyby se připravoval na soutěž v umění komunikace, „já tě obdivuju,“ vydechl směrem ke mně.

„Co?“ nechápala jsem.

„Zvládáš to dobře. Já jsem se o Liamově smrti dozvěděl až teď, protože jsem byl pár dní mimo město. Bez mobilu,“ upřesnil. „Když mi o tom mamka pověděla, myslel jsem, že... se zblázním. Popadl jsem nejrychlejší auto, co máme, a bez toho, abych se rozhlédl nalevo, napravo, jsem šlápnul na plyn. Po telefonu jsem se pak dozvěděl, že ty jsi jeho vnučka.“ Mluvil nesmírně otevřeně. Jako kdybychom byli sourozenci. A to jsme se znali sotva čtvrt hodiny.

„A on je takřka jediná osoba, kterou jsem měla,“ připustila jsem, ačkoliv jsem se za to nanosekundu potom zaklela. Děda mi vykládal o tom, že... Ale vždyť já už jsem dospělá. I když to nic nemění na tom, že dědeček měl ve všem pravdu. Vůbec bych s Edwardem neměla mluvit, ne o tomhle. Ne o tak osobní věci.

„V tom případě to máš ještě těžší, než jsem si myslel. Ale to akorát znamená, že moje uznání k tobě stouplo.“

„Pověz mi, byli jste s dědou velcí kamarádi?“

„Jo, docela jo. Věděl o mně věci, které jiní nevěděli,“ uchechtl se. „Pokud budeš chtít někdy pomoc, klidně se na mě obrať,“ přeladil na jinou notu, což mě doopravdy překvapilo.  

„Vážně?“ vyvalila jsem oči.

„Vážně. Kdyby sis chtěla někdy popovídat, najdeš mě tam v kavárně. Neber to jako vnucování, jen nabídku,“ objasnil mi.

„Dobře, ehm, díky.“ Netušila jsem, jak se mám zatvářit. Bylo to od něho milé, ale taky trochu nepatřičné. Na druhou stranu – já byla vnučka jeho kamaráda.

„Tak já už asi půjdu,“ sdělil mi. „Chci si někde zůstat... se svými myšlenkami,“ objasnil a otočil se na patě. „Nashledanou, Bello!“ houkl na mě přes rameno a potom váhavým krokem zmizel za stromy.

„Ahoj,“ špitla jsem, avšak nemohl to slyšet. Otočila jsem se k hrobu dědečka a usmála se. Jednou z věcí, kterou mi připomněl, že na konci každého tunelu zřím světlo, byla věta, jenž mi řekl, když můj nejlepší, teprve patnáctiletý, kamarád zemřel na rakovinu: „Smrt je jako  obrácení listu v knize. O některých postavách už možná na další straně nepadne ani řádek. Ale nové se objeví...“ Měl pravdu... ? Jistě. Měl. Můj dědeček ji měl bez přestání... 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Další stránka v knize od VerCullen:

 1
03.01.2013 [15:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!