Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Chytač Slz od Puntik

24.12.2010 (14:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1595×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Puntik

Chytač Slz

Byla to mladá, překrásná dívka. Měla temné oči a nad honím rtem v tváři černou pihu. Vzpomínáte si ještě na kouzelné příběhy? Kolik bylo vám, když jste přestali věřit, že se něco takového může stát? Deset, dvanáct? Nebo snad osm? Opravdu jste přestali věřit tak brzo? A nepřijde vám to jako škoda? Není vám to líto? Závidím těm malým. Víte, takovým těm, kteří vám vždycky řeknou pravdu, kteří nikdy nelžou, protože lež ještě neumí použít, kteří dokonale ovládají upřímnost a přitom vidí ve světě věci, které v něm nejsou. Draky, čaroděje. A oni jim věří.

Takže kdo vlastně má pravdu? My? Dospělí, kteří se naučili lhát, žijí ve svém světě a odmítají ty ostatní, protože vyrostli a někdo jim řekl, že takovéhle věci už do jejich světa nepatří? Nebo ti malí, ti, co vidí svět čistěji než my, protože si nestihli udělat názory, nikdo je nestihl naučit předsudky? Myslíte, že ti nemají pravdu?

Ať chcete nebo ne, tahle dívka ji měla. Seděla u okna a dívala se na hvězdy, které nemohla vidět. Ne proto, že by padal sníh, ale proto, že byla slepá.

Je dvacátého třetího prosince. A Bobbie čeká. Ona má totiž problém. A kdo ho nemá, že? Jenže jí něco tíží a je to těžší, než kamení, těžší, než to, co je nejtěžší pro vás. Potřebujete opravdu vědět, co ji trápí? Bylo by to zajímavé, ale nemusíme znát všechno. Nejvíce nás přece přitahují ti, co mají tajemství, tak jí je nechme. Řeknu vám jen, že jestli máte nějaký smutek, nejste na něj sami. Možná to tak vypadá a nakonec to není pravda. Někdy je s vámi někdo, kdo není vidět.

Bobbie milovala svět, protože ho neviděla, protože byl jedno velké tajemství. Nikdy neviděla déšť, jenom ho slyšela a představovala si, jak vypadá. Tak to bylo se vším. Posledních několik desítek večerů ji chodil navštěvovat mladý muž. Představil se jako Edward, sedal si na postel a díval se, zatímco ona jenom poslouchala. Něco jí o sobě ale neřekl. Neřekl jí, kdo je. Já to vím. Řeknu vám to, ale nechci použít to slovo, kterým se jeho bytí nazývá.

Když se narodil, byl člověk. Dokonce vyrůstal jako člověk. Pak se ale stala malá nehoda. Bylo mu sedmnáct, když ho našel jeho nynější „otec“. A když z něj udělal to, čím je. Je tvorem, který potřebuje k životu krev.  A nikdy nezestárne. Už navždycky bude vypadat stejně.

Ale tohle jí neřekl. Pověděl jí, že má nevlastní bratry, ale neřekl, že jsou jako on. Pověděl jí, že má nevlastní sestry, ale neřekl, že jsou jako on. Řekl, že má nevlastní matku a otce, ale neřekl, že jsou jako on.

Jeho on ho totiž nejvíc tížilo. Vždyť už Bobbie dávno miloval, ale proto jí to neřekl. Styděl se za to, jako by se styděl čert, že se zakoukal do anděla. Jenom Bobbie sledoval a poslušně držel dlaň.

Edward se jako krvelačný tvor naučil krotit svoji žízeň, ale dřímala v něm zrada. Když chodil po ulicích a sledoval svižná těla mladých žen, myslel na krev. Když viděl západ slunce, myslel na krev. Když viděl krev, myslel na smrt, kterou přivolal. Seděl v koutě ulice a bál se vejít mezi živé. Tak mu nezbylo nic. Přece si ale tenhle osud sám nevybral. Tak využil něčeho, co ostatní neměli. Svojí dech beroucí krásy. Vyšel z kouta a pomalu prošel ulicí. Jakoby se čas zastavil. Všechny dívky polkly a než si stačily uvědomit, že se mají stydět, Edward mrknul. Tak se miloval s jednou, potom s druhou, se třetí. Zbožňoval ženy a ony zbožňovaly jeho. Jenže Edwardovi stačilo tak málo a ony chtěly tolik moc. Opouštěl je uslzené a roztřesené. Nikdy se k nim nevrátil. Napadlo ho vůbec, jak moc jim ubližuje? Nevím, možná. Udusil v sobě takový chtíč, že mu možná ani nikdo nemůže vyčítat jeho bezohlednost. Ale možná taky může. Vždyť ony trpěly. Jedna z nich dokonce trpěla tak, že se rozhodla už dál bez dokonalého Edwarda nežít.

Přiběhla ke starému londýnskému mostu a s těžkou sukní se přehoupla na vnější stranu zábradlí. Byl letní večer, nad řekou ticho.

„Edwarde, tohle ti nemůžu odpustit,“ zavzlykala tiše.

Její srdce se rozpůlilo. Půlka Edwarda milovala a půlka ho nenáviděla za tu bolest, co musí snášet.

„Jsi moje všechno, ale proklínám tě,“ zašeptala zmateně.

Nahnula se nad řeku a pozorovala černou hlubinu. Najednou to v její duši zabublalo, ta odvaha k tomu skočit. Byla tady ta vášeň. Ta vášeň také vyhnala z jejích úst další slova.

„Proklínám tě,“ zakřičela, „proklínám tě za svoje slzy. Už žádná žena tě nebude milovat, protože vždycky, když uvidí tvojí tvář, nedokáže potom poznat tvojí duši. Tak bude zaslepená. Tak strašně trpím!“

Hlas se rozlehl po vodě. Kde byl Edward? Někde vně města, procházel ulicemi a díval se na děvčata. Tohle děvče se křečovitě drželo. Ani řeka jí neodpovídala. Tohle už přece nemělo cenu. Pustila se. Voda ji polkla, těžká látka stáhla ke dnu. Zůstala tam.

Edward netušil, co všechno slova nešťastnice změní. Ještě chvíli dováděl dívky k šílenství a potom mu začalo něco chybět. Planý, sladký pohár nechutná nikomu věčně. Hledal v ženských očích hloubku, ale všude se zoufale brodil jen po kotníky. A pak zjistil, že ho volají slzy. Že si ho vždycky najedou. Cesta k nejvíc trpící ženě ho zavolá sama. A ona pak musí její slzy chytat. Jenom tak se může vykoupit. Slzy se do jeho ruky vsáknou.

Myslel si, že bude se ženou, schytá všechny její slzy a až se jí vyčasí, všechno se napraví. Ale ne. Už se do něj nezamilovávaly, jenom ho ve smutku potřebovaly. Ani jedna mu nepomohla, ani druhá. A Edwardovi zela v hrudi prázdnota. Když se časy ztrápené duše zlepšily, Edward odešel. To bylo vše. On je nedovedl ke štěstí, musel jen pozorovat jejich smutek. Na jazyku mu tančila slaná chuť všech slz, které kdy jeho ruka přijala. Tak chodil světem, tak desítky let chytal slzy překrásným ženám, které mu nemohly dát víc, než svoje největší trápení. Takhle přišel k Bobbie.

Cizokrajné jméno, ale jsme v Praze. Edward tu se svou rodinou žije v klidné ulici na Malé Straně. V noci tu svítí jen pouliční lampy a z dálky slyší hukot vody na Kampě.

Tady Edwarda našla jeho další cesta. Bobbie každý večer pláče tak, že jí slzy dělají do prostěradel a dek dírky. Tak řežou, tak jsou těžké. Jenom Edwardova ruka je dokáže zachytit bezbolestně.

Tak tu sedí, má nataženou dlaň a pozoruje dívku, kterou poprvé miluje. Venku se sype sníh.

„Nechci tu žít,“ posteskne si tiše Bobbie a otře si mokrou tvář.

„Proč? Je to přece tak zvláštní město.“

„To si myslíš ty,“ řekla mu Bobbie, „Víš, já miluju svět, ale poslední dobou je mi v něm stále hůř. Představ si mou duši jako skládačku. Jenom jediný díl ti chybí, a už se všechno boří. Zní to strašně otřepaně, ale je to tak. Je mi zle, Edwarde.“

Slzy padaly a Edward při každé nové stáhl obočí. Tyhle bolely jako žádné před tím. Bolely, protože v sobě měly trápení duše, kterou miloval. První ženy, jejíž slzy přijímal a zbožňoval ji.

„Svět je stále stejný Bobbie. To, co ty v něm vidíš do něj vkládáš sama.“

„Chtěla bych žít někde daleko. Tam, odkud vane vítr.“

„Proč? Vždyť tahle země je tak krásná.“

Bobbie se pousmála.

„Co se ti na ní tak líbí?“

„Žertuješ? Vždyť máte všechna roční období, máš tu hory a lesy, nížiny a louky. V létě horko a v zimě bílé, stříbrné zlato. Vaše země je tak krásná a bohatá a všichni jí tolik zazlíváte. Dokážete tolik krásných věcí. Proč se víc neohlížíte na svoje dějiny? Vaše jméno bylo tak velké!“

Bobbie mlčela. Nikdy o svojí zemi takhle nepřemýšlela.

„Minulost už je k ničemu. Co máme dělat teď?“

„Neptáš se spíš, co máš d2lat teď?“

Edward znal moc dobře Bobbieny strachy. Naučil se takovému zvyku, začal její slzy polykat. Když mu padla na kůži, setřel ji rty. Byly tak slané a bolest se zmírnila. Nikdy to s žádnou ženou neudělal. Vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Ruka ho tolik nebolela, ale rty brněly. Slzy mu chutnaly.

„Kdybych to tak myslela, zeptám se hned.“

Edward se jen uculil.

„Měla by sis začít sebe víc vážit. A tolik se bojíš.“

Bobbie zase zaslzely oči.

„Chce se mi spát,“ odpověděla a položila se do polštářů.

„Tak spi,“ řekl Edward tiše a pozoroval ji.

Nikdy se nepodíval na to, co se jí honí v hlavě. Měl zvláštní pocit, že tam nesmí. Měl k Bobbie respekt, aniž ona věděla, jak velkou poctu to u něj znamená.

Bobbie si představovala Edwardovu tvář. Měla dokonce několik možností a vybrala si tu nejlepší. Nikdy se ale nemohla přesvědčit, jestli je to ta správná. Taky se nikdy nemohla přesvědčit, jestli jí Edward říká pravdu. Jak sem přichází a jak odchází? Edward jí odpověděl, že někdo jako on musí umět přijít a odejít správnými dveřmi. Snažila se neusnout, ale Edward prostě neodešel, dokud neusnula. Kdyby se jí chtělo ještě plakat, musel chytit další slzy.

Edward vlastně nelhal. Žádné dveře nebyly správné. Vycházel oknem, přicházel oknem. Bobbie měla dokonalý sluch, ale Edwarda slyšet nemohla. On byl mistr v tichých příchodech. I odchodech.

Bobbie usnula.

Další den byl Štědrý. Tak se celá rodina sešla u oběda, vládla veselá atmosféra, vonělo to tu sušenkami a perníčky. Bobbie myslela na Edwarda a bylo jí zase smutno. Ale slzy zadržela, nemohla se zavřít v pokoji, protože všichni chtěli být spolu a hledali by ji. Tak Edward nepřišel.

Pak přišla večeře. Hrály koledy a i Bobbie cítila tu kouzelnou atmosféru. Edward byl také doma. Temnou tvář obracel ke stromku a svíčkám. Pral se sám se sebou. Víte proč? Neměl Boha rád, za to, co mu udělal. Ale cítil, že na tom není bez viny. Cítil, jakoby tu něco bylo správně. Takhle to Bůh dělá a Edward už se dostal za menší bránu svojí duše. Už neodsuzuje jenom Jeho ale i sebe. Stále má v sobě ale křivdu. Proto by se Ho chtěl na tolik věcí zeptat, proč trpí…

Jeho rodina seděla kolem něj, připravená ho zachytit kdykoli by potřeboval. Zachytila by kteréhokoli svého člena. Edward o Bobbie nemluvil. Rodina nevěděla, u které ženy teď zrovna Edward chytá slzy. Věděl jen Jasper, že ta žena není obyčejná, jako ostatní. Jenom Alice ji viděla. Alice už neviděla nic dalšího. Byl Štědrý Den. A Edwardovi nebylo jenom bídně. Elektrické štěstí se mu otřelo o žaludek.

„Tak, dobrou chuť,“ popřál všem otec Bobbie.

Pustili se do jídla.

„Tahle noc bude určitě kouzelná,“ poznamenala babička a napila se.

„Říká se to přece všude a já si myslím, že kdyby to byla hloupost, tak by se to netvrdilo. Ne nadarmo zní pořekadlo „Na každém šprochu pravdy trochu“.“

Bobbie seděla a žvýkala. Chtěla bych plakat, napadlo ji najednou. Proč by to chtěla?

Přemýšlela o duši. Bobbie cítila hloubku světa, ale měla duši zavřenou a stočenou do klubíčka jako tělo ježka.  To, co se stalo, všechno špatné a i to ostatní vystrnadila. Jenže ono to v ní žilo. Bolest s ní žila a čím víc se jí Bobbie snažila bránit, tím byla silnější. Pak se v tom topila, nevěděla jaká je, když se sama popírala. Plakala večer a možná ani nevěděla proč. Vyplakávala střípky trápení, ale jakoby jejich zásoby byly bezedné.

Skončila večeře, rozbalily se dárky. Ale pro Bobbie byl největší dárek slza, se kterou přišel Edward. Seděli spolu v malém pokoji a z nebe se přestal sypat sníh. Zalykavě temná modrá obloha zářila drahokamy.

„Dnes bys neměla vůbec plakat,“ šeptal Edward.

Bobbie nic neřekla. Cítila, že plakat musí. Ach, co se jenom děje? Je to její tělo? Kdyby ji svět tolik nevábil, byla by s tím možná skoncovala.

„Někdy přemýšlím nad tím, jaké to je všechno ukončit.“

Edward si stoupl.

„Mlč!“

Bobbie se lekla a zmáčkla rukou deku.

„Tvůj život je to nejcennější, cos dostala, tak o něm takhle nemluv.“

Zmírnil svůj hlas, když viděla, jak vyděsila.

„Já to vím,“ zalkla se Bobbie.

Další slza, Edward nastavil dlaň.

„Kdybych to nevěděla, už bych tu nebyla.“

„Tak co je špatně?“ ptal se Edward.

Bylo to zvláštní. Bobbie měla strach ze všeho, Bobbie neuměla žít, pamatujete si? Už jsem to říkala. A do toho se Bobbie začala před chytačem stydět. Proč?

„Já nevím,“ zavzlykala.

Nebe nad nimi zatáhl mrak.

Edward tiše sledoval svoji slepou lásku. Kdyby si jen věděla, Bobbie, kolik ti toho Edward touží dát.

Bobbie v posledních hodinách před Edwardovou pravidelnou návštěvou přestala být ledově klidná, jako dřív. Měl tolik příjemný hlas a poslouchal. Jenže mu nevěřila. Chodí sem z donucení, říkala si. Musí. Nemůže ho bavit poslouchat starosti slepé holky. Musí mít přece někde tolik děvčat.

Bobbie se stáhla hruď.

Co to bylo? Proč má takový pocit. Tak je  s nimi, no a?

Hruď se stahuje.

Ach Bobbie, kdy se jen naučíš přijmout to, co ti ukazuje duše. Křečovitě se brání tomu citu, který ale stejně neustoupí.

„Ale já bych to chtěl vědět,“ povzdechl si Edward téměř šeptem.

Bobbie měla lepší sluch, než většina lidí.

„Proč, už tě tolik bolí ruka?“

Edward se otočil. Nevěřícně spustil ruce podél těla. Mrak byl hustý.

„Nemohlo by mě to třeba zajímat kvůli tobě?“

Bobbie se lekla, chtěla se kopnou do vlastní hrudi, protože se znovu ozvala.

Mlčela.

„No?“

„Nech mě být,“ zasyčela najednou.

„Co, prosím?“

Edward nevěřil svým neomylným uším.

„Už na to nemám náladu. Jsi jenom moje další trápení.“

Edward stál, jako by na něj někdo vylil studenou vodu.

„Co je ti?“

„Nic,“ zvýšila Bobbie hlas, „prostě odejdi.“

Ticho.

Ticho.

Edward si sedl do křesla.

„Proč tohle děláš?“ zaznělo najednou ublíženě.

Bobbie zalapala po dechu.

„Protože na to mám právo. Protože celý život žiju ve tmě, protože už se nechci dál jenom zklamávat.“

Bobbie šeptala, prázdným pohledem stáčela oči k rohu. Tiskla k tváři polštář.

„Kdo tě klame?“

„Všichni!“ vykřikla.

Potom se otočila směrem, kde tušila dveře.

„Všichni mě klamete,“ dodala šeptem.

„Co to říkáš…“

„Svět je hluboký a kouzelný, ale co když takový není? Možná, že kdybych ho viděla…“

„Klameš jenom sama sebe. Svět je takový, jaký ho chceš vidět!“

„Ale já nic nevidím.“

Edward mlčel.

„Proč jsi tolik zahořklá…“ povzdechl si.

To už Bobbie nevydržela.

„Protože nechci další zklamání! Protože tu dávno nemám být!“

Tak, a je to tady. Já myslela, že to Bobbie nechce říct, že to chce zapomenout. Ale ona to Edwardovi říká, Bože můj, vždyť mu to všechno poví!

„Před dvěma lety jsem měla umřít já, ne ona!“

Edward byl vmáčklý do křesla.

„Cože?“

„Pořád to vidím, vždycky, když usnu. Když na mě zasvítí slunce, říkám si, že si ho nezasloužím. Ona to neměla být!“

Bobbie vzlykala.

„Co se stalo?“

Ticho.

Ticho.

„Měla jsem ošetřovatelku,“ začala tiše, „a v ulici se opravoval ten velký dům. Zrovna jsme se procházely, když dělníci tahali dva těžké kvádry pomocí dvou provazů ke střeše. Slyšela jsem, jak se někteří diví, že jeden z kamenů visí na moc tenkém provaze. Byla jsem malá a vytrhla se ošetřovatelce. Měla jsem ji tolik ráda. Rozeběhla se za mnou. Pak jsem uslyšela, jak někoho, jak na mě volá. Holčičko, nestůj tam. Pane Bože, vždyť ona je pod tím tenkým provazem. Musí to spadnout!“

Bobbie plakala a Edward málem nestačil chytat slzy. Dlaň měl v keři. Tohle u Bobbie ještě nezažil.

„Ona ke mně přiběhla a v tuchvíli prask ten silný provaz. Ten silný, rozumíš! Kvůli mně po tím kamenem…“ ztěžka se nadechla, „umřela tam. Kdybych tam nevběhla, nic se nestalo. Měl přece prasknou ten tenký!“

Bobbie plakala jako snad nikdy v životě. Teď už to bylo jasné. Už to víte. Bobbie se s tímhle okamžikem nikdy nesrovnala a nedokázala jít dál. Její mysl se stále vracela do toho dne, obviňovala se. Neměla na sobě nic hezkého. Nevěřila tomu co cítí, a přitom byla duše její jediné oči.

„Bobbie, neplakej,“ tišil ji Edward.

Jen ji netiš, Edwarde. Ty slzy musí ven, kdyby neodešly, Bobbie by se nikdy neudělalo líp.

Je pět minut před půlnocí. Dívejte se na sebe, Bobbie a Edwarde.

„Můžu za to já, nezasloužím si tu být…“

„Ne, to neříkej,“ hladil Edward dívku po čele.

„Kdyby tu měla zůstat, ten provaz by nepraskl.“

Bobbie mlčela, ale Edward najednou potřeboval něco říct. Prokopávalo si to cestu ústy, nebylo v jeho síle to zadržet.

„Já naopak každý večer děkuju Bohu, že provaz nad tebou nepraskl.“

Něco se stalo. Edward poděkoval Bohu. Edward, klekl by si před ním na kolena. A to utrpení, které mu chce vyčíst? Kde je? On ho necítí.

Mrak odkryl první hvězdu.

„Cože?“

Bobbie zvedla hlavu. Edward znejistěl.

„Je to tak.“

Bobbie přestala plakat, nahmatala Edwardovu ruku.

Mrak odkryl další hvězdu.

Do půlnoci zbývají tři minuty.

A půlnoc je přeci kouzelná, tahle půlnoc. Štědrovečerní.

„Ty jsi rád, že jsem tady?“ Bobbie se poprvé zeptala na něco, co jí zajímalo už dlouho.

„Ano,“ odpověděl Edward.

Pak ucítil, že to musí ven. měl pocit, že kdyby to neřekl teď, už pak nikdy.

„Nesnáším, když mluvíš o svojí smrti. Pomohla si mi, kdybys tu nebyla, dál bych bloudil po ulicích. Tolik jsem se změnil.“

Bobbie tiše poslouchala, hruď se stáhla, jako by ji někdo ovázal stuhou.

Mrak už nechal zářit třetí hvězdu.

„Edwarde, já…“

Nic. Je to těžké říct, ale překonej se. udělej to pro něj i pro sebe, Bobbie.

„Nemůžeš být rád, že jsem tu já.“

Ale ne, Bobbie! Tohle jsem nemyslela. Co to děláš, nešťastnice!

„Miluju tě.“

Tak. Je to venku. Edward už něco tak silného nedokázal držet uvnitř. Bobbie zalapala po dechu.

„Nemůžeš přece…“

Políbil ji.

On ji políbil!

A ona, ona drží jako omámená. A… co se to děje? Dotýká se jeho šíje, hladí jeho tvář. Ona ten polibek přijímá a… a vrací ho.

Mrak nad městem zmizel, změnil se v páru a ta padla na zem jako sníh.

Zvon odbyl půlnoc. A Edwardovi brní rty, ruka ho pálí jako čert. Chytá se za ni, Bobbie se opírá o postel, drží se za čelo a mračí se. Říká, že ji bolí hlava. Drží si oči. A teď…

Klid.

Ticho.

Bobbie pouští ruku z očí, Edward se na ni s bezbolestnou hebkou rukou otáčí.

„Já vidím,“ zašeptá Bobbie do ticha místnosti.

Edward vrátil Bobbie polibkem všechny její slzy, a protože ho Bobbie milovala, všechny svoje strachy od něho přijala a poprvé něco pochopila. Teprve teď mohla jít dál, když pochopila svoji minulost. Bolest ze smrti její ošetřovatelky nezmizela, ale Bobbie začala žít. Milovala chytače slz, že i kdyby měla plakat každou minutu, vždycky by to podstoupila. A Edward potřeboval čistou lásku, Bobbie ho neviděla. Cítila ho jen duší, které nevěřila, ale teď už jí věří. A Edwardova tvář je to nejkrásnější, co viděla. Viděla ji jako první.

Je to zázrak. Myslíte, že Edward řekne Bobbie, čím je? Možná ano, možná ne. Láska mezi ně přišla se svou silou. Miluje je, oni milují ji a sebe navzájem. Jen jí to řekni Edwarde, zůstane s tebou…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Chytač Slz od Puntik: