Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Bree ve Volteře - BreeTanner

24.09.2010 (20:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

BreeTanner

Bree ve Volteře

Tak. Utekli jsme. Diego už si na Freda začal pomalu zvykat. On totiž opravdu není tak hrozný, jak… vypadá. Podívala jsem se na ně. Zdálo se, že se velmi dobře bavili. Přemýšlela jsem, kudy dál, protože tady jsem to neznala.
„Co kdybyste mi pomohli?! Hledám, kam půjdeme, zajímám se o naší budoucnost, na rozdíl od vás!“ vykřikla jsem naštvaně.
„Ale no tak, Bree,“ Diego mě uklidňoval. „Právě tady s Fredem řešíme… kudy půjdeme dál. Vidíš? Je tu rozcestí.“
Ano, bylo tu rozcestí. Krásných pět ulic. Nevím, co mi bránilo se prostě do jedné z nich vydat.
„Bree,“ řekl Fred váhavě, „měli bychom prostě někudy utéct co nejrychleji. Jestli nás ona bude chtít hledat… sama víš, jak je naše rasa rychlá.“
„Vždyť my tři jsme také rychlí.“ Na ta slova jsem se otočila a vběhla jsem do jedné z tmavších, stinných uliček.
„Vy nejdete, nebo co?“ otočila jsem se zpět na Freda a Diega.
Cukli s sebou a podívali se na mě. Ještě se ani nevzpamatovali z toho, že jsem se vůbec hnula z místa. Potom jim asi došlo, co jim vůbec říkám, protože se po dlouhé době zvedli a šli za mnou. Skvělé, půjdou sami, nemusím je za sebou táhnout jako když jsme utíkali ze Seattlu. Došli jsme na malé náměstíčko s kašnou. Byla noc a na ulici nebylo moc lidí. Díky bohu, kdyby viděli Freda, ječeli by víc, než kdyby nás viděli lovit. Jsem zvědavá, jak rychle by utíkali, ale opravdu nevím, jestli to chci zkusit.
„Asi zajdeme na lov,“ oznámil mi Fred a podíval se na mě. „Půjdeš s námi?“
„Lovili jsme přeci včera,“ řekla jsem a obrátila oči v sloup.
„Já vím,“ řekl Diego a naklonil se mi k uchu, aby mohl něco pošeptat, „ale musíme ochutnat italskou kuchyni,“ Usmál se a nepozorovaně mě políbil do vlasů.
Také jsem se usmála. Už dlouho vím, že se Diegovi líbím. Dal mi to najevo už dávno. A mimochodem mi to dává najevo pořád. Zvedla jsem se, s Fredem a s Diegem jsme se vetřeli k baru. Nebude to nic moc, tu hořkost cítím už jen když na jejich krev pomyslím. Ale takhle pozdě v noci jsou opilci jediná možná kořist. A také nejjednodušší. Někteří se zlijí tak, že už ani nedokážou ječet. Podívala jsem se oknem dovnitř. K mé smůle jsem se zrovna podívala na nějakou tlustou ženu, která ještě ke všemu kroutila zadkem. Zamračila jsem se, zatím co Diego se začal možná až moc hlasitě smát.
„Dej pokoj!“ zavrčela jsem.
Ztichnul. Budu toho využívat, vidím, že to pomáhá. Postavila jsem se zpět ke dveřím a vyčkávala. Už jsem nebyla zvědavá co se děje vevnitř, došlo mi, že to radši vědět nechci.
Asi po hodině vyšla nějaká mladá holka, k mému štěstí sama. Diego a Fred se zase starali o své věci, takže bylo jasné, že tohle je můj štěk.
„Ahoj,“ usmála se na mně. Pitomá holka, vůbec netušila nebezpečí. „Ty nepůjdeš dovnitř?“
„Ne,“ usmála jsem se a dávala jsem pozor, abych neodhalila špičáky. „A ty už se tam taky nepodíváš.“
Než stihla pochopit co se děje, zlomila jsem jí krk. Začala jsem sát. Krev měla čistou, samozřejmě, nezletilým nenalévat. Tahle vypadala tak na šestnáct, nebo patnáct let. Jako já, mně taky nikde nenalili, i když jsem nikdy nechtěla.
„Šikovná,“ pochválil mě Diego s úsměvem.
Myslím, že to ani říkat nemusel. Tenhle můj lov byl až směšně jednoduchý. Zvedla jsem se a se šibalským úsměvem jsem se na něj podívala.
„Za to ty se neodvážíš lovit, co?“ škádlila jsem ho.
Udělal vtipný, zamračený výraz. „By ses divila!“ křikl a vrhl se na prvního člověka, kterého uviděl. V mžiku ho zardousil.
„Dobře, spletla jsem se, jsi skvělý!“ smála jsem se. „Diego, už půjdu.“ Otočila jsem se a pomalu jsem se vracela zpět ke kašně na náměstí.
Tohle město je takové… zvláštní. Podivné. Možná bych se tady mohla porozhlédnout, ale musím to nejdříve říct Diegovi s Fredem. Strachovali by se o mně. Ti dva jsou vážně moc milí. Vrátili se asi po hodině a půl.
„Bude svítat,“ poznamenal Fred, když se díval na oblohu.
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Musíme jít.“
„Ale kam?“ zeptal se Diego a já věděla, že neví, kam dál.
„Pojďte,“ špitla jsem a vedla jsem je do budovy, která vypadala skoro jako palác. Tohle místo se mi líbilo. Hodilo se k nám, hodilo se k upírům.
„Prozkoumám to tu,“ řekl Fred a vydal se do chodby.
„Počkej, jdu také!“ Sykla jsem a postavila se vedle něj. Diego tu nechtěl zůstat sám, takže šel s námi.
„Nenapadlo vás, že tu může někdo být?“ zeptal se a podíval se na mě.
„Vím, že tu někdo bude,“ řekla jsem. „A proto je dobré jít požádat, jestli nám poskytnou přístřeší.“
Fred se zasmál, viděla jsem mu na očích, že ho má věta upřímně pobavila.
Zaslechla jsem hlasy. Zvonivé, zvučné hlasy. Upíři.
„Vítejte.“ Zaslechla jsem za sebou hlas mladé dívky.
Polekaně jsem se otočila, stejně tak Diego s Fredem. Pohlédla jsem mladé dívce do tváře. Mohlo jí být tak šestnáct let. Byla oblečena v tmavém, šedočerném plášti. Světlé vlasy měla sčesané do drdolu. Možná až příliš splývaly s bílou upíří pletí. Všechny si nás pečlivě prohlédla.
„Vidím, že máme návštěvu. Pojďte dál,“ řekla nám.
Její pohled mě trochu děsil. Ty oči… tvrdé, tvář bez výrazu, kamenná. Jakoby měla schopnost zabít vůlí mysli. Brr, psychická vražda. Jistě nic moc příjemného. Šla jsem za tou upírkou. Věděla jsem, že tam budova je velká, ale dokonce byla větší, než vypadala z venku. Vyjeli jsme výtahem asi do čtvrtého patra. Dívka, která se prý jmenuje Jane, jak se nám ve výtahu představila, otevřela dveře velké místnosti. Museli jsme se ocitnout u nějaké královské rodiny, na konci místnosti totiž byli tři trůny. Seděli na nich tři upíři.
„To je Aro, Marcus a Caius,“ špitla Jane směrem k nám.
„Počkat… já je znám,“ zašeptal Diego. „Bree, vzpomínáš? To byli ti, jak přišli za Ní!“
Ano, vzpomněla jsem si. Temné pláště. A Jane tam byla také. To si pamatuji. Neviděla jsem jim do tváří, ale její hlas si pamatuji.
„Patříte k armádě Victorie?!“ vykřikla Jane a zamračila se na nás. Její přívětivost byla ta tam.
„Už ne, ale patřili jsme, proč?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale náhle jsem pocítila nesnesitelnou bolest, až jsem se sesunula na zem. Křičela jsem.
„Nech ji být!“ Zaslechla jsem Diega. Má bolest se ztratila, ale jen proto, aby se přesunula na něj. Diego mi padl k nohám.
„Diego!“ vykřikla jsem.
„Bree, pozor!“ vykřikl Fred. Zaslechla jsem ještě jeho předčasně ukončený výkřik a cítila jsem, jak mě ruce někoho z upírů chytily za krk. Poté tiché trhnutí. Přišla jsem do Volterry a těšila se na volnost a svobodu. Zmýlila jsem se. Bylo po všem.

´Nový život, jen tam s Diegem můžu být.
Tam o nás dvou můžu snít.
Možná další život čeká nás,
možná v něm  jako bezdomovci budem krást.
A možná ne.
Bree Tanner.´

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Bree ve Volteře - BreeTanner: