Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Info » Být člověkem - část 05

premiera


Být člověkem - část 05Tak tu máme další díl, vlastně se tam neděje vůbec nic zajímavýho. Teda kromě toho, že Charry chytá střídavé záchvaty smíchu z Edwarda...xD PS:Moc vám děkuji za komentáře a podporu!


5.kapitola... plán na pomstu

Ještě nebyl ani konec prvního týdne, a už jsem měla těch dotěrných kluků dost. Nevadilo mi, že jsou tolik lidští, tak jiní od toho, co jsem do teď znala, pokud tedy lidskost neznamenala nutkavou potřebu otravovat ostatní kolem sebe.
Byla jsem nevrlá z toho, jak se mě každý den alespoň dva -a to v těch lepších případech- pokusili pozvat na schůzku. Navíc jsem byla ještě k tomu nevyspalá, jelikož se mi až příliš často zdálo o Edwardu Cullenovi, což jsem si nedokázala nijak vysvětlit. Jistě, byl pro mě hodně silný zážitek, když jsem zjistila, že opravdu dokážu nesnášet nějakého Cullena, ale přesto... nikdy v životě jsem neměla stejný sen dvakrát za sebou.

To samozřejmě nepřispělo k mojí náladě, takže jsem dnešní nápadníky odháněla až možná moc přehnaně. Vypadali, že jsou skutečně vyděšení a kdyby moje nálada nebyla hluboko pod bodem mrazu, možná by mi to přišlo i k smíchu.
Mne
se bát nemuseli, ale jich by měli. Vždyť jsou to pořád upíři, no ne? V tu chvíli jsem se za sebe styděla. Vždyť oni se opravdu dokázali ovládat, Carlisle dokonce pracoval jako doktor. Neshodovali se s mojí zažitou představou upírů, co se zavírají s nevinnými oběťmi do jedné velké místnosti, kde ukojí svůj hlad...


Vyšel ze dveří, za ním jeho následovníci, ve tváři uspokojený výraz, jeho oči žhnuly. Už se zase krmili, tím svým nechutným způsobem. Přišel ke mně a beze slova mi položil ruku na tvář. Už dávno jsem si zvykla, jak je chladná. Chvíli, možná dlouhou, možná krátkou, nedokázala jsem posoudit, měl na tváři výraz naprostého soustředění, než zklamaně odstoupil.
"Nic," řekl.
"A čekal jsi něco jiného? Upřímně?" podívala jsem se na něj, snažíc se vyhnout jeho děsivým očím.
"Vždycky doufám, ale pokaždé je to stejné. Nedokážu za tu tvoji bariéru proniknout," vpadal velmi zamyšleně, ale jak naklonil hlavu na stranu, připomínal spíš malé, roztomilé štěňátko. Poněkud přestárlé štěňátko. Po chvíli se jeho tvář znovu vyjasnila a hlasem, až skoro veselým, znovu promluvil.
"Úžasné, úchvatné... stále fascinující. Nejspíš nikdy neproniknu tvými zábranami," ušklíbl se.
Tehdy to bylo naposledy, co se Aro pokoušel slyšet mou mysl. Zvláštní, že to vzdal po pouhém týdnu...

„Slečno Volturiová, byla by jste tak laskavá a věnovala mi alespoň trochu vaší vzácné pozornosti?" nepříjemný hlas mě vytrhl ze vzpomínek. Nějaký učitel, jehož jméno jsem nepovažovala za důležité, na mě zlostně shlížel. Uvědomila jsem si, že jsem nejspíš musela usnout.

Tak a dost! Kvůli tomu magorovi ještě budu mít problémy! Já tě asi fakt zabiju, Edwarde Cullene! Ani jsem se neobtěžovala odpovídat na otázku, kterou mi učitel položil, rovnou jsem se zvedla z lavice a s omluvou, že je mi zle, jsem vyběhla ze školy. On mi to může Carlisle později potvrdit, teď jsem od něj ale potřebovala jinou laskavost. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím jeho naštvaný obličej. Jak se asi tenhle dívčí ideál bude tvářit, když ho nechám dělat tak potupnou práci? Bude se strachovat o svoje drahé oblečení?


Úžasná myšlenka na pomstu, která by nevyžadovala jeho smrt, mi hrála v hlavě, když jsem mířila směrem k nemocnici.
Zaklepala jsem na dveře doktorovy pracovny.
"Charlotte, co tu děláš?" podivil se, hledajíc na mě jakoukoliv známku nemoci nebo zranění.
"Ehm... Carlisle... já bych od vás chtěla malou laskavost," nervózně jsem si natáčela pramínek vlasů na prst.
"Jaký přesně druh laskavosti?" zeptal se, zjevně rád že mi nic není. V tu chvíli jsem nechápala, proč mu na mě tak záleží, vždyť jsem jen nějaká holka od Volturiových, co je tu všechny může vyvraždit... mohl mě nechat přece umřít v tom lese, ale to by nebyl on.
Tak moc jsem chtěla znát jeho myšlenky, co se týkaly mě, že jsem se mu opravdu málem podívala do hlavy. Ale to by nebylo správné, takže jsem mu raději vyložila celou situaci a dodala, že jeho syna opravdu nechci zabít -což dost často nebyla zas tak úplně pravda- a že bych byla raději, aby se má pomsta odbyla tímhle mírumilovnějším způsobem.


Chvilku bylo ticho a pak se po jeho tváři rozlil úsměv. Jako by věděl něco, co já ne, jako by byl rád za příležitost nechat Edwarda celý víkend u mě doma. Další záchvěv touhy, podívat se mu do hlavy, přišel náhle a já zaměřila svůj cíl...
...a pak mi to ten magor zase pokazil. Proč sakra musel vstoupit do místnosti zrovna teď? Ačkoliv jsem byla ze začátku naštvaná, při pohledu na jeho překvapený-obličej-ala-co-tady-sakra-děláš-s.r.o jsem se začala nehorázně smát.

Prostě to nešlo jinak, uváděl mě do stavu šílenosti buď smíchy, nebo vzteky. Dnes zrovna ta veselejší možnost -nemohu říci příjemnější, jelikož si stále nejsem jistá, jestli je lepší ho nenávidět, nebo považovat za zdroj smíchu- . On se na mě podíval... překvapeně, což u mě vyvolalo další neovladatelný chechtavý otřes. Dobrá nálada mě ale přešla, jen co promluvil hlasem, studeným jako led.


"Co je tu sakra k smíchu?" zpražil mě pohledem, ještě nenávistnějším, než tehdy ve škole.
"Ale nic," podívala jsem se mu zpříma do očí -zase černých, jak dlouho hodlá držet hladovku?- , na tváři nevinný výraz.
„Nech mě o tom přemýšlet, ano?"
Dala jsem si chvilku na čas, než jsem odpověděla. Během té chviličky jsem si stihla všimnout, že nedýchá. Hi, hi hihihihi... v duchu jsem se už zase otřásala smíchy, ačkoliv jsem věděla, že zrovna na tomhle by mi nemělo být nic k smíchu.  Zhluboka jsem se nadechla a pak promluvila hlasem tak vážným, jak jen to šlo, abych dokončila svou domněnku.
"Jenom... ty."

„Jááá?" tentokrát se neudržel ani Carlisle, zaslechla jsem jeho tiché uchichtnutí.
Sama jsem se v tu chvíli válela smíchy po zemi, jelikož Edwardův tón vyletěl kamsi do nekonečných výšin, jak se podivil.
"Tohle nemá cenu," zabručel Edward, „přijdu, až tu tahle slepice nebude."

Už se chystal odejít, když jsem kývla na Carlislea, že už je čas. Čas na započetí mojí kruté pomsty, založené na neopodstatněné nenávisti k upírovi, co mi tehdy v lese připadal jako anděl. Jak úžasné bude, znovu ho naštvat! Jak skvělé bude, pozorovat jeho nazlobený obličej, budu se kochat jeho utrpením...


„Edwarde?" zeptal se Carlisle vyrovnaným hlasem, jeho synáček se otočil.
"Co je?" zavrčel.
"Víš, slíbil jsem Charlotte malou laskavost a nikdo z tvých bratrů nemůže..." přesně, jak jsme se dohodli.


Druhý upír zaměřil zrak na mě, znovu mě probodl rozzuřeným -a hladovým- pohledem a pak se jeho zrak znovu stočil k doktorovi.
"Jaký druh laskavosti?" hlas mu téměř zanikal v nesouhlasném vrčení, když v tom najednou přešel do šoku.

Pochopila jsem, že už slyší Carlisleovy myšlenky. Rty se mi roztáhly do širokého, spokojeného úsměvu. Nevěděla jsem, jestli upíři opravdu umí zblednout, ale on se zdál najednou téměř průhledný!
Už se nedíval na Carlislea, nýbrž upíral své černé oči -tentokrát nešťastné- na mě. A v tu chvíli jsem se nedokázala smát. Bylo to pro něj opravdu tak hrozné, nebo se jen snažil mi hrát na moje až příliš lidské srdce, vyvolat soucit, abych od jeho trestu za nenávist z ničeho odstoupila? Ne, tenhle smutek byl opravdový. Opravdu opravdový, jako by ho to bolelo. Zamrkala jsem.


"Charlotte?" pokynul mi Carlisle, abych svou pomstu dokončila sama.
A já chvíli nevěděla, jestli mu to dokážu udělat, jestli opravdu potvrdím doktorovy myšlenky. Nejspíš bych se na celou pomstu vykašlala, kdyby v jeho výrazu nakonec nepřevládla ta nenávist, kterou tam měl předtím. Znovu jsem si vzpomněla, jak ho nenávidím, pak už bylo jednoduché pronést větu, vznést rozsudek nad jeho osudem. Nakonec...jsem se tím i kochala.

"Edwarde," dala jsem si záležet na výslovnosti, „ty mi o víkendu vymaluješ celý dům!"
Zloba v jeho obličeji se ještě stupňovala, viděla jsem, jak mu oči planou neskrývanou záští.
„Fajn," procedil mezi zuby, „ale nestěžuj si, až budeš mrtvá!" s těmito slovy opustil místnost.


„Carlisle, myslíš, že jsem neměla..." pohlédla jsem tázavě na toho upíra, co se mnou zůstal.
"Ne, myslím že jsi naopak měla... pochopila bys, kdybys mi četla v hlavě."

„To neudělám...alespoň ne teď," to byla má poslední slova, než jsem odešla ven z Carlisleovy pracovny, abych před ní hned narazila na usmívající se Alici.


„Pěkně jsi to bráchovi natřela," zakřenila se.
"Hm, jo..."

„Tak jdem, ne?" byla zase nadšená z něčeho, co jsem nechápala.
"Eh..kam?" otázala jsem se.
"Přece nakupovat barvy, ne?" Alice se znovu zasmála a pak jsme opravdu vyrazily do města vybrat vhodné barvy do mého nového domu. A já se těšila, že bude Edward makat jako šílenej u mě doma... celé dva dny. Těšila jsem se na něj, nebo na svou pomstu? Ta otázka mě v tu chvíli netrápila.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Být člověkem - část 05:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!