Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Info » Být člověkem - část 03

29.03.2009 (14:35) • TachikoManabu • Info • komentováno 0× • zobrazeno 3142×

3.kapitola... Škola a nechtěné příjmení

A je to tady. Ten den nadešel. Jdu do lidské školy, zvláštní. Nikdy jsem nemyslela, že se toho dožiju.
Jací budou lidé? Přijmou mě mezi sebe? Budu oblíbená? Nebo terčem posměchu? Nezačnou si o mně náhodou myslet, že jsem upír?
Ne že bych na to vypadala, ale ta bledá kůže přeci jen mate.
Tohle bylo poprvé, co jsem cítila něco jako nervozitu. Jistě, už jsem bývala nervózní, tehdy v těch dobách, kdy jsem měla třeba vznášet rozsudek, jestli zabiju nějakého upíra nebo ne, ale oni brzy poznali, že se na to nehodím. Takže prostě řekli zabij a já zabila.

Tohle bylo taky poprvé, co mě napadla ta otázka.

Jsem vůbec člověk...???

Na přemýšlení ale nebyl čas, jelikož v tu chvíli se ozval klakson auta před mým domem. Kdo to je? Proč sem přijel? Co ode mě chce?

Celkem zvědavě jsem vyběhla z domu, oblečená v nejkrásnějším oblečení, co jsme s Alicí koupily -a bylo opravdu těžké vybrat to nejhezčí-, černé minisukni, která vlastně ještě pokračovala dál, jen už byla ze síťoviny, černém topu se stříbřitými dlouhými průhlednými rukávy, na hlavě černý klobouk, ovázaný stříbrnou mašlí, v uších velké stříbrné kruhy, na očích „masařkovité" černé brýle, na rukou síťové rukavice a na krku velký stříbrný kříž -na ten jsem byla hrdá-.
Když jsem uviděla povědomé auto, zaradovala jsem se. Takže Alice mě odveze do školy... je opravdu fajn...! Radostně jsem se rozběhla po schodech dolů a to byla chyba.
Moje vysoké boty na platformě zjevně nebyly určeny k tomuto účelu. Zakopla jsem, ale ještě než jsem stihla dopadnout na zem, mě zachytily něčí ruce.

„Takže ty jsi ta Alicina nová kamarádka? Opravdu...hezky voníš. A mimochodem, nebylo by dobré to oblečení zmazat." Mladík se dobrácky usmál a postavil mě zase na zem.
"Eh...díky...no..." nějak jsem neznala jeho jméno, takže jsem jenom koktala jako úplnej...blb.

„Emmet Culen," usmál se. Znovu.
"Charlotte..." před příjmením jsem se zarazila.
No ano, příjmení! Jak mě vlastně Carlisle zapsal do školy? Snad ho, proboha, nenapadlo použít jejich jméno! Nehodlala jsem se do konce života -blbě řečeno, vzhledem k tomu, že z nepochopitelného důvodu nemůžu umřít- jmenovat jako oni! To by mi neudělal, myslím.
Byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že si určitě vymysleli něco jiného. Za to příjmení bych se styděla.

„...nemusíš se za to jméno stydět, ba naopak." Emmet už se zase usmál, „pojďme do auta." Pokynul mi a vyrazili jsme.
Pořád se usmíval, on je snad životní optimista nebo co...

V autě seděla Alice a ještě jedna dívka, nesmírně hezká blondýnka. Pak se ještě na předním sedadle vedle řidiče -ano, Emmet řídil- doslova krčil další upír, zjevně chtěl být neviditelný.
Zbytek Cullenovic famílie, že by?

"Ahoj Charry!" pozdravila Alice a udělala mi místo vedle sebe na sedačce.
Pořád jsem jí ještě neřekla, že nesnáším, když mi někdo říkán Charry.
"Tohle je Rosalie," ukázala prstem na tu blondýnku. Ona se ani neusmála, zjevně si byla jistá tím, že jsem jen podřadný narušitel. Alice její chování nevnímala, otočila se k mladíkovi na předním sedadle a pokračovala.
"A tohle je Jasper. Musíš ho omluvit, je to pro něj těžké. Víš, všem nám moc voníš a on je ještě nezkušený..."
Zdálo se mi to, nebo se Jasper opravdu začervenal? Je to vůbec možné, aby se upír začervenal?

„Těší mě..." řekl přiškrceným hlasem, ruku mi nepodal.

"Mě taky moc těší," zářivě jsem se na něho usmála,

„A nemusíš se bát...mám s upíry praxi. A většinou s mnohem neurvalejšími než jsi ty. Ty se aspoň snažíš."

Doufala jsem, že jsem ho alespoň trochu povzbudila. Nejspíš ano, protože se přestal tvářit tak bolestně a dokonce se pokusil o něco, co připomínalo úsměv.

Než jsme dorazili ke škole, všichni, dokonce i Jasper, se se mnou bavili. Jen Rosalie se stále tvářila uraženě, jako bych snad pro ni byla nějaká sokyně. A pak jsem se zahlédla v odrazu okna nějakého domu. Já opravdu byla pro Rose jakous takous sokyní! To mě překvapilo.

Vystoupili jsme z auta. Všechny pohledy se automaticky stočily na Cullenovy, samozřejmě že ne na mě, vždyť oni byli nadlidsky krásní -což mělo možná něco společného s tím, že ani nebyli lidé- a já... jen holka, co by možná mohla vzdáleně konkurovat Rose. Jak jsme procházeli přes parkoviště směrem ke škole, jako bych slyšela, jak si lidé okolo šeptají. Jeden projev úžasu jsem zaslechla úplně jasně, mluvil dost nahlas.
"Ona je ta nová nějaká další adoptovaná Cullenova dcera?" otočila jsem se za tím hlasem.
Mluvil ten kluk, co mě viděl v dešti. Ten, co si o mě musel myslet, že jsem cvok.
"To není fér, že ji doktor vybral jako vhodnou pro Edwarda..." další hlas, dívčí, jsem moc nevnímala.
Spíše se ztrácel v mlze v mojí hlavě.
Tahle možnost mě nenapadla! Třeba si mě Carlisle adoptoval! Mohla bych být Charlotte Cullenová? Že bych měla až takovéhle štěstí?

Ve škole jsem byla v jiné třídě než zbytek rodiny Cullenů. Škoda.
Nesměle jsem vstoupila do dveří. Všichni na mě zírali, netušila jsem, co se jim honí hlavou -v tu chvíli bych dala cokoliv za Arovu schopnost, i když by bylo dost divné každého na potkání ošahávat-, ale hned během prvního dne jsem si připadala nesvá. Je to normální, že v nové škole si člověk připadá nesvůj? A tehdy se mi znovu vybavila otázka, která mě pronásledovala už od rána.

Jsem vůbec člověk?

Ale na podobné úvahy jsem teď neměla čas. Protože tohle bylo poprvé, co uslyším svoje příjmení. Ať už úplně smyšlené či to, v které jsem skrytě doufala posledních několik minut nebo to, které jsem slyšet nechtěla. Smutné na tom je, že to nechtěné bylo nejpravděpodobnější. Starý učitel zvedl hlavu a zatleskal.
Jako by už zbytek třídy nevěnoval mému příchodu dostatečnou pozornost!

"Milí žáci," začal profesor.

No super, nemohl by nááááhodou přejít co nejrychleji ke konci a nechat mě sednout si do zadní lavice -která byla naštěstí prázdná- a uniknout zvědavým pohledům...? Fajn, asi jsem chtěla vypadat hezky, ale netušila jsem, že na lidi zapůsobím až takhle. Jak bych taky mohla? Na ty, se kterými jsem bydlela předtím, na ty neudělalo dojem nic... nic, kromě mé krve prýštící z rány na ruce... zastavila jsem tu vzpomínku. Moc dobře jsem věděla, že na tohle budu moci myslet, až si sednu do bezpečí lavice. Ale ne tady, před tabulí, vystavená jako pouťová atrakce.

Stařeček -tak jsem nazvala toho vetchého profesora- si odkašlal a pokračoval.
"Tohle je Charlotte Volturi."

Nejspíš čekal na nějakou reakci z mojí strany, ale to se spletl. Ačkoliv jsem to čekala, pořád mi nějak nedocházelo moje celé jméno.

Volturi...
Volturi...
Volturi...
Volturi...

...znělo mi to v hlavě pořád dokola. Jako nějaký virus, nebo co. Stařeček ještě něco povídal, ale já nevnímala. Pak mi ale pokynul, bych se posadila a já -provázena dvaceti osmi zvědavými pohledy- se doploužila ke své lavici a ztěžka dosedla na židli. Takže jsem opravdu nakonec Charlotte Volturi. Ach jo! Ale budu to muset vydržet.

Jak jsem během prvního dne ve škole zjistila, už jsem všechnu látku probírala ve Volteře. To pro mě znamenalo, že při poslední hodině před obědem -no ano, po obědě byla další hodina, tentokrát tělocvik- jsem se poddala té potlačené vzpomínce.

„Au, kruci!" vykřikla jsem, když jsem se rozplácla na kamenné podlaze, pode mou roztříštěná skleněná váza, kolem mě upíří shromáždění.
Vytáhla jsem velký střep ze svého zápěstí. Naštěstí netrefil hlavní žílu, ale krve z toho teklo dost. Teprve pak jsem vzhlédla, pohlédla do nespočtu hladových upířích očí, co se na mě upíraly. A já nechtěla ani jednomu věnovat svou krev, to jsem věděla jistě.
"Uklidněte se," šeptala jsem, hlas se mi strachy třásl, „prosím..."
Už jsem se viděla mrtvá, když se ozval poměrně vyrovnaný hlas.
"Nikdo jí neublíží, je to jasné? Ona je důležitá," říkal ten hlas a ostatní upíři mručíc kývali. Zjevně museli souhlasit. Ten hlas ještě dodal něco o tom, že už brzy se vrátí Heidi z lovu a potom už mě pohltila tma, jelikož jsem ztratila vědomí.

Tohle byl můj první den ve Volteře. A také to bylo poprvé a naposledy, co jsem se tam zranila. Potom už jsem byla opatrná. A až později, o hodně později, jsem zjistila, že ten, kdo mě zachránil byl Aro... a u Ara se moje myšlenky zarazily. To on se snažil celou dobu získat moje srdce, abych mu pomohla... no prostě abych mu věnovala svou krev. A už se mu to skoro podařilo, jenže pak mě vyhnal...

Hodina skončila a já se vydala na oběd. Zvědavé pohledy už jsem skoro nevnímala, jak jsem kráčela v dešti k jídelně. Už zase pršelo. Stejně jako skoro vždy. A v tu chvíli, při cestě do jídelny, během toho deště, tehdy ve mně hrklo uvědomění.
Nikdy v životě jsem nebyla Charlotte Volturi. Až teď, když mě Volturiovi zavrhli. Jaká ironie!

Autor: TachikoManabu (Shrnutí povídek), v rubrice: Info

Sdílet

Diskuse pro článek Být člověkem - část 03: