Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Info » Být člověkem - část 02

18.03.2009 (21:55) • TachikoManabu • Info • komentováno 0× • zobrazeno 3111×

2.kapitola...Alice a nákupy

Otevřela jsem dveře malého domku. Takže tady budu bydlet, jo, jde to. Nevím, nejspíš jsem ale čekala něco... většího? V domě byla dole jedna místnost, spojený obývák s kuchyní a když člověk vyšel nahoru do patra, ocitl se v pokoji, nejspíš myšleném jako ložnice, odkud vedly dveře do malé koupelničky. Všechno až na ložnici bylo kompletně zařízeno.
Není to tak hrozné, celkem útulné, zvyknu si. Po životě ve „sklepení" by mi to vlastně mělo připadat jako ráj na zemi, ne? Tady, na povrchu. Třeba časem chytnu i nějakou zdravou barvu pleti. Vždyť já vypadám jako jedna z nich! Pigment v mojí kůži buďto úplně schází, nebo je to prostě následkem tří století, strávených pod zemí ve společnosti jediných tvorů, co jsou možná a trošililinku bledší než já. Až teď s odstupem času -pár dnů- vidím, že pro ně asi opravdu muselo být těžké mě nekousnout, jelikož moje kůže je vážně téměř průsvitná. A vidět mi v žilách pulzovat krev, to asi není zrovna nejideálnější situace...

Zatřásla jsem hlavou. Nebudu se zabývat minulostí, teď začínám nový život. Život obyčejného člověka, co nemusí všude chodit po špičkách a dávat si pozor, kdy má zrovna kdo okolo mě hlad, no není to skvělý? Ještě mám půl dne, tak si zajdu sehnat nějakou postel.

Vyrazila jsem a na půl cesty do obchodu mi došlo, že vlastně nemám vůbec žádné peníze. Svěsila jsem ramena a pomyslela si něco o smůle s nezařízeným domem. No ano, mohla jsem být ráda, že tam je plná lednička...! Je přeci přirozené, že upíři nespí... taky nemají nafukovací hlavu, aby mysleli na veškeré hloupé lidské potřeby! Ale stejně mě štve, že si holt budu muset lehnout na zem a přespat tam. Snad si seženu nějakou práci. Časem a pokud možno co nejdřív. Zpět domů jsem se vracela pomalu a vychutnávala si zdejší vlhký vzduch, pak začalo pršet. Smála jsem se a tancovala v dešti, okolojdoucí kluk si o mě nejspíš musel myslet něco dooost urážlivého, protože na mě koukal s otevřenou pusou asi tři vteřiny, než se vzpamatoval a šel dál.

Dorazila jsem zpět domů, mokrá jako... hadr na podlahu. Plánovala jsem, že si oblečení pověsím na radiátor v koupelně a než to alespoň přijatelně uschne, zalezu si do vany plné horké vody. Procházela jsem zrovna kuchyní, abych mohla vyjít nahoru, když jsem si všimla, že na jedné ze dvou na zeleno natřených židlí někdo sedí. Ta dívka byla velmi hezká. Křehce vypadající tmavovláska s nakrátko střiženými vlasy. Když mě viděla přicházet, zářivě se na mě usmála.
"Ahoj, ty musíš být Charry!" hbitě vyskočila ze židle, rychleji než jakýkoliv člověk.
Takže je nejspíš od Carlislea, napadlo mě. Ale aby mi říkala Charry? Takhle mi nikdy nikdo neřekl... kromě... ne, na něj jsem si zakázala myslet už v ten den, co jsem opustila Volterru. Dobře, to nebylo zas tak dávno, takže je celkem přirozené, že se mi chce ten příkaz, co jsem sama sobě dala, porušit. Nepřítomně jsem zírala někam do neurčita. Zdá se, že upírka přede mnou si toho nevšimla a vesele pokračovala.
"Já jsem Alice, přinesla jsem ti něco na sebe. Podívej se, jak vypadáš!"

„Ehm...co? Díky!" naštěstí mě vytrhla z přemýšlení.
Podívala jsem se na to, nač ukazovala. Byla to hromádka čistého oblečení. Jak jsem zjistila, když jsem si ho prohlížela, Alice měla podobný vkus jako já.
"Vem si to rychle na sebe a vyrážíme!" úsměv na její tváři se ještě více roztáhnul.
"Kam? Jak to?" nevycházela jsem z údivu. Alice mě někam odveze? Vždyť jsem ani neviděla auto před domem... ale něco v jejím pohledu mi napovědělo, že bych neměla odmlouvat. Tak jsem to neudělala. Oblékla jsem si věci, které mi přinesla -černé kalhoty a bílou halenku- a beze slova vyšla po jejím boku ven do deště. Ale nepromokla jsem- před vchodem stálo nablýskané černé auto. Nějak jsem nerozpoznala, co přesně je to za auto -přeci jen jsem se v takových věcech nevyznala, když jsem naposledy byla venku a ještě žádná auta ani nebyla- jen jsem věděla, že bylo určitě drahé.

„A kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se zvědavě, když už jsme byly dávno venku z Forks.
„Do Port Angeles, na nákupy," oznámila mi s úsměvem od ucha k uchu,
„Potřebuješ postel. A nové oblečení."
Nákupy? Nikdy v životě jsem nenakupovala! Většinu oblečení mi šili namíru, nebo ho pro mě přinesl někdo jiný...! Asi bych z toho byla nervózní, ale Alicin optimismus mě poněkud rychle nakazil, takže jsem se na nadcházející nákupy těšila. A navíc... tu postel opravdu potřebuju.

Nikdy si nepřejte nakupovat s Alicí, nejste-li úplný nákupní maniak. Ze začátku mě nenechala ani na chvíli se zastavit a podívat se na věci kolem. Tahala mě z jednoho obchodu do druhého a čas od času podotkla něco v tom smyslu, že jsme raději měly jet do Seattlu, že tam mají větší nákupní středisko. Ačkoliv už mě bolely nohy a byla jsem z toho lítání sem a tam unavená, zjistila jsem -a s velkým překvapením- že mě to baví. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se s Alicí bavily o všem možném, diskutovaly nad každým kouskem oblečení, co nám přišlo pod ruku a z rychlých nákupů se stal několikahodinový maraton. Ačkoliv jsem si ze začátku lámala hlavu s tím, jak jí to budu všechno splácet do konce života, jen se usmála a řekla, že když už mi mohl Carlisle věnovat dům, že postel -kterou jsme pořád ještě neměly- a pár kousků oblečení nebude přece vůbec problém. Bez řečí jsem to přijmula, no kdy se mi naposledy stalo, že jsem měla všechno zadarmo?

Oblečené do nových hadříků jsme se konečně po pěti hodinách vydaly shánět tu postel. Pán v obchodě s nábytkem už zavíral, ale Alice na něj mávla rukou a obdařila ho úsměvem tak kouzelným, že nejen že ještě kvůli nám otevřel, ale dal nám slevu a ještě pár doplňků navíc. Nakonec dokonce souhlasil, že za námi pojede a doveze mojí novou „kolíbku", jak Alice nazvala mou postel, přímo ke mně domů. Když ji vynesl nahoru po schodech -bez pomoci, řekl že se přece my dvě, takové křehké dámy, čímž myslel spíš jen Alici, přece nestrháme- do mojí ložnice a odjel, upírka na mě spiklenecky mrkla.
"Neměla bys takhle oslňovat muže," uchechtla jsem se.
"Ale nepovídej, vždyť pro něj to byl určitě zajímavý zážitek," mávla Alice rukou.
"No nic, Charry. Budu muset běžet, přeci jen opravdu hodně hezky voníš." Úsměv na její tváři byl tentokrát omluvný.
Kývla jsem a ona byla v tu ránu pryč.

Usmála jsem se. Tahle Alice mi byla moc sympatická.

Autor: TachikoManabu (Shrnutí povídek), v rubrice: Info

Sdílet

Diskuse pro článek Být člověkem - část 02: