Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Vánoce u Volturiovic rodinky

26.12.2010 (21:00) • Elisme7 • FanFiction parodie • komentováno 10× • zobrazeno 7148×

Začínají svátky vánoční,

ozdoby všem bijí do očí.

Ve Volteře svítí stromek,

pod ním sedí nedočkavý Alec.

„Ať už jsou Vánoce,“ naříkal a snažil se vyštrachat dárky určené pro něj.

„Alecu, nečmuchej tam. Stejně nerozluštíš jména,“ káral ho Demetri.

„Protože je balil a nadepisoval Aro a ten píše hůř než ty, což je co říct, protože ty píšeš jako opilej sob.“ Naschvál si škytnul.

Dostalo se mu hněvivého vrčení.

„Zas tu šmejdíte, výprdci?“ Přitančil Felix v červené teplákové soupravě s rolničkami. Noha mu podklouzla a jen ofous sebou nesmetl vánoční stromeček. „Ty kráso.“ Úlevně si oddychl a nasadil neodolatelný – podle něj – úsměv. „Tak co, mám tam něco?“ Připlazil se po čtyřech a popadl jeden obrovský dárek. „Ále né! Proč musí vždycky nadepisovat dárky Aro? Píše hůř než Demetri tím svým písmem opilého soba,“ skučel a začali oba naschvál škytat.

Demetri vzteky zaklapl knížku, kterou dostal loni k Vánocům od Caia. Jmenovala se Sněhurka a sedm trpaslíků. Zpočátku mu připadala šíleně nudná, ale jakmile si pod Sněhurkou představil Ara a pod sedmi trpaslíky Aleca, Jane, Caia, Marcuse, Heidy a sebe, mohl si smíchy vypustit plíce, které mu stejně k ničemu nejsou.

„Já nepíšu jako ožralý sob!“ vztekal se. „To jen… že mám palec pravé ruky o něco větší než ostatní prsty,“ vymlouval se.

„Brácho, to má každý.“ Poplácal ho Felix po zádech a usmál se. Na Demiho vykoukly umělé upíří zuby.

„Proč nosíš umělé zuby?“ zeptal se zvědavě.

„Dám ti dobrou radu: Hlavou zeď neprorazíš.“

Demetri si rozsvítil v hlavě žárovku a usilovně přemýšlel, proč by měl hlavou bourat zeď. Jenže mu z uší začala unikat pára, a tak raději žárovku vypnul, aby si neseškvařil mozeček.

„Ou! Říkám ti, pokud dostanu další zvířátko, picnu se. Copak jsem zoo?“ vztekal se Alec a lepil ucho na každý dárek, zda neuslyší něco kňučet, mňoukat, vrčet či brečet. Všechny dárky očmuchal, ale nic podivného neslyšel – díky bohu. Až poslední  začal vydávat povědomé zvuky. Tik tak, tik tak, tik tak.

Alec se rozesmál a jen tak, tak ze sebe vysoukal: „Jane dostane další bombu.“

„Ukaž!“ Přiřítil se Felix, klekl si na čtyři jako Alec a přišpendlil k dárku svoje ucho. „No tě pic. Máš pravdu. Však si to zaslouží práskačka.“ Alec horlivě přikyvoval. „Pamatuješ, jak na nás napráskala, že jsme to byli my, kdo strčil Ara, Caia a Marcuse do pytlů a vrátili zásilkový službě jako prošlé sýry?“

„Nikdy nezapomenu. Caia si přece chtěli i nechat, protože si mysleli, že je fakt sýr.“ Nadšeně si spolu plácli.

„To asi udělaly ty blond vlasy,“ zamyslel se nahlas Felix.

„Nebo voňavka,“ podotkl Demetri, válející se na krbu, kde si pěkně vyhříval kožich. Už je to pár set let, co ho nosí a nechce sundat. Prý mu je zima.

„Fůj, syrečky!“ zašklebili si všichni tři.

„Co tam máš dál?“ vyptával se Felix, a kdyby měl ocásek, stál by mu.

„Co třeba tenhle, nápis bych možná i rozluštil. De – metr – í. Demetrí. Počkat! Jaký Demetrí? Neznám nikoho jménem Demetrí?“ Podrbal se na nose místo hlavy.

„Já taky ne.“ Felix podrbal ptáka, který mu seděl na rameni.

„Ahoj, Pepindo,“ pozdravil svého mazlíčka Alec a chtěl jí dát pusinku, ale andulka ho ďobla do rtu. „A prý že andulky nemůžou být upíři.“ Setřel si ukazováčkem krev ze rtu a pak šup do pusy. „Hmmm, nejsem já sladkej?“

„Seš úžasný, vraťme se k Demetrí. Už vím, to bude určitě nějaká rošťanda!“ Oba si narovnali oblečení a zkontrolovali účes v odrazu očí toho druhého.

Z ničeho nic oboum někdo zaklepal na ramena. Vzhlédli k dotyčnému. Demetri se nad nimi tyčil a ukazoval na sebe. Felix po něm hodil úšklebek a Alecovi naznačil kroutícím prstem u spánku, že je blázen.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si jejich narušitel. Tím Felixe už opravdu vytočil.

„My víme, že jsi tu, ale máme lepší věci na práci. Snažíme se přijít na to, kdo je Demetrí.“

„Kdo asi?!“ soptil. Alec po jeho slovech vyskočil na nohy.

„Demetri, ty víš, kdo je Demetrí?“ zeptal se s nadšením, které snad nemají ani Eskymáci na tropickém ostrově.

„Já jsem Demetrí!“ zařval na ně a doufal, že jim to konečně dojde. Ach, proč si jen tak věřil? Co čekal ve Volteře?

Když si představíte nejvtipnější chvilku, kterou jste zažili a vzpomenete si, jak jste se smáli, tak váš smích se jejich se podobá asi třetinou.

„Demetri, ty jsi ho – ho – holka?“ Alec znovu vyprskl smíchy.

„Ho – ho –ho!!!“ rozeznělo se sálem.

„Honem! Aroušek je tady a bude rozdávat dárky,“ promluvil nahlas Marcus.

Do sálu vstoupili vladaři, Jane a Heidy. Všichni, až na dvě výjimky, se usadili kolem stromečku. První výjimka byl Aroušek, který stál u stromku, aby mohl rozdávat dárečky. Druhá výjimka byl Demetri, který si jako koťátko vylezl na krb, protáhl páteř a lehl na břicho. Nohama přitom mával ve vzduchu.

„Tak co, dětičky, byly jste všichni do jednoho hodné?“ Aroušek byl jako opravdový Ježíšek.

„Ano! Ano! Ano!“ rozeznívalo se od všech „dětí“, sedících v tureckém sedě. Jane měla k tomu sukni, takže byl Aroušek většinou otočený k ní.

„Ne, nebyly!“ brblal Caius.

„Co se stalo, syrečku?“ optal se ho starostlivě Aroušek. „Chci říct, synečku.“ Rychle zamaskoval svou chybu.

„Marcus vyjídal cukroví, když jsme nemohli,“ práskl ho bez výčitek.

„To není pravda. Jen jsem si lízl trochu krvavé náplně,“ bránil se Marcus a strčil do Caia. Ten mu ránu vrátil. Napálil mu pěknou do oka, až mu odletěla paruka.

„Z Marcuse je skín.“ Rozesmál všechny Felix, šikulka.

„Dobře, dobře, potom ho potrestám, ale teď se laskavě věnujme krásnému, vánočnímu dni. Moc takových není.“

Od krbu někdo – kdo to asi byl – zamumlal: „Ne, to ne, jen každý rok.“

Aroušek se natáhl pro první dárek a zkoušel přečíst, kdo je výhercem. Bohužel si nepamatoval, komu je jaký určený. „Kurňa, který ňouma tohle podepisoval?“ zeptal se nasupeně, podíval se po všech přítomných. O několik vteřin později mu došlo, že to byl on. Pokrčil rameny. „Střílel jsem si z vás.“ Každý se na něj díval jako na zpívajícího osla. Situaci zachránily až dva hádající se hlasy.

„Práskači!“ šeptal Marcus.

„Dědku!“ oplácel mu stejnou měrou Caius.

„Blonďatý poníku!“

„Co jsi to říkal, čunče?“ Štípl ho a vzápětí dostal jednu do zad… prostě do zad.

„Stačí!“ Aroušek ztrácel nervy. „Opravdu jste jako dvě malé holky. Styďte se.“ Oba sklopili hlavy a neopovažovali se byť jen ceknout. „Pokračujeme.“ Nasadil úsměv. „Demetrí, tenhle je pro tebe.“ Demetri skočil z krbu, postavil se, začechral rukou do vlasů jako manekýn a vzal svůj dárek. Každý na něm mohl oči nechat. Honem, rozbal to konečně, říkali si v duchu. Dem s ním mírně zatřásl, našpulil rty a pomalounkým tempem – typickým pro lenochoda – rozvazoval stužku.

„Ztvrdneme tu do Vánoc,“ zabrblal Caius.

„Páni! Já… nevím, co říct.“ Nervózně se zasmál a přehazoval si polštářek z jedné ruky do druhé. „Díky.“ Sundal si kožich, aby mu nebylo tak vedro. Udělala se fotka z každé strany a rozdávalo se dál.

„Další je Alecsík. Tu máš, hochu,“ pohladil ho po vlasech.

Alec s vyplázlým jazykem trhal papír, jak nejrychleji mohl. Když se dostal k vnitřku, tak mu málem vypadly oči.

„Kočička?“ Kýchnul si. „A s obojkem, aby nemňoukala. Chytrý. Díky!“ zaradoval se a kýchnul znova.

„Tak přece jenom si tu zoo můžeš založit,“ namítl Felix se škodolibou grimasou.

„A koho tu máme dál? Heidy.“ I ona se na Vánoce hrozně těšila. Sice měla na kontě pár miliónů, za které by si mohla koupit všechno, co chce, ale dárek od milované osoby je tisíc krát lepší. Jakmile roztrhla zuby papír, vypískla radostí a vlepila každému velkou pusu.

„Ta zástěra je cool.“

„Felixi, měl bych tu i něco pro tebe. Je to jen taková maličkost.“ Felix přihopkal a ujal se rozbalování. Bylo mu jedno, že to bude maličkost, hlavně něco.

„Na co to je?“ divil se a držel v ruce podivnou černou věc.

„Elektrický paralyzér. S tímhle můžeš dávat jak lidem tak upírům elektrické šoky, chlapče. Máš ho na obrrr… Kkkurníkkk práceee. Ttto máš na obrrranu, tele.“ Aroušek se snažil něco smysluplného říct, ale pořád v jeho těle dozníval elektrický proud, kterým dostal od Felixe.

„Cacaie, Mamarcusi,“ oklepal se a pokračoval, „vy máte za trest společný dárek.“

„Já ho rozbalím.“ Marcus se rozplýval a jako první k dárku přiskočil.

„Ty tak, koní ksichte.“ A zase byli v sobě. Když po dobré půlhodině skončili, oba vyjekli: „Puzzle koního ksichtu a 1000 dílků?"

„Ukaž! Mně se to náhodou líbí.“ Sebere jim to Felix.

„Mně taky.“ Alec dá Felixovi do držky a utíká s ním. V tom přepadne přes nohu, kterou mu tam podstrčil Demetri. Všichni se perou jako malí.

„Jsem rád, že jste spokojení, teď bych se rád odebral do výřivky, kterou jsem si nadělil. Ámen.“ Odcházel a broukal si sám pro sebe radostí, že má tuhle parádu za sebou.

„Počkat, a co já?“ smutnila Jane. Jenže nikdo ji neslyšel. Spatřila pod stromkem ještě jeden dárek.

Jane, přečetla si jméno na balícím papíru a rozzářila se. Konkurovala i stromečku.

Alec vylezl z kopy mlátících se těl a zdravým okem zaregistroval Jane, jak pečlivě rozbaluje svůj dárek.

„Ségra, né!“…

Bum!!!

Snad to aspoň někoho pobaví. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoce u Volturiovic rodinky: