Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je haluz!!! 1. kapitola

Tak to je haluz!!! 1. kapitolaAno, fotografie souhlasí s odrazem v zrcadle. Kellan Lutz. Kdo to k sakru je? Já určitě ne. Já jsem přeci Emmett. Emmett Cullen. Nebo ne?

1. kapitola

Rosalie

„Připraven na nakládačku?“ zeptal se Emmett Edwarda a bojovně se rozkročil s pálkou v ruce.

„Nemám důvod, protože my to vyhrajeme,“ naparoval se Edward.

„Hele, já nemám nic proti zdravé soutěživosti, ale vy dva to občas přeháníte,“ pošklebovala se Bella.

„Tak jdeme na to, ne? Takováhle buřina tu není každý den. Byla by škoda ji promarnit,“ upozornila jsem je.

„Moment! Něco se děje,“ ozvala se Alice a znehybněla na místě.

„Co? Máš vizi? Nebo jen nahnáno, že můj tým vyhraje?“ naparoval se Emmett.

„Emmette, žerty stranou,“ okřikl ho Jasper a podepřel Alice zírající do prázdna.

„Stáli jsme na louce, oblečení ve svých dresech. Zrovna tak jako teď. Pak se ale objevila ta dívka a naše budoucnost zmizela. Jako by jsme žádnou ani neměli…“ tlumočil Edward Alicinu vizi.

„To přeci není možné,“ řekla Bella a ochranitelsky si přitáhla Nessie do náruče.

„Je. Edwarde, viděl jsi totéž, co já. Co si o tom myslíš?“ zeptala se Alice.

Edward zíral do prázdna, nebo to tak alespoň vypadalo.

„Myslím, že se právě dívám na tu dívku z tvé vize,“ procedil skrz zaťatou čelist.

Všichni jsme následovali jeho pohled. Měl pravdu.

Na kraji lesa stála mladá upírka v černých džínech, hnědých kozačkách a bílém tílku s blond vlasy. Místy promelírovanými růžovou barvou. Nic nevkusnějšího jsem v životě neviděla. Všimla si, že ji pozorujeme a začala před námi obezřetně couvat.

„Počkej! Kdo jsi?“ zeptal se Carlisle laskavým hlasem. Zkoušel s ní navázat rozhovor.

Dívka na okamžik zaváhala, ale když k nám dolehly blížící se kroky dalších, a hlavně neznámých upírů, bojovně jsme se nahrbili a očekávali útok, který nepřišel. Dívka se totiž dala znovu do běhu a to směrem od nás.

„Omlouvám se,“ zašeptala pouze a zmizela v lese.

Hned na to se tu objevila trojice navztekaných upírů.

Tihle na nic nečekali a vrhli se naším směrem s útočným pokřikem. Byli jako šílení a bylo to kvůli té holce. Na to jsem nemusela být žádný velký genius. Ani číst myšlenky jako Edward.

Byli tři, ale nás bylo víc. Emmett s Jasperem se vrhli proti nim a za chvíli bylo po nich. Byli roztrhaní na kusy a nepředstavovali již žádnou hrozbu.

„Pořád neexistujeme a není to jejich vina. To ta holka,“ prohlásila Alice zkroušeným hlasem.

„To tak, aby nás tihle třasořitkové nějak ohrozili,“ poškleboval se Emmett.

„Co je ta holka zač?“ zeptal se Jasper Edwarda a sebral mi tak slova z úst.

„Nevím. Nemohl jsem se jí dostat do hlavy,“ postěžoval si zmateně.

„Fajn. Tak to tedy pojďme zjistit,“ navrhla Bella.

„Ne. Ty tady zůstaň,“ zavrčel Edward.

„Neopovažuj se na mě vrčet,“ usadila ho Bella se zdvihnutým ukazováčkem a nazlobeným pohledem.

Kdyby na to byl čas, patřičně bych si užívala, jak můj drahý bratříček stáhnul ocas.

„Tak jdeme po ní?“ zeptal se Emmett a pobízel nás.

„Fajn. Carlisle a Esmé se postarají o tyhle tři a Bella pohlídá Nessie. Ostatní za mnou!“ zavelel Jasper rozhodně a podal našemu stvořiteli stříbrný zapalovač.

Viděla jsem, jak se Bella nadechuje k výčitkám a protestům, ale měla smůlu. Už jsme se rozběhli za tou nevkusně obarvenou upírkou.

*********

Dělali jsme co nejmenší hluk. Prodírali jsme se lesem a plížili se za onou upírkou.

Seděla na malém paloučku v tureckém sedu. Na její kůži dopadaly dešťové kapky, ale ona na to nedbala. Stále si něco mumlala a v dlaních dřímala jakýsi přívěšek.

„Co to dělá?“ zeptala jsem se tiše ostatních. Všichni jako na povel pokrčili rameny. Nikdo netušil, co se vlastně děje, ale všichni jsme cítili, že se něco chystá. Něco velkého.

„A do háje,“ zaklel Emmett a zatahal mě za rukáv. Švihla jsem po něm netečným pohledem a stejně tak ostatní. Vždyť nás prozradí…

Upíral svůj zrak někam nad vrcholky stromů s otevřenou pusou. Následovala jsem jeho pohled a cítila, jak mé panty povolují a má brada také klesá údivem.

Nad tou neznámou upírkou se na nebi hromadily hromy a blesky unášené v malém fialovém víru, který pomalu klesal přímo k dívce. Ona natáhla svou bledou dlaň, jako by se toho víru chtěla dotknout.

„Okamžitě s tím přestaň. Ať už je to, co děláš, cokoliv,“ vyštěkla jsem a vyskočila z křoví.

Ostatní se mi v tom pokusili zabránit, a tím odhalili i svoji přítomnost. Uvědomili si to a postavili se po mém boku v bojovém postoji.

Dívka se po nás zmateně ohlédla a vyplašeně upřela svůj rudý zrak do našich tváří.

„Jděte pryč! Vy tu nesmíte být,“ řekla a polekaně si začala prohlížet onen vír, který se pomalu začal rozevírat u jejích nohou. Stačila se po nás ještě jednou vyplašeně ohlédnout a pak vstoupila do onoho výru.

„Počkej,“ požádala ji Alice a udělala jeden vratký krok k onomu víru. Zaujatě si ho prohlížela, ale na to nebyl čas.

Zvedl se vítr, a to tak silný, že jsme byli donuceni před ním zacouvat. Šlehal mi do tváře, až to téměř bolelo, ale co bylo horší, začalo nás to vtahovat do onoho víru.

Padla jsem na kolena a snažila se zachytit trsů trávy, aby mě udržely na místě. Na chvíli to pomohlo. Zadívala jsem se do tváří svých sourozenců. Všichni s tím měli problém. Vítr už nebyl tak silný, ale ten vír se k nám rapidně přibližoval a za pomoci větru nás do sebe vtahoval. I když jsem se odmítala pustit…

Nakonec mé prsty povolily a spolu s trsem trávy se odlepily od země. Začala jsem klouzat po vlhkém povrchu přímo do toho fialového víru…

**********

„Emmette!“ vykřikla jsem.

„Rose!“

Slyšela jsem jeho odpověď zprostřed víru a koutkem oka zahlédla Edwardovu botu.

„Co se to děje?“ To byla Alice.

Padala jsem v oné spirále a všechno se se mnou točilo. Jen matně jsem si uvědomovala, že v té záplavě fialové a růžové barvy nejsem sama.

A že se mi z toho pěkně začíná motat hlava a že na to točení reaguje i můj dávno mrtví žaludek.

Ještě chvíli a pozvracím se…

**********

Alice

Prudce jsem rozevřela víčka a posadila se. Můj žaludek okamžitě zaprotestoval. Překryla jsem si ústa dlaní, abych zabránila nejhoršímu. Neměla jsem čas zkoumat, kde jsem. Musela jsem se urychleně dostat do koupelny.

Vyskočila jsem z postele a vběhla do prvních dveří, na které jsem narazila. Měla jsem kliku. Skutečně to byla koupelna.

Zvedla jsem poklop od záchodu i s prkénkem a začala zvracet.

Pro Kristovy rány, co to má být? Jsem mrtvá. Nemůžu zvracet, ačkoliv přesně to teď dělám. Něco je tu opravdu špatně, uvědomila jsem si, když mým tělem přestaly procházet ony bolestné křeče. Můj žaludek byl už dočista prázdný. Už nebylo co zvracet, a tak jsem se jen na prázdno dávila.

„Ááá,“ vykřikla jsem, když jsem si všimla dlouhých zářivě hnědých kadeří, které mi spočívaly na ramenou.

Vyděšeně jsem k nim vztáhla dlaně a promnula je v rukách. Cítila jsem je. Byly to vlasy. Moje vlasy. Do háje!

Vyskočila jsem na nohy, abych se poohlédla po nějakém zrcadlu. Naštěstí jsem nemusela hledat dlouho. Nad umyvadélkem jedno viselo. Nebylo nijak velké, ale stačilo, abych v něm spatřila odraz svého vyděšeného obličeje.

Byla jsem to pořád já. Já, Alice Cullenová, ale zároveň jsem byla někým naprosto jiným.

Dívka, na kterou jsem se dívala, byla lehce pobledlá, ale to vzhledem k mé předchozí činnosti bylo pochopitelné. Jinak byla celkem opálená. Žádná mrtvolně bledá porcelánová pokožka. Tahle měla póry. Dívka měla dlouhé, světle hnědé vlasy, které ačkoliv byly pomuchlané, se kroutily v moc pěkných vlnách pod ramena. A velké oříškově hnědé oči, které mě vyděšeně pozorovaly.

„Tohle přeci nejsem já,“ zašeptala jsem svým zvonivým hlasem, který mi jako jediný zůstal naprosto nezměněný a přiložila si dlaně k tvářím.

Dívka pohybovala ústy stejně jako já a udělala stejné gesto v tu samou chvíli. Cítila jsem na své horké tváři dotek chladnějších prstových lůžek.

Pak už jsem jen zahlédla, jak se ty oříškové oči protáčí a cítila jsem, jak padám na studenou podlahu.

Nejspíš to se mnou seklo…

********

Emmett

„Co je to sakra za zvuk?“ zanadával jsem a pokusil se posadit.

Někdo na mně seděl. Otevřel jsem ospale oči a zíral do tváře vrčícího psa.

„Kdo sakra jsi?“

Pes na mě nepřestával cenit zuby a z tlamy mu vytékaly sliny.

Do prdele! Tohle rozhodně není sranda. Urychleně jsem se skulil na stranu a shodil tak psa, který ale na nic nečekal a opět mi byl v patách. Za doprovodu hlasitého štěkotu jsem za sebou zabouchl dveře a zhluboka oddechoval. Lapal jsem po kyslíku, srdce mi bušilo.

„Já jsem člověk,“ zašeptal jsem udiveně a prohrábl si své vlasy. „Sakra! Kdo s nimi, co dělal?“ Jsou jinak ostříhané.

Vyškrábal jsem se na nohy a přesel ke vchodovým dveřím, kde jsem tušil zrcadlo. Hned vedle kabátů.

„No, do pr…“ Hlas se mi zadrhl.

Měl jsem na hlavě blonďaté vlnky místo svých hnědých, téměř černých vlasů a modré oči.

„Kdo sakra jsem?“ Zalovil jsem v kapsách kabátu a vylovil z jedné z nich peněženku. Ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře ložnice a vylítl z nich onen pes.

„Tohle není dobrý,“ řekl jsem, zatímco jsem mu hleděl do těch jeho vzteklých očí. Nemohl jsem se pohnout a přitom jsem ve svých prstech svíral peněženku, ve které, jak doufám, naleznu doklady a tudíž i odpověď na otázku, kdo jsem. Pes dvakrát štěknul, přičemž se ke mně dostal zase o něco blíže.

Na tohle není čas.

Rychle jsem otevřel vchodové dveře za svými zády a druhou ruku vytáhl z kapsy kabátu. Otočil jsem se tak rychle, jak jsem byl v té chvíli schopen a zabouchl za sebou dveře. Ozvala se hlasitá rána. Pes zřejmě narazil do dveří, ale nic se mu nestalo. Štěkal, vrčel a škrábal, aby se dostal skrz dveře. Vypadá to, že toho psa vytáčím k nepříčetnosti. Měl bych se zdechnout, než se dostane skrz dveře.

„Oh, jak hluboce jsem klesnul. Medvědy jsem si běžně dával k snídani a teď se tu schovávám před psem. To je tak ponižující… Takhle přeci nemůžu na ulici,“ zhodnotil jsem svůj jediný úbor. Tedy boxerky.

Zapátral jsem v kožené peněžence. Hotovost tam nějaká byla. Takže, sehnat něco na sebe nebude problém. Karet se raději dotýkat nebudu. Další, co mě zajímalo, byl občanský průkaz. Vytáhl jsem ho tedy.

Ano, fotografie souhlasí s odrazem v zrcadle. Kellan Lutz. Kdo to k sakru je? Já určitě ne.

Já jsem přeci Emmett. Emmett Cullen. Nebo ne?

********

Rosalie

Ještě stále se mi pod zavřenými víčky míhaly různě tmavé odstíny růžové barvy.

„Co se to děje?“ zamrmlala jsem a přetočila se na druhý bok.

Ležela jsem v měkoučké, vyhřáté posteli a odmítala otevřít oči.

„Dobré ráno, miláčku,“ oslovil mě neznámý hlas. Což mě okamžitě probralo. Tohle přeci není Emmett.

Prudce jsem otevřela oči a zírala na muže před sebou. V živote jsem ho neviděla. Podával mi žlutou růži s úsměvem na rtech.

„Co děláte v mé ložnici?“ zavrčela jsem, ale moje hruď zůstala klidná. Žádné obvyklé vibrování z ní nevycházelo. Takže můj výhružný tón neměl dostatečný efekt a aby toho nebylo málo, v hrudi jsem cítila povědomý dusot. To je srdce. Bije mi srdce. Zmateně jsem vystřelila do sedu, ale ne tak rychle, jak bych si bývala přála. Dokonce se mi z toho pohybu zatmělo před očima.

Nemotorně jsem se hrabala zpod přikrývek, ale byla jsem v nich tak zamotaná, že jsem se skácela z postele, na níž jsem doposud ležela, a svrhla na sebe jakýsi stříbrný podnos s lidským jídlem a kafem.

„Aú! To palí,“ křičela jsem, jako by mě na nože brali a nebyla jsem schopná vnímat nic jiného než bolest, ale tu bych přeci neměla cítit. Rozhodně ne kvůli tomu, že jsem se polila kafem.

„Co to vyvádíš, miláčku? Jsi v pořádku?“ otázal se ten muž a poklekl vedle mé hlavy.

„Jo. Jo. Já jen…“ Kašlu na to! „Kdo sakra jsi a co děláš v mé ložnici?“ vyjela jsem.

„Nikki, já nevím, co se s tebou děje. Nepraštila ses do hlavy, nebo tak? Já jsem přeci tvůj manžel a tohle je naše ložnice,“ řekl s polekaným pohledem.

„Nikki?“ zeptala jsem se zmateně.

„Co si pamatuješ naposled?“ zeptal se.

„Já nevím. Asi ten růžový vír…“

„Jaký vír? Něco se ti určitě zdálo,“ odmávl to.

„Ne, to ne. To se stalo. Já to vím. Ještě teď je mi z té růžové špatně. Byl to stejný odstín, jako měla ta holka ve vlasech,“ trvala jsem na svém.

„Zlato, jaká holka? Mluvíš z cesty…“

„Ne, ta holka byla tam na té louce ve Forks,“ přerušila jsem ho.

„Ve Forks? Co to blábolíš? Nikdy jsi ve Forks opravdu nebyla. Nejspíš máš jen nervy z té promo akce. Neboj, dopadne to dobře —,“

„Počkej, jaké že akce?“

„No, promo akce. Máte tam přeci být všichni. Je to zítra večer, zapomněla jsi na to?“ Zmateně jsem na něj hleděla a rozhodla se hrát jeho hru.

„Jasně. Ta promo akce. Promiň. Nejspíš jsem z toho snu ještě pořád mimo.“

„Víš to jistě? Nechceš vzít do nemocnice?

„Ne, jsem v pořádku,“ vyjekla jsem.

„Dobře,“ povzdychl si a rozhlédnul se po tom nepořádku kolem. „Co kdybych to tu uklidil a ty sis zatím dala sprchu?“

Přikývla jsem a s jeho pomocí vstala. Zmateně jsem se rozhlížela po bílé ložnici s obrovskou postelí. Ne, tady jsem určitě nikdy nebyla. Sáhla jsem po klice a ocitla se ve skříni.

Sakra! Tak dveře číslo dvě?

Přešla jsem k nim a zkusila je otevřít. Tentokrát jsem se ocitla na správném místě. Byla to útulná do modra zařízená místnost se sprchovým koutem s několika masážními tryskami, toaletou a pultem se dvěma umyvadly a obrovským zrcadlem.

„No, to snad není možný,“ uklouzlo mi, když jsem spatřila svůj odraz.

Mé blond vlasy byly v tahu. Místo toho tam byly dlouhé tmavě hnědé lokny, hodně snědá pleť ladící k vlasům a hnědým očím. Tak tohle rozhodne nejsem já.

Jenže co teď?

*********

Jasper

Probral mě známý zvuk vibrací telefonu. Matně jsem si uvědomoval, že mám hlavu položenou na dřevěném stolku, kterým právě prochází ony vibrace.

„Ou,“ zaskuhral jsem a chytil se za hlavu. Bolela jako střep a to vibrování jednoznačně nepomáhalo.

„Kde to sakra jsem?“ Rozhlížel jsem se zmateně po nějakém zaplivaném baru a natáhl se pro telefon. Mžoural jsem na displej a zmáčknul zelený telefonek. Neměl jsem tušení, zda je ten telefon můj, nebo cizí. Můj mozek byl absolutně nepoužitelný…

„Haló?“ zaskuhral jsem, neboť i můj hlas byl příliš hlasitý a projel mi hlavou jako kudla.

„Oh díky bohu. Už ti volám celou věčnost. Kde jsi?“ zeptala se s úlevou.

„Alice, já… Já vlastně ani nevím,“ uvědomil jsem si. „Něco se mnou asi je,“ přiznal jsem a sledoval svou druhou lidskou ruku.

„Já vím, Jazzi, a rozhodně nejsi sám. Musíme najít ostatní. Dám ti adresu. Okamžitě se sem doprav,“ přikázala.

„Ehm, dobře.“ Promnul jsem si čelo, vyslechl si adresu a telefon zaklapl.

Postavil jsem se a očima vyhledal východ.

„Tak, moment.“ Postavil se mi do cesty barman. „Kdo bude cálovat? Vždyť jste mi skoro vypil bar.“

„Cože? Já?“

„Člověče, a kdo jiný?“ řekl.

„Ehm. Moment,“ požádal jsem a sáhl si do zadní kapsy u kalhot. Vytáhl jsem peněženku a podal mu štos bankovek. „Stačí to?“

„Samozřejmě,“ zařechtal se barman a začal si ty stodolarovky přepočítávat.

„Prosím vás, jak se odsud dostanu na letiště? Musím do L.A.“ Barman si mě podezřívavě změřil.

 „Vždyť jste v L.A.,“ oznámil mi.

„Cože?“

„Ale no tak. Nehraj to na mě. Opil jsi se až tady. Takže určitě víš, kde jsi, nebo ne?“ zeptal se.

„Ehm. Ano. To jen ta kocovina.“ Pokýval jsem hlavou a vyšel ze dveří, abych se vyhnul dalším nepříjemným otázkám.

Sakra, venku svítilo jasné slunce. Na chvíli jsem zpanikařil, ale pak jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že už nejsem upír. Nezačnu se třpytit, ale na kocovinu mi to právě dvakrát nepomáhalo. Krátce jsem zkontroloval stav své hotovosti a rozhodl se pro využití taxi služby.

Než jsem se však stihl postavit na okraj silnice a nějakého si stopnout, někdo mě srazil k zemi.

„Co to děláš?“ zafuněl jsem.

„Pardon,“ zahalekal hromotluk a také se vyškrábal na nohy. Ten pošuk byl jen v boxerkách a k tomu navíc bosý. Zřejmě nikdy nepochopím styl L.A.

„Jazzi? Prosím, řekni, že jsi to ty,“ řekl. Vzhlédl jsem, abych si mohl pořádně prohlédnout toho pošuka.

„Do háje, Emme?“

„Uf. To se mi ulevilo,“ prohlásil Emmett a objal mě.

„Počkej.“ Sundal jsem ho ze sebe s námahou. „Proč nejsi oblečenej?“

„A proč ty smrdíš jako čistej lih?“ vrátil mi to.

„Bez komentáře.“

„No, nápodobně,“ ohradil se okamžitě. „Nevíš, kde jsou ostatní? Nepředpokládám, že i je jen tak najdeme na ulici.“

„No, Alice mi volala a dala mi svou adresu.“

„Skvělé. Teď stačí vzít si taxi a dojet tam. Tak jedem, brácho,“ pobídl mě.

„Vážně si myslíš, že nám někdo zastaví?“ zeptal jsem se a sjel ho pohledem od hlavy k patě.

„Tohle je L.A. Myslím, že zdejší taxikáři viděli už i horší věci, než je kluk v boxerkách,“ upozornil mě.

„No, dobře.“ Mávnul jsem na právě projíždějící žluté auto s černým nápisem taxi.

Chlápek za volantem při pohledu na Emma ani nepípl. Když jsme nasedli, zeptal jsem se, zda tu adresu od Alice zná. On mi to pouze odkýval a oznámil mi, že tam budeme do půl hodiny.

Zabořil jsem se tedy s klidem do zadního sedadla a chtěl zavřít oči. Kéž bych to byl skutečně udělal, než jsem stihnul zahlédnout svůj odraz ve zpětném zrcátku…

„Kdo to udělal?“ rozkřikl jsem se a nahnul se blíž.

„To je v pohodě,“ řekl Emmett taxikáři a zatlačil mě zpátky do sesadla. „Co to vyvádíš?“ špitl rozpačitě.

„Kdo mi obarvil vlasy na černo?"

„No, nejspíš ty sám. Vidíš? Ze mě je teď taky blonďák. Ber to s rezervou,“ uklidňoval mě.

„Co si pamatuješ naposled?“

„Ten vír,“ prohlásil. A ty?“

„Taky.“

„Hádám, že ostatní jsou na tom stejně,“ povzdechl si.

„Pravděpodobně,“ potvrdil jsem.

„Ví Alice něco o Rose?“ zeptal se s obavami.

„Netuším. Jen jsem dostal rozkazem se dostavit na tu adresu.“

„Dobře a Edward?“ vyptával se dál.

„Už jsem řekl, že nevím. Počkej si, co ti řekne Alice.“

„Pánové, vám už z toho filmu hráblo, ne?“ prohodil taxikář a zazubil se.

„Z jakého filmu?“ vyhrkli jsme s Emmem současně. Všimnul jsem si ve zpětném zrcátku, jak taxikář protočil oči.

„No, přeci Stmívání.“ Nechápavě jsme na něj hleděli. Znovu protočil oči, zamrmlal cosi o celebritách a víc se s námi nebavil.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Emmett.

„No, mě se ptej,“ ohradil jsem se bezradně.

*******

Edward

Probudil jsem se uprostřed noci a nemohl uvěřit, že skutečně říkám probudil. Já přeci nemůžu spát, ale co bylo horší, byla tma a já neviděl na krok.

Zvedl jsem se z postele a než jsem se dostal ke stěně, která vypadala nadějně, že by se u ní mohlo nacházet světlo, několikrát jsem zakopnul o nějaké povalující se věci.

„Co to? Au!“ Bolelo to, když jsem přistál na zemi.

Zaslechl jsem zvuk otevírajících se dveří, rozsvítilo se světlo a já v nich spatřil stát nějakou neznámou blonďatou dívku, v růžových mini kraťáskách a tričku s Mickey Mousem. Přestože byla určitě starší než já.

„Roberte, co to tu vyvádíš?“ řekla podrážděně, ale poté s jasně znatelnými obavami ve tváři ke mně přispěchala a poklekla vedle mě.

Začala mi vyhrnovat nohavici od kalhot. Vyvalil jsem na ni oči naprosto neschopný jakkoliv zareagovat. Všimla si mého vyděšeného pohledu a protočila oči.

„No, tak. Nedělej herečku. Jen se ti podívám na to odřené koleno,“ prohlásila.

„Cože?“ nechápal jsem.

„Teče ti krev.“ Ukázala prstem na ono bolestivé místo.

Zmateně jsem sledoval, jak se krev vsakuje do látky. Necítil jsem její pach, ani jsem na ni nedostal chuť. Byla to lidská krev. Moje krev. Já jsem… Ne, to určitě ne.

„No, tak. Roberte, podívám se ti na to. Není to poprvé, co uvidím tvoji nohu.“ Zasmála se.

Zkameněl jsem, jen to dořekla. Ani trochu se mi to nelíbilo a jak že mi to řekla? Moje mysl byla tak zvláštně těsná a velkou část z ní zabírala bolest. Ne, že by byla nějak velká, ale nebyl jsem zvyklý něco podobného cítit.

„Víš, co? Vrať se do postele. Já dojdu pro kysličník a vyčistíme to,“ prohlásila a vzápětí zmizela ve dveřích.

Nevím, co mě přimělo to udělat, ale poslechl jsem ji. Vstal jsem a dopajdal se k posteli, na jejíž okraj jsem se usadil. Vyhrnul jsem si nohavici a zkoumal svoji ránu. Nebylo to nijak zlé. Jen oděrky, ale dost krvácely.

Na nočním stolku jsem zahlédl krabici s papírovými kapesníky. Pro několik jsem se natáhl, abych tak otřel krev, ale zavadil jsem předloktím o jakýsi rámeček.

Spadnul, ale nezdálo se, že bych ho rozbil. Sehnul jsem se pro něj a zůstal zírat na fotku v něm.

Byl jsem na ní já, ale zároveň jsem to já nebyl. Měl jsem kratší vlasy a spíše než měděné byly blond. Vztáhl jsem ke svým vlasům dlaň a uvědomil si, že mé rozčepýřené vlasy nejsou na svém místě. Vlastně jsem měl vlasy téměř na ježka.

„Teda, jestli je tohle nějakej Emmettův blbej žertík a on mi oholil hlavu a pohrál si s photoshopem, tak se moc nepovedl.“

Zahleděl jsem se znovu na fotografii mě, jak držím v náručí Bellu, která ale také byla a zároveň nebyla Bella. Něco bylo špatně. Měla jiné vlasy. Spíše světle hnědé a krátké po ramena. Neměla tu svoji půvabně bledou pokožku jako když bývala člověk, ale upírka také rozhodně nebyla. Vlastně jsme oba byli docela opálení. Vypadali jsme šťastně. Přesto na našich očích, bylo cosi zvláštního.

Přiblížil jsem k fotce svou tvář, abych si je mohl pozorně prohlédnout. Mé oči měly špatnou barvu. Nebyly ani zelené, ani zlaté. To samé Bella. Její překrásná čokoláda byla také pryč.

„Okamžitě tu fotku odlož,“ rozkázala ta dívka, která se vrátila s lahvičkou kysličníku.

Zmateně jsem rámeček odložil.

„Copak už ses nenatrápil dost? To musíš koukat na vaši společnou fotku z pěticentimetrové vzdálenosti? Nechceš ještě přinést lupu, aby ses mohl podrobněji podívat na to, jak ti vrazila kudlu do zad a parohy na hlavu k tomu?“ řekla kysele a zabodla zlostný pohled do Belly na fotografii.

„O čem to mluvíš?“ nechápal jsem.

„Ale no tak. Roberte, přede mnou si nemusíš hrát na hrdinu. Vím, že jsi ji miloval a tak, ale život jde dál. Určitě najdeš nějakou jinou, která si tě bude vážit a nebude tě podvádět. A to neříkám jenom proto, že jsem tvoje sestra.“ Věnovala mi povzbudivý úsměv a nanesla trochu kysličníku na vatový tamponek.

„Myslela jsem, že to počká do rána, ale když už jsi stejně vzhůru. Měl bys to Ashley vzít. Pořád ti volá. Nejspíš se tě chce pokusit přesvědčit, abys jel do L.A. na tu slavnost, ale je mi jasné, že se na setkání s Kristen ještě necítíš…“

Ashley? Kristen? O kom to vůbec mluví? A proč mi pořád říká Roberte a tvrdí, že je moje sestra? Jsem zmatený.

Něžně mi ošetřovala koleno a přejížděla po něm vatovým tamponkem.

„Ale možná bys tam měl jet. Schovávat se v Anglii není řešení. Jednou se do L.A. budeš muset vrátit a určitě na sebe narazíte. No a nebylo by od věci dokázat novinářům, že jsi zase v sedle.“ Spiklenecky na mě mrkla.

Slavnost? Novináři? L.A.? Anglie? Jsem čím dál zmatenější.

Znovu se rozezvučel mobil. Dívka mi na koleno připlácla náplast a začala po sobě uklízet.

„To je určitě zase Ashley. Tak jí to vem, a když nic jiného, připomeň jí časový posun. Ať nevzbudí naše.“ Pak se sebrala a odešla.

Nerozhodně jsem zíral na mobil, ale nakonec jsem se pro něj natáhl. Na displeji se na mě zubila rozzářená tvář Alice. I když to zase byla, ale zároveň nebyla ona.

Tohle je na cvokhaus…

Zmáčknul jsem na dotykovém displeji příslušné místo a mobil zdvihl.

„Prosím?“ začal jsem neutrálně a doufal, že tím nic nezkazím.

„Řekni mi datum svého narození,“ vybafl zvonivý hlásek.

Jak mám sakra vědět, kdy jsem se narodil, když já očividně nejsem já.

„Ehm, no,“ zamumlal jsem a stále váhal s odpovědí.

„Prosím, řekni, že jsi Edward Cullen a ne Robert,“ pitvořila se.

„Prosím, řekni, že jsi Alice Cullenová a ne nějaká Ashley,“ vrátil jsem jí to.

„Uf! Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem se ti konečně dovolala. Musíš sem okamžitě přijít. Jsme, no, u Ashley doma a vymýšlíme, co dál. Měli bychom být po hromadě.

„Alice, já bych fakt rád, ale nemůžu.“

„Co to kecáš? Edwarde, máme fakt vážnej problém, nebo sis ještě nevšiml, že jsme lidi? Ba co víc. Cizí lidi?“ zeptala se.

„Jo, to mi došlo, ale nemůžu za tebou hned teď přijít, protože…“

„To nemyslíš vážně! Neumím si v tuto chvíli představit nic důležitějšího, než aby ses sem okamžitě dostavil!“ křičela.

„Já jsem v Anglii, Alice, a jak sama říkáš, už nejsem upír. Nedostanu se do L.A. hned teď,“ dokončil jsem konečně.

„Aha. Promiň,“ omluvila se okamžitě.

„Příště mě nech laskavě domluvit,“ požádal jsem ji.

„Jasně. Hele, my ti tu zabukujeme letenku na nejbližší let, ale ty ho koukej stihnout. Je ti to jasné?“ zeptala se přísně.

„Rozkaz, Alice. Jste všichni v pohodě?“

„No, jak se to vezme,“ odpověděla.

„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.

„Uvidíš sám. Hlavně doraž. Pošlu ti sms s číslem letu a časem. I tak si ale myslím, že tu dřív jak ráno nebudeš.“

„Hlavně nezapomeň na časový posun,“ upozornil jsem ji.

„Možná jsem jen člověk, ale nejsem debil,“ odsekla a zavěsila.

 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je haluz!!! 1. kapitola:

 1 2   Další »
08.02.2014 [23:10]

BellinaTom:D .. to je velmi vtipný a připomíná mi to i knížku (prostě jak píše Meyer) :D .. CHCI DALŠÍ DÍL! CO NEJDŘÍV!! :333 Moc úžasný ! :) Je dobrý že tě tohle napadlo ! :) Emoticon Emoticon Emoticon

10. Anna
19.01.2014 [17:32]

pokračuj v tom Emoticon Emoticon dost jsem se nasmála Emoticon Emoticon Emoticon

9. :D
12.01.2014 [12:21]

prosím pokračuj hooodně rychle Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon kdy máš v plánu další díl???

10.01.2014 [19:00]

terynaHonem další! Emoticon

09.01.2014 [18:48]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. fifi
08.01.2014 [22:29]

Nevím, co přesně chceš říct názvem, každopádně myslím, že to vždy byla "haluZ", ať už jde o slangový výraz nebo o větev.

08.01.2014 [21:19]

Johnna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Teyla
08.01.2014 [20:57]

Tak to je halus!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.01.2014 [19:46]

MispoolHusťárna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
08.01.2014 [19:18]

Páni! Emoticon
Skvěle jsem se pobavila.Zajímavý námět. Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!