Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 5. kapitola

Tak to je brutus!!! 5. kapitolaCo jsem to provedla? ptala jsem se sama sebe. Vypustila jsem do svého světa svou kopii, ovšem bez své lidskosti. Jak se to mohlo stát? Já přeci nechci mít žádné zlé dvojče…

5. kapitola

Bella

Co jsem to provedla? ptala jsem se sama sebe. Vypustila jsem do svého světa svou kopii, ovšem bez své lidskosti. Jak se to mohlo stát? Já přeci nechci mít žádné zlé dvojče…

„Isabello!“ zavolal na mě ten šílený Edward.

Oh, ne! On mě tu najde, uvědomila jsem si a i když jsem měla sto chutí vzít někam do zaječích, nedokázala bych mu utéct. Byl na mě moc rychlý, chytil by mě a ani schovat jsem se mu nemohla, protože presto, že tohle byl náš dům, vypadal úplně jinak…

„Tak tady jsi,“ poznamenal lhostejně, ale i tak mě sledoval s jistým zaujetím.

Zřejmě čekal, že budu dělat něco jiného, než jen civět na svůj vlastní odraz v zrcadle, který tam ale není, protože je tam jen zeď.

Přistoupil ke mně, přičemž jsem se pokusila přesunout před zrcadlové sklo, aby neviděl, že se v něm neodrážím, ale zabránil mi v tom.

Chytil mě zezadu pod krkem a přinutil mě se podívat do zrcadla na náš momentálně neexistující odraz. Viděla jsem pořád jenom tu bílou zeď svého skutečného domova, ale co viděl on?

„Zaujal tě tenhle starý křáp?“ otázal se a přejel mi jazykem po hrdle, až jsem se zachvěla.

Těžko říci, zda to bylo odporem, nebo jen tak ze zvyku, i když ne že by můj Edward někdy něco takového dělal.

„Ne,“ zapírala jsem.

„Škoda. Už jsem si myslel, že víš, k čemu to vlastně je,“ ušklíbl se.

„K čemu to je?“ zeptala jsem se dříve, než jsem se dokázala zarazit.

„Dobrá tedy, poučím tě. Carlisle to Esme nejspíš neřekl, ale o tomhle zrcadlu se traduje jedna mnohem starší historka, než ta o zrcadlovém světe a nějaké náně, co se vyměnila se svým protějškem…“

„Zrcadlový svět?“ nechápala jsem.

„Ano, svět plný opaků. Esme se nezmínila?“ zajímal se jen tak napůl.

„Ne,“ řekla jsem a snažila se nedávat na sobě znát, jak moc mě jeho blízkost vlastně děsí.

„Aha, takže nevíš, že to údajně patřilo jednomu ze skandinávských bohů a sloužilo k cestovaní mezi světy. To ty symboly, vidíš?“ otázal se a přejel prsty po zrcadlovém rámu.

„Ano,“ vydechla jsem.

„Slouží k jeho navigaci, ale dnes už nežije nikdo, kdo by je dokázal rozluštit a nedokážeš to ani ty, takže zapomeň na to, že bys s jeho pomocí někam zdrhla,“ vysmíval se mi.

Kdybys tak věděl…

„Pohleď na náš odraz,“ vyzval mě a pro jistotu mi i prudce cuknul tváří, až jsem uslyšela, že mi tím pohybem zlomil vaz.

Au!

„My dva prostě patříme k sobě,“ pokračoval, zatímco mně se znovu obnovovala veškerá nervová zakončení mezi tělem a hlavou.

„Já vím,“ povzdechla jsem si a snažila se zakrýt ten náhlý příval radosti pramenící z uvědomění si, že on tam tu stěnu nevidí.

Neví, že nejsem jeho Bella. On tam skutečně vidí jen náš odraz.

„Nic takového jako útěk jsem neplánovala, ale je dobré to o tomhle šuntu vědět.“

Snažila jsem se napodobit arogantní tón té druhé Belly, ale nebylo to moc povedené.

To, co jsem říkala, jsem myslela naprosto vážně, takže v mém hlase ani nemohl rozeznat lež, koneckonců aspoň už mám trochu představu, o co tady vlastně kráčí.

I když stále mlhavou…

Tohle všechno zřejmě není jen jiný svět. Svět plný brutality, kde čas plyne jinak. Je to i jiný vesmír. Jenže, co to vlastně znamená pro mě?

„Pojďme dolů,“ zašeptal a prudce si mě v náručí otočil tváří k sobě. „Do jeskyně.“

„Do jaké jeskyně?“ nechápala jsem, ale to už mě bral za ruku a táhnul napříč domem až do suterénu, ze kterého se šlo ještě o něco níže.

***

Ocitli jsme se ve velké kruhové místnosti. Zdi a všechno kolem bylo z kamene a moc hezky to tu nevonělo. U nás doma jsme nic podobného neměli a ihned poté, co rozsvítil zelené světlo, mi také došlo proč.

„Je tady tma a taky vlhko,“ postěžovala jsem si.

„Není to báječné?“ zasmál se.

„Eh, no jasně,“ odvětila jsem nejistě.

Podél stěn i všude po místnosti byly umístěné jakési kryobanky. Byli v nich lidé. Živí lidé připojení na přístroje a všemožné odsávačky krve. Také tam bylo obrovské akvárium, ve kterém plavaly lidské ostatky. Konkrétně ruce a nohy odtržené od těla.

Valila jsem na to své rudé duhovky a nemohla tomu uvěřit.

Můj již dávno mrtvý žaludek se mi stáhnul odporem. Nyní už ten zápach dával smysl. Byl to formaldehyd a pár dalších chemikálií. Jak v něčem takovém můžou žít? Vždyť je to odporné… 

Edward si v klidu vybral jednu ze skleněných nádob, vzal do rukou křišťálovou číši a z příslušného kohoutu začal čepovat krev.

Lidská dívka, jejíž krev si zvolil, zalapala po dechu, ale to byla její jediná reakce na úbytek krve z jejího těla. Byla evidentně mimo a nebýt dýchacího přístroje a monitoringu životních funkcí, už dávno bych si myslela, že je mrtvá. Její bledost a vyzáblost by tomu rozhodně odpovídala.

Stále více jsem na sobě začínala pociťovat příznaky počínající hysterie.

Zavírala jsem před tím odporným výjevem oči a modlila se, abych, až je znovu otevřu, byla již dávno doma se svým Edwardem.

Tenhle nechutný a zvrácený Edward si právě vychutnával čerstvou dávku krve z číše. Poznala jsem to podle mlaskavých zvuků, ze kterých mi běhal mráz po zádech.

„Chutná skoro stejně dobře jako ty tenkrát,“ zhodnotil dívčin buket. „Kéž by ses tenkrát cítila…“

Aspoň něco bylo v téhle realitě stejné, ale tenhle Edward si potěšení pramenící z mé krve jistě neodpustil, ačkoli, jak by zase přišli k Renesmé?

Nedávalo mi to vůbec žádný smysl…

„Dáš si?“ vybídl mě a strčil mi číši až pod nos.

Ještě stále jsem tiskla víčka pevně k sobě. Odmítala jsem je otevřít. To mu zřejmě nevadilo, ale to, že jsem zamítavě zavrtěla hlavou, jako že nechci, už ano.

„Ber, když ti nabízím,“ přikázal mi a uchopil mě za vlasy na temeni hlavy.

Měla jsem tu číši přímo pod nosem a chybělo jen velmi málo, aby se dotýkala mých úst. Ta vůně byla vážně překrásná. Stoupala mi vzhůru útrobami a já měla skoro pocit, že pokud svou dlaň velice rychle opět neodtáhne, tak to nevydržím a zmocním se té číše já sama.

Hrdlo mě pálilo a děsně moc to bolelo. Chtěla jsem tu bolest zastavit. Uhasit ten věčný oheň, který mi plál v hrdle, ale neudělala jsem to.

Kdybych to totiž udělala, zradila bych tak všechno, v co věřím, a dokonce i to, kdo jsem. Když se dokázal ovládnout Edward, tak já to musím udělat taky. Musím to zvládnout. Pro něj…

„Já ale nechci,“ odsekla jsem ustrašeně a vyděšeně mu pohlédla do očí.

„Řekl jsem, abys to vypila!“ rozkřičel se na mě.

Chybělo málo a roztřásla bych se při zvuku jeho hlasu strachy…

„Ne,“ zavrčela jsem na něj a přesně v ten samý okamžik se mi to začal snažit nalít do krku násilím.

Pevně jsem k sobě tiskla rty a snažila se, aby mi jimi nepronikla ani jediná kapička. Evidentně mu došlo, oč mi jde, a tak zasáhnul.

Veškeré mé snahy přišly vniveč, když mi pomocí palců po stranách začal drtit panty, které mi u sebe držely čelist.

Byla jsem zoufalá a ta krev se mi pomalu začala hrnout do úst a následně i do celého těla.

Bojovaly ve mně dvě emoce a sice odpor a blaženost. Jsem upír a ta krev byla opravdu něco extra, ale právě z toho vědomí se mi dělalo zle. Nechtěla jsem být krev sající zrůda, jakou byl on.

Z posledních sil jsem ho od sebe odstrčila. Nečekal to, takže mu chvíli trvalo, než se sebral z podlahy, na kterou jsem ho svým chvatem shodila.

Chtěla jsem odtamtud urychleně začít utíkat. Sebrat se a už se sem nikdy nevrátit, jenže jsem moc dobře věděla, že mě okamžitě dohoní, pokud tedy něco neudělám…

Napřáhla jsem ruku, prudce ji vymrštila do vzduchu a dlaní prorazila sklo jednoho z akvárií. Nohou jsem vytrhla několik barevných hadiček, které vedly bůhvíkam. Přístroje začaly hlasitě pípat jeden po druhém a já už na nic nečekala a vyběhla po schodech nahoru do domu.

Přemýšlela jsem co dál a pak… Jako by mě náhle něco osvítilo. Spatřila jsem ve svých vzpomínkách Arovu tvář.

Volterra, že mě to nenapadlo dřív, vždyť jestli na ty zrůdy bude někdo platit, tak to musí být jedině oni, ještě větší zrůdy…

Volturiovi.


Moc děkuji za doopravy a prosím o komentáře.

chloe.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 5. kapitola:

 1
2. kikus
08.11.2016 [16:20]

Opravdu supeer a originalni. Za tohle ji zli Edward zabije

1. michy
05.03.2015 [23:30]

Ju, po dlouhé době kapitolka. Mám z ní radost Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!