Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 14. kapitola

12.11.2015 (20:15) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 7× • zobrazeno 3047×

14. kapitola

alleB

„Vítej zpátky, Bello,“ řekl Edward tvrdým hlasem a prudce mě sevřel v drtivém objetí.

Krátce jsem se ohlédla, abych zahlédla tu srdceryvnou scénu mezi Edwardem a Bellou z druhé reality a píchlo mě z toho u srdce závistí.

Nechci upraveného Edwarda, ani dům jako ze škatulky, ale taky si nepřeji, aby mě Cullenovi používali jako méněcenný boxovací pytel.

I když nás s Edwardem pojí převážně vzájemná nenávist, musím uznat, že líbaní a ty ostatní věci se zamilovaným Edwardem byly mnohem lepší než sebe vášnivější sex s tím mým.

„Tak fajn. Skončeme to,“ oznámili oba dva Emmettové a chopili se rámu.

Během několika vteřin jím náš Emmett mrštil o zeď. Sklo se z rámu vysypalo na zem spolu s odrazem v něm. Poté se natáhl pro sekeru a pro jistotu začal dělat třísky z dřevěné výztuže. To celé potom hodil do ohně, kde se zlatý rám úplně roztavil…

„Pusť mě,“ zavrčela jsem a prudce se Edwardovi vyškubla.

Vypadal zaskočeně, a aby taky ne, ještě nikdy jsem se mu nevzepřela, jenže teď je vše jinak. Teď už totiž vím, že to jde i jinak a já si nepřeji, aby bylo vše při starém.

Ta druhá Bella má svůj happy end, ale co z toho všeho plyne pro mě? Co mám já? Ponaučení? To asi těžko. Leccos se tu holt bude muset změnit…

„Takhle mezi námi bylo vždycky. Dokud nás smrt nerozdělí, ale jen pokud mě dřív nezabiješ, že? Já už takhle dál žít ale nechci,“ spustila jsem na něj.

„Oh ne, nechali jsme si špatnou Bellu,“ zaúpěl Emmett.

„Ujišťuji tě, že jsem správná Bella, ale prostě už toho tady všeho mám dost. Chováte se ke mně jako k onuci a mně to vadí. Neuvědomovala jsem si, jak moc, dokud jsem nepoznala je. Oni jsou rodina, jakkoliv nepochopitelné to připadá vám, ale je to tak. Neříkám, že se chci dát na vegetariánství, ale už nechci žít jako doposud. A jestli se nezměníte vy, odejdu odsud a už se nikdy nevrátím.“

„Pěkný proslov, ale myslím, že jsi na někoho zapomněla,“ ušklíbl se Edward.

„No, jistě. Můj milovaný manžel,“ zasmála jsem se nevesele.

„Ano, jsem tvůj manžel a ty jsi moje, nebo už jsi na to zapomněla?“

„Nezapomněla a ať se stane cokoliv, vždycky tě budu… co já vím, milovat asi, ale nejsem věc, kterou můžeš jenom tak vlastnit. Takhle mě akorát tak udusíš,“ dostala jsem ze sebe a vlastně to bylo vůbec poprvé, kdy jsem mu řekla, jak to skutečně cítím a nehrála si na tvrďačku, co všechno vydrží a přežije, protože má hroší kůži.

Na malý okamžik jsem měla pocit, že v jeho očích vidím záblesk porozumění a snad i lítosti, ale mnohem pravděpodobnější bylo, že je to jen mé zbožné přání…

Vzápětí se totiž sebral a odešel.

Pokusila jsem se ignorovat tu bolest v srdci, kterou mi svým odchodem způsobil. Nečekala jsem, že se jen díky mým slovům hned změní, ale doufala jsem, že mi k tomu poví aspoň něco.

„Zajímavý,“ zamumlal z ničehož nic Jasper.

„Hádám, že se na mých pocitech právě teď dost bavíš, že?“ ušklíbla jsem se.

„Na tvých ne, ale na jeho ano,“ zasmál se.

„Proč na jeho?“ nechápala jsem.

„Proč bych ti měl kazit překvapení?“

Překvapení? Šplouchá mu na maják? Asi…

„No, ale pokud ti jde o to, abychom se k tobě chovali lépe, jsem pro, ale moc bych to nepřeháněla, protože tě fakt nemám moc ráda, ale kvůli Renesmé…“ pohodila lhostejně rameny Rosalie za doprovodu Emmettova souhlasného přikyvování.

„Jo,“ zajásala Alice, která mě sice taky zrovna nemilovala, ale nikdy proti mně nic otevřeně nepodnikla.

No, i tak mě její přístup poněkud překvapil, skoro to vypadalo, že i ona je z nějakého jiného paralelního světa, kde mě má dokonce i ráda, tedy alespoň trochu…

„Uvidíme,“ řekli Carlisle s Esmé takřka současně a bylo jasné, že čekají, až co na to poví Edward, jenže ten tu teď tak nějak nebyl.

„Je ve sklepě,“ řekla mi Alice, protože zřejmě dobře věděla, na co právě myslím. Buď mě znala natolik dobře anebo měla vizi, ale co na tom záleží?

„Dobře, že mám hlad,“ prohlásila jsem tónem, který, jak jsem doufala, zněl neutrálně a vydala jsem se za ním…

***

Sešla jsem dolů po točitém kamenném schodišti a rozhlédla se po tom nepořádku všude okolo. Cullenovi to zřejmě ještě všechno nestačili pořádně uklidit, ale bylo jasné, že se tu něco odehrálo, protože některé nádoby byly rozbité na kousíčky. Jen ta těla nebyla nikde vidět. Později mi určitě podrobně povypráví, cože to tu to mé druhé já všechno napáchalo.

Edward tam jen tak stál uprostřed toho nepořádku a tvářil se zamyšleně. Vlastně, kdybych ho neznala, myslela bych si, že se zlobí a zcela výjimečně by to nebylo na mě. Jenže, na koho potom? Že by na sebe? Že by mu z nedání přišlo líto, jak se ke mně celé ty roky choval? Ne, to určitě… To by bylo až příliš absurdní…

„No tak, Edwarde, zlost ti nesluší,“ rýpla jsem si do něj a přistoupila k němu.

„S ním to bylo snazší, co?“ zeptal se ten můj ješita.

„Ano, bylo to snazší,“ přiznala jsem. „Do jisté míry byl něžnější, milejší a taky chápavější, ale nebyl ty.“

„To bylo spíš plus, ne? Soudě podle toho cos říkala nahoře,“ urazil se.

„Ano i ne,“ mlžila jsem. „Jaká vlastně byla ta druhá Bella?“

„Ukňouraná, ubohá a nudná,“ pohanil ji líným hlasem.

„Je milé, že o ní mluvíš v tak opovržlivých termínech,“ pochválila jsem ho, přestože jsem věděla, že nemusí říkat úplnou pravdu, poněvadž je vyčůranej jak díra do sněhu, ale to už je holt můj Edward…

„Nerad to přiznávám, ale zdá se, že jsi pro mě jediná žena na světě a to jak na tomto, tak i dál…“

„A?“ vybídla jsem ho k pokračování.

„A co bys řekla pikniku na hřbitově? Mohli bychom vyhrabat někoho zajímavého…“

„Jako vážně?“ podivila jsem se podezřívavě.

„No, to byl jen návrh,“ nabral rychle zpátečku a v jeho očích jsem jasně uviděla záblesk nervozity a taky nejistoty.

Možná se v něm přeci jen někde skrývá ten druhý Edward…

„Mám ráda měsíční svit,“ připustila jsem. „Navíc bych měla trochu zblednout, aby si ostatní za chvíli nemysleli, že jsem tam obživla.“

Edward se na mě lehce usmál tím zvláštně pokřiveným úsměvem, který jsem zatím vídala pouze u Edwarda z druhé strany zrcadla. Byl takový hřejivý a milý… Zkrátka nezvyklý…

Málem mi vypadly oči z důlků, ale pak mě zaujalo něco jiného. Pomalu totiž začal otevírat jeden z chladicích boxů, kde byl uskladněn jeden z mužů. Vysoký, tmavovlasý mladík s velice lákavou vůní. Toho si Cullenovi jistě šetřili na lepší časy, ale Edward mu nyní vytrhl srdce z těla a podal mi ho.

„Ber to jako symbol,“ žádal mě nervózním hlasem.

„Tomu nerozumím. Dáváš mi srdce a to ani není Valentýna,“ poznamenala jsem lehce udiveně a srdce si od něj váhavě převzala.

„Co na to říct, asi se ve mně ukrývá romantik,“ usmál se. „I když dost hluboko.“

„Tak, co kdybychom ho společně vykopali?“ navrhla jsem mu lehce flirtovným tónem.

„Mile rád,“ řekl a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit tak jako nikdy předtím.

Bylo to něco úžasného, a kdyby mé srdce bývalo bilo, tak by se právě v tento moment zastavilo a já bych dostala infarkt. Tak úžasné to bylo.

„Náš život přece není tak špatný, ne? Tak nač ho měnit?“ otázal se mě šeptem, aby nenarušil atmosféru, která tu všude kolem nás zavládla.

„Víš co? Máš pravdu,“ uznala jsem a znovu si ho k sobě přitáhla.

Ať tak, či tak. Stálo to za to…

„Už jsi zoufalá, miláčku?“ zašeptal mi do rtů během polibku.

„Naprosto,“ zasmála jsem se a doufala, že mu to alespoň nějakou chvíli vydrží.

I když mně by to samozřejmě vyhovovalo napořád…

KONEC

Všem moc děkuji za komentáře a prosím, abyste mi i nyní zhodnotili nejen tuto kapitolu, ale i povídku jako takovou. Budu vděčná za jakoukoli odezvu z vaší strany a snad jste s koncem spokojeni. Samozřejmě také doufám, že se spolu shledáme u některé z mých dalších povídek.

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 14. kapitola: