25.08.2013 (16:30) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 5× • zobrazeno 1890×

6. kapitola - V tisíci a jedné noci jenom s džinem přijdeš k moci

Bella se zčistajasna ocitla na trhu. Ale kdyby to byl obyčejný trh jako ve Forks, kde po ránu okolní farmáři prodávají zeleninu a ovoce a rybáři nějaké ty ryby a mořské potvory. Zbytek věcí si všichni rozumní občané Forks a zbytku Ameriky chodili kupovat buď do supermarketu, nebo do příslušných obchodů a butiků. Ale něco takového jako tady Bella jaktěživa neviděla a doufala, jestli to není zlý sen, že už taky víckrát neuvidí. Bylo to skoro nechutný.

Hlava na hlavě. Stánek na stánku, nalepené jeden na druhém, s regály nakřivo, plátěné stříšky leckde otrhané a záplatované, ale vedle zase přepychové. Dřevěná prkna, jinde jen plachta na zemi. A všude krámy. Hromady, hromádky, kupy, kopce, pyramidy ovoce a zeleniny, jaké v životě neviděla, a že ovoce viděla už dost – exotika se dávno dováží a v kdejaké sámošce až v kteroukoliv roční dobu najdete ananas, kiwi i granátová jablka. Ale tady? Hromady fíků – to znala jen z atlasu, hroznů, datlí – byl to hodně podrobný atlas, melounů, pomerančů, mandarinek i banánů, vedle u stánku pytle s barevným kořením, v dalším koberce, perské i tkané vlněné běhouny, támhle tepané mosazné a cínové džbány, konvice, poháry, tácy, talíře a misky, v dalším stánku voňavky a parfémy a hned vedle krámek s rybami; v dalším místní řezník nabízel krvavou výstavku s tou největší sbírkou much okolo, támhle košíky a ošatky všech velikostí a tvarů, tuhle hedvábné látky, šátky a šály, šperky a šmuky, kožené brašny a trepky, opodál v ohradách přežvykovali velbloudi, ovce a kozy, u některých stánků přímo pod širým nebem se vařilo, smažilo a peklo, všechno to vonělo, páchlo a čoudilo, škvířilo se a prskalo. Všichni ti prodavači i nakupující brebentili, nabízeli zboží, smlouvali, vykřikovali a hádali se, prostě řvali jak na lesy a ani jednomu nebylo rozumět. Ze stánků se linulo tisíce vůní a pachů, z barev přecházel zrak a z toho kraválu sluch. Stála tam a nikdo se na ni ani nepodíval.

Než se Bella stačila vzpamatovat a zorientovat v tom orientálním tartasu, najednou ji někdo popadl v pase, přes hlavu jí přetáhl pytel či co, a přehodil břichem přes koně – nebo na ni zkoušel odpal baseballu. Možná to nebyl ani kůň, ale velbloud, a oni ji hodili přímo na ten hrb. Anebo to byl kůň, ale spíš ji kopl.

„Máme ji!“ vykřikl někdo. No, tak to se teda máte… „Sultán nás zahrne dary!“ A já fackami, jen co mě pustíte, kreténi.

„Ještě, že nás napadlo vzít ten pytel,“ pochvaloval si druhý. „Princeznu Badralbudúru nesmí spatřit oko smrtelníka, bez něj by nás čekala spíš katova sekera, a ne odměna!“ Kalač na vás!

A než Bella stačila zaječet, že se v tom hadru nejspíš udusí, málem si vyrazila dech natřásáním žaludku o čísi hřbet. Ti dva – ať už to byl, kdo chtěl – vyrazili kamsi cvalem. Z toho koukal pěkný otřes mozku, až se její hlava setká s tím zvířetem.

Teprve když ji jako pytel ovsa složili kdesi na zem a někam ji vlekli, popadla dech, ale to už slyšela další hlasy.

„Je to ona? Ukažte!“

Někdo jí sundal pytel z hlavy a první věc, co udělala, byl prudký nádech, až se jí zatočila hlava. Když přestala vidět mžitky, zjistila, že kouká do očí prošedivělému, vousatému pupkáči v turbanu, ale bez krku. Prostě hlava a HNED velký pupek. Na sobě měl nabírané pyžamové gatě a trochu podelší kabátec, kolem dokola přepásaný a zavázaný hedvábnou šerpou se zlatými třásněmi. Gatě i kabátek byly vyšívané zlatou nití (bude se muset zeptat, jestli to neškrábe), a na nohách boty se vzhůru zahnutými špičkami, jak kdyby cucal citron a zkroutily se mu palce. Opodál klečeli nějací dva chlápci, taky v plandavých gatích, každý u pasu zakřivenou šavli. Teda, klečeli. Oni v kleku spíš leželi ksichtama dolů, čelo opřené o podlahu, ruce natažené dopředu. Připomínali rozmražené kuře na prkýnku. Bella se chtěla začít smát…

„Je to ona!“ oddechl si pupkáč a zazvonil zlatým zvonečkem. Odkudsi se vynořila osoba, celá zahalená v hedvábných rozevlátých šatech a šátcích. Vlastně vypadala oblečená podobně jako Bella, jen ten její živůtek neměl holé břicho. Jen počkej, Alice! pomyslela si Bella. Jestli jsi vybrala schválně ten nejnahatější kostým, máš se na co těšit!

„Kde to jsem?“ našla konečně řeč.

„Doma, dcerunko, doma,“ prohlásil konejšivě ten pupkáč. „To se dělá, utíkat z paláce? Ty, ty, ty, neposlucho! Před vdavkami tě nikdo nesmí vidět, to přece víš. Chůvo!“ kývl na tu zahalenou osobu. „Odveď ji do jejích komnat a dávej na ni lepší pozor! Jinak...“ významně si přejel tlustým prstíkem pod krkem.

A než bys řekl švec, už ta šátkatá neznámá držela Bellu v podpaží a strkala ji kamsi dlouhatánskou chodbou s mramorovou podlahou. Když ji konečně pustila, nestačila se Bella divit.

Uprostřed rozlehlé místnosti kulatá postel s růžovým a blankytně modrým přehozem a plná naducaných hedvábných polštářů se zlatými střapci. Nad ní nebesa! Z hedvábí! Stranou toaletní stolek z vykládaného růžového dřeva s obrovským zrcadlem, plný všelijakých flaštiček a flakónků a fiól a kelímků a válelo se tam i pár zlatých kartáčů na vlasy. Sladký jak cukr. Porůznu roztroušené brokátové taburety, na podlahách perské koberečky, tu a tam vyřezávané zlacené stolky a na nich karafy s vodou a vínem, mísy s ovocem a tácy plné sladkostí. U zdí truhly – asi na šaty, protože nikde neviděla skříň. Vypadalo to tam jak v bordelu! V Barbie bordelu, kde je bordel!

„Pojďte, princezno,“ vláčela ji chůva do vedlejší místnosti, „Po tom dni stráveném ve městě si musíte dát koupel.“

Bella čekala necky, možná v lepším případě vanu. Ale ta místnost byla jen o málo menší než ta předtím, a uprostřed nebyla vana – byl tam normální bazén v podlaze! S růžovou pěnou! Na stolku vedle nachystané osušky a ručníky a dvě dívky zrovna do bazénu vlévaly z velikých džbánů cosi, co už na dálku vonělo jako růže, lilie a jasmín.

Fuj, jasmín… z toho mě bolí hlava, ach jo… Mám radši šeřík!

„Tak honem, honem,“ popoháněla ji chůva a rvala ji pod vodu i s hlavou. Ty dvě služebné jí na palici, jen ji vynořila, vyklopily nějaký voňavý sajrajt a začaly jí drbat vlasy, až se jí hlava třásla.

„Ccho then spě-ech?“ kuckala Bella a snažila se vytřít z očí štiplavé mýdlo. To tu ještě kruciš nikdo neslyšel o neutrálním ph?

„Sultán by s vámi rád mluvil, než půjdete spát,“ trpělivě jí vysvětlovala chůva a nenápadně zvedala oči v sloup.

Kristepane, pomyslela si Bella. Co já vím, jaké mají v orientálních pohádkách zvyky? Jedinou další pohádku si pamatuju Šahrazádu! Snad tenhle sultánek netrpí touhou po příbězích, probůh…

„A co mi chce?“ zeptala se opatrně.

Chůva se usmála. „Nejspíš novinky ohledně vašeho ženicha.“ V Belle hrklo. O vteřinu později měla hlavu zase pod vodou. Stačilo by se jen nadechnout a tahle můra by skončila, když ona tak nerada prskala vodu…

„Ufffff,“ frkla Bella, když se opět objevila nad růžovou hladinou. „Proč já?“

„Princezna se má vdát a mít děti, a ne se toulat po tržišti. A princeznin ženich vypadá podle darů na velkého boháče! Poslal čtyřicet otrokyň…“ zasnila se chůva a Bella ucítila v týle tlak, jak ji nutila k dalšímu ponoru.

„Tak, ven z vody, utřít, obléknout a šup k tatínkovi,“ hnala ji konečně po chvíli z bazénku ven.

Kéž by, pomyslela si Bella. Charlie po mně vdavky nikdy nechtěl. A zaracha jsem měla vždycky maximálně na tři dny. Ne na celý život. Co budu sakra dělat? Dá se odsud zdrhnout? Nemají tady poštovní holuby, nebo tak něco?

***

Prohlížel si tu nepraktickou věc u pasu a vrtěl nechápavě hlavou. Proč ji tam má? Vypadá to jako konvička na omáčku, alespoň co se pamatoval, maminka kdysi jednu takovou mívala.  Omáčník tomu říkala. Ale tohle nejspíš na omáčku nebude, z hubičky tomu čouhá knot… lampa, ona to bude asi lampa! No, ještěže v ní nebyl olej, měl by kalhoty promaštěné jak vepřovou kýtu před grilovačkou. Ale co s ní? Lampy přece patří na stoly, ne? Ledaže… zkusmo ji pohladil ukazováčkem. Zachvěla se a v ten samý okamžik před ním stál – spíš se vznášel – oblak s nabubřelým ksichtem. Místo nohou měl jen jakýsi ocásek a nevěnoval překvapenému Edwardovi ani jediný pohled.

„Jsem otrokem majitele lampy. Poroučej…“ frkl poměrně otráveně Džin.

„Hustý,“ vydechl šokovaný Edward. Tak tady bude rychle hotový!

„Co by mělo být husté, pane?“ znejistěl Džin a konečně se na Edwarda podíval. „Polévka? Kaše? Vzduch?“

„Cože? Jo ták! Ale houby…“

„Husté houby?“

„Ne, ježíš!“ vykřikl Edward.

„Hustý Ježíš?!“ Džin lehce zčervenal, asi to je pravověrný muslim, napadlo Edwarda.

„Nic nechci hustý,“ vyhrkl nakonec Edward a nejen on vypadal, že se mu ulevilo. „Mohl bys mi sem dotáhnout jednu holku?“ zašeptal nakonec. Džin se přikrčil, až se skoro otírali nosy o sebe: „Nějakou konkrétní?“ napodobil hlasitost Edwardova hlasu Džin.

„Měla by to být místní princezna…“

„Princeznu Badraldabúr?!“ zděsil se Džin. „Jako já sám, proti celé sultánově armádě?! To mě raději rovnou zab…“ vyhrkl dramaticky a v ruce se mu objevil zakroucený nůž. Napřáhl s ním paži směrem k Edwardovi a odvrátil hlavu.

„Nemůžeš umřít, jsi Džin. Měl by to být lehký úkol, héééérečko,“ prskl Edward a nonšalantně odstrčil jeho ruku ze svého zorného pole.

„Unášet lidi nesmím.“

„Od kdy?!“

„Od minulého čtvrtka. Nová vyhláška…“ zamumlal Džin a zrůžověl studem.

„A nemohl bys odnést alespoň mě k ní?“ zkusil to Edward. Džin otráveně mlaskl a zavrtěl hlavou.

„Nejsem mula!“

„Ale jsi pěkně oprsklý, frajere. Kdo je tvůj šéf, ha?“

„Ty jsi můj pán…“ řekl o něco pokorněji Džin. „Ale já nejsem mula,“ opakoval paličatě.

„Jsi mezek,“ zašeptal si pod nos Edward. „Chci létající koberec.“

„Hele, já ti do toho nechci kecat, šéfe.“ Edward byl v šoku, jak rychle Džin přešel do slangu a tentam byl jeho podřízený postoj. „Ale asi za hodinu máš schůzku se sultánem. Nebylo by lepší počkat a dojít tam? Škoda přání, ne?“ Tentokrát zezelenal Edward.

„A tos mi to nemohl říct jako dřív?!“

„Ty si mě pořád pleteš s něčím, co nejsem. Jsem Džin. Ne mula. Ne diář. Ne kámoš. Džin!“

„Diář? Fakt jsi řekl diář?“

„Jsem moderní! Vím, jak fungují diáře!“ bránil se Džin. „Neustále mě urážíš.“

„Já tebe?“

„U Aláha, fakt se zase hádáš?“ vrčel Džin. „Tak máš nějaký přání, nebo ne?“

„Hm, asi teda ne. Můžeš odejít…“ vzdychl Edward.

„Jako fakt?!“ zahřměl Džin. „Odejít?!“ Edward nechápal, co tím myslí, než ho Džin nasměroval k jeho nohám. „Vidíš nohy?“

„Tak odplav, nebo odleť, nebo odplachti, prostě zmiz…“ rozhodil rukama Edward a fakt se snažil, aby se nerozesmál. Nechtěl ho urazit, ale ve finále to byl nejlepší fór dne. Beznohýmu říct, ať odejde? To by nedal do kupy ani Emmett.

„Ááááá, už vím,“ ťukl se do čela. „Vrať se do lampy!“ Sledoval, jak hubička omáčníku vcucla zmlhovatěného Džina, jen to zasvištělo, a spokojeně si lampu zase pověsil k pasu.

K čemu je Džin, když je držkatý? Tu cácoru dokáže nahnat sám. I bez pomoci, jen si to chtěl trošku ulehčit…

„Jsi připravený, Aládíne?“ ozvalo se nejistě za jeho zády. Ta paní vypadala ztrhaně. Nejspíš neví, co je víkend nebo dovolená, chudák…

„Záleží na tom, na co…“ řekl Edward, hrdý na svůj důvtip. Paní se pousmála a kývla, čímž vzala nebohému upírovi vítr z plachet.

Hm, asi si myslí, že ví, o čem mluvím, ale to sakra neví, protože to nevím ani já sám!

„Takže…“ nadechl se opatrně Edward.

„Kůň je připraven a tvůj doprovod také, synu…“ Edwardovi svitlo! Tak matinka, ahá! Na oko spokojeně kývl a nechal se vyvést z té hliněné chatrče.

Venku oněměl úžasem. Statný bílý kůň ověšený zlatem a drahými kameny stál v čele… v čele… ehm, v čele… Edward si zaboha nemohl vzpomenout, jak se tady v té pohádce z Tisíce a jedné noci říká té koloně nosítek a otroků a zvěře.

Dva polonaháči mu přišli na pomoc s nasedáním. Jo, tak jízda na koni nebyla Edwardova silná stránka, přesto pomoc odmítl. No, to si dal! Kůň, jakmile se k němu přiblížil, stáhl uši dozadu a vycenil zuby. Oči protáčel tak, až mu byla vidět jenom bělma, vyhazoval, střečkoval, kopal a oháněl se hubou jako hlídací pes. Nasednout na něj nebyl žádný čajíček, a když se to Edwardovi konečně podařilo, zjistil, že sedí na té střečkující kobyle obráceně. Pozdě litoval svého rozhodnutí a nedokázal pochopit, jak se mu to stalo. Má být dokonalý upír! Ne debil!

Po tom menším zdržení se vydali na cestu. Dlouhou, horkou, monotónní a nudnou jak hodina chemie.

V honosných zahradách je nakonec uvítal prťavý týpek v podobném outfitu, jako měl Edward, jen s mnohem větším turbanem a mnohem honosnějším vyšíváním na kabátci, a samotného upíra odvedl do paláce. No, věděl by o lepším bejváku, když teď má Džina… Hm, cože to ten ocas říkal o tom sultánovi? Proč že to sem vůbec lezl?

Nenápadně pošimral lampu a Džin – nejspíš to fakt nebyl takový blbec – se zjevil za sloupem.

„Jsem otrokem majitele lampy, poroučej…“ Džin ho sjel pohledem a ušklíbl se. „Ještě tě nezabili, šéfe?“

„Hele, proč sem vůbec jdu?“ vyhrkl Edward.

„Zase si mě pleteš se sekretářkou…“

„Taky si tě můžu splést s antistresovým míčkem!“ vrčel Edward a neustále se ohlížel přes rameno.

„Máš si vzít princeznu…“

„Co? Jako svatba, jo? Hele, ale je to Badralbadúra, že jo?“ ujišťoval se. S tou svatbou to nebude beztak tak žhavé. Hlavně aby našel tu holku, na jejíž holý pupek nějak nemohl zapomenout, a pomažou zpátky do světa, kam patří. Ať si Baldrián s Apolenou říkají, co chtějí.

„A kdo jiný asi? Aládín jde vždycky do páru s touhle, to už je tak zařízený,“ odfrkl si Džin.

„Tady je možné všechno,“ vzdychl Edward.

„Sultán tě očekává…“ vyrušil je ten pidimajordomus v lepších hadrech.

„Hele, oblíkni mě líp než jeho. Je to trapný…“ frkl Edward. Džin zakoulel očima, ale přání splnil.

„Hermelín?“ zděsil se Edward a obhlížel plášť s mírným odporem. „Vždyť se tu v té kožešině upeču! Něco lehčího nemáš?“

Džin jen znechuceně luskl prsty a Edward měl široké rozevláté šaraváry z blankytného hedvábí, lehounkou nabíranou košili z indické bavlny a brokátovou vestičku zdobenou zlatým krumplováním. Boty z kordofánské kůže se špičkami stočenými jak muslimský půlměsíc, za pasem zahnutou šavli, zlacenou a s jílcem vykládaným drahokamy, a na hlavě mu balancoval turban, hrdě ozdobený pavími péry.

„Stejně je to na houby, s takovými vlasy sem sotva zapadneš. Zrzavej Aládín, kdo to jakživ viděl?“

„Vrať se do hr… ehm, lampy!“ zavrčel Edward a snažil se držet hlavu rovně, aby mu ten ranec z hlavy nespadl. Džin zmizel, zůstal po něm jen nevyvětratelný smrad. „Já ti dám zrzavej, ty beznohá kreaturo. To je náhodou bronz!“ pronesl Edward hrdinsky, když byl Džin už pryč.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 6 - V tisíci a jedné noci jenom s džinem přijdeš k moci: