Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Herci » Violence of the Beauty II - Pain and Forever

Violence of the Beauty II - Pain and ForeverNa přání některých jsem byla písničkou inspirována k pokračování Rosaliina příběhu. Snad se bude líbit... Snad nepostrádá svou krásu, stejně jako naše upírka... Prosím všechny o komentáře, kritiku a názory.

Zde je ten zázrak, ten muž, zpěvák, jež dodal této povídce tvář. Creed je prostě dokonalost a já si za tím pevně stojím. Písnička- With Arms Wide Open...

 

 

Violence of the Beauty- Pain and Forever

 

Obtočila jsem si další loknu okolo prstu a pousmála se, jak se vlnila zpátky. Krásná zlatá spirála... Navždy. Sladké, symetrické, nikdy nestárnoucí křivky na sněhově bílé pokožce. Šlehla jsem očkem k okenní tabulce, abych se přesvědčila, že to není jen sen, jen pouhý seno mém nekonečném mládí. Setkala jsem se v něm s dívkou. Její krása byla až dechberoucí. Já jsem byla dechberoucí. Zjistila jsem s potěšením.

,,Ahoj krásko,‘‘ zašeptal za mnou silný, hrubý, ale přesto andělský hlas. Samolibě jsem se pousmála a otočila se k němu.

,,Ahoj siláku.‘‘


1935- Hluboko v horách Tennessee

Byla jsem zhrzená sama sebou. Zničená. Stále okouzlující, ale nespokojená. Jak s tím mám vydržet celou věčnost? Snažila jsem se na sobě najít i tu nejmenší chybičku, ale ona tam prostě nebyla. Ani v konturách hrdla. V křivkách těla. V záhybech brady. Nosu. Oči byly stejně veliké, dokonalé. S hustými řasami, které byly o pár tónů tmavších než vlasy a rty... plné, lákající k polibkům.

Byla jsem bez chyby. Každý mě chtěl. Avšak... ten floutek s uchem všude prostě ne a ne podlehnout. Na protest téhle myšlenky se ozvalo zavrčení. Nasupeně jsem se zvedla z gauče a přešla po honosném pokoji k oknu.

Kéž bych měla jiný život. Kéž by se některé věci nikdy nestaly. Kdybych tehdy zavolala otci, měla bych teď krásného syna- snad i krásnějšího. Byla bych šťastná matka... nejkrásnější matka... ach... tak krásné to mohlo být.

Zase jsem si smutně přejela prsty po plochém bříšku a lůně, které nikdy nepozná slast života. Života, který ve mě mohl růst. To, co je lidem dáno matkou přírodou mi bylo odepřeno. Za tak krutou cenu. Krásu za život. Krásu za smrt. Krásu za vše. Ale už bylo zbytečné si stěžovat. Stejně mě nikdo neuposlechne.

S povzdechem jsem se vznášela ke dveřím. Mé kroky by sotva zaslechlo lidské ucho. ,,Kam jdeš Rosalie?‘‘ zabručel z horních pater můj božský bratr.

,Na lov, to ti snad říkat nemusím- tedy, pokud nemáš zájem se ke mě přidat,‘odeslala jsem mu myšlenku zpátky a poslouchala jeho nasupené mručení. Sotva jsem zabouchla dveře, začaly se ozývat vražedné symfonie Beethovena. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Namyšlenec jeden.

Vznášela jsem se mezi stromy a užívala si té volnosti. Tu bych možná neměla, kdybych byla poslušnou manželkou toho- toho... toho-

Ani jeho jméno mi nešlo ze rtů. Tak odporná mi byla už myšlenka na něj.

Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a nechala své nohy, aby mě zanesly tam, kam si to můj osud přál.

Medvěd. Waw. Jako kdyby mě tohle mělo vyděsit. Medvěd uprostřed lesů. Netypické? Neřekla bych. A zase... je tu medvěd. Proč je ale rozzuřený? Sotva jsem se k němu přiblížila! Nic. Ten medvěd mi to těžko poví, ale ta osoba pod ním možná ano. Ještě před chvíli jsem fascinovaně zírala na svou krásu v jezírku a teď... medvěd. Co mě na něm tolik překvapuje? Hluboký les... Okamžitě mi v hlavě naskákaly ironické obrázky unešených dívek, které byly nalezeny mrtvy v lese.

To bylo z dob, kdy se Edward bavil vraždami lidí- ale to je teď nepodstatné. Pousmála jsem se na znovunabytou vzpomínku odrazu mé krásy z jezírka, než jsem slyšela další bolestný mužský výkřik.

Jistě. Medvěd. Medvěd a jeho kořist.

Zkontrolovala jsem naposledy svůj oděv, zda není potrhán a vykoukla zpoza stromu k mé nové kořisti. Až se medvěd nají, ukojím svůj chtíč také. Zadržela jsem dech a pomalu, lidskou chůzí, se k němu přibližovala. Medvěd se na mě nasupeně podíval a zavrčel. Rty jsem semkla do úzké linky, protože můj instinkt se nadechnout stále přetrvával.

Ta síla. Ta statnost toho zvířete. Úchvatné! Obrovské tlapy měl pevně přitisklé na pažích toho muže a jeho ostré nehty se do něho zarývaly. Zvíře ke mě zvedlo hlavu a zuřivě zařvalo. Okamžitou odpovědí na tuhle neslušnost bylo moje zavrčení. Neslušný medvěd!

Muž pod jeho tlapami zaúpěl bolestí a zadržoval slzy. Přistoupila jsem ještě blíže a všimla si ho.

Byl tak krásný! I před určitou smrtí... jako kdyby s tím byl vyrovnaný. Jeho tvář byla krásná. Sama o sobě byla dokonalá i v lidském životě. Moje kolečka v mysli začala šrotovat, buď ho nechám zemřít, nebo ho přeměním- ne... to také nezvládnu! Jedině Carlisle má tolik síly a vůle, aby se odtrhl od lidské krve. Kdybych se přiblížila k jeho hrdlu a ty... ty zuby tam zaryla...

Medvěd zase nasupeně zařval a přistoupil po čtyřech k sípajícímu muži. Měl obličej stažený bolestí a já si všimla těch... ďolíčků. V hlavě mi vyskočil výjev tak živý, jako kdybych to viděla před dvěmi minutami. Veřin chlapeček. Malý chlapeček Henry. Sladký. Maličký. Miminko s ďolíčky a úsměvem k nezaplacení. Henry. Co když se jmenuje Henry? Ne, to je nesmysl, ale byla by to hra osudu. Vždyť je mu tak podobný? Stejně neuvěřitelně líbezný a i přes svou očividnou mohutnost, roztomilý.

Ne... já přeci nemůžu jen pohlížet na to jak ho ten medvěd...

Prudce jsem vyskočila k medvědovi a přikrčila se nad mužem. Byla jsem přesně nad ním a pod medvědem. Jako zeď, která by je měla oddělit. Začala jsem vrčet a cítila, jak se mi po celém těle rozlévá zlost a žár. Žár, který mučil mé hrdlo. Spaloval. Jediná věc, která by to mohla ukojit byla krev toho medvěda- nebo toho nevinného.

Bolest, kterou jsem cítila musela být o něco málo větší, než toho umírajícího, ale mě by to ani v nejmenším nezabilo. Jeho ano. Musela jsem jednat rychle. Medvěd se rozzuřil ještě více- jako kdyby to snad šlo. Napřáhl svou pracnu a rozmáchl se s ní po mě. Rychlým pohybem jsem chytla jeho huňatou vražednou zbraň a druhou rukou se zapřela do jeho hrudi. Snažila jsem se, abych medvědovi neublížila. Kdybych se jím začala krmit, šance toho člověka na přežití by okamžitě zmizely jako pára nad hrncem. Odstrčila jsem ho mohutně od sebe a pak se rychle zaměřila na muže pode mnou.

Ukazováček a prostředníček jsem mu přitiskla ke krční tepně, kam se mermomocí toužily dostat mé špičáky. Jeho srdce bylo. Bylo pomalu a nepravidelně. Jeho zranění byla veliká. Celý hrudník měl rozdrásaný a určitě zlomenou ruku. O noze jsem nepochybovala. Kost lezla rovnou ven.

Co teď! Kruci! Rose přemýšlej! Co teď? Vteřiny utíkaly. S každou jeho kapkou, která přistála na zemi jsem měla větší a větší strach o jeho život. Vždyť... i na ten krátký moment jsem si zamilovala něco na něm. Něco, co konečně nevlastním a můžu o to bojovat...

Popadla jsem ho do náručí a s velkým sebezapřením toho, co jsem, se rozběhla domů.

Ta cesta byla jedna z nejhorších v celé mé existenci. Každá vteřina byla drahá. Každý jeho nádech pomalejší a bolestivější. Nebylo možné neuvažovat nad variantou: co když to nepřežije? Smaragdové bludiště bylo tak záludné. Každý by se v něm ztratil, ale já měla něco, jako šestý instinkt. Tedy... měla jsem jich víc, ale to není teď důležité.

Byl v bezvědomí. Jeho černé, kučeravé vlasy byly husté a bohužel slepené krví a jehličím. Po jeho pažích se táhly velké svaly a já nepochybovala o jeho síle. Konečně tu byl někdo, na kom mi záleželo víc, než na mě samé. Konečně tu byla bytost, která mi otevřela oči.

,,Rosalie!‘‘ zařval Edward naštvaně a stál před domem.

Odfrkla jsem si, když jsem viděla zase ten jeho nafoukaný obličej a vběhla do domu.  ,,Carlisle! Carlisle! Otče!‘‘ křičela jsem jako smyslů zbavená a než jsem hlesla, už přede mnou stál. Překvapený, ale stále majestátný a vážný. Doktoři.

,,Tohle není správné Rosalie! Nech ho zemřít!‘‘ vrčel Edward.

,,Proč? Pitomče? Proč? On nemusí zemřít!‘‘ prskala jsem na něj a otočila se na Carlislea. ,,Otče, Ty jsi jediný! Prosím Tě! Nikdy víc Tě nebudu o nic jiného žádat! Zachraň ho! Zachraň jeho život! Já to nezvládnu, neudržela bych se. Prosím...‘‘ začala jsem vzlykat a padla na kolena. ,,Nikdy více Tě nebudu o nic víc žádat! Klidně odejdu, pokud si to přeješ, jen ho zachraň!‘‘

,,Rose, přeměna není záchrana, je to jen zbytečné prodloužení věcí...‘‘

,,Ne! Ne!‘‘ Začala jsem se s tím mužem v náruči kolébat a vzlykala beze slz nad jeho utrpením. Moje vlastní sobeckost ho zničí, ale já jinak nebudu šťastná... nikdy.

,,Carlisle, nedělej to,‘‘ zaprosil Edward.

,,Co slyšíš?‘‘ zeptal se otcovským hlasem a já ho hladila po zkrvavených tvářích. Prosím, neumírej mi cizinče...

,,Dobře... zdá se, že je s tím smířený, že zemře, tak ho jen v tom nechme...‘‘

Zatla jsem zuby. ,,Tys nikdy nepocítil, jaký to je, že jo? Nikdy jsi neměl nikoho, do koho by ses zamiloval hned napoprvý? Proč? Proč bych kvůli tobě teď měla přijít o něj?‘‘

,,Mi neříkej, Ledová královno, že ho miluješ!‘‘ vrčel Edward. Věděla jsem, že láska je jeho Achillovou patou.

,,Miluju.‘‘

,,Už má sotva dvě minuty,‘‘ zasyčel Carlisle.

,,Esme!‘‘zakřičela jsem do útrob domu a moje matka se hned zjevila u nás. ,,Máš právo veta, mami. Prosím, dovol Carlisleovi, ať přemění toho muže! Kdyby neumíral, nežádala bych o to! Prosím! Já ho miluju Esme! Nenechám ho zemřít! Nemůžu,‘‘ posledních pár slov jsem zašeptala.

Esme sklopila hlavu. Dala jsem se do ještě většího pláče. Proč mi ani nedovoluje tohle tělo řvát? Nemůžu vyronit ani slzu! On si zaslouží celé moře slz!

Řezání v hrdle bylo nemožné! Dali mi do krku rozžhavený uhlík? Roztavené železo? Ještě k bolesti v netlukoucím srdci je tu to v krku! Proklínám celý svět!

,,Rose, pusť ho,‘‘ zašeptal Carlisle a jemně mě od něj odstrčil. Překvapeně jsem zírala, jak se jeho rty přibližují k obličeji toho muže a na poslední moment se odklonil a zaryl zuby do jeho hrdla.

Sotva se od něj odtrhl, zasedla jsem jeho místo já a šťastně se přitiskla k neznámému cizinci. ,,Už je tvůj, Rose. Naučíš ho našim způsobům, pokud si to bude přát a pokud ne, rozhodni se, jestli budeš sdílet jeho osud, nebo zda zůstaneš tady.‘‘ S přikývnutím jsem se  pousmála a pohladila zase muže po tváři.

,,Máš, cos chtěla, takže...‘‘ mumlal můj bratr a vypařil se z domu. Utíkej si! Měla jsem chuť na něho křičet, ale bylo by to zbytečné. Místo toho jsem si s klidem došla do koupelny a naplnila celou mísu vlažnou vodou. Bude to pro něj trošku příjemné... Koutkem oka jsem sledovala svůj už klidný výraz, který byl ještě před chvílí zmučený a pousmála se své rafinovanosti. Zhasla jsem lampy a došla zpátky k tomu muži.

Sedla jsem si zpátky vedle něj a opatrně, abych neublížila jeho křehkému tělu, začala stírat krev z kůže. Byla tam lehce zaschlá, ale ne tak moc, abych snad musela přitlačit. Sténal bolestí, syčel, prosil, abych ho toho ušetřila.

Jediné, co jsem ale mohla dělat, bylo čekat a držet stráž, aby si snad něco můj dokonalý bratr neusmyslel.

Převlékla jsem ho do kalhot, které mi přinesla Esme a raději momentálně nehodlala rozebírat jeho dokonalost i v kalhotách. Byl tak velký- ne! Nemyslet na to hlavně! Už se nemůžu dočkat...

Věděla jsem, že vypadám neodolatelně, když se snažím hrát si na doktorku, nebo sestřičku. Pro svou krásu a dokonalost jsem měla cit. Vlasy jsem si lehce spletla do copánku. Nebyl moc složitý. Jednoduchý, ale podtrhoval mou andělskou vizáž.

Druhý den jeho přeměny jsem si zaběhla na kratičký lov. Jeho krev mě vábila- jako každá krev člověka a nehodlala jsem riskovat. Zrovna teď. Krátce před dokončením toho očistce, kterým jsme si všichni prošli.

,,Rose, už se probírá,‘‘ pousmála se Esme a já ji naposledy objala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že díky její lásce ke všemu, nezemřel ještě...

Ani neznám jeho jméno, ale to si pamatovat snad bude. Kdyby ne... Henry se na něj hodí... Muž zamrkal v celé své kráse. Teď byl o něco málo dokonalejší než tehdy a byla jsem strašně ráda, že jeho ďolíčky přežily přeměnu. ,,Jsem v nebi,‘‘ zamumlal šťastně a pousmál se. Měl karmínové oči. Jeho stará krev se v nich stále pohybovala a vypadala tak... sexy.

,,Nejsi v nebi, jsi stále na zemi,‘‘ zkonstatoval Carlisle, který se u nás zjevil.

,,Fakt? Ale že to jsem ale předtím bydlel v nějaký vesnici... tady je to tak... krásný!‘‘

,,Je stále trochu fascinovaný novým životem.‘‘ Carlisle stále mumlal dál a já ho pohladila po tváři.

,,Jak se jmenuješ cizinče?‘‘ šeptala jsem a jeho karmínové oči zajiskřily.

,,Emmett...‘‘ nádherné jméno. Sama bych lepší nevymyslela.

,,Já jsem Rosalie, tohle je Carlisle a Esme.‘‘ Ukazovala jsem pokaždé na jmenovaného člena rodiny a on k nim otáčel hlavu. Bleskurychle se posadil a zamlaskal. Jazykem si přejel po zubech, jako kdyby zkoumal nějakou neznámou vůni.

,,Cítíš pálení?‘‘ zamumlal Carlisle a stočil ke mě pohled. Hned jsem věděla co dělat. Chytla jsem Emmetta za ruku a vedla ho okamžitě ven.

Ano, měla jsem už to potěšení, slyšet, vidět i cítit svou krásu. Krásná navěky. Krása mě fascinovala. Byla mou minulostí, přítomností i budoucností. Ano. Pro někoho byla krása vše, ale já si pomalu začínám uvědomovat její prokletí.

Krása je nebezpečná věc. Může dát potěšení, radost, ale zároveň může zničit celý život. Mně ho zničila. Zničila mé lidství svou omamnou perfektností. Jistě. Já jsem perfektní! Díky tomu jsem snad získala i Emmetta.

Moje vzpomínky na naše strávené chvilky zůstanou navěky věků uchované v mé nekonečné mysli...

Obtočila jsem si další loknu okolo prstu a pousmála se, jak se vlnila zpátky. Krásná zlatá spirála... Navždy. Sladké, symetrické, nikdy nestárnoucí křivky na sněhově bílé pokožce. Šlehla jsem očkem k okenní tabulce, abych se přesvědčila, že to není jen sen, jen pouhý seno mém nekonečném mládí. Setkala jsem se v něm s dívkou. Její krása byla až dechberoucí. Já jsem byla dechberoucí. Zjistila jsem s potěšením.

,,Ahoj krásko,‘‘ zašeptal za mnou silný, hrubý, ale přesto andělský hlas. Samolibě jsem se pousmála a otočila se k němu. Ležel za mnou a naše těla byla k sobě pevně přitisklá. Svým velkým prstem mi jezdil po křivkách tak opatrně, jako kdyby se bál, že jsem z porcelánu.

,,Ahoj siláku.‘‘ S těmi slovy jsem se k němu natočila a přitiskla pro další polibek. Polibků jako hvězd- nekonečno.

Moje existence byla po jeho příchodu o tolik příjemnější...

Věřila jsem v jeho dobrotu. Jeho sílu. Jeho optimismu. Chtěl mě za jakoukoliv cenu učinit šťastnou a za to jsem ho milovala ještě více. Není snad možné cítit takovou lásku. Který jiný chlap by se vás po sedmnácté ptal, jestli si ho vezmete za muže a jestli sdílíte jeho bujnou lásku... Jedině můj vtipálek.

Já jsem došla svého šťastného konce. I když bez vytouženého děťátka. Potřebu po tom, chovat něco v náruči občas cítím, ale už je to jen prchavý stín. Stín, který se občas zjeví a zase zmizí. Stejně jako šance na to, aby se z nás zase stali lidé. Pídíme se po tom, ale zbytečně.

No, útěchou je, že každá věčnost jednou musí skončit. Vše jednou dojde konce a já pevně věřím, že bude šťastný, protože svět bez šťastných konců je prázdný a studený.

Každý život má dvě cesty ten s našimi splněnými sny a ten, s bolestí v hrudí. Nelituji toho, že jsem donesla Emmetta- i přes tu bolest v hrdle- ke Carlisleovi. Byla to ta správná volba.

A za tím si pevně stojím.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Violence of the Beauty II - Pain and Forever:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!