Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ztracená paměť

15.05.2010 (09:30) • Zumajz15Cullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2382×

Edward

Dneska jsem ji neoficiálně vzal na rande, jenže ona to bere ,jako procházka s kamarádem po parku. Bylo 14. Února, Valentýnský den. Všichni kluci ze třídy Bellu pozvali do kina, do parku, do lesa. Jenže ona si vybrala mě! Jak je to možné, já, jsem jenom kluk, který se zamiloval do Belly Swan. Bohužel, mě brala jenom jako nejlepšího kamaráda. Docela  mě to štvalo, ale jsem rád, že mi říká své tajemství. Důvěřuje mi a já zas jí. Dokonalá dvojice! Dnes jsem jí chtěl říct své city k ní. Tak jdi do toho. Povzbuzoval jsem se. Věděl jsem, že se mi vysměje a bude mě považovat za totálního blázna, tak ať to stojí za to! Jdu se ztrapnit, ještě že v parku nikdo nebyl, no, až na zamilované dvojice!

„Bello? Slyšíš mě,“ zeptal jsem se rozčíleně.

„Ano, Edwarde, nevyšiluj!“ uklidňovala mě Bella.

„Bello,  jo já vím,“ vypálil jsem na ni. Trochu se na mě zamračila a přitom se její čokoládové oči zalily slzami.

„Promiň, já vážně nechtěl,“ omlouval jsem se jí a odmlčel se.

„Já vím, že si to nemyslel špatně!“ promluvila tiše.

„Já, já tě dneska pozval sem, abych ti něco řekl,“ zrudl jsem.

„No tak, Edwarde, vymáčkni se! Vždyť z tebe zešílím, zvědavostí!“ okřikla mě. Cukaly mi koutky, jak jsem viděl její výraz na obličeji. Začal jsem se příšerně hlasitě smát, dokonce se otočilo několik zvědavých hlav s pozvedbutým obočím a s zamračeným výrazem. Okamžitě jsem ztichl. Bella se vedle mě začala hihňat.

„Ještě si ze mě dělej legraci,“ zabručel jsem si pro sebe, ale myslím, že to slyšela.

„No tak, Ešvalde,“ začala šišlat a já se neubránil úsměvu, musel jsem se ovládnout, abych znovu zachoval zadumaný výraz.

„Bello, já vím, že jsme jenom!“ Přerušila mě.

„Jestli se nedokážeš vymáčknout, tak ti řeknu nějakou tu novinku u nás, jasný?!“ nasadila smutný výraz, tušil jsem, že tahle novinka, není nic dobrého.

„Dobře, poslouchám,“ nastražil jsem uši.

„Edwarde, myslím že se naši rozvedou. Už dlouho to mezi nimi skřípe, a večer se dost pohádají,  když si myslí, že už spím. Slyším, jak si nadávají a slyšela jsem, jak Charlie nebo Charlotta rozbili talíře. Hrůza, já vím, ale přede mnou se chovají, jako by se nic nestalo. Ale probodávají se zlostnými pohledy, které nemůžou skrýt. Oni si myslí, že jsem slepá nebo co,“ všechno na mě vylila, své pocity, srdce a já jsem jí velmi ostražitě naslouchal. Projela mnou lítost a řada dalších emocí, některé jsem nedokázal rozpoznat, co to jsou za emoce, možná soucit, láska nebo něco jiného?

„Bello, víš že se na mě můžeš spolehnout! Jsme nejlepší kámarádi, ne?“

„Já vím, Edwarde!“

„Bello, můžu už ti dopovědět, co jsem začal? Nebo ještě něco máš,“ ptal jsem se.

„Edwarde, dávej pozor!“ zaječela na mě Bella. Ale poslední co jsem slyšel byl jenom kousek. „Edwarde, dávej poz!“ pořád jsem si to přehrával v duchu, byl jsem v bezvědomí. Slyšel jsem sanitku, všichni na sebe řvali, ale já slyšel jen mého anděla, Bellu.

„Edwarde,“ vzlykala a zmáčela mi moji košili.

„Bells,“ sotva slyšitelně jsem promluvil.

„Šššš,“ utěšovala mě.

„Co se stalo?“ přemáhal jsem se.

„Nemluv, bude to dobrý“ konejšila mě.

Bella

„Ne,“ řvala jsem na všechny, jako smyslů zbavená.

„Uklidni se, Bello!“ uklidňoval mě Carlisle, Edwardův otec.

„Bude v pořádku,“ šeptala jsem.

„Ano, ano bude. Nebude to mít žádné následky!“

„Jak to nemůže mít následky, vždyť ho srazil náklaďák,“ začala jsem vzlykat.

„Bello, to bude v pořádku,“ objímala mě Charlotta.

„Ne, nebude. Vy všichni to víte, jen mi lžete,“ křičela jsem na ně.

„Proč bychom ti měli lhát?“ obořil se na mě Charlie. Carlisle se ke mně otočil s úsměvem na tváři.

„Edward, nemá žádné vážné zranění. Má ohromné štěstí, náklaďák totiž nejel rychle,“ usmál se na mě. Tenhle úsměv nebyl předstíraný, bylo vidět, že si taky oddechl. Obdařila jsem ho zářivým úsměvem.

O  TÝDEN POZDĚJI:

Probrečela jsem snad celý týden. Šla jsem do nemocnice navštívit Edwarda, měl obvázanou hlavu, levou nohu a levou ruku měl v sádře. Levá část těla ochrnuta!

„Ahoj,“ pozdravila jsem nervózně. Usmál se na mě, tím pokřiveným úsměvem, který jsem tak milovala.

„Ty jsi kdo?“ zeptal se. A já se na něj dívala s otevřenou pusou a s vytřeštěnýma očima.

Po chvilce jsem odpověděla: „Já jsem přece Bella, Bella Swan!“

Ne, proč? Proč si mě nepamatuje? Carlisle říkal, že to bude bez následků! Já to věděla, že mi lhal.

Zbaběle jsem utekla z pokoje, kde ležel člověk, který byl můj nejlepší kamarád, ale já k němu cítila něco víc. Jenže teď už je to pryč, žádná láska, jenom prázdnota. Bůh se nade mnou neslitoval, proč?

Usedla jsem na lavičku před nemocnicí a začala přemýšlet. Ztratil paměť, neví kdo jsem, neví kdo je Carlisle, nikoho nezná. Proč zrovna on musel ztratit paměť? Musel to být Edward? Nemohla bych to být já? Aspoň by nikdo neplakal, já bych ztratila paměť, on má rodinu, já ne! Mám, ale rozpadne se mi!

„Bello, už jsi byla za Edwardem?“ někdo mě přerušil v myšlení, já poznala že je to Carlisle.

„Ztratil paměť,“ odsekla jsem.

„Tys to asi už zjistila viď.“ rozbrečela jsem se a utekla domů.

O TÝDEN POZDĚJI:

„Edwarde,“ zakřičela jsem přes dav lidí, když zazvonilo na poslední přestávku.

„Tohle je srdíčko z perníku, který si mi dal na Valentýn!“ ukázala jsem mu.

„Díky, Isabello! Teda Bello,“ opravil se. Ale otočil se, aby šel domů. Oči se mi zalily slzami a začaly i téct, nevzal si perník, nestojí o mě! Odpoledne jsem musela do školy, kvůli úklidu. Edward a já jsme měli spolu jednu třídu. Super snad mě neuvidí brečet! Pomyslela jsem si.

O HODINu POZDĚJI:

„Ahoj, jsem tu,“ zvolal na mě Edward.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu. Najednou byl naproti mně, když jsem zametala třídu.

„Ehm, Bello?“

„No,“

„Nemyslím každý den na Bellu, ale vlastně na tuto Bellu! Myslím, že ji mám hrozně rád a miluji ji.“ Zrudl, když to dopověděl. A já jsem sklopila své oči a tváře mi začaly hořet.

Edward

Přišel jsem k ní a vzal jsem její obličej do dlaně, hned zčervenala. Oči jí zněžněly a já se připravoval k polibku, trochu se třásla a já taky. Vzal jsem ji za pas a naše obličeje se začaly k sobě přibližovat. Bella si nečekaně stoupla na špičky a políbil jsem ji, teda ona mě. Byl to krásný okamžik, ale pominul už po několika sekund.

Bella

Pocítila jsem jeho rty na svých, nic se nedělo, jenom jsme je měli přitisknuté na sebe. Chtěla jsem víc, ale Edward se odtrhl dřív, než jsem to stihla.

Edward

Během polibku, který jsem prodlužoval se bohužel nic nedělo. Chtěl jsem víc, ale odtrhl jsem se. Tušil jsem, že kdybych se neodtrhl, stalo by se z polibku líbání, jenže romantika by byla fuč, myslím.

Ahojky, snad se vám to líbilo! Napište mi nějaký komentář, prosím! Smutně koukám! Radši jsem ten konec smazala, když to nikdo nechápe! :D 

Autor: Zumajz15Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená paměť :