Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život je jako bonboniéra - nikdy nevíš, co okusíš 1. část

01.08.2013 (15:15) • Kissek • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1435×

1. část

Hezké sny člověk většinou do druhého dne zapomene, ale noční můry, ty se mohou vracet klidně celý život… Asi jsem jiná, když si pamatuju i hezké sny… Avšak, kdo by si nepamatoval sen o něm, že?!

První, co Bella spatřila, když se probudila do dalšího deštivého rána, byl její otec Charlie, sklánějící se nad její postelí, říkající její jméno a hladící ji po vlasech. Co to? pomyslela si.

„Zlatíčko? Zlatíííčko? Zlato? Spíš? Spííííš?“

„Teď už ne!“ odpověděla rozhořčeně.

„Je tu Edward.“

„Hmmm... jaký Edward?“ Skvěle jí ten den začíná! Nesnášela, když ji někdo probouzel z krásného snu. Zdálo se jí, že je vdaná za nejúžasnějšího muže planety. Tělem jí projelo vzrušení. Tenhle Edward!

Vyskočila z postele a běžela se přesvědčit, jestli není stále v říši snů. Schody brala po dvou, div se málem nepřerazila. Z posledního si i trochu elegantně seskočila.  Po chvíli jí to došlo - to nebyl sen.
Když doběhla ke dveřím, zhluboka se nadechla, protože věděla, co se bude dít - na chvíli oněmí při pohledu na jeho tvář.

Jak pomyslela, tak se taky stalo. Vzala za kliku, otevřela dveře a v údivu zkameněla.

„Ahoj,“ pozdravil ji sametový hlas a její den byl hned o něco růžovější.

„Ahoj.“ Oplatila mu úsměv a doslova mu skočila do náruče. Nasála vůni, kterou tak dobře znala, a v hlavě se jí opět vybavil ten den, kdy si poprvé řekli kouzelné:  „Ano.“

Květiny, bílá barva všude kolem, desítky plačících hostů, Jacob ve smokingu, šťastná Renée… To vše v jednom dni, na který nikdy nezapomene.

Samozřejmě, každý den není jako z marcipánu, uvědomila si Bella, když opět uslyšela matčin chraplavý, srdcervoucí kašel. Jak to, že zapomněla na temnou část svého snu? Její podvědomí ho nejspíš schovalo do postranní části své mysli.

To byl důvod, proč nespala doma u Cullenů, u své nové rodiny. Maminka. Chtěla s ní být co nejdéle. Nikdy nevěděla, který den je její poslední. Doufala, že se s ní stačí rozloučit, než ulehne k věčnému spánku. Než jí rakovina vezme život.

Bella společně s Edwardem odešla ruku v ruce do obýváku, kde ležela ona. Renée. Každým dnem vypadala hůře. Bylo vidět, že nemoc pomalu přebírá kontrolu nad jejím tělem.  Dnes měla ještě více propadlé oči a pod nimi ještě větší kruhy. Sotva byl slyšet její hlas. Ovšem Edward ho slyšel výborně. Přemýšlel, jestli takhle vypadala i jeho matka, když umírala na španělskou chřipku.

Litoval ji, strašně moc. Renée je příjemná žena a Bellu opravdu miluje. Neví, jak to její dcera a jeho žena zvládne, až odejde. Život je krutý, pomyslel si.

„Bello? Donesla bys mi prosím čaj?“ zašeptala Renée a pohlédla na ni. Z jejího hlasu bylo slyšet, že jí už moc času nezbývá.

„Samozřejmě,“ odpověděla Bella a do očí se jí draly slzy bezmoci. Vzpomínala na den, kdy se její maminka poprvé svěřila se svým obrovským tajemstvím. Se svou nemocí.

„Bello? Přijdeš dnes na večeři?“ zeptala se Renée, když pomalu otírala umytý talíř. Myšlenky měla úplně někde jinde než u nádobí. Jednou jim to prostě musí říct. Nechtěla, aby to někdo věděl. Nikdo kromě její rodiny. Zatím. Až nemoc pokročí, budou to vědět všichni. Ale to už jí bude jedno. Je to její problém. Kdyby nevynechala preventivní návštěvu, mohla být zdravá. Doktor by určitě našel ten malý háček v jejím životě. Byla tak hloupá!

Mohla by se okamžitě léčit, ale teď? Teď jí zbývá měsíc života. Jenže kdyby podstoupila léčbu, dívala by se teď na slunce přes zdravotní okno v nemocnici. A Bellinu svatbu by viděla jen na kazetě. To už by nebylo takové. O její svatbu přeci nemohla přijít.

Z hlubokého zamyšlení ji vytrhla odpověď její dcery.

„Jistě, Edward bude moc rád.“ Na tváři se jí mihl náznak úsměvu.

„Edwarda nech doma, tohle je jen mezi námi.“ Vadilo jí, že kde je Bella, tam je i Edward. Jistě, je to její manžel, ale i on musí pochopit, že některé věci se ho prostě netýkají. Alespoň ona si to myslela. Snad ho neurazí.

„Dobře, mami, dnes?“

„Ano. Dnes.“ Bella se nechtěla moc vyptávat. Už dlouho věděla, že se něco děje, ale nechtěla dělat z komára velblouda. Večer se snad všechno vyřeší. Doufá v to.

Večer všichni Swanovi/Cullenovi zasedli ke stolu plnému jídla.
„Dobrou chuť,“ popřáli si a dali se do jídla. Všichni cítili tu napjatou atmosféru, ale nikdo nechtěl promluvit jako první. 

Všichni tiše seděli u stolu, pomalu si podávali dressingy, zeleninu, brambory a nepřítomně házeli pohledy jeden na druhého. Nebylo slyšet nic, jen cinkání příborů a tikání velkých zlatých hodin na létech zašlé zdi. Tik tak, tik tak… pořád dokola.
Bella sebrala odvahu a promluvila jako první.

„Tak co se děje? Co je příčinou rodinné večeře?“

„To by mě taky zajímalo,“ promluvil Charlie, zatímco vidličkou nabodával opečenou bramboru.

„Dobrá, nebudeme chodit kolem horké kaše,“ začala Renée.

„Jak víte, před třemi měsíci jsem byla na prohlídce u doktora Mou.“

„A?“ přitakal Charlie.

„Myslela jsem si, že je to jen blbá chřipka. Ale jak se ukázalo, žádná chřipka to nebyla. Byla… vlastně je… to rakovina,“ odpověděla se sklopenýma očima.

Renée slyšela, jak Charlie i Bella zatajují dech. Čekala, co se bude dít, ale nekonečně dlouhou minutu mlčeli.

Po tiché chvilce Charlie vyskočil ze židle, div nezvrhl sklenici s vodou, a začal křičet se slzami v očích.
„Proč jsi nám nic neřekla? Jak jsi to jen mohla tajit? Pomohli bychom ti. Proč se neléčíš? Proč?“ Při poslední otázce se mu zlomil hlas. Nechápal to. Nechtěl o ni přijít. Miluje ji! A on blázen si myslel, že někoho má. Pokud zemře ona, zemře také.

Uvědomil si, že má mokré oči. Ne! Nemůže před nimi brečet.

Pomalu se otočil na patě a svižným krokem odešel do ložnice. Tam se svalil na postel a plakal. Nemohl zabránit vzlykům, které se mu draly z hrdla. Plakal a připadal si jako malý kluk, kterému sebrali hračku.

Měl mokrou košili, ale bylo mu to jedno. Už to v sobě nemohl dál držet. Celé ty měsíce nejistoty, podezírání a nakonec zklamání se teď draly na povrch prostřednictvím hořkých slz, které nešly zastavit.

I Bella byla na dně. Seděla s Renée v kuchyni a mlčela. Co by měla říct? Co by měla udělat?
Něco ji přece jen napadlo. Třeba je ještě nějaká šance. 

„Co to děláš? Kam voláš?“ zeptala se Reneé se značným zájmem.

„Ke Cullenům. Carlisle se na tebe podívá a okamžitě začnete s léčbou!“ odpověděla smutně.

„Ne! Stejně je už pozdě!“

„Jak to myslíš?“

„Na léčbu už je pozdě.“

Bella vytípla mobil, ztěžka polkla a zadívala se do jejích očí, které byly úplně stejné, jako ty její.

„Bello, slib mi, že mě neopustíš…“ vydechla Renée.

„Slibuju, zůstanu tady s tebou do úplného konce,“ odpověděla.

Z jejích slov oběma vyhrkly slzy jako z protržené hráze.

A od té doby to šlo všechno od desíti k pěti.
Když Renéeina nemoc pokročila až k bolesti kloubů, přestěhovala se Bella na čas ke Swanům. Nechodila do školy, neučila se, jen zastávala domácí práce. Vařila, prala, utírala prach, zkrátka byla pořádná domácí hospodyně. A Charlie chodil do práce. Někdy zůstával i přesčas, aby vydělal více peněz, když Renée nemohla, ale také proto, aby nemusel opět plakat před ženou, kterou tolik miluje… 

Autor: Kissek, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Život je jako bonboniéra - nikdy nevíš, co okusíš 1. část: