Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zbyla nám jen bolest

12.03.2011 (15:45) • nikilutz • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1657×

Můj štít mne zradil. Všichni začali křičet hroznou bolestí, jež jim působila Jane, nemohli se nijak bránit. Křičela jsem na Jacoba, aby odnesl Renesmé do bezpečí. Nevnímal, Alec odnesl mysl vlků do neznáma. Nikdo nemohl nic. Volturiové se na nás řítili, začala jsem ze všech sil bojovat, snažila jsem se dostat k mé dceři a znovu vyvolat štít. Nešlo to, Felix byl rychlejší než já, popadl Nessie a nesl ji k Arovi. Křičela, žalostně volala jména celé své rodiny. Viděla, jak její rodina a přátelé umírají, slzy se jí řinuly po jejích tvářičkách. Usedavě jsem zařvala, až se dvojčata polekala a ti co zatím přežili, teď dostali šanci se bránit.

Běžela jsem za svou dcerou a najednou jsem se musela otočit, nevím proč a co mě k tomu vedlo, když jsem věděla, že zabijí mou dceru, ale prostě jsem se otočila. Takovou bolest mé srdce nikdy nezažilo, můj milovaný Edward padal mrtev k zemi. Spatřila jsem ještě Esmé, ta našla Carlisla a políbila ho. Naposledy se podívali sobě do očí. Ostatní členy rodiny jsem neviděla.

Vzplanula jsem nehoráznou zlostí a najednou jsem cítila, jak se kolem mého těla rozprostřel opět štít. Natáhla jsem ruce od sebe a vší silou jsem ho roztáhla okolo svých milovaných a přátel. Nebrala jsem v potaz, jestli jsou živí, nebo již ne.

Rozprostřelo se ticho. Volturiové teď neměli žádnou šanci. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala živé. Nikoho jsem nemohla najít, těkala jsem očima sem tam po celé louce. Úplně vzadu se pohnula něčí postava. Poznala jsem zlaté vlasy Rosalie, skláněla se nad svým manželem a usedavě plakala. Najednou se ohlédla, v jejích očích bylo zoufalství mísící se s pomstou. Ještě naposledy políbila mrtvé rty Emmettovi, zvedla se a beze slov se přidala ke mně. Nikdo jiný se nepohnul. Ani Jasper, ani malá Alice. Všichni leželi na zemi, vypadali jakoby spali, ale my věděly, že upíři spát nemůžou.

Otočila jsem se směrem k Arovi. Nedržel mou dceru, nikde jsem ji neviděla. Jane se pobaveně usmívala a já ji chtěla zabít, ne mučit, mučit ji tak dlouho, až by prosila o smrt. Byla jsem na dně, vše co jsem měla, bylo pryč. Teď tady stojím s neukojitelnou touhou po pomstě a palčivou bolestí v prázdném srdci. Po mých milovaných zbyla jen hluboká propast, připadala jsem si mrtvá a zároveň živá jako nikdy před tím. Rosalie na tom byla stejně. Sebrali jí spřízněnou duši bez špetky soucitu jako mně a Renesmé byla pro ni dcerou, kterou nemohla mít. Byly jsme na tom bez sebemenšího rozdílu stejně, jen ona milovala Emmetta déle než já Edwarda. Nechápala jsem, jakým zázrakem se jí podařilo zůstat na živu. Chytily jsme se za ruce, pohlédly na sebe, přikývly a otočily jsme se v bojovém postavení proti zrůdám, jež zmasakrovaly vše, co jsme tak milovaly. Stojíme zde jako dvě sestry, přítelkyně, které už nemají co ztratit. Obě zlomené krutými vrahy.

„Kde je naše dcera?” vykřikla jsem.

„Okamžitě mi ji vraťte zpět!” žádala jsem.

„Nepatří Vám, nemůžete mít vše! Vždyť je to ještě malá holčička, nikomu nikdy neublížila,” řvala jsem na ně a srdce mi pukalo žalem.

„Copak jste hluší? Vraťte nám ji, už tak jste si toho vzali příliš!” rozkřikla se Rose.

„Proč jste nám všechny vzali? Proč jste tak nemilosrdní a vraždíte nevinné!” křičela dál.

„Proč jste mi zabili Emmetta, proč zemřela celá moje rodina?” zlomil se jí hlas.

„Co jste jí udělali! Kde je naše Renesmé, kde je má holčička, mé milované dítě?” Znovu jsem křičela a zlost v mém těle dosáhla vrcholu.

Mlčeli, neodpovídali a já jsem tak moc chtěla všechny zmasakrovat, ale kde je Nessie? Nemůžu je zabít, dokud nebudu vědět, že jí nic není, že je živá. Na dítě moc chápe, je tak inteligentní. Jak jí vysvětlím, že jsou všichni pryč a nikdy se nevrátí. Nikdo z nich ji nepochová, tatínek nezahraje její ukolébavku a já ji neumím. Kde jenom je? A jak vše zvládne Rosalie? Myslím, že nebude chtít žít věčnost bez svého manžela. Kdo mi pak ale pomůže s dcerou? Vždyť já nic nevím o výchově dětí.

„Nemohu ji vydat,” prohlásil Aro.

„To si piš, že ji vydáš, jinak tě zabiju!” zařvala má sestra.

„Bohužel to již není možné, není mezi námi,” prohlásil to tak klidně, jako by to nic neznamenalo.

„Jak to myslíš?” vřískly jsem obě dvě a panika se nás zmocňovala, mráz nám běhal po zádech, krve by se v nás nedořezal.

„Myslel jsem, že bude lepší, když si ji budeš pamatovat živou. Teď už jí nic nehrozí, je se svým otcem.”

„To jako myslíš, že je mrtvá?” Nevěřícně jsem se ptala a pomalu jsem v zoufalství umírala.

„Ano, už ji nikdy více nespatříte,” prohlásila Jane a stále se usmívala.

Rosalie propukla v usedavý pláč, já ne, už jsem necítila nic, objala jsem ji. Nemohla jsem věřit vlastním uším. Hlavou mi zněl Renesméin usedavý pláč, tak jsem ji slyšela naposledy. Moje zlatíčko, jak ji jen mohli zabít? Proč? Nic neudělala a přesto zaplatila životem. Otočila jsem se na Rosalii.

„Děkuji ti za vše, co jsi pro mne udělala. Jdu je zabít, je to jistě to poslední, co udělám, ale přesto musím, sbohem Rose.”

„Počkej, já jdu také, byla to i má rodina, můj Emmett a Renesmé. Tak moc jsem ji milovala jako svoji vlastní,” prohlásila.

„Já vím, také byla tvá,” řekla jsem a myslela jsem to upřímně.

„Bez tebe by se nenarodila, moc ti za ni děkuju, mám tě ráda,” pokračovala jsem.

„Já tebe taky. Uvidíme se v příštím životě. Pomsta je naše,” dodala.

Pohlédly jsme si do očí, pokusily se o chabý úsměv a vyběhly jsme vstříc jisté smrti...

Autor: nikilutz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zbyla nám jen bolest: