Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zamilovaný lovec - 1. pokračování

14.05.2010 (15:30) • Stregoni • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3453×

Zamilovaný lovec

Pokračování I

Pohled Belly:

Ráno před svatbou za mnou do pokoje přišel James. To samo o sobě nebylo nic zvláštního, dokud jsem neuviděla jeho zakaboněnou tvář.

„Ahoj... Stalo se něco?” zeptala jsem se s obavami. James se mi dlouhou díval do očí a pak promluvil.

„Mrzí Tě to?” zeptal se zlomeně.

„Co mě má mrzet?” Nechápala jsem o čem mluví.

„To,” zhluboka se nadechl, „to, že si bereš mě a ne jeho.” Okamžitě jsem ztuhla. Moc dobře jsem věděla, že mluví o Edwardovi. A ač nerada, musela jsem si připustit, že Edwarda pořád miluji.

„Jamesi já...” Nevěděla jsem, jak pokračovat.

„Ne, Bello, jen mi řekni, jestli Tě to mrzí a já se okamžitě rozběhnu za ním a přivedu ho,” řekl vážným tónem. Sice se snažil nedat najevo, jak moc ho ta představa bolí, ale já mu to stejně na očích poznala. Viděla jsem v nich všechnu tu bolest z vědomí, že bych jej měla opustit.

„Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nesnila o svatbě s Edwarde.” James se nadechl, že něco řekne, ale já ho zarazila. Potřebovala jsem mu říci vše.

„Ne... Nech mě mluvit!... Když jsi mi tenkrát v tom baletním studiu vyznal lásku myslela jsem si, že na tobě nezáleží, že mám navždy Edwarda. Ale půl roku nato... Když jsem slavila narozeniny, řízla jsem se o papír. Jedna neškodná kapka krve způsobila to, že na mě Jasper zaútočil. Edward mě sice strhl stranou, ale bohužel jsem dopadla do talířů, takže jsem si pořezala celou ruku. Říkala jsem si, že kdybych byla upír, nic takového by se nestalo. Pamatuji si, že ještě před odjezdem na oslavu jsme se s Edwardem hádali o mojí přeměně. On o ní nechtěl nic slyšet. Nechtěl, abych byla jako on. Tenkrát jsem si myslela, že je to kvůli mé duši, ale co když to bylo jinak?! Co když to bylo proto, že věděl, že se mnou nechce strávit celou věčnost?! Že jsem jenom jeho chvilkové pobavení?! Víš... Strašně mě jeho odchod bolel, to jsi konec konců viděl sám. Chtěla jsem se zabít, protože jsem nedoufala, že najdu zase vůli žít. Že opět najdu světlo ve tmě, která mě obklopovala. A pak... pak jsi se objevil ty. Vytáhl jsi mě z té temnoty a pomohl mi najít opět vůli žít. Nechci si Tě vzít jenom z vděčnosti, to ne. Ale chci si Tě vzít, protože Tě miluji. Samozřejmě miluji i Edwarda, ale on už není můj život. Byl... Ale teď už není. Teď jsi mým životem ty. Ty jsi mé slunce, které mi ozařuje každičký den. Jsi můj přítel, který mě doprovází na každém kroku. Jsi mou láskou, kterou miluji. Neberu si Tě z vděčnosti a ani nelituji, že si neberu Edwarda,” dokončila jsem svou řeč a sledovala Jamese. Ten seděl a ani nedýchal. Vypadal, že mu každým okamžikem začnou téct slzy.

„Tak moc Tě miluji,” zašeptal a políbil mě. Něžně a s láskou.

„Vůbec si Tě nezasloužím,” vzdychl, když jsme se od sebe odtrhli.

„Neříkej hlouposti,” usmála jsem se na něj. Lehli jsme si společně v objetí do peřin a jen tak vedle sebe leželi.

Najednou se rozletěly dveře a v nich stála rozzuřená Victorie.

„To nemyslíte vážně?” zakřičela. S Jamesem jsme se na ni zhrozeně podívali.

„Dneska máte rozlučku a jste tady spolu,” řekla už o poznání klidněji. Úlevně jsem vydechla.

„A s kým na tu rozlučku mám jít?” zeptal se posměšně James.

„S námi,” ozval se někdo za Victorií. Ta se usmála a uhnula ze dveří. Zalapala jsem po dechu, protože za ní stál Emmet, Jasper, Carlisle, Eleazar a Laurent. James na ně vykulil oči, ale potom je podezřívavě přimhouřil.

„Neboj se, jsme tady v míru,” řekl Jasper, když nejspíš zachytil jeho pochybnosti.

„Co... Co tady děláte?” zeptala jsem se v šoku.

„Dostali jsme pozvání, tak jsme přijeli,” ozval se zase jiný hlas. Hlas, který jsem dlouho neslyšela. Hlas mojí bývalé nejlepší kamarádky.

„Alice?” zašeptala jsem nevěřícně, když jsem ji uviděla.

„Ahoj, Bello,” usmála se. Ale nebyl to šťastný úsměv, protože by byla mnohem radši, kdybych si brala jejího bratra.

„Tak jdeme?!” zeptal se netrpělivě Emmet, čímž mě ještě více vyvedl z míry.

James se na mě usmál a políbil mě.

„Nechávám tady svůj život, tak se mi o něj starej.” Pohladil mě po tváři, tak jemně, jako bych byla ze skla.

„Vrať se mi brzy,” zašeptala jsem.

„Uvidíme se zítra u oltáře.” Naposledy mě políbil a vstal z postele.

„Já budu ta v bílém,” zažertovala jsem, když odcházel. James se jen zasmál a odešel s ostatními na jeho rozlučku se svobodou.

Ihned, jak se za nimi zaklaply dveře, vrhla se na mě Victorie.

„Tak a teď se budeme bavit,” zajásala a vrhla se do mého šatníku.

„Ehm... Jak to myslíš?” zavolala jsem na ni. V pokoji jsem zůstala já, Alice, Esme, Rosalie, Tanya, Kate, Irina a Carmen. Celkem jsem se divila, že je tady i Rosalie. Když jsem chodila s Edwardem neměla mě ráda.

V pokoji bylo trapné ticho. Cítila jsem pohledy všech v místnosti upřené na mě.

„Co tady tak stojíte?!” Vlítla zpátky do pokoje Victorie. „Okamžitě se běžte převléknout!”

Všechny ji raději poslechli, až na Alice, která zůstala v pokoji.

„Děje se něco?” zeptala jsem se nechápavě, protože ona jenom stála hleděla na mě.

„Jsem ráda, že jsem tady,” řekla mírným úsměvem. Ale nebyla to tak úplně pravda.

„Ale byla bys radši, kdybych si nebrala Jamese,” dopověděla jsem za ni. Alice se na mě smířlivě podívala.

„Asi ano,” zašeptala a šla si sednou ke mně na postel. Chvíli se dívala do peřin, ale potom mě rychle objala.

„Moc jsi mi chyběla, Bello,” vzlykla. Objímala mě pevně, jako by mě nechtěla pustit.

„Ty mě taky, Alice, ty mě taky,” zašeptala jsem. Objímali jsme se tam ještě dlouho, když do pokoje vběhla Victorie.

„Ty jako ještě nejsi?!” Zatvářila se zhrozeně.

„Už!” Vystřelila jsem do koupelny a oblékla si nachystaně věci. Byly to modré minišaty s flitry a boty na podpatku. Ona mě chce zabít, pomyslela si trpce. Ale nakonec se oblékla a vyšla z koupelny.

„Páni... Sluší ti to,” pochválila mě Tanya hned, jak jsem vyšla z koupelny. Musela jsem uznat, že ony opět vypadaly jako bohyně.

„Vám taky,” odpověděla jsem šeptem.

„Tak jdeme!” Zatleskala Victorie a už mě táhla z domu.

„Ehm... kam to vůbec jedeme?” zeptala jsem se, když jsme nastoupily do auta.

„No přece se jedeme bavit!” odpověděla nadšeně Alice. Vrhla jsem na ni nedůvěřivý pohled. V autě jsem jela já, Victorie, Rosalie, Alice a Esme. Denaliovy jely hned za námi.

„Což znamená?” zeptala jsem se nechápavě.

„Jdeme do klubu,” řekla Rosalie. Užasle jsem se na ni podívala. Samotná Rosalie na mě promluvila bez toho, aby na mě křičela.

...

Když jsme dojely na místo, byla už tma. Budova klubu byla velká, ale jediné, co nasvědčovalo tomu, že je to klub, byl velký neonový nápis Luna bar.

„Viky... Určitě tam musíme?” ptala jsem se naposledy.

„Je to tvoje rozlučka se svobodou, tak si ji musíme užít.” Otočila se na ostatní a společně jsme vstoupily dovnitř.

Klub byl celkem prázdný, ale bylo ještě brzy.

„Půjdeme si sednout,” zakřičela mi do ucha Viky. Přes tu hudbu tady nebylo skoro nic slyšet. Jenom jsem kývla.

Šly jsme do V.I.P. boxu a hned se nám začal věnovat celkem mladý číšník.

„Co to bude dámy?” zeptal se koketně a mrkl na mě. Zachichotala jsem se. Kdyby ho tak viděl James.

„Tady Bella se zítra vdává, takže nám doneste šampaňské,” řekla pyšně Victorie.

Číšník se na mě podíval, skoro mi přišlo, že je mu líto, že se budu vdávat.

„Tak to blahopřeji,” usmál se smutně a odešel.

„Teda, Bello. Ten po tobě jel,” zasmála se Irina. Od té doby, co chodí s Laurentem, tak si rozumíme. Vlastně se všemi Denaliovými si rozumím.

„Holky, já nevím, jak vy, ale já jdu tancovat,” řekla Victorie a šla na parket. Ještě ji následovaly Kate, Irina, Carmen a Tanya. Takže jsem u stolu zůstala já, Alice, Esme a Rosalie. Všechny jsme byly tiše, zřejmě ani jedna z nich nevěděla co říct.

„Tady je to šampaňské,” donesl nám ho zase ten číšník. Tentokrát se na mě jen usmál.

„Těšíš se?” zeptala se z ničeho nic Rosalie, když jsem si brala sklenku.

„Samozřejmě, že ano,” odpověděla jsem s úsměvem. Ale bylo vidět, že ji tahle odpověď moc nepotěšila.

„Miluješ ho?” zeptala se zase.

„Samozřejmě, že ano. Jinak bych si ho nebrala,” odpověděla jsem zaraženě.

„Nemyslela jsem Jamese,” řekla zvláštním tónem. Ihned mi bylo jasně, že myslí jejího bratra.

„Rosalie!” napomenula ji Esme.

„Ne! Jen mi řekni, jestli miluješ Edwarda!?” řekla zapáleně.

„Ano,” zašeptala jsem potichu. Přesto to všechny slyšely.

„Tak proč si bereš Jamese?” zeptala se smutně Esme.

„Miluji Edwarda, ale zároveň miluji Jamese. Edward byl můj život. Vy nevíte, jak mi bylo, když mě opustil. Byla ze mě troska. Chtěla jsem se zabít!” Esme zalapala po dechu.

„Skočila jsem z útesu, ale James mě zachránil. Zachránil mě i přes to, že jsem ho tenkrát odmítla. Už tenkrát v baletním studiu mi vyznal lásku, ale já si vybrala Edwarda. A jak to dopadlo,” dokončila jsem svou řeč a napila se šampaňského.

„Edward nechtěl-” zkusila to Rosalie, ale já ji utnula.

„Je mi to jedno. Edward je minulost. James je budoucnost,” řekla jsem odhodlaně.

Rosalie jen sklopila hlavu. Toho večera jsem se s ní už nebavila.

...

Domů jsme přijely kolem druhé ráno.

„Už jsou doma?” zeptala jsem se, když jsem vystupovala. Měla jsem celkem dost šampaňského, takže se mi motaly nohy.

„Ne... Vrátí se až ráno,” odpověděla mi Viky a musela mě přidržovat, abych nespadla.

„Myslím, že by sis měla jít lehnout... Co ty na to?” zeptala se mě se smíchem.

„No možná jo,” odpověděla jsem namáhavě. Najednou jsem ucítila vítr a už jsem byla ve svém pokoji.

„Dík,” zašklebila jsem se na Viky, ale šla si lehnout.

...

„Vstávej, Bello,” budil mě někdo. Jenom jsem se zamručela a otočila se na druhý bok.

„No tak... Pece nechceš zmeškat svojí svatbu?” ptal se mě pobaveně zase někdo jiný. Okamžitě jsem vystřelila do sedu.

„Už jsme si myslel, že Tě neprobudíme,” ušklíbla se pobaveně Viky.

„Tak jdeme na to, ne?!” zeptala se s úsměvem Alice.

„Dobře, takže, Bello, jdi se sprchovat.” Poslušně jsem se zvedla a odešla do koupelny.

Sprchou jsem strávila celkem dost času. Přeci je, chtěla jsem být důkladná. Když jsem vylezla, všimla jsem si malé hromádky oblečení. Ale oblečení se tomu říct nedalo. Bylo to krajkové spodní prádlo. Ale více toho odhalovalo, než zakrývalo. Sice s povzdechem, ale přeci jsem si to na sebe oblékla. Přes to jsem si přehodila župan a vyšla koupelny.

„No to ti to trvalo,” pokárala mě hned Viky. Přetočila jsem očima.

„Bello, posaď se do křesla,” řekla mi Alice jemně. Zřejmě ještě pořád neví, jak se ke mně má chovat. Ale já jsem ji neopustila bez rozloučení.

Jen co jsem si sedla, okamžitě kolem mě začaly poskakovat a upravovat mě.

Raději jsem zavřela oči a přemýšlela nad budoucností.

Představovala jsem si, jak bude vypadat moje a Jamesova věčnost. Budeme spolu žít. Možná budeme žít jako lidé. Budeme manželé... Je zvláštní, že mi nevadí být jeho žena. I když si všichni myslí, že jsme na to mladí. Ani mi nevadily ty řeči, které se vedly ve Forks, o tom, že jsem těhotná. Ale zatím co já jsem se tomu smála, James z toho byl smutný, ba skoro nešťastný. Říkal, že ho hrozně mrzí, že se mnou nemůže mít dítě. A že i přes to, že se s tím smířil, hrozně rád by ho se mnou měl. A když řekl, že bych si měla vzít nějakého člověka, abych mohla mít děti, myslela jsem, že mě opustí. Jenže vzápětí na to dodal, že si vystačíme sami. A že noci, které bychom strávili uspáváním dítěte, můžeme strávit něčím zajímavějším. A když to říkal, díval se na mě takovým pohledem, který mě přinutil okamžitě zčervenat.

„Hotovo!” zavýskla Viky, čímž mě vytrhla z úvaz.

„Teď už jenom šaty,” řekla a zmizela.

„Neotvírej oči!” přikázala mi ještě a potom jsem slyšela odepínání zipu. Potom mě do nich oblékly.

„Už můžeš,” vydechla Alice. Pomalu jsem tedy otevřela oči a úžasem jsem oněměla. V zrcadle jsem uviděla nádhernou ženu. Hnědé vlasy měla vyčesané v složitý účes. Líčení neměla nijak výrazné, ale i přes to jí zářily oči. A šaty měla ty nejhezčí, které jsem kdy viděla.

„Líbí?” zašeptala zvědavě Viky, která si stoupla vedle mě. Teď jsem mohla říct, že jsme si rovny. Teď jsem si připadala krásná.

Mlčky jsem přikývla. Pak jsem se na ni otočila a rychle ji objala.

„Hlavně nebreč... Zničila by sis make-up!” kárala mě s úsměvem.

„Děkuju za všechno,” zašeptala jsem, ale ona mě slyšela.

„Už je tady?” zeptala jsem se potom, co jsem ji pustila.

„Vrátili se před hodinou,” řekla Viky zamračeně.

„Děje se něco?” zeptala jsem se, protože mi nedávalo smysl, aby se takhle tvářila.

„Ne, nic,” odpověděla okamžitě.

„Měla by to vědět!” namítla Alice. Teď jsem se pro změnu podívala zmateně na ni.

„Nebudeme ji kazit svatbu,” zasyčela Victorie. Alice se chystala odpovědět, když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Řekla jsem, ať vypadneš!” zavrčela Viky. Myslela jsem si, že je to James, ale jaké pro mě bylo překvapení, když se ozval úplně jiný hlas. Hlas, který bych dnes ani ve snu nečekala. Okamžitě se mi rychle rozbušilo srdce.

„Chci si promluvit s Bellou,” oznámil a už bral za kliku. Ale Victorie mu zabouchla dveře.

„Běž pryč, Cullene. Bella s tebou nechce mluvit!” zavrčela a držela dveře.

„To se Tě netýká, Victorie!” zavrčel a pokoušel se dostat dovnitř.

„Edward má pravdu, Viky. Pusť ho dál,” řekla jsem potichu. Victorie se na mě podívala podezřívavým pohledem.

„Dobře,” svolila nakonec a ustoupila do dveří. Dveře se otevřely a já spatřila Edwarda.

„Necháte nás o samotě?” zeptal se, ale nespouštěl ze mě pohled. Neustále si mě prohlížel.

Rázem jsme osaměli.

„Ahoj,” řekl opatrně.

„Ahoj,” zašeptala jsem a nespouštěla z něho oči.

„Jsi nádherná,” vydechl.

„Nepřišel jsi sem, abys mi řekl, že mi to sluší,” konstatovala jsem. „Proč jsi tady, Edwarde?”

„Musel jsem to zkusit,” zašeptal.

„Co jsi musel zkusit?” zeptala jsem se nechápavě.

„Dostat Tě zpátky,” řekl jednoduše a o krok se přiblížil

„Pozdě,” řekla jsem ledově a o krok ustoupila.

„Nikdy není pozdě,” odporoval mi a zase se přiblížil.

„Pro nás dva ano,” trvala jsem si na svém.

„Bello...” Ocitl se najednou příliš blízko a pohladil mě po tváři.

„Přestaň,” řekla jsem šeptem a odvrátila tvář. „To ty jsi mě opustil, pamatuješ?”

„Udělal jsem to proto, abych Tě ochránil. Nechtěl jsem, abys byla takové monstrum jako já. Chtěl jsem, abys měla normální lidský život,” zašeptal zlomeně.

„Nikdy jsem nechtěla normální život. Tedy alespoň ne potom, co jsem Tě poznala. Ty nevíš, jak mi bylo, Edwarde. Skočila jsem kvůli tobě z útesu a nebýt Jamese, byla bych mrtvá. Je příliš pozdě.”

„Klidně si kleknu, aby sis ho nebrala. Bello, já Tě miluji. Miluji Tě celým svým mrtvým srdcem,” řekl a klekl si. Smutně jsem se na něj podívala.

„Miluji Tě, Edwarde,” zašeptala jsem a v jeho očích jsem uviděla naději, ale já pokračovala. „Miluji Tě, ale miluji i Jamese. Kdysi jsi byl celým mým srdcem, ale už nejsi. Nechal si mě tady zlomenou, krvácející a James mě zase dal dohromady. Pomohl mi najít smysl života. A ten smysl života jsem našla v něm.” Teď už Edwardovy oči připomínaly studně bez života. Díval se na mě zničený, ale přes to smířeným pohledem.

„Jestli to tak chceš,” zašeptal. V tuto chvíli jsem si byla stoprocentně jistá.

„Ano, chci,” odpověděla jsem odhodlaně.

„Dobře... Tak já bych měl jít,” řekl a pomalu se otočil ke dveřím.

„Počkej!” zastavila jsem ho. „Nemusíš odcházet.”

„Já vím, ale nemůžu se dívat, jak si láska bere někoho jiného.” Usmál se trpce a odešel.

„Sbohem,” zašeptala jsem.

...

„Sluší ti to, Bells.” Přišel asi po pěti minutách Charlie. Usmála jsem se na něj a chytla se nabízeného rámě.

Sešli jsme dolů a já konečně po dlouhých hodinách spatřila toho, kterému nyní patří mé srdce a bude mu patřit po zbytek věčnosti.

„Opatruj ji,” řekl Charlie, když mě předával mému budoucímu manželovi.

„Proneste své sliby,” řekl kněz, jakmile jsme se k němu otočili.

James vzal můj obličej do dlaní a pomalu se ke mně sklonil. Jen jemně otřel své rty o mé a potom polibek prohloubil.

Ten polibek byl jiný, než ty ostatní. Byl to polibek manželů. Byl plný citu.

„Miluji Tě,” zašeptal James, když jsme se od sebe odtrhli.

„A já tebe.” Potom jsme se otočili ke svatebčanům.

„Gratuluji!” Skočila nám kolem krku Viky. „Jsem tak ráda. Mám tak ohromnou radost.”

„Vypadáš, že máš z toho větší radost, než my,” popichoval ji můj manžel. Znělo to tak krásně.

Za Viky stáli kupodivu Cullenovi.

„Gratulujeme,” řekl Carlisle s mírným úsměvem. Neznělo to však úplně upřímně.

„Děkuji,” usmála jsem se na něj a více se přitiskla k Jamesovi.

„My už pojedeme,” řekla smutně Esme. „Chtěli jsme vám jen poblahopřát.”

„Možná se ještě někdy uvidíme,” řekla jsem a podívala se na Jamese. Chtěla jsem se rozloučit s Alice, ale nemohla jsem ji nikde najít. Usoudila jsem tedy, že už je nejspíš v autě.

Naposledy jsem se podívala, jak Cullenovi odcházejí a pak se věnovala jen svému manželovi.

„Smím prosit,” řekl James, když oznámili první tanec novomanželů. Usmála jsem se a nechala se odvést na paket.

„Tak jak se vám líbí svatba, paní Carpetová?” zavrněl mi do ucha hlas mého manžela.

„Moc, pane Carpete,” odpověděla jsem.

James sklonil hlavu a jemně mě políbil.

Pohled vypravěče:

Krásný pár. To si myslel každý na svatbě. Každý kromě jednoho. Mladík schovávající se ve skrytu stromů si tohle rozhodně nemyslel.

Vždyť to on si ji měl dnes brát. On měl být ten, komu dnes řekla své ano. Ale nebyl. Kdyby ji neopustil, mohla být jeho ženou. Říkal, že odejde, ale nemohl. Musel ji vidět. I přes to, že tenhle pohled ho nehorázně bolel. Pohled na jeho lásku v náručí jiného.

„Pojď, Edwarde. Půjdeme,” zašeptla vedle mu mála černovláska. I ona by raději viděla svou nejlepší kamarádku v náručí svého bratra. Ale taky moc dobře věděla, že si za to může sám.

Mladík s bronzovými vlasy se naposledy podíval po tančícím páru a odešel se svým rozdrceným srdcem do hlubin lesa.

Černovláska se smutně dívala na jeho záda a pak se otočila zpět k novomanželům.

„Věčnost je dlouhá a já věřím, že se opět sejdeme,” zašeptala a následovala svého bratra.

The End

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný lovec - 1. pokračování: