Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zachraň mne anděli

Zachraň mne anděliSetkání Rosalie a Emmetta v lese. Rosalie potká Emma, když je zrovna na lovu, musí se hodně ovládat aby ho nezabila. Potom ale musí mít silnou vůli, aby přežila ty víčitky svědomí, že se mění v upíra. Zmatenost Emmetta v novém životě a menší škádlení našeho důstojného Carlislea v téhle jednodílné povídce určitě nechybí.

Neumírej. Ne, když jsem tě zrovna našel -> Alice a Jasper

Rose:

Nadechla jsem se. Cítila jsem tu nádhernou vůni krve divokého zvířete. Toho, které mi zakazovali pít, ale byla jsem až příliš hrdá na to, abych je poslouchala, i když mě tolik milují. Zavřela jsem oči a snažila se napočítat velikost smečky. Pět až šest vlků? Asi ano, někde měli i mláďata, ale ty jsem chtěla nechat žít.

Chtěla jsem jen zkusit tu krev vlka. Musela být nehorázně dobrá, snad lákavější než krev od Royce. Vlčí krev byla pro mě výzva, kterou mi zakazovali. Ne, nebyl to přímo zákaz, ale kdykoliv jsem byla na lovu poblíž s rodinou, Carlisle pečlivě hlídal, abychom nepili vlky. Kvůli vlkům z La Push.

Možná i proto to byla pro mě výzva. Pro ně byli vlci posvátní a já je teď mohla zabít. Aspoň dva. Na zahnání žízně, kterou jsem cítila v krku. Jako kdybych měla kolem hrtanu obmotané tenké, ostnaté provázky a někdo za ně pomalounku tahal.

Slyšela jsem praskání větví, bylo skoro dokonalé, že ti vlci šli mým směrem. Loudali se, cítili mne a nevěděli, jestli jim hrozí nebezpečí. Hrozilo.

První se z keře vykoukl čumák a když se zvedl, přede mnou se objevila smečka vlků. Lehce jsem si odkašlala, abych upoutala pozornost. Povedlo se. Vůdce smečky na mě upřel ledově modré oči a pysky se mu nadzvedli. Jak směšné zastrašování.

Vedle něj se postavila jeho fena. Ach ano, ta jejich věrná láska. Stejně jako otisk. Samice lehce zavrčela na zbytek smečky, ať utečou. Poslechli a ztratili se v lese. Oni pro dnešek přežijí. Na rozdíl od šedého samce a sněhobílé vlčice. Ona mě propalovala mýma vlastníma očima. Měla je taky zlaté a nemusela si kvůli tomu vytrpět přeměnu.

Skočila jsem po nich a oběma trhla vazy. Nejdřív jsem se pustila do samice. Chutnala lahodně. Jako kdysi, když jsem s maminkou chodila do vybraných restaurací. Všude zvali rodinu Haleových, byli jsme někdo.

Pálení v krku trochu přestalo a teď působilo dojmem, jen jako kdybych spolkla drátěnku. Stejně byl ten pocit nepříjemný. Položila jsem ji na zem a vzala si šedého vlka. Byl o hodně větší. Vsadila bych se, kdybych mu dala šanci, že by na mě zaútočil. Jen aby svou družku ochránil. Teď budou spolu na pořád.

V krku mě už nepálilo, ale stejně jsem věděla, že za chvíli začne. Musela jsem si něco ulovit, ale vlky už ne. Dnes už ne. Vzala jsem ty dva do rukou jako hamburger a odnesla je do výčnělku stromu. Oni si zasloužili být řádnými přispěvateli koloběhu života.

Sedla jsem si na zem a vůbec mi nevadilo, že si zamažu oblečení. Stejně jsem dnes nikam neměla jít, tak proč se starat? Uvažovala jsem, kdo padne jako moje další oběť. Medvěd, ne, byl moc silný a agresivní. Srna? Moc rychlá… byla jsem snad jediný upír, kterému se nechtělo lovit, protože jeho oběť byla moc rychlá nebo silná.

Stejně jsem si musela vybrat srnu. Pumy byly Edwarda. Mého… mého… mého  brášky. Nechtěla jsem ho zbytečně rozčilovat, měla jsem ho na to moc ráda. Ještě chvíli jsem seděla. Už jsem si uvědomovala zas to pálení v krku. A že to po přeměně skončí. Pomyslela jsem si jízlivě.

Ještě chvíli jsem seděla a užívala si ten nerušený klid v Apačských horách. Několik set mil od rodiny, několik set mil od civilizace. Dýchala jsem čerstvý podvečerní vzduch, který ke mně přivál lesní vítr. Nesl mi zprávy o mé další oběti, ale taky zprávy o tom, že tady nejsem sama…

Trhla jsem s sebou při zvuku výstřelu. Jak naivně jsem si myslela, že zde nenajdu člověka. Vítr mi ale přivál jinou vůni, než bych očekávala. Byla to krev střelce. Voněla tak nádherně a lákavě. Snažila jsem se udržet na místě, vyčistit si od toho hlavu. Ale nohy mě neposlouchaly a samy se rozběhly za lehkým zdrojem potravy.

Byl nedaleko. Muž ležel na zemi. Jeho lákavá krev potřísnila kámen, kde narazila hlava. Nad ním se tyčil postřelený medvěd. Byl veliký skoro jak stodola. Nebylo pochyby, že medvěd zaútočil první. Ten ubožák! V předu, neměl muž žádné rány, takže ho napadl nečestně ze zadu a teď se ho snažil dorazit.

Sedla bych si do výšky na strom a snažila se tam udržet, abych se potom mohla napít čerstvé krve medvěda. On byl teď ta nejlehčí potrava, i když muž pod ním byl snadnější. Nehodlala jsem ale kvůli nějakému člověku pošpinit svůj rejstřík!

Vše by dopadlo podle plánu, kdyby se ale lovec neotočil a nevyjekl při pohledem na medvěda, který už natahoval znovu hnátu. Tak krásný, tak kouzelný, tak roztomilý, i když zalitý krví, vlastně možná pro to ještě krásnější.

Seskočila jsem k medvědovi a rovnou mu vysála krev. Byla jsem na toho medvěda naštvaná. Ublížil tak roztomilému muži. Líbil se mi. Připomínal mi syna Very. Černé drobné kudrlinky, roztomilé ďolíčky a i přes mužské tělo šlo poznat, že ten muž není plnoletý. Byl to ještě chlapec. Byl mladý a krásný a medvěd mu chtěl vzít život.

Byl tak svalnatý, že bylo jen těžko uvěřit, že ho dokázal ten medvěd skolit. Jako kdyby v něm viděl soka o území.

Stáhla jsme se mezi stromy a tiše ho pozorovala. Byl nádherný i v té krvi. Chtěla jsem ho zachránit, jenže jsem nevěděla, jestli bych byla připravena se odtrhnou a taky jsem pochybovala o tom, že by vydržel cestu až ke Carlisleovi.

„Anděl,“ zašeptal mladík.

Podívala jsem se mu do obličeje. Jeho hnědé oči se na mne upřeně dívali a i přes to, že musel umírat v bolestech, se snažil držet hlavu zvednutou a nezavírat oči. Kvůli mně. Rychlým krokem jsem k němu přistoupila a dotkla se ho. Neuvěřitelně pálil.

Stáhla jsem ruku zpět. Na mé bledé pleti se zachytila jedna, jediná rudá kapka krve. Lákala jak pohledem, tak vůní. Olízla jsem tu kapičku a málem ve mně ožil dravec. Chtěl mu ublížit, ale to vychovanější já ho drželo na železných obručích, které začaly praskat.

Chtěla jsem víc krve. Víc té dobroty, lepší než dokáže vyrobit jakýkoliv cukrář, nebo skvělý kuchař. Chtěla jsem jeho krev! Zaryla jsem si nehty do pokožky a pokaždé, když jsem se už připravovala ke skoku, jsem si je zaryla ještě hlouběji a bolestivěji. Nesmím, nesmím! Připomínala jsem si.

„Neubližuj si,“ zaprosil hlas a já na něj opět vzhlédla. Nedalo se odolat jeho slovům.

„Neboj, jsi v bezpečí,“ zašeptala jsem a pohladila ho po čele, sama jsem se přesvědčovala o pravosti mých slov.

„Já vím, přišel si pro mě nejkrásnější anděl z nebe,“ zašeptal a do úst se mu nahrnula krev. Zadržela jsem dech. Znovu ve mne započal boj.

„Zachraň mne anděli,“ řekl co nejhlasitěji a pak se jeho tělo uvolnilo.

„Ne,“ zašeptala jsem. „Ne!“ tentokrát jsem vykřikla.

Ozvěna se roztahovala přes celý les a ptáci začali létat vzhůru. Rychle, ale i jemně, jsem podebrala mladíkovo tělo a rozběhla se. Strach o jeho život mne popoháněl dál a rychleji. Běžela jsem skoro rychleji než Edward…

Oči mi viseli na chlapcově tváři a uši pořád kontrolovali jeho tep. Ještě měl šanci, jestli bych byla dost rychlá. Moje instinkty mi momentálně pomáhaly, abych nenarazila do stromu. Poprvé za život jsem byla ráda, že jsem upír. Kvůli němu.

Brala jsem vše oklikami a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Kašlala jsem na zákony. Razila jsem si to nejrychlejší cestou a to bylo přes hlavní náměstí. Lidé se otáčeli za náhlým větrem a některým na oblečení se zachytily kapičky jeho krve.

Znovu jsem vběhla do lesa, který jsme už měly u domu, přesto jsem byla ještě daleko a jeho stav se pořád zhoršoval, nesměl v žádném případě umřít, byl tak kouzelný, že se to ani popsat nedalo. Měl by svět přijít o takové kouzlo?

„Carlisle!“ zakřičela jsem už jen několik kilometrů od domu.

Nesnažila jsem se ani zpomalit. Vyrazila jsem vchodové dveře a Esmé povalila na zem. Teď mi to bylo jedno. Vběhla jsem do pracovny, kde seděl můj adoptivní otec. S co největší opatrností jsem ho položila na stůj a otočila se na Carlislea, který ho začal rychlými pohyby vyšetřovat.

„Rosalie, cos to provedla?“ zeptal se mě nešťastně.

„To já ne, to ten medvěd, Edwarde řekni mu něco!“ zakřičela jsem dolů a vybavila jsem si celou situaci.

„Má pravdu,“ přikývl Edward.

„On umírá,“ řekl Carlisle polohlasně.

„Já to vím! Carlisle, zachraň ho.“

„Nevím, Rosalie, jestli je to dobrý nápad.“

„Prosím. Kvůli mně,“ zašeptala jsem.

Carlisle hledal pomocné pohledy za mnou. U Edwarda, ale ten byl u mě v hlavě. On jediný věděl, jak mi je. Otočila jsem se na něj. Upřeně se mi díval do očí. „Prosím“ vydala jsem ze sebe bez zvuku a on přikývl.

„Přeměň ho,“ řekl Edward a Carlisle se znovu otočil na mě.

„Chceš to udělat ty, nebo já?“ zaúpěla jsem.

„Kdybych to chtěla udělat já, tak ho tady přinesu už měnícího. Bojím se, že neodolám.“

„Ale chtěla bys, abys ho mohla přeměnit ty?“

„Možná.“

Carlisle přikývl a někdo do mě zezadu šťouchl. Byl to Edward a v rukách svíral tři skleničky. Nadzvedla jsem obočí. To to chtějí zapít? Edward se na mě zašklebil a podal mi sklenku. Nechápavě jsem se na něj dívala.

„Dej tam jed, Carlisle mu ho píchne injekcí do těla,“ objasnil mi a já se dívala jak vyoraná myš.

„Rosalie, trochu rychleji,“ požádal Carlisle.

Popadla jsem sklenku a snažila jsem se v ústech vytvořit krev. Nedařilo se. Viděla jsem jen jednu možnost. Vybavila jsem si tu chuť, tu vůni, ten chtíč po jedné krvi, která byla i tady v místnosti. Po krvi toho mladíka.

V ústech se mi začal tvořit jed. Neuvěřitelné množství jedu. Rychle jsem zaplnila první skleničku. Připadala jsem si jako ten pes buldoček. Taky jsem tak ohromě slintala, ale teď to bylo pro něco jiného.

Jed se mi řinul z úst, stejně jako za lidský život potrava, z které se mi dělalo špatně od žaludku. Byly plné tři skleničky, ale já se nedokázala zbavit té touhy. Edward mě musel svírat. Byla jsem mu za to vděčná.

Carlisle si vzal pracovní jehlu a naplnil ji mým jedem. Podíval se na jed a na mladíka. Potom jedním pohybem mu jehlu zapíchl přímo do srdce. Ozvalo se při tom lámaní kostí a on zavyl bolestí. Nemohla jsem se na to dívat. Vytrhla jsem se Edwardovi a skočila oknem ven. Běžela jsem z doslechu toho všeho.

Sedla jsem si na nějaký zlomený strom a dala si hlavu do dlaní. Tohle si nechci pamatovat. Vidět tohle, byl to špatný nápad ho sem brát. Sama nenávidím tenhle život a někomu jsem mu ho vlastně dala. Budu se divit, když mě nebude nenávidět. Když se neodtrhne od naší rodiny.

Objaly mě ledové ruce mého bratra. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a Edward nic nenamítal. Byl to skvělý bratr a čtenář myšlenek. Nikdy toho nevyužil. Slyšela jsem vedle sebe tichý smích. Pobavila jsem tě hodně, bratříčku?

„Samozřejmě,“ odpověděl jeho medový hlas.

„Řekni mi, co jsem to udělala,“ zanaříkala jsem.

„Zachránila jsi život člověku,“ zašeptal mi do ucha.

„Ne Edwarde, ty to nechápeš, já jsem mu ten život zničila!“ zanaříkala jsem znova.

„Rose,“ řekl a začal mi rukou třít rameno, „vím, jak to ty vidíš, ale musím tě ujistit, že to není pravda.“

„Není pravda,“ zasmála jsem se suše, „řekni mi o někom, kdo by chtěl tenhle život.“

Podívala jsem se na Edwarda. Vypadal, jako že netuší, ale když si dal prst na ústa, jako že přemýšlí, věděla jsem, že má pro mě nějakou odpověď. Povzdechla jsem si a Edward se na mě zkoumavě podíval. Šmejdil mi v mysli.

„Aro Volturi!“ zasmál se a já sním. Ano, ta jeho posedlost upírstvím.

„Rose, ale vážně, on tě nebude nenávidět.“

„Jak to ty můžeš vědět?“

„Četl jsem mu myšlenky. Po celou dobu, co umíral, myslel jen na nějakého anděla. Nejdřív jsem myslel, že už je skoro v nebi, ale potom ses tam ukázala ty, no nevím proč si myslí, že jsi anděl, nejsi vůbec pěkná, ani milá a ani…“ žďuchla jsem do Edwarda a ten spadl do bláta.

Díval se na mě pohledem; Já tě zabiju!! Zasmála jsem se mu a začala před ním utíkat. Zvedl se a naháněl mě po lese s vrčením a s výkřiky. „To jsi přehnala“ nebo To si vypiješ, Rosalie Lilian Hale!“ a tak dál.

Bráška byl ale rychlejší a chytil mě. Začali jsme se oba smát a já ho objala. Děkuji, Edwarde. Zašeptala jsem v mysli a on se jen usmíval jako sluníčko, sice nikoho neměl, ale miloval, když ostatním mohl udělat radost a teď ji dělal mně.

„Tak pojď, Rose, myslím, že náš budoucí upír bude chtít mít svého anděla u sebe,“ povzbudivě se usmál a podal mi ruku.

Přijala jsem ji a běželi jsme domů. Na verandě seděla Esmé s Carlisleem v obětí a dívali se někde do lesa. Nepřítomně. Ze shora se ozýval křik. Nešlo to skoro vydržet. Znovu bych utekla, kdyby mě Edward nedržel. Zoufale jsem se na něj podívala, ale on se na mě mračil.

„Esmé, chtěla jsem se ti omluvit, že jsem tě srazila.“

„To je v pořádku, zlatíčko, hlavně, že jsi šťastná,“ usmála se na mě a já znervózněla.

„No, ani ne, víš nějak nevím, jestli chci, aby byl upír.“

„Na to jsi měla myslet dřív!“ zavrčel na mě Carlisle.

„Pochop, ona to nemyslí špatně. Jen se bojí, že bude další upír, který nemá o ni zájem,“ vysvětloval Edward, ale moc se mi to nelíbilo. Zavrčela jsem na něj a on zvedl ruce v omluvném gestu.

Ještě pro jistotu jsem ho propálila pohledem, aby když tak shořel, a potom jsem vyběhla nahoru. Otevřela jsem dveře do Carlisleovy pracovny, ale kromě pachu krve, tam nebylo ani vlas po tom muži.

Možná jsem nechtěla aby byl upír, ale to neznamenalo, že mi ho mohli brát! Z hrdla se mi vydralo příšerné zavrčení a já si to mířila ke schodům. Ještě před chvílí křičel. Rozhodla jsem se jim něco udělat. Vztek ze mě dělal nepříčetnou.

„Kde je-“ začala jsem řvát, ale byla jsem přerušena lidským řevem.

Otočila jsem se na podpatku a šla za křikem. Ozýval se z mé ložnice! Vtrhla jsem tam a jeho tělo se zmítalo v bolestných křečích. Cítila jsem, jak se mi uvolnila čelist. Nemohla jsem přijít na to, jak se sem dostal. Můj upíří mozek zatemňovala jedna podstata a to ta, že musel hrozně trpět.

„Myslela jsem, že bys byla raději, kdybys ho měla u sebe,“ zašeptala Esmé a ze zadu mě objala.

„Možná máš pravdu,“ přizpůsobila jsem hlas tomu jejímu.

„Rosalie, neměj strach. Budeš se mu líbit. Jsi nejkrásnější dívka na světě a to ty víš. Někdy působíš arogantně, ale já vidím pod tvůj povrch a věř, že když pod něho necháš nakouknout i někoho dalšího, bude okouzlen a bude při tobě stát, ať uděláš co uděláš,“ políbila mě do vlasů a potom odešla.

Sedla jsem si na mou postel a pohladila toho muže po tváři. Kdybych aspoň věděla jeho jméno. Zdál se být pod mým dotekem trochu klidnější. Chudák, celý hořel a já byla ledová jako led. Trhla jsem sebou. Uklidnil se pod mým dotekem. Že by oheň byl snesitelnější, kdyby byl kolem něj led?

Rychle jsem běžela do kuchyně a tam vzala co nejvíc mírně chladivých kostek ledu. Probíhala jsem kolem mé rodiny a Carlisle se na mě nechápavě díval. Co na tom nechápe? Potřebuje se uhasit oheň! Usmála jsem se a úsměv mi byl oplacen bratříčkem. Zvedl se a šel se mnou.

„Edwarde, myslíš že to bude fungovat?“ zeptala jsem se a můj hlas byl na úrovni dítěte, které se dostalo do cukrárny.

„Zkusíme to!“ rozhodl a začal mi pomáhat.

„Ale nejdřív bych ho měla zbavit té krve ne?“ zeptala jsem se nejistě a Edward přikývl. Vzal led do velkých talířů a rukou mi pokynul abych šla.

Vzala jsem si hlubší misku a naplnila ji ledovou vodou. Přibrala jsem i pár kapesníků a zamířila jsi to nahoru. Misku jsem položila na stoličku vedle postele a roztrhla tomu mladíkovi tričko. Páni, tan měl svaly, musel být přinejmenším kulturista. Namočila jsem jeden kapesník do vody a začínala mu utírat tvář. Hluboká rána na hlavě se skoro stáhla.

Co nejlehčími dotyky jsem mu obetřela místo kolem rány a potom obličej. Měl ho stáhnutý bolestí a zdál se, že nevnímá. Skousla jsem si ret. Přeměna byla hodně nepříjemná. Chudák musí tak trpět. Dost, že si to vytrpěl s tím medvědem.

„Rose?“ zaklepal Carlisle na dveře, páni ani jsem nevěděla, že sem jde.

„Ano?“

„Nech mě, já to udělám, mám s tím víc zkušeností.“

„Ale-“

„Prosím, běž si pročistit hlavu, za chvíli to budu mít hotové.

***

Vzala jsem pár kostek ledu a pomalu jsem začala chladit jeho tělo a on se trochu uvolnil. Když se přidal i Edward, neškubal s sebou, jenom sem tam výkřiky. Byl to úspěch. Poprvé v životě jsem si připadala pyšně a nemohla za to moje krása. Byla jsem pyšná na to, že někomu tak kouzelnému jsem pomohla aspoň trochu ulehčit jeho trápení.

„Slyší nás?“

„Každé slovo.“

„Neboj se. Za chvíli to přestane, to ti slibuji.“

Hochovi se začala třepotat víčka a rty se mu křivily bolestí. Povedlo se a jeho už jemně narudlé oči vzhlédly ke mně. Chvíli mě pozoroval, ale potom zasyčel bolestí a přivřel víčka pevně k sobě. Tohle nebylo moc dobré.

„Páni, vnímá toho více než ty,“ vydechl Edward a já jen zamručela.

Bože, ještě den a půl. Znova jsem si ho prohlédla. Carlisle ho zabalil do prostěradla, teda jen spodní část.  Už jsem se nemohla dočkat, až se probere a já zjistím jeho jméno. Určitě bude nějak zajímavé jako on sám.


Emmett:

„Slyšíte to? Už to končí?“ zašvitořil nějaký ženský hlas, ale jiný, než jsem slýchal v poslední době.

Hlas, který mě bral z té zatracené temnoty plné bolesti. Pálilo to jako oheň, jako malinkaté nažhavené nitky bičíku, které mi šlehaly do masa a působily tak ohromnou bolest. Wow, bylo to příšerné.

Už jsem měl několikrát zlomený nos, ruku, nohu nebo něco, ale nikdy to nebylo tak hrozné jako tohle. Ten medvěd musel mít teda ránu. Snad nikdy nezapomenu jen na dvě věci. Na jeho obří tesáky, které na mě cenil, když mě chtěl dorazit, a na tu krásnou tvář anděla.

Páni, nevěděl jsem, jestli mě teda zachránil a nebo mě jen předhodil peklu, protože ten žár byl příšerný, ale kdyby tomu tak bylo, neslyšel bych po celou dobu mučení ten hedvábný hlas, který někdy přešel do nádherně čistého smíchu jako zvonkohra.

Nikdy jsem nebyl na takové sladké řečičky, nebo dávat lichotky holkám, ale tohle nemohla být obyčejná holka. Kdybych ji viděl jindy, než za tím medvědem, asi by to se mnou seklo, jen kdyby na mě promluvila, stačil by i letmý pohled kouzelného stvoření.

Myšlenky přerušila ta bolest, která se začala stahovat. Začal jsem skoro vrnět blahem, jenže vždycky se najde nějaké ale a bolest mi šla přímo do srdce. Kruci! Nevěděl jsem, co mám dělat, musím srdce udržet v chodu, ale jak?

Do toho!Do toho! To vyhraješ! Nebuď srab! Si silné! Ty mě nemůžeš zradit, tak hni s sebou! Křičel jsem v mysli na své srdce a v místnosti kolem mě se začal někdo zuřivě smát. Čistý bas, bože, co mu přijde legrační, místo aby mi pomohl!

Bolest, ten proradný skrček se začal pomalinku prolévat přes mé cévy a žíly. Mířil si to k srdci. Měl jasně určený cíl jako Japonci Pearle Harbor. Připadal jsem si tak i já. Z ničeho nic bolest začala bombardovat mé srdce a to pomalinku přestávalo tlouct.

Ne, prosím! Tlouklo stále pomaleji a pomaleji. Bolest se stupňovala a s posledním úderem srdce zmizela. Cože? Nechápal jsem to. Všechno utichlo, ale já myslím a žiju. To se ze mě jako stal nějaký průhledný duch, nebo co?

Pomalu jsem otevřel oči a nade mnou se skláněli dva muži. Oba úsměv od ucha k uchu, že jim div slina nevytekla. Vypadali děsivě, ale zároveň jako mentálně postižení.

„Vypadněte!“ zakřičel jsem a začal máchat rukama kolem sebe a jednoho z nich praštil.

Ozvala se rána a já se rychle postavil. Ten brunet si třel tvář a byl pod rozmlácenou skříní. Co tam ten pošuk dělá?

„Hele, jsi ok? Proč se válíš v té skříni?“ zeptal jsem se nechápavě a zasmál se. Páni to byl hlas!

„Má sílu,“ okomentoval a zvedl se.

Zakoulel jsem očima a podíval se po místnosti. Páni, to byla nádhera, vidět do takového detailu. Všechny malinké ornamenty. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se zase po tom zrzkovi.

Seděl na opěrce od nějakého křesla, vedle něj stál ten druhý, který vypadal úplně stejně jako bůh, jen plnovous mu chyběl. Vedle mini boha, nebo možná i boha, stála bruneta. Asi okolo třiceti, ale pořád kočka. Poslední člen byl v křesle.

Možná bych si ho nevšiml, kdyby mi v očích nezablýskala zlatá hříva. Otočil jsem se za zdrojem a páni! Byl to ten anděl, co mě zachránil. Takže to byl vážně bůh? Podíval jsem se znova na blonďáka, jo, bylo to hodně pravděpodobné.

Podíval jsem se znovu na anděla, ale teď už stála a byla blíž. Kdybych neseděl, asi bych s sebou plácl na zem. Chtěl jsem se mu nějak odvděčit, ale jak? Napadla mě jedna možnost, ale ta by byla asi spíš pro mě lepší než pro ni, ale vůbec by mi to nevadilo, jen mít správnou rychlost.

Chtěl jsem natáhnout ruku, ale ona už byla natažena. Páni, to je ale rychlost. Musel jsem se v duchu zatlemit, jo to by šlo. Pomyslel jsem na to, že bych chtěl být s té postele na nohách a už jsem na nich stál. Na kůži jsem cítil letmý dotyk a ten zrzou se rozchechtal.

„Co je?“  změřil jsem si ho pohledem.

Ten se jen lámal v pase a ukazoval na mě. Podíval jsem se na ostatní, jestli mu třeba nehráblo, ale ostatním cukaly taky koutky. Ta blondýnka, se usmívala jako kdyby dostala nějaký dáreček a dívala se na mě, teda spíše dolů.

Následoval jsem pohled a zjistil jsem, čemu se smějou. Lehce jsem se zamračil a pak jsem uviděl i na zemi prostěradlo, hold, spadlo mi. Otočil jsem se znovu na zrzka a ten dostal nový záchvat smíchu. To mi snad závidí nebo co?

„To mi jako závidíš nebo co?“ zeptal jsem se hned.

Teď se zasmáli všichni, kromě zrzka. Ten na mě vyplázl jazyk jako malý.

„Mohl by sis prosím uvázat zpátky to prostěradlo?“ zeptal se blonďák, chtěl jsem něco namítnout, ale raději ne.

Shýbl jsem se a prostěradlo si uvázal pod rameny pro jeho radost. Propálil jsem ho pohledem a on se jenom usmál. Pořád mě odváděli od mého původního plánu. Usmál jsem se mým úsměvem, alá jsem čertík, boj se mě, a rychle doběhl k blondýně.

Ta se tvářila zaraženě a ještě více, když jsem jí vlepil pusu. Vypadala, že to snad nerozdýchá. Pomyslel jsem si, že chci být v bezpečí a už jsem byl na druhém konci postele, tak to si nechám líbit.

„Ehmm… dobře, to si necháme na pokoj, Esmé, pochybuju, že máme tady něco jeho velikosti, tak mohla bys jít něco nakoupit?“ zeptal se blonďák a já čekal, která z nich je Esmé. Přikývla bruneta.

Popošla ke mně a naznačila, ať se postavím. Poslechl jsem ji a poslušně se postavil. Usmála se a roztáhla ruce, jako by mě chtěla objat. Pokrčil jsem nad tím rameny a gesto jí obětoval. Chytla mě u lopatek a postupně posouvala ruce níž a spínala obětí. Když byla rukama u mojí pánve odněkud se ozvalo zvířecí zavrčení. Uskočil jsem a pozorně se díval po nějaké útočící šelmě.

Nikde nikdo, ale obecenstvo se bavilo. Esmé políbila toho blonďáka a někde odešla asi koupit to oblečení, nebo co. Vrátil jsem se na moje původní místo a to kraj postele.

„Takže,“ začal blonďák a blondýna se zrzkem se posadili na zem a vypadali znuděně.

„Možná ti to bude připadat divné,“

„To teda připadá,“ skočil jsem mu do řeči, jo to jsem celý já.

„Divné, asi sis už všimnul, jak teď mluvíš, jak se pohybuješ, a možná sis všiml i té nepatrné bolesti v krku.“

„Velmi nepatrné,“ zamručel jsem ironicky.Nemáte proti tomu léky? Asi jsem se nachladil v tom lese.“

„Ne!“ zavrčel blonďák a dál mluvil. „Hele chtěl jsem ti to říct jemně, ale ty mi nedáváš možnost, abych ti řekl,“

„CO?“ zeptal jsem se nedočkavě.

„Že jsi upír!“ nevydržel to a zařval, au moje bubínky!

„Hlasitěji by to nešlo? Ještě pořád slyším!“ oplatil jsem mu a on se plácl do čela.

„Bože, proč já?“ zanaříkal.

„Ty nejsi bůh?“ zeptal jsem se ho zmateně.

„Ne, jsem upír,“ procedil skrz zuby, asi jsem mu lezl na nervy, ale když já to tak nechápal.

„Jako to mě teď vysaješ?“ vyjekl jsem. „varuju tě, někde v kalhotách mám křížek a česnek jsem jedl včera!“ přidal jsem a ten blondýn zase zavyl. Ti dva další se ale náramně bavili.

„Nechci tě vysát, ty jsi taky upír.“

„Ale já mám česnek rád!“ zaprotestoval jsem. „a babička je zapřísáhla katolička!“ přidal jsem.

Blonďák znovu zavyl a na chvíli někde zmizel. Potom se vrátil a v rukách měl dřevěné kříže, zlaté a dřevěný kůl. Nechápavě jsem se na něj díval.

„Kříže nepůsobí,“ řekl a chytl do ruky dřevěný kříž a hodil ho i těm dvěma na podlaze.

„No jo, ale musí být posvěcený a majitel musí věřit!“ odporoval jsem a blonďák zakoulel očima.

„Stříbro nepůsobí.“ Znovu udělal názornou ukázku.

„Dřevěný kůl taky ne,“  řekl a zabodl si ho přímo do srdce. Ale kůl se rozsypal.

„Určitě nebyl z dubového dřeva.“

„Si prostě upír a je to. Zlato, zrcadlo!“

Blondýnka se zvedla a odešla. Bylo slyšet rachocení a pak se vrátila. Teda pokud to byla ona. Místo ní pochodovalo velké zrcadlo, kterému klapaly podpatky. Má zrcadlo podpatky?

„Podívej se do zrcadla,“ přikázal mi.

Podíval jsem se a díval se na úplně jiného člověka, než jsem si zvykl. Páni, jestli jsem to byl já, tak jsem byl teda extra sexy. Protože ani ten brunet nebyl tak fajny jako já. Měl jsem svoje svaly, ale vypadaly mohutněji. Byl jsem sice nějak bílý, ale za to víc uhrančivě jsem vypadal. Teda, až na ty oči.

„Páni, co to mám za žiravinu v těch očích?“ zeptal jsem se.

„To je krev.“

„Já nikoho nevysál!“

„Ale jo, sám sebe.“

„Blé, to je odporné,“ zamručel jsem a vyplázl jazyk a všichni se začali smát.

Místností se začali rozléhat vibrace telefonu. Týjo, vážně jsem to slyšel nebo to bylo jen vsugerované něco? Blonďák – ten co není bůh. Vytáhl telefon odněkud z kapsy a začal do něho vesele mluvit, hlas měl čím dál tím rozčilenější a rozčilenější.

„Co se děje?“ ptala se ta blondýnka.

„Volala Esmé. Byla v obchodě a vybrala oblečení  a byla tam fronta. Prodavač ji pustil do předu a řekl, jestli mu dá číslo na mobil, má to za darmo,“ stěžoval si a já si mezitím sedl na zadní kraj postele.

„A už jí volal?“ ptala se dál blondýna, ale už otráveně.

„Zaplatila.“ Když to dořekl dostal jsem záchvat smíchu.

Tak to bylo něco. Jenže můj smích byl tak omamný, že jsem spadl z postele na zem a rozezněli se čtyři čisté smíchy, takže ta Esmé už musela být doma. Vyškrábal jsem se na všechny čtyři a rukou ukazoval na smějící Esmé.

„Tak, tys mu ale dala,“ smál jsem se a ukazoval palec nahoru.

Esmé na mě mrkla a hodila po mně nějaké oblečení. Potom se všichni vytratili pryč. Bože, proč? Stejně mě už viděli. Zakoulel jsem očima a oblečení jsem si navlíkl na sebe. Pomalu jsem otevřel dveře a šel za zvuky nejspíš do obývacího pokoje.

„Máte to tu pěkně zařízené.“

„Děkuji,“ uculila se Esmé a já se zazubil.

„Dobře, takže, svalovče, teď běž na lov potom ti vysvětlíme více věcí,“ dával mi pokyny blonďák.

„Lil, jdi taky,“ řekl zrzek a blondýnka zavrčela. Takže Liliana? Hmm…

Ještě jednou ho zpražila pohledem a utekla ven. Ani jsem to nestihl postřehnout. Na zádech jsem cítil ruce od toho zrzka. S milostí mě ráčel vykopnout z domu, ten je ale milý. Mezi stromy jsem viděl zlatavý záblesk, a tak jsem se za ním rozběhl.

„Hej! Počkej na mě!“ křikl jsem a najednou jsem stál vedle Lili.

„Tak ty jsi Liliana, jo?“ zeptal jsem se a ona zavrčela.

Zvedl jsem ruce v omluvném gestu a ona mě stáhla do vlhké trávy.

„Můj bratříček si rád dělá legraci, Liliana je moje druhé jméno,“ vysvětlila.

„A tvoje hlavní jméno?“

„Rosalie.“

„Emmett McCarty.“

„Hodí se k tobě,“ usmála se a já jí úsměv oplatil.

Potom se lehce ke mně nahnula a letmo políbila na líce, jako francouzký pozdrav. Potom se rychle zvedla a se smíchem utekla. Páni, tak jestli tohle bude jenom sen, tak se asi zabiju. Zasmál jsem se taky a rozběhl jsem za ní.

„S tebou se člověk nikdy nenudí, co?“ zašeptal jsem jí do ucha, když jsem ji chytl.

„Upír,“ opravila mě a nádherně se usmála.

„Tak upír, říkáš?“

„Hmmm?“

„A jak dlouho žije takový upír?“

„Věčnost?“

„Páni,“ zahvízdal jsem, „a to mám strávit věčnost po boku s tebou?“

„Budeš asi muset.“ Pokrčila rameny a trochu se zamračila.

„Tak to si nemůžu nic víc přát,“ zasmál jsem se a ona taky, páni, že by o mě taky trochu stála?

Moje shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zachraň mne anděli:

 1
04.03.2013 [18:42]

Rosel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon já umiram smichyyy!!!! ten Emmettuv pohleed Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon achjooo ja sem malem brecela smichy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.09.2011 [0:01]

nicolecullenhaleEmmettuv pohled mě dorazil Emoticon Skvělí Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!