Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Z mysli zmizíš, ale ze srdce ne, to nedovolím

22.02.2011 (15:00) • BreeTanner • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2800×

Přijela jsem ke škole. Ignorovala jsem pozdravy, které přicházely od rodinky, která mi příjde, jako by uprchla z blázince. Chovají se, jako by mě znali celý život, ale já si vážně nevzpomínám na to, že bych se s nimi někdy bavila.
„Bello!“ křikla na mne dívka menšího vzrůstu s roztomile rozcuchanými černými vlasy, „Bello, vzpamatuj se! Zatraceně, to jsme my! Copak si na nás vůbec nepamatuješ?! To jsem já! Alice! A on tě shání! Edward!“
Edward! Edward! Edward!

„Edward?!“ vykřikla jsem a otevřela jsem oči.
Už dost dlouho se mi zdá stejný sen a já nevím proč. Neznám Edwarda. Neznám Alice. V životě jsem ty lidi neviděla. Vyhrabala jsem se z postele, šla jsem do koupelny a potom jsem se oblékla. Dělala jsem snídani pro sebe a pro Charlieho a – nevím proč – stále jsem měla pocit, že na někoho čekám. Na někoho, a přitom nevím na koho. Často jsem se dívala z okna, aniž bych si to uvědomila.
Po snídani jsem nasedla do svého červeného náklaďáčku a rozjela jsem se. Přijela jsem ke škole. Venku byl nějaký rozruch. Vystoupila jsem z auta a můj zrak padl na dívku s kaštanově hnědými vlasy… zvláštní, vypadá skoro jako já. Podívala jsem se jí do očí. Vypadá úplně jako já. Snažila jsem se tomu nevěnovat příliš pozornosti. Jen jsem překvapeně zavrtěla hlavou a šla jsem do třídy.
Sedla jsem si vedle své kamarádky Jessicy.
„Jess?“ zeptala jsem se.
„Hm, Bello? Co potřebuješ?“ zeptala se se Jessica trošku starostlivě.
Od té doby, co jsem se před pěti měsíci probrala po čtvrt roku v kómatu po hrozné nehodě, se o mne hrozně bojí. Doktoři mi ani neřekli, co se mi vlastně stalo, ale já to radši ani vědět nechci. Hlavní je, že je tu Jess, která mě nikdy nenechá v kaši.
„Ehm… už dlouho – vlastně od té doby, co jsem se vrátila z nemocnice – se mi zdá každou noc stejný sen. Je v něm nějaká rodina. A malá černovláska. Stará jako já, ale malého vzrůstu. Vždycky ke mně přiběhne a říká něco na způsob: ,To jsme my, Cullenovi, Bello! Copak si na nás vůbec nevzpomínáš? Já jsem Alice! A Edward tě shání! On!´ … Nebo tak nějak. Neznáš někoho takového? Cullenovi?“ zeptala jsem se.
Opravdu mě to trápilo. A Jessice jsem se mohla vždycky se vším svěřit. Povzdychla si, podívala se na mne svýma modrýma očima a já měla na okamžik pocit, že jsem v nich zahlédla lítost.
„Bello…“ řekla po chvíli, „je to jen sen, vykašli se na to.“
Zamračila jsem se. Tentokrát jsem jí nevěřila. Co ten lítostivý nádech v jejích očích?
„Ne, Jess. Znáš je?“ zeptala jsem se rázně.
„Až někdy jindy, Bells,“ odpověděla a mně bylo jasné, že dneska z ní víc na tohle téma nevymáčknu.
Ach jo, pomyslela jsem si a zvedla jsem se. Sedla jsem si na své místo, druhá lavice úplně vlevo. Jessica ke mně za chvilku přišla.
„Bells, nechceš si sednout dnes ke mně? Angela je nemocná, takže bych musela sedět sama a to… nechci,“ řekla.
Chvíli jsem přemýšlela, ale pak jsem pokývala hlavou a vzala jsem si své věci. „Ale řekneš mi o Cullenových,“ naléhala jsem.
Jessica chvíli mlčela. „Tak dobře,“ připustila konečně.
Položila jsem si na lavici vedle Jessicy svou učebnici a sešit na biologii. Sedla jsem si. Zrovna, když chtěla Jessica něco říct – asi o těch Cullenových – zazvonilo a ona musela zmlknout. Všimla jsem si, že u okna, v lavici, kde jsem ještě před chvílí seděla já, seděl nějaký chlapec. Měla jsem pocit, že ho znám. Měl hnědoměděné vlasy, které měl rozcuchané, ale přesto to vypadalo nehorázně sexy. Podíval se na mne černýma očima. Jako by se na mne i mírně pousmál. Pak přišla ta dívka, co vypadala jako já… a sedla si vedle něj.
„To je moje místo!“ zašeptala jsem trochu naštvaně.
„Cože?“ špitla Jessica a podívala se na mne.
„Proč ta holka sedí na mém místě?“ zeptala jsem se.
Jessica se podívala na mé místo a pak zpět na mne. „O čem to sakra mluvíš, přeskočilo ti?“ zeptala se.
Podívala jsem se na svou lavici – a měla jsem co dělat, abych neomdlela – nejen, že tam neseděla ta dívka – lavice byla prázdná, úplně! Nebyl tam ani ten chlapec! Vymluvila jsem se, že musím nutně na záchod a potom jsem uprchla ze třídy. Běžela jsem rychle chodbou, svalila jsem se po schodech, ale bylo mi to jedno. Okamžitě jsem se zase zvedla a vyběhla jsem ze školy. V téhle budově už nebudu ani tři minuty!
Vlezla jsem do auta, ale nejela jsem domů. Napadlo mě jiné řešení. Věděla jsem, že teď nebude doma, ale stejně jsem to zkusila. Zvedla jsem telefon a volala jsem do La Push. Někdo to zvedl.
„Bells?“ ozval se známý hlas.
„Jacobe!“ vykřikla jsem šťastně. „Ty nejsi ve škole?“
„Já ne, mám zlomenou nohu… ale proč nejsi ve škole ty?“ zeptal se.
„Ehm… řeknu ti to později… mohla bych za tebou přijet?“
„Jasně! Kdy?“
„Teď?“
„Ok. Tak zatím ahoj, Bells.“
Šlápla jsem na pedál mého náklaďáčku – jen zabručel. Zamračila jsem se a vší silou jsem dupla na plyn. Náklaďáček se pomalu dal do chodu.
Dojela jsem do La Push.
O patnáct minut později jsem seděla s Jakem na posteli.
Vyprávěla jsem mu, co se mi stalo ve škole. Co jsem viděla a co už tam po chvíli nebylo. Říkala jsem, že to nechápu. Podíval se na mne se stejným soucitem, který jsem viděla i u Jessicy.
„Jakeu… ty je znáš?“ zeptala jsem se, „jestli ano, řekni mi, prosím, kdo to je. Kdo jsou Cullenovi?“
„Bells… Já jsem je moc neznal, na rozdíl od tebe. Ale říkám ti jedno. Nestarej se o ně. To kvůli nim jsi byla v té nemocnici.“
„Cože? Jak to myslíš, že kvůli nim?“
„Neřeš to, Bello,“ řekl Jacob a vzal mě za ruku.
„Jakeu, mám tě…“ začala jsem.
„Bello.“
Ten hlas nepatřil Jacobovi, ale byl mi povědomý, hodně povědomý. Otočila jsem se směrem, odkud jsem hlas slyšela. Pohlédla jsem do tváře chlapce, kterého jsem viděla ve škole. Chlapec, jež seděl vedle mého místa.
„Bello, miluji tě, nezapomeň na mne,“ řekl a políbil mne na rty…
Cukla jsem s sebou a otevřela jsem oči. Ležela jsem na nemocničním lůžku a dívala jsem se na bílý strop. Do pokoje vešla sestra.
„Slečno Swanová? Jste v pořádku? Po té hrozné bouračce je možné, že ztratíte paměť…“

„Edwarde… nikdy na tebe nezapomenu. Také tě miluji,“ žašeptala jsem a sestru jsem ani nenechala domluvit.
Z mysli třeba zmizí. Ale ze srdce mi ho nikdo nevezme.

„Bello!“ křikla na mne dívka menšího vzrůstu, s roztomile rozcuchanými černými vlasy, „Bello, vzpamatuj se! Zatraceně, to jsme my! Copak si na nás vůbec nepamatuješ?! To jsem já! Alice! ...“

Pamatuji si, Alice. Pamatuji si na vás všechny.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Z mysli zmizíš, ale ze srdce ne, to nedovolím: