Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzdor

22.07.2009 (17:00) • Marketik • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3870×

Trvalo mi nějakou dobu, než mi to skutečně došlo. Než jsem byla ochotná přiznat si, že je to opravdu tak. Ale když jsem si asi už posté pohladila povystouplé bříško, nebylo pochyb. Jsem těhotná.

Ostrov Esme pro mě náhle přestal existovat. Byla jsem jen já, Edward a miminko. Seděla jsem na kraji obrovské vany v jedné z koupelen, nohy natažené před sebou, a rukama jsem se musela přidržovat umyvadla, protože nohy mi zjevně pro tuto chvíli vypověděly službu.

Těhotná! Znělo to jako ortel, ale já se kupodivu těšila. Byla jsem šťastná. Tak mladá a přesto ze mě bude matka! Ach bože… Co tomu Edward řekne? A zbytek jeho rodiny? A Charlie? A Reneé? A…

Usmívala jsem se. Bylo mi to jedno. Sice jsem nechápala, jak je možné, že je to na mě už vidět, ale pravdou je, že o početí dítěte s upírem toho v hodinách biologie příliš neříkali. Bude to holka nebo kluk? Člověk nebo upír? Znovu jsem si pohladila břicho, před pár dny ještě úplně ploché, a ulehčeně povzdychla. Vždyť je to jedno. Jsem to já a je to Edward a to je vše, co jsem potřebovala vědět.

Vyšla jsem z koupelny. Edward na mě čekal, seděl v křesle u okna, bylo mu jasné, že se něco děje. Když viděl, jak se usmívám, viditelně se uklidnil a povolil doteď sevřenou čelist. „Jsi v pořádku, miláčku?“ Posadila jsem se na kraj postele a opřela si hlavu o sloupek postele. „Ano.“

Zvedl se a přešel ke mně, aby mě políbil. „To jsem rád. Byla jsi tam tak dlouho, bál jsem se, že…“ Položila jsem mu prsty na jeho chladné, tvrdé rty, a oči se mi zamžily. „Jsem těhotná, lásko. Nevím, jak je to možné, ale je mi to jedno. Budou z nás rodiče.“

Jeho pohled byl v tu chvíli tak… znechucený, tak odtažitý. Bodlo mě z toho u srdce. Chvíli se na mě díval a já s napětím čekala, co řekne. Neřekl však nic. Vystřelil z pokoje. Sešla jsem tedy pomalu dolů a zjistila jsem, že se s telefonem u ucha prochází po terase jako lev v kleci.

Všiml si mě, řekl ještě pár posledních tichých slov, pak telefon zaklapl a udělal cosi jako náznak úsměvu. „Neboj se, lásko. Ihned odjedeme zpátky do Forks a Carlisle se o to postará.“

Okamžitě mi to došlo. Tentokrát se mi kolena opravdu podlomila a já ztěžka dosedla na schod. Chvíli mi mé dýchání dělalo problém, ale vztek náhle všechno zbarvil do ruda.

„Nikdy! Na mé dítě nikdo ani nesáhne! Je naše a pokud o něj ty nestojíš, budu mu matkou sama. Ale ať se nikdo, nikdo neopovažuje na mě sáhnout!“ S těmito slovy jsem se vyřítila z domu ven na pláž, kde jsem zoufalstvím a vztekem upadla koleny do písku. Nešel za mnou. A to bolelo. Moc.

Slzy se mi i přes můj chabý odpor začaly řinout po tvářích. Jak mohl?! Jak mohl něco takového říct? Jak mohl… Vzpomněla si na dobu, kdy jí nechal samotnou, kdy řekl, že jí nemiluje a zanechal jí samotnou. Ten pocit se znovu dostavil, ta absolutní bezmoc a strach z budoucnosti.

„Ne,“ uniklo mi tvrdým hlasem ze rtů a mezi prsty jsem drtila písek. „Tentokrát ne.“ Stál náhle vedle ní. „Lásko, já…“ Vyšvihla jsem se zpátky na nohy rychlostí, která překvapila mě i jeho. „Ne, už nic neříkej. Chápu, jak se k tomu stavíš. Jestli odmítneš naše dítě, odmítneš i mě.“

V jeho tváři se objevilo zklamání i zloba. Chtěl mi dát ruku na rameno, ale ucukla jsem. „Bello, netušíme, co se stane. Jestli to bude zrůda, monstrum…“ Udeřila jsem ho. Věděla jsem, že mu to nic neudělá, spíš hrozilo, že si zase zlomím ruku stejně jako tehdy o Jakoba. Ale vztek a zuřivost mnou proudily takovou silou, že jsem si nemohla pomoci.

„Je to naše dítě, nemůže z něj vzejít něco špatného. A já chci domů. Bez tebe.“ Ranila jsem ho, věděla jsem to stejně jistě jako že dítě ve mně se má čile k světu. Ale on mi ublížil víc. Nebylo to jako jeho odchod tehdy. Byl to manžel, který mě právě opouštěl, láska, která mi proklouzávala mezi prsty.

„Pro dítě udělám cokoliv. I bez tebe.“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzdor: