Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Všechno je jinak aneb Lidský život 2. část

18.02.2011 (07:45) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1788×

Pohled Edwarda:

Koukal jsem z okna a myslel na Bellu. Jinak to ani nešlo.

Před dvěma měsíci jsme se poprvé viděli a já věděl už při prvním pohledu do jejích hnědých očí, že ona bude mou vyvolenou na celou věčnost.

Jakmile jsem si k ní poprvé sedl, úplně mě vyvedlo z míry, že jí nedokážu číst myšlenky. Na druhou stranu jsem si říkal, že bych nechtěl na svou přítelkyni žárlit jen z toho důvodu, co se jí honí hlavou, takže mi to celkem vyhovuje.

Za ty dva měsíce jsem si prostě zvykl.

Slunce se pomalu vynořovalo na obzoru a já se usmál. Další den, kdy nebudu muset do školy a celý den strávím s ní. S Bellou.

První sluneční paprsky se dotkly mé kůže a ta se zatřpytila. Jenže já si takto třpytící vybavoval Bellu… Když jsem ji spatřil poprvé ve slunečních paprscích… Vypadala jako anděl. Slunce se jí odráželo od kůže v duhových odlescích a já nevěřil, že takové krásné božské stvoření patří jenom mně.

Čekal jsem, kdy se mi ozve, protože jsme se tak domluvili. Vždy, když bylo krásně, tak jsem nechával na ní, co vymyslí. Já byl hlavně šťastný, že jsem s ní.

Protože jsem byl zasněný, ani jsem si nevšiml, že mi někdo vstoupil do pokoje.

„Ahojky, miláčku,“ pozdravila mě od dveří Bella a ihned byla u mě a líbala mě. Oh, jak krásně líbala! Její rty jako by na moje pasovaly. Po chvíli se odtáhla a pohlédla na mě. Já se utápěl v jejích očích stejně hluboce, jako když jsem ji spatřil poprvé.

„Co míníš dnes dělat, lásko?“ ptala se mě sladce.

Já bych chtěl dělat cokoliv, když bude ona přítomna, pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem jí odpověděl: „Vidím, že už jsi nebyla dlouho na lovu. Tak pojď.“

Vzal jsem ji jemně za ruku a vyskočili jsme z okna mého pokoje. Za mým domem se rovnou táhl les, takže jsme se rovnou mohli rozeběhnout svou normální rychlostí. Miloval jsem běh, ale ještě více jsem miloval běhat s Bellou.

O pár kilometrů dále jsme narazili na pachovou stopu jelenů. Byla ještě čerstvá, tak jsme se po ní vydali. O další kus dále jsme na ně narazili, jak se pasou na malém paloučku. Jejich pach sice nebyl tak lákavý, ale dalo se to pít.

Nejdříve jsem sledoval Bellu, jak ladně skolila toho nejbližšího. Byl na ni tak neuvěřitelně krásný pohled, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Jakmile s ním byla hotová, přešla ke mně a laškovně se mě zeptala: „Copak, Edwarde, ty nemáš hlad? Díval ses na mě jak na boha…“ Smála se.

Těmi slovy mě vytrhla z mého zírání a zasmál jsem se taky. Poté, jelikož se stádo už skoro celé rozprchlo, jsem sundal jednoho z posledních, co ještě nestihl utéct, a vrátil se k Belle.

Jen tak z čiré radosti jsme se zase rozeběhli do lesa. Naše nálada byla úžasně povznesená. Byli jsme šťastní.

Náhle jsem ucítil velice známý pach a podle toho, jak se Bella najednou zastavila, jsem pochopil, že se nemýlím.

„Jessica a…“

„Jane,“ zavrčeli jsme zároveň. Nevím, jestli nás sledovaly, ale vůbec se mi nelíbilo, že bychom tu měli s nimi být v jednom lese.

Pohled Jane:

S Jess jsme narazily na pach toho debila Edwarda. Byla čerstvá, maximálně půl hodiny stará. Kus jsme po ní běžely a pochopily, že oni prostě běží jen rovně. Mlčky jsme se dohodly, že mu nějakým způsobem nadběhneme.

Běžely jsme, seč nám síly stačily, co nejrychleji a co nejpříměji, abychom mu naběhly. Jessica intuitivně vycítila, že jsme ho předběhly, tak jsme mu přeběhly cestu, aby si všiml, že tu jsme.

Po chvíli jsme opravdu uslyšely lehounké dopady nohou, které dělají jen upíři, ale byly dvoje. Ale pach toho druhého jsem necítila, tak jsem nevěděla, kdo to může být.

Pak bylo ticho. Asi si již všimli, že tu my dvě jsme. Ozvalo se dvojí zasyčení, které jsem nerozeznala, ale s úsměvem na tváři jsem se vydala zpátky směrem k Edwardovi. Jessica šla se mnou.

Po chvíli mezi stromy jsem zahlédla druhou postavu a celá jsem zamrzla, když jsem ji poznala. To jsem vážně mohla tušit, že ona sama doma nezůstane! Že mě to nenapadlo hned, když jsem cítila jen Edwardovu stopu. Nevím, čím to je, ale ona za sebou nezanechávala žádný pach.

„Jane, Jessico, nemusíte se schovávat. Víme o vás.“ Uslyšela jsem ten nenáviděný krásný hlas. Ani mi nedošlo, že na tuhle vzdálenost už naše myšlenky slyší.

Uslyšela jsem jeho tiché pobavené uchichtnutí, po čemž znova promluvil: „Nevěděl jsem, že zrovna ty zapomeneš na takový důležitý detail, Jane.“ Bavil se.

Obě jsme tedy těch pár posledních desítek metrů, co nás dělily, překonaly.

„No, občas člověk zapomene. To neznáš?“ odvětila jsem mu na jeho narážku.

„Ano, člověk zapomene. Ale upíři nezapomínají. Ale to je tvůj problém, mě to nezvýhodňuje.“ Posměšně se přitom ušklíbl.

Bella se na mě přesladce usmála a řekla: „Že je ale náhoda, že jsme se tu takhle setkali někde v lese všichni, že?“ Podívala se i na Jessicu a nakonec na Edwarda.

„Co mi chceš, Jessico,“ zeptal se Edward takovým tónem, jako bychom byly jenom otravné mouchy, které by chtěl rozmáčknout.

„Jane, vy jste opravdu otravné mouchy. Ale bohudík mi nestojíte za víc než jen pár slov,“ reagoval na mé myšlenky.

„Jess, neciť se uraženě. Nechtěla jsi mě, ten první den si pamatuju. A teď za mnou furt dolejzáš, i když víš, že mám Bellu. Měla sis to rozmyslet ten první den a ne až po několika dnech,“ odpovídal na myšlenky Jess.

Snažila jsem se použít svůj dar, ale nešlo mi to. Bella, opřená o Edwarda, si všimla mého výrazu a vítězoslavně se na mě zašklebila. V okolí této holky prostě nemám šanci. Edwardovi po této myšlence hrál na rtech úsměv.

Náhle se mu hlava pohnula doleva (myslím pro mě) a zůstal tak chvíli stát. Poté začal vrčet.

„Co se děje, lásko?“ ptala se Bella a hladila ho po zádech, aby ho trochu uklidnila. Všechny jsme se na něj podívaly a čekaly na jeho odpověď.

„Další návštěva. Jste se snad všichni dneska domluvili, že nás budete rušit, že?“ mumlal si pro sebe, ale nám dal aspoň odpověď. Jeho rozpoložení bylo čím dál tím horší.

Na jednu stranu mi to dělalo celkem radost, ale na tu druhou jsem nevěděla, kdo k nám míří, protože vítr vanul od nás k nim. Brzy jsem se měla odpověď dozvědět…

Pohled Jessicy:

Kráčeli lidskou chůzí a mířili nepochybně k nám. První, koho jsem rozeznala, byl Alec. No, měla jsem dojem, že mě snad vomejou, jeho jsem fakt dneska vidět nechtěla. A co dneska. Před dvěma měsíci se se mnou rozešel kvůli Edwardovi. Když se dozvěděl, že jsem nechala po škole rozhlásit, že patřím Edwardovi, tak Alec na mě nejdřív řval, pak na mě prskl, že s ním už nemám počítat, a odešel.

Bolelo mě srdce prázdnotou, protože až tehdy jsem si uvědomila, že Alec je pro mě… ten pravý, ale už jsem s tím nemohla nic udělat. Proto se mu radši vyhýbám. Nechci, aby pro mě ta bolest byla vetší, než už cítím.

Alec se na nás podíval, na mě pohledem spočinul trochu déle, přičemž jsem v jeho očích mohla stále i po dvou měsících číst bolest a výčitky, a poté se posadil doprostřed. Za ním se vynořili Demetri a Felix. Prostě celá jeho partička.

„Vy tu máte sněm a ani jste nás nepozvali?“ říkal si pro sebe Alec.

„Byla to jenom náhoda, tvá sestra s její povedenou kamarádkou nám zřejmě potřebujou dělat stín,“ oznámil mu Edward. Já na něj zavrčela. To snad nemyslíš vážně?! zařvala jsem v duchu.

Těma svýma očima se na mě podíval a pak mi odpověděl na mou myšlenku: „Tak proč vás stále máme za zadkem jako nějaké stíhací psy?“

Protože čekám na nějakou vhodnou příležitost k pomstě, pomyslela jsem si a on se jen zasmál.

Pokusila jsem se nevnímat Aleca, tak jsem zjistila, že Jane vedle mě zrychleně dýchá. Je to zvláštní, protože dýchat nemusíme, ale pak jsem si všimla jejího pohledu na… Demetriho??? I když se spolu hodně bavíme, nikdy mi neřekla, že se jí Demetri líbí. Anebo mi to asi nikdy nedošlo…

Asi jsme měli bobříka mlčení, protože jsme na sebe všichni jen zírali a nikdo to ticho neprolomil. Edward se zase pobaveně zašklebil v reakci na mě.

Neřeš mě, ksakru! zařvala jsem na něj v duchu. Už mě unavovalo si stále dávat pozor na to, co se mi honí hlavou.

Edward v odpověď jen pokrčil rameny. Protočila jsem oči v sloup a povzdechla jsem si. Co stejně nadělám? No právě že vůbec nic. Smůla.

„Edwarde, půjdeme. Je sice krásné, že jsme se tady sešli v takovém hojném počtu, ale bohudík mám lepší plán jak strávit tento krásný den. Mějte se,“ sdělila nám Bella, ale než stihla vyrazit, Demetri se přesunul před ni a zamezil jí v pohybu.

„Kampak byste chtěli jít? Vždyť tady je úžasná zábava.“ Pohlédl na ni tím svým zabijáckým pohledem, ale ona se ho ani nelekla.

„Co, chceš si mě pořádně očuchat, ať mě někdy konečně najdeš? Posluž si.“ Bella výsměšně nastavila ruku pod jeho nos. Demetri zavrčel, ale nic neudělal.

„Víš, nebudu muset hledat tebe, stačí najít tady toho.“ Kývl na Edwarda. „Pak už budu vědět, kde jsi ty, protože vy jste takový krásný nerozlučný páreček… Přímo k nakousnutí.“

„Hele, nemůžu za to, že ses své vyvolené ještě nevyslovil. A hlavně si myslím, že by tě neodmítla. Ale neznamená to, že musíš otravovat život nám šťastným. Takže se mějte ve spolek,“ rozloučil se a s Bellou zmizeli mezi stromy.

Demetri jen za ním zíral. Mě by vážně teď zajímalo, co se mu honí hlavou.

Felix beze slova odešel. Stejně si skoro nikdo ani nevšiml, že zmizel. On byl stejně vždycky takový tišší člověk, občas jsem nechápala, jak to může táhnout zrovna s Alecem a Demetrim.

Nejradši bych taky odešla, ale bylo mi blbý v tu chvíli se jakkoliv hnout. Ovzduší kolem nás houstlo napětím. Dovolila jsem si zase jeden pohled na Aleca, který tam stále seděl na tom samém místě a lámal větvičky, co kolem sebe na zemi našel.

Jako bychom se s Jane dohodly, podívaly jsme se na sebe najednou. Chtěla jsem jí naznačit, že půjdeme, ale mé úmysly přerušil Demetri: „Jane, prosím, mohl bych s tebou mluvit?“

Oslovená se na něj překvapivě podívala a dech se jí zase zrychlil. Chvíli na něj jen zírala, než rozčarovaně přikývla. Během chvíle zmizeli v lese. Zůstala jsem tu sama s Alecem.

Už už jsem se otáčela, že půjdu taky konečně pryč, když se ozval: „Jess…“ Podíval se na mě, pak se zvedl a volným krokem došel až ke mně.

Pohled Edwarda:

Konečně jsme zmizeli z jejich vidění a slyšení. Konečně jsem nemusel poslouchat jejich myšlenky, bylo to vážně ubíjející.

Fakt nechápu… Demetri sní o Jane, ona sní o Demetrim, ale nejsou schopni si city vyjádřit. I když je nemám rád, přece jen mě nebude zastavovat nějakej týpek, kterej žárlí na to, co sám nemá, ale mít může.

Potom samozřejmě Jessica a Alec… Bezmezně jsou do sebe zamilovaní, ale nedokážou si odpustit.

S Bellou jsme doběhli ke mně domů, kde nás čekala už Alice s Jasperem. No jasně, co jiného jsem mohl čekat. Ve své hlavně mi přehrála vidění a varianty, co by se stalo, kdyby se k nám přidali. Ještě že zůstali doma, pomyslel jsem si.

„Hlavně, že jste v pořádku,“ poznamenala nahlas.

„Spíš by mě zajímalo, co se dělo po našem odchodu,“ zajímalo Bellu.

„Myslím, že zítra všichni uvidíme. Bude sranda,“ nechtěla Alice nic prozradit, ale jak na to myslela, začal jsem se hrozně smát.

„No jistě, vy dva tajnůstkáři!!! Víte všechno a mně se nic neřekne. To není fér. Chci taky takovou nějakou užitečnou vlastnost,“ rozčilovala se Bella ze srandy.

Jasper sice zachovával kamennou tvář, ale v duchu se smál. Prostě tyhle lidi mám rád, ale svou Bellu zbožňuju.

„Hele, Bells, ty máš vlastně za týden narozky, viď?“ vzpomněla si Alice najednou.

„To ať tě ani nenapadne, příšero!“ vyjela na ni Bella.

„Příšerko, víš, že mě nepřemluvíš, takže o víkendu se u nás koná párty! Aspoň konečně nějaké jiné rozptýlení po té dlouhé době strávené hádkami s Jane a Jessicou! Jupí!“ radovala se Alice.

Bella si dramaticky povzdechla. Věděla, že s ní nehne, i kdyby ji prosila na kolenou. Co jsem měl možnost Alici poznat, věděl jsem, že co si vezme do hlavy, jen tak nepustí. A věděl jsem také, jak má Bells miluje večírky.

„To přežiješ,“ snažil jsem se ji uchlácholit, ale výhružně se na mě podívala.

„Ty ji neznáš! První rok, co jsme se poznaly, mi slibovala malou oslavu! Já přišla k ní domů… A byla tam celá škola! Flitry, třpytky a všech různých kravin!“ stěžovala si plačtivě a při té představě se otřásla. Jak se trochu rozčilovala, byla hrozně roztomilá. Jak já ji miloval!

„Tak fajn, jsme domluveni. My zase půjdeme, nebude vás rušit, předpokládám, že máte lepší věci na práci než poslouchat mé plány na tu oslavu,“ řekla Alice a Bella na ni zavrčela.

Jasper Alici odvedl pryč a my s Bellou jsme mohli konečně být spolu sami.

Přešel jsem k ní, pomalu ji objal a nakonec jsem ji políbil. Připomnělo mi to náš úplně první polibek…. S ní jsem zapomínal i své vlastní jméno…

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak aneb Lidský život 2. část: