Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vnitřní drama

Ahoj, lidi... Chtěla bych vám představit novou povídku. O čem bude? Bella je v dětském domově a nemá tam lehký život. ,Elitní‘ skupina ji nemá ráda, takže si tam zažívá krušné chvíle. Ve škole je na tom obdobně, protože jako jedna z mála chodí na základku. Tam je její jedinou spásou Jacob, který ale bohužel proti celé třídě nezmůže nic. Má malého brášku, který je terčem jejího vrstevníka, a ten jej pro zábavu mlátí. Vždy si najde i maličký důvod, aby mu mohl dát přes držku. Musím podotknout, že jsou to mé vlastní zkušenosti, jen jsou převedeny do podoby Twilight. Pěkné počtení, vaše zuzu.

Předmluva:

Představte si, že jste někde na táboře, školním výletě či na škole v přírodě. Máte tam určitý řád, který po těch asi čtrnáct dnech musíte dodržovat, než se zase vrátíte k rodičům.

Ale jedno neznáte - mít takový systém dennodenně, od rána do večera, měsíc po měsíci, a vlastně po celý rok.

Jste v oddělení, kde je asi deset až patnáct dětí různého stáří, které má na starosti v jeden čas jedna vychovatelka. Máte mladšího bratra, kterého vám zmlátí klučina přímo před očima, ale vy máte z něj takový strach, že nejste schopné vůči němu vystoupit.

Elitní skupinka celého dětského domova se skládá z několika dětí, které si prostě padly do oka a vy jste jejich cíl posměchu. Jednou vás využijí, druhý den se vám posmívají.

Také ve škole to nemáte jednoduché. Oni vás berou jako špínu. Někteří vystupují hlasitě před celou třídou, jiní vám to dávají najevo přezdívkami (neslušnými), jiní jen zamračenými pohledy, když se u nich objevíte moc blízko. Ale všichni umí přijít, když něco potřebují. Jste naivní, uvěříte, že se možná sympatie změnily, ale o hodinu později - bum! A vaše vzdušné zámky o změně spolužáků jsou pryč.

Abych pravdu řekla, tak kdybych tam neměla dvě kamarádky, jednu přímo v dětském domově a druhou ve škole, asi bych se z toho všeho sesypala. Toto je můj příběh.

Jen ještě dodám… Když jsem tu četla povídky o šikaně, o dětském domově... Povídky byly a jsou dobré, ale ten správný duch toho prožití tam nevidím. Sice každý píše, jak je Bella utrápená, ale šikana není jen o nadávání či mlácení. Vymyslete si důvod, proč to ty lidi dělají. Ne každý se směje, ne každý nadává. Na šikaně je nejhorší to, že ti lidé vás využijí, a pak zase spláchnou, odkopnou. To je ta šikana, to je ta hra, kterou si lidé kolem vás zahrají, hlavně na vaše city a pohrají si také s vaší psychikou, že pak nevíte, čemu a komu, kdy a jak máte vlastně věřit.

Nevžívejte se jen do role utrápené oběti, ale i do původce šikany. Ten, aby mohl svou oběť trápit, potřebuje alespoň částečnou důvěru své oběti. Strach ji vyvolá, ale musí být nějaký počáteční důvod.

Tady vás nechám nahlédnout do mého nitra v podobě Belly. I když je v mé povídce o pár let starší, než jsem byla tehdy já, je to jedno. Na věku nezáleží. Doufám, že jste přečkali mou předmluvu a konečně vás nechám číst.

 


 

Vnitřní drama

Před chvílí jsem posnídala a teď akorát čekám na to, až auto, které nás má odvézt do městečka kousek odsud, konečně vyjede z garáže.

Zimomřivě jsem si přetřela paže, a i když už bylo léto, v sedm hodin ráno ještě bylo trochu chladno. Měla jsem na sobě samozřejmě svetřík, ale ten onen chlad také zatím ještě nezahnal.

Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe. Asi pět metrů ode mě stála partička těch hlavních a něco si špitali. Několikrát se podívali směrem ke mně, bylo mi jasné, že se baví o mně.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a snažila se dívat jinam, ale stejně mě jejich kradmé pohledy pálily na tváři. Zajímalo by mě, co si vymyslí dneska. Už mě opravdu štvalo, že se mi stále jen vysmívají, ale kdybych to řekla vychovatelce, co by s tím zmohla? Nic. Ve škole by to bylo ještě horší a o to jsem nestála.

Konečně auto zastavilo u nás a my, asi deset lidí, jsme nastoupili do auta. Seděla jsem vzadu v kufru, protože tohle auto je jen pro osm pasažérů a pro mě, jako vždy, se nenašlo volné sedadlo. Útrpně jsem tam seděla jako pařez a hlavou se mi honily myšlenky na včerejší večer.

Nedávno sem totiž přijali tři sourozence, dva kluky a jednu holku. Lukas byl nejstarší a bylo mu asi jedenáct. Tereze bylo o rok míň a tomu nejmladšímu, Thomasovi, byly tři roky.

Včera jsem se právě zdržela na jiném oddělení a jedna z té „elity" mě požádala, abychom spolu tomu malému Thomovi zazpívaly. Jelikož se na mě usmívala a byla opravdu milá, tak jsem s radostí souhlasila. Hned usnul.

Jenže jak jsem se na ni koukala teď, asi ta její milost byla jen zkratem v mysli, protože do kola jen tak hodila:

„Víte, že jsme včera s Bellou zpívaly Thomovi?"

Ostatní jen nastražili uši a očekávali, co z ní vypadne dál.

„To byl zpěv! No, to se ani říct nedá... Krákorala jako slepice! A ještě k tomu strašně falešně!" Autem se rozlehla salva smíchu a mě polila červeň. Byla jsem si jistá, že já jsem zpívala dobře, ale ona jen kvokala. Nic jsem však samozřejmě neřekla, to bych si mohla říct rovnou o další posměch, o který jsem nestála.

Radši jsem tu krátkou cestu přečkala v tichosti, abych nikomu neukázala, že nade mnou mají moc. Zabývala jsem se vlastními myšlenkami a jejich přítomnost naprosto vypustila, proto mě překvapilo, když jsme už byli na místě.

„Hej, Swanová, vystupovat!" zakřičel mi do ucha Jean a všechny jsem evidentně pobavila svou reakcí. Já se ho totiž šíleně lekla a povyskočila tak, že jsem se bouchla do hlavy o střechu.

Jean nebyl špatný kluk. Byl asi o dva roky mladší a o tři ročníky níže než já. Ale když byl s tou velkou partou, choval se jako parchant. Když byl sám, tak byl vcelku normální.

Nadhodila jsem si batoh na zádech a vyrazila směr hlavní vchod. Auto odjelo a já si musím zapamatovat, že dnes nepřijede ve tři, jako vždy, ale až v pět. Sice jsem přemýšlela, co budu odpoledne dělat, když nemám peníze a ani pořádně nikoho, s kým někam jít, ale nic moc mě nenapadalo. Snad Jake bude mít čas.

Vešla jsem do třídní šatny a šla k místu, kde obvykle mám své pantofle. Když jsem se sehnula, sípavě jsem se nadechla. Mé pantofle byly pryč. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale ze třídy tu ještě nikdo nebyl. Jako debil jsem vyšla zpět na chodbu a hledala své bačkůrky, protože bosky chodit po škole fakt nemíním. Podlahy byly dlážděné a šla od nich zima, nemínila jsem prochladnout.

Nakonec jsem potkala maminku Jacoba, se kterou jsem skvěle vycházela, a optala se jí na mé pantofle. Jen přikývla, že je má, a hned mi je přinesla.

„Děkuji, paní Blacková, je mi líto, že vás takhle otravuji..."

„Nemáš za co děkovat, Bello. Bohužel si spolužáky nevybereš," přerušila mě a pohladila mě po vlasech. Byla to moc milá paní, já ji měla opravdu moc ráda. Chápala mě, ale nemohla mi nijak moc pomoci. Byla asi stejně bezmocná jako já.

Rozloučila jsem se s ní a vrátila se do šatny. Na háčku jsem si ještě zkontrolovala, jestli mám celý tělocvik, pak jsem si jen sedla na lavičku a dodělávala úkol z matiky.

„Ahoj, Bello, dala bys mi opsat úkol z matiky?" ptala se mě Monica, jako by se nic nedělo. Včera jsme se totiž pohádaly a já snad poprvé na ni pohlédla s odporem.

„Ne." Mé odmítnutí ji velice překvapilo. Do té doby jsem to nikomu nebyla schopná říct, ale tahle holka mě předešlého dne tak vytočila, že jsem se s ní nemínila bavit, dokud se mi neomluví.

Za velice nepříjemného ticha jsem zaklapla sešit a vrátila ho zpět do tašky. Nechtěla jsem s ní být v jedné místnosti, tak jsem radši vypadla na záchod.

Vlezla jsem si do jedné kabinky a svezla se po dveřích. Celá rozklepaná jsem ještě nedokázala uvěřit tomu, že jsem dokázala v něčem odporovat... To na mě totiž bylo velice neobvyklé.

S prvním zazvoněním, které hlásalo, že vyučování začíná za deset minut, jsem se zvedla a vyšla z kabinky. Umyla jsem si ruce a prohlédla si svůj obličej v zrcadle. Vůbec jsem nebyla překvapena tím, co vidím. Strhané rysy, kruhy pod očima, unavený pohled. To bylo to hlavní, co jsem na sobě viděla. Radši jsem se rychle spakovala a odešla do třídy.

Ta už byla zpola plná. Radši jsem nekoukala vlevo, vpravo, a zamířila do lavice, ve které jsem tuto hodinu seděla. Vůbec jsem se necítila dobře, cítila jsem jejich pohledy a to se mi nelíbilo.

Vybalila jsem si učebnici, sešit a penál a čekala, co bude. Zanedlouho se k mé lavici přiloudal Carl a s nejapným úšklebkem se ptal:

„Tak jak ses měla, Bells?"

Věděla jsem, že když budu mlčet, bude to špatné. Ale když promluvím, mou odpověď si nějak přeformuluje dle svého, takže jsem jen sevřela propisku silněji v prstech a zírala do prázdna. Už jsem si přála, aby tu byl Jacob...

Jako by nade mnou strážný anděl snad bděl, objevil se můj zachránce.

„Padej," zavrčel na něj a vzápětí se na mě usmál. Mně se velice ulevilo. Když byl Jake vedle mě, tak si na mě nikdo moc netroufl. Bohužel i on občas schytal vtípky, protože se se mnou bavil. Vždycky jsem se mu za to omlouvala, ale on jen mávl rukou.

Carl si jen pohrdavě odfrkl, ale jelikož už zazvonilo a kroky naší učitelky se blížily, sedl si na své místo. Ještě na mě hodil pohled á la Tohle si spolu ještě vyřídíme, a pak už do dveří vstoupila naše třídní.

Jako na povel jsme se všichni postavili, a tak ji přivítali do hodiny. Kývla na nás, že se můžeme posadit, a to se zase rozeznělo šoupání židlí a občasný tichý hovor.

Měli jsme češtinu, v čemž já moc nevynikám, ale teď je gramatická hodina a ta mi nevadí. Učitelka začala vykládat o opakování k opakovací písemce ke konci školního roku, ale já ji moc neposlouchala. Jake něco horlivě psal, a pak mi přisunul papír.

Co chtěl?

Ale… Prý, jak se mám.

No, to by si zase něco vymyslel, viď? Bezmocně jsem pokývala hlavou a zase napsala něco já.

Bohužel, ale tak, za těch pár let jsem si už zvykla.

Na tohle se nedá zvyknout. No, jak ses jinak měla?

Ale jo, vcelku normálně. Včera jsem si se slečnou X zazpívala. Sice dnes měla hubu plnou keců, jak jinak, než posměšků na mě. Nevím, proč jsem stále terčem posměchů.

Bells, já strašně obdivuji tvou statečnost. Ani nevím, jak bych reagoval já, kdyby si na mě takhle tolik lidí zasedlo. Ty to neseš obdivuhodně, celkem v klidu. Já, i kdybych tě měl, tak se asi sesypu.

Po tomhle jeho prohlášení jsem se na něj zvědavě podívala. Jen se nesměle usmíval. Já byla ohromená z toho, co si o mně myslí.

Protože momentálně pohled učitelky skenoval nebezpečně naše okolí, popsaný papír jsem si schovala do sešitu a dělala, že dávám pozor. Jacob mi strašně zvedl náladu, ale za chvíli měla končit hodina a další jsme měli sedět každý s někým jiným.

Zazvonilo a já si začala pakovat své věci. Budu sedět vedle kluka, se kterým sice možná pár slov prohodím, ale posměšků od něj jsem si taky už užila dost.

Vcelku nenápadně jsem zasedla uvolněné místo a pomalu si vybalila věci.

„Ahoj, Bello. Máš tu čtenářský deník?" výjimečně byl milý a já se na něj podívala. Jeho oči i výraz tváře byl vcelku milý a to mě trochu zarazilo a očarovalo.

„Jasně," zamumlala jsem a už jsem vytahovala sešit. Dala jsem jej na druhou půlku lavice a on v něm listoval.

„Díky. Já si ho půjčím domů a pokusím se ti ho vrátit co nejdřív." Radši jsem jen kývla na souhlas. Ani jsem se už na něj nekoukla, věděla jsem, že by můj hlas, tak má červená tvář, prozradily všechno. Radši jsem se sklonila nad knihou a četla.

Zbytek vyučování proběhl vcelku klidně, ale pak přišel čas na oběd.

Jako poslední hodinu jsme měli zeměpis. Učitel ukončil hodinu dříve, protože jsme už jen opakovali na závěrečný test.

„Tak, třído, budeme končit. Potichu se zvedněte a židle dávejte nahoru. Pak se ve dvojstupech seřadíte a půjdeme na oběd," prohlásil učitel. Samozřejmě celá třída byla najednou jako z divokých vajec. Hovor a smích přehlušoval klapot desek židlí o stoly a těžké kroky, když jsme se řadili do fronty.

„Uhni, Swanová," řekl tiše a výhružně Dominic, a když kolem mě procházel za svými přáteli, vrazil do mě. Já to neřešila, už jsem toho měla sama dost. Co bych na něj ještě řvala, stejně by to s ním ani nehnulo a příště to udělá znova.

S Jakem jsem už nemluvila. Učitelem jsme byli dovedeni do šatny, kde jsme si seskládali batohy, vzali si čipové karty, a mohli na oběd. No, já čipovou kartu neměla, protože nám obědy platil dětský domov a kuchařky nás už znaly, takže ví.

Stála jsem z naší třídy mezi prvními ve frontě, která se táhla až do půlky jídelny. Naštěstí odběr šel velice rychle, takže i my rychle postupovali.

„Ahoj, Bello. Pustíš mě?" Milý hlas Edgara mě velice překvapil. Pohlédla jsem na něj s odmítavou odpovědí na rtech, ale dřív, než jsem stihla cokoliv vyslovit, tak už mával na zbytek elitky z děcáku a ti si to kráčeli již k nám.

„Dík, Bells, jsi fakt kámoška," řekla s umělým úsměvem Ursula a všech pět se nacpalo před nás. Já tam skoro vybuchla vzteky, ale Jacobova ruka položena na mém rameni mi dávala jasně najevo, že se nemám vztekat. Odevzdaně jsem si povzdechla a sklopila hlavu.

V tichosti jsme postupovali frontou, až jsme se konečně dostali k pultíku. Vzala jsem si tác a příbor, vzala naložené jídlo a šla si sednout k nejprázdnějšímu a nejmenšímu stolu. Jakea jsem měla hned v patách.

„Nelam si s nimi hlavu. Ani tě neznají a odsuzují tě za něco, cos ani neudělala," snažil se mě dál uklidňovat, ale poslední dobou to už na mě moc nezabíralo.

„Jak dlouho si myslíš, že to mám vydržet? Jak dlouho si to mám nechat líbit?" vyštěkla jsem naštvaně. Vím, on za nic nemohl, ale už jsem se dál neovládala. Zase na mě padala deprese a já si uvědomila, že nemůžu jít dál. Sklonila jsem ruce s příborem a zadržovala slzy.

„Bells..." začal mluvit konejšivým hlasem, ale to mě naštvalo ještě víc.

„Nech si to! Ty nevíš, jaké to je! Celý druhý stupeň se ti lidé jen posmívají! Myslíš si, že je to příjemné? Myslíš si, že je to v pořádku? Není! Ale já už nevím, co mám dělat! Já už nevím, Jakeu..." Můj výbuch zlosti přešel do pláče. Rychle jsem si utřela slzy, aby si jich nikdo nevšiml a s téměř nenačatým jídlem jsem pádila k okýnku, kde jsem tác položila, a pak jsem zamířila do šatny.

Chtěla jsem co nejdříve vypadnout z budovy. Vše na mě spadlo a já věděla, že i když jsem je na chvíli zastavila, že mě stejně ty zrádné slzy brzy překonají.

Dodupala jsem do šatny a ohromeně se rozhlédla. To si snad dělají srandu, ne? Můj batoh, který tu ještě před deseti minutami trůnil na kraji lavičky nad mými botami, se asi vypařil. Na druhé straně šatny jsem si všimla Dominica a jeho kumpánů, jak se na mě dívají a šklebí se od ucha k uchu.

„Copak, Iso, něco ti chybí?" ptal se slizce. Při tom oslovení ve mně vzkypěla krev.

„Kam jste mi ho zase schovali!" vřískla jsem bezmocně. Hráz slz překovala má víčka a ty stékaly v proudech po tváři. Chtěla jsem je zastavit, ale řídily se dle svého.

„Hledej, punťo, hledej. Kdo hledá, najde," počastoval mě ironickou odpovědí a jeho partička se rozesmála. Vzteky jsem zaťala zuby, ale neměla jsem na výběr. Už jsem se chtěla vydat hledat svůj batoh po škole, když se objevila zástupkyně ředitele. Když si všimla mého výrazu, zastavila.

„Co se tu děje?" Já se třásla strachy. Nevěděla jsem, co bych odpověděla. Kdybych řekla, že mi schovali batoh, tak bych byla za největšího blbce a žalobníčka na škole. Když budu lhát, tak...

„Odpoví mi někdo?" Své myšlenky jsem nedokončila. A já se rozhodla pro pravdu.

„Schovali mi batoh," pípla jsem bezmocně. Její přísný výraz se stočil na Dominica a jeho partu, kteří se náhle tvářili á la Já nic, já muzikant.

„Může mi to někdo z vás vysvětlit?" ptala se přísně. Dominic se ošil, ale odpověděl.

„Jen jsme si udělali srandu, paní učitelko. Hned to napravíme." Jeho úlisně řečená věta mě opravdu vyvedla z míry. Nenávistně jsem se na ně mračila, když se vydali do útrob školy pro můj batoh, ale nevšímali si mě.

„Ať se to již neopakuje," prohlásila zástupkyně a odkráčela, když se vrátili a s nelibostí mi ten batoh vrazili do rukou.

„Tak tohle máš u mě, Swanová," zasyčel na mě Dominic, když zástupkyně zmizela za rohem. Naštěstí i kluci se vypařili, takže jsem měla klid na to, abych se přezula.

Čekala jsem asi pět minut, když se přihnal Jacob.

„Stalo se něco?" ptal se mě starostlivě, když mě viděl, jak koukám do blba.

„Ne. Jen si ze mě Dominic chtěl udělat další srandu. Překazila mu to zástupkyně," vysvětlila jsem krátce. Na nic se nevyptával, jen pokýval chápavě hlavou.

„V kolik jedete dneska?"

„Až v pět, náš řidič totiž musí snad nakoupit, nebo co."

„Tak to máme dost času stavit se k nám a shlédnout nějaký film!" vykřikl nadšeně, popadl mě za ruku a už mě za sebou vláčel k nim domů.

U něj jsme byli asi za pět minut. Ihned mezi kazetami vyhledal nějakou komedii, šoupl ji do videa a ještě nám udělal nějaké občerstvení, ať u toho máme co chroupat.

Takové rozptýlení jsem potřebovala. Na mou bolavou duši to bylo jako balzám, mohla jsem na chvíli zapomenout na všechny své starosti a jen se ponořit do děje a blbostí, které tam hlavní postavy vytvářely.

Když asi po dvou hodinách film skončil, Jake mi přinesl čaj a rozeběhla se diskuze na vybraný film. Vůbec jsem nemyslela, co se bude dít za pár desítek minut. Teď jsem žila přítomností a byla ráda, že jsem na chvíli z dosahů všech chapadel nenávistných lidí.

Ale stejně se čas loučení blížil. Když byl pomalu čas odejít, padala na mě deprese. Při sledování hodin jsem se divila, jak se ta ručička rychle pohybuje dopředu. To snad někdo přeřizuje naschvál, ne?

„Už budu muset jít," oznámila jsem zklamaně, když ručička ukazovala tři čtvrtě na pět. Svetřík jsem si přehodila přes ruku, obula si sandálky a čekala na Jakea, který mě vehementně chtěl doprovodit.

Za ticha jsme dorazili na místo, kde nás náš řidič normálně vyzvedával. Evidentně jsem to stihla jen tak tak, protože když jsme došli k hloučku od nás, akorát přijížděl.

„Tak se měj a uvidíme se zítra ve škole," loučil se Jacob a povzbudivě mi stiskl ruku. Jen jsem pokývala hlavou, bylo mi smutno.

Jako poslední jsem nalezla do auta, Jakeovi ještě zamávala a pak se nechala unášet chmurnými myšlenkami. Ostatní si mě tentokrát nevšímali, za což jsem byla vděčná.

Jakmile jsme dojeli na plac u domova, vystřelila jsem z auta a mířila si to ke svému oddílu. Z něj jsem totiž jako jediná chodila na základní, ostatní jinak chodili do zvláštní školy, co tu měli za rohem. Zazvonila jsem, ozval se bzučák a vešla jsem.

Dveře se zabouchly samy. Zula jsem si boty, vzala si domácí obuv a šla se převléknout. Poté jsem si zasedla ke stolu, že budu dělat úkoly, když jsem slyšela pláč svého šestiletého bratříčka a řev toho tupce. Rychle jsem vběhla do vedlejší místnosti, kde spali kluci a chvíli sledovala tu scénu.

„Kolikrát-ti-to-mám-říkat!" řval Rudolph a každé slovo doprovázel ranou. Celé osazenstvo se skládalo z celého oddílu mimo vychovatelky.

Když jsem viděla mého malinkatého brášku v moci toho kreténa, vzedmula se ve mně vlna vzteku a odhodlání.

„Rudo?" zavrčela jsem vztekle. Pomalu a líně se ke mně otočil, div že se mi nesmál do obličeje.

„Ještě ho míníš mlátit?" sykla jsem zlostně a narovnala se v celé své výši.

„Jasně..." To jediné slovo mu sotva vyklouzlo ze rtů, když jsem k němu rychle přistoupila a plesk! Ta rána se rozlehla tichým prostorem.

„Několikrát jsem ti říkala, že pokud něco provede, tak přijdeš za mnou." Se spokojeností jsem sledovala, jak se mu slzy bolesti a ponížení hrnou do očí.

Náhle jeho pěst vyrazila a udeřila mě do břicha. Téměř to se mnou nehnulo, kdysi mě tu trápili takto dva urostlí kluci, tahle rána byla spíš pohlazení.

„Myslíš, že mě to bolelo?" vysmála jsem se mu do očí a odešla. Ostatní jen koukali a ani nedutali. Já byla se sebou spokojená. Poprvé jsem se postavila jemu. Poprvé jsem dokázala čelit strachu z toho, co se mi stane, ale snad jsem mu dala aspoň trochu za vyučenou.

Myslím, že ponížení a sražení jeho ega před celým oddílem je aspoň má malá pomsta za to, co on provádí mému bratrovi. Se zvrácenou spokojeností jsem se usadila k úkolům, i když jsem na ně teď neměla ani pomyšlení. Před očima jsem totiž měla jeho výraz pokory a ponížení, který se mu na tváři zjevil po mé facce.

 

O rok později:

Budík na mém stole vyřvával již třetí kolo a já si uvědomila, že bych tedy už mohla vstát. Líně jsem se zvedla z postele a šouravým krokem došla k tomu randálu, abych jej pro dnešní den konečně vypnula.

Vzala jsem si s sebou hygienické potřeby a vyšla na chodbu. Zamkla jsem za sebou dveře od pokoje a ploužila se do umývárny, přičemž jsem celou cestu prozívala.

Nemotorně jsem si odložila ručník na umyvadlo, ale tak blbě, že mi spadl na zem. Znovu jsem zívla a lenivě se pro něj sehnula. Už jsem neřešila. Byla jsem moc unavená. Zase jsem si totiž dělala starosti o brášku.

Malým okýnkem jsem zahlédla již světlou oblohu, sluníčko pomalu vycházelo. Vyčistila jsem si zuby a pak si došla na záchod. Zase jsem se vracela zpět s věčně otevřenou pusou, přičemž jsem si udělala zastávku v kuchyňce. V lednici jsem si vyhrabala svou krabičku tavených sýrů a vydala se do pokoje.

Ze skříně jsem vyndala chleba, nějakým způsobem vyhrabala nůž a dala si vařit vodu na kafe. V tu chvíli jsem nepotřebovala větší vzpruhu.

Pomalu jsem si namazala krajíček chleba sýrem a jedla. Voda mi cvakla, tak jsem si ještě do hrnku nasypala instantní kafe dva v jednom a zalila vodou. Vůně nápoje se krásně vyjímala ve vzduchu a já se jí s radostí nadechla.

Podívala jsem se na budík a zjistila jsem, že mám ještě půl hodinky času. Věci do školy jsem měla připravené už včera, teď po snídani mi šlo spíš o to, abych si našla nějaké vhodné oblečení.

Zatímco jsem vybírala nějaký outfit, paměť se mi vrátila o pár měsíců zpátky. Nastoupila jsem na klasickou střední školu, která byla celkem daleko od mého trápení. Ve třídě jsem nikomu neřekla, kde žiju, posměchu a urážek jsem si zažila dost na základce, tak jsem to nechtěla vytahovat.

Líbilo se mi, že jak se vytvářel kolektiv a já do něj, jako tehdy na základce, nevpadla jako do vosího úlu, tak se každý nějak ukázal.

Za ten necelý rok, co jsem tu, jsem si našla fajn kámošky, ale stále jim to nejsem ochotná říct... Když mluví o svých rodičích, jen se na ně smutně usmívám. Nechtěla jsem jim to říct, ale přesto se to jedna osoba dozvěděla. Včera jsem to jedné z nich prozradila, ale neházela na mě znechucené pohledy, jak jsem byla zvyklá.

Naopak se mnou soucítila a poznamenala, že je jí to líto. Jen jsem bezmocně pokrčila rameny a plaše se usmála.

Jak mé myšlenky létaly různými směry, tak jsem si nakonec vybrala úzké černé džíny, k tomu tmavě modrý top s malým výstřihem do V a maličkým dráčkem nad levým prsem. K tomu jsem si vytáhla bílou mikinu.

Rukou jsem zašátrala ve své skromné sbírce bižuterie a doplňků do vlasů a vytáhla své jediné dlouhé stříbrné náušnice s černými kamínky, které jsem si hned nasadila.

Hřebenem jsem si rozčesala své háro, i když to podle mého nemělo moc smysl a skřipečkem bílé barvy si sepnula ofinu dozadu.

Ještě jsem si vzala pár líčidel a pádila do koupelny. Nanesla jsem si jemně bílé stíny, oči orámovala černou tužkou a řasenkou a rty přejela průhledným třpytivým leskem.

Se svým zjevem jsem byla naprosto spokojená. Protože se mi nikde netvoří uhry a pleť mám dokonale hladkou, čas na nanášení make-upu mi vypadává.

Došla jsem zpět do pokoje, usrkla si kafe a dojedla si chlebík. Na sváču si něco koupím, tak jsem potraviny uklidila na svá místa a kosmetiku též. Ještě deodorant do podpaží, vůně na krk a zápěstí a byla jsem připravena.

Vylezla jsem z pokoje a zamkla. Školu máme pět minut školním autobusem, ale když už je takhle teplo, ráda se procházím.

Prošla jsem kolem vrátnice, kde na mě vědoucně zakýval pan Shell a usmál se na mě. Já mu pozdrav oplatila a vyrazila do školy.

Sluníčko už zřejmě vylezlo, ale na západě bylo stále to fialové setmění, než se tam sluneční paprsky dostanou. Zpěv ptáčků mi velice pozvedl náladu a vůně květin visela všude ve vzduchu.

Těšila jsem se do školy. Poslední měsíce byla škola má radost. Všichni mě tam brali takovou, jaká jsem, nikdo se neptal na původ. Kdyby se to dověděli, ani nevím, co bych měla čekat...

Rozhodně jsem zahnala tyto myšlenky a radši se v hlavě věnovala něčemu jinému. Tedy spíš někomu.

Zlatá záře očí a bronzový rozcuch na mě vyskočily jako na zavolanou. Už jsem se těšila, až ho zase spatřím. Víkend bez něj mi přišel jako rok. Škoda jen, že s Jakeem se už nevídám. Ani ten vztah mezi námi již není takový, jako na základce.

Ale teď jsem měla nového nejlepšího kamaráda. Zároveň to byl také nejkrásnější kluk na škole a každá dívka mi záviděla přátelství s ním, ale já ho víc jako kamaráda neviděla.

Už si ani pořádně nepamatuju, jak jsme se dali do řeči. Jen si prostě ke mně jednou sedl a už tam zůstal. Po prvních stydlivých frázích jsme si začali povídat a pár dní na to jsme bez sebe neudělali skoro ani krok.

Skoro jsem štěstím povyskočila. Ten víkend byl tak dlouhý... A moc se mi stýskalo... A pak to přišlo. Začala se mi do mysli vkrádat myšlenka, jestli se takhle chová někdo, kdo svého nejlepšího kamaráda opačného pohlaví bere jen jako kamaráda.

Když jsem si uvědomovala jeho tvář, jeho sexy tělo, jeho dechberoucí úsměv... Dost, okřikla jsem se. No jo, to se může stát jen mně.

Nikdy dříve jsem si pořádně neuvědomila, že má náklonnost k němu roste každým dnem. Netušila jsem, že ho vidím jako osobu, která mi bude blízká. Nejen jako kamarád, ale i jako...

Dorazila jsem na parkoviště a rozhlédla se. Věděla jsem, že stříbrné Volvo tu již bude stát. A také jsem se nemýlila. Když jsem se k němu vydala, ovál mě studený poryv. Pohlédla jsem na nebe a povzdechla si. Že to sluníčko nikdy nevydrží po celý den...

Edward mi šel s úsměvem naproti. Mé srdce poskočilo radostí, ale stále jsem se tomu pocitu bránila. Jediné oči, kterými všechny dívky hypnotizoval, mě nechávaly vcelku chladnou. Ale když bych se nehlídala...

„Ahoj, Bells. Já se na tebe tak těšil!" zdravil mě nadšeně a sevřel mě v náruči. Rychle mě pustil a vedl mě do budovy, protože mračna nad námi vypadala, že každou chvíli spustí své slzy smutku. Jakmile jsme vběhli dovnitř, na asfaltu za námi se rozpleskly první kapky.

„Tak tohle bylo štěstí," zazubila jsem se na něj, ale on si mě zkoumavě prohlížel.

„Bello... Dneska po škole bych s tebou rád něco probral. Půjdeme do CafeCoff, tam je vcelku soukromí." Jeho oči mě propalovaly a já v odpověď přikývla.

„O čem chceš..."

„Ahoj!" Erik do dveří vletěl jak střela a nad sebou držel promočenou tašku.

„Koukám, že jste to stihli. Závidím vám," řekl s úsměvem. Ještě se zahleděl na mě a poznamenal: „Slyšel jsem, že jsi z děcáku. To je mi líto." Nezmohla jsem se ani na slovo, ale štěstí bylo, že šel dál. Protože sem začali proudit studenti, tak naše chvilka soukromí pominula a já napnutá zvědavostí šla nervózně na první hodinu.

Celé vyučování jsem nevnímala. Byla jsem jako robot, mechanicky jsem si zapisovala věci, i když jsem věděla, že až to budu po sobě číst, budou to jen bláboly.

Na obědě jsem téměř nic nesnědla, i když Edward se snažil do mě něco nacpat. Žaludek jsem měla stažený lehkou nervozitou a očekáváním, o čem spolu budeme mluvit. Také mě dostávala reakce ostatních spolužáků. Nečekala jsem, že se ke mně po tom zjištění budou chovat stejně. Ale... Asi jsem se v nich zmýlila. Edward naštěstí nic nevyzvídal, ale z mých gest pochopil, že čekám od něčí útok.

Odpoledku jsem přešla ve stejné apatii, a když pro mě naposled zazvonil zvonek, byla jsem ze třídy venku skoro dřív, než profesor.

Vyběhla jsem na parkoviště a zahlédla Edwarda, jak se s potulným úsměvem opírá o své auto. Došla jsem k němu a on mi jako gentleman otevřel dveře spolujezdce. Zahrála jsem si s ním tu hru a pokusila se jako dáma do auta elegantně posadit.

No jo, samozřejmě se mi zamotaly nohy, a kdyby mě Edward nezachytil, asi bych byla na zemi coby dup.

„Dávej přeci pozor," řekl se smíchem v hlase, pomohl mi do auta, a pak si sedl na své místo. Vyjel a až do vybraného podniku nepromluvil, ať jsem ho otázkami otravovala, jak jsem chtěla. Ale všímala jsem si změn v jeho chování. Čím blíže jsme byli, tím více se jeho tvář chmuřila.

Zaparkoval kousek od podniku, nabídl mi rámě a dovedl mě tam. Servírka nás usadila do předem zarezervovaného boxu, který opravdu skýtal veliké soukromí, a hned v zápětí se přihnala s jídelními lístky.

Já si objednala jen colu, na víc jsem ani chuť a ani náladu neměla. Studovala jsem sled nálad v Edwardově tváři a čekala, co z něj vypadne.

Několikrát se nadechl, že něco řekne, ale těsně před tím, než první písmenko vyklouzlo z jeho úst, je zavřel a bezmocně zavrtěl hlavou.

„O čem jsi chtěl mluvit? Už mě nenapínej a mluv," pobídla jsem ho jemně a to asi rozhodlo.

„Já... Chci ti říct, Bells, že... No... Nejdřív ti chci řícti, že tě miluji." Po tomto vyznání jsem na něj koukala jako puk, než mi význam slov konečně v mozku došel. On... Mě miluje? Myslela jsem, že je to jen z mé strany!

Protože jsem se neměla k žádnému vyjádření, pokračoval: „Ale ten hlavní důvod, proč jsem tě sem vzal... Já nejsem člověk." Další rána pro můj rozum. Co to mele za nesmysly? Vždyť je člověk každým coulem!

Jak jsem asi byla vyplašená a rozhozená, neuvědomila jsem si, že jsem své myšlenky vyslovila nahlas.

„Nejsem člověk." Popadl jednu z mých dlaní do své ledové a přitiskl si ji na svou částečně odhalenou studenou hruď. Proč je tak ledový?

„Cítíš něco?" šeptl a jeho oči stále zkoumaly můj obličej. Když mě na to takhle upozornil, uvědomila jsem si, že mu nebije srdce!

„Co jsi zač?" optala jsem se zvědavě a fascinovaně jsem jela podle lemu košile bříšky prstů k jeho krku. Zachvěl se.

„Já... Já jsem upír," zašeptal a já na něj nevěřícně koukla. Pak jsem si poskládala pár obecných faktů o tomto nadpřirozeném druhu a musela to okomentovat.

„Vždyť ve městě žádní lidé nemizí..." Zamračeně jsem si ho prohlédla a on na mě jen šokovaně civěl. Když už se nějakou dobu nehýbal, nepříjemně jsem se ošila.

„Sice máš pravdu, piju jen zvířecí krev, ale normální člověk by hned zdrhal po takovém prohlášení!" snažil se mě přesvědčit, ale já se nedala.

„Víš, Edwarde, řeknu ti jednu věc. Potkala jsem mnohem horších osobností lidského původu, které mi sáli krev víc, než ty kdy budeš schopen. Tak si ty své kecy nech a polib mě. Já tě totiž taky miluju." Na tváři mu projel mimoděk výraz pochopení, než jej nahradil pokřivený úsměv.

Svými dlaněmi orámoval mou tvář a poté se svými tvrdými, ale hebkými rty dotkl těch mých. I když to byl jen okamžik, protože se rychle stáhl, srdce mi běželo maraton a já se šťastně opřela o jeho hruď.

 


 

Dodatek:

Doufám, že vás můj příběh oslovil. Sice jsem v první část věci napsala z vlastní zkušenosti, ale řeknu vám jedno, nikdy jsem nezažila tolik naschválů za jeden den. Bylo to v rozestupech, ale stejně se to dělo.

Také tam vidíte pár mých malých pomst, na které jsem do dnes hrdá. Kdybych tenkrát byla taková, jako teď v této době, tak celý první stupeň by si na mě nikdo nedovolil.

Sice Bella neskončila doma, ale myslím, že když našla lásku, tak je to krásný konec.

Já žiju u babičky s dědou z máminy strany od svých jedenácti let i s bráškou, který je o pár let mladší než já. Bohužel ty nekalosti, co jsem tam popisovala, se mu opravdu děly.

Snad vás povídka aspoň nějakým způsobem chytla za srdce a zanecháte tu malý komentářek, za který předem moc děkuji.

Také chci poradit vám, co píšete o šikanách a dětských domovech. Umíte se dokonale vžít do postav oběti, ve většině případů je to Bella. Ale šikanéři své oběti trápí i něčím jiným, než jen hrubostí - občasná vstřícnost. Je to pro oběť taková naděje, než jí ji zase vezme svým dalším chováním šikanér.

Kdybyste se chtěli cokoliv dozvědět, co jsem prožila či jaké to bylo, nestyďte se na cokoliv zeptat. Kdyby něco, tak budu odpovídat na vaše shrnutí, a když bychom se sešli online, tak můžeme pokecat na fóru.

Vaše zuzinecckaa



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vnitřní drama:

 1 2   Další »
19. Ajda
08.03.2013 [17:05]

Nádherný.:) Moc tě odbivuju že jsi o tom takhle otevřeně psala Emoticon Nádherná povídka :) Opravdu :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. AnnieS
13.03.2012 [13:39]

AnnieSMyslím, že je to dobrý konec, našla lásku a ta je důležitá... Povídka se mi moc líbila, máš to hezky napsané a zpracované, čemu určitě dopomáhá vlastní zkušenost, což mi je hrozně líto...

17. BellaNess admin
08.02.2012 [17:10]

BellaNess Emoticon Velmi povedené, je dobře, že našla lásku Emoticon. Je i dobře, že si se stím vyrovnala a máš lidi, kteří tě podrží Emoticon Šikana... stále na denním pořádku... čím dál víc... no.. člověk se musí naučit přehlížet tyhle věci a obrnit se jimi Emoticon Zkušenosti jsou nezaplatitelné Emoticon

16. Mňamka
16.01.2012 [16:48]

Wow Emoticon To bylo skvělý, i když smutný Emoticon Emoticon ale vážně skvělý Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jak tak koukám tak budu mít nejkratší komentář Emoticon všichni takový dlouhý to neníí féér Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.01.2012 [19:19]

vilinkaJe mi líto, že jsi mi o tom nedala vědět. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Říkala jsem, že ti to chci okomentovat. Emoticon Emoticon No, když mi to někdo neřekne, tak musím přijít sama na to, že něco vyšlo.

Tak, a teď začnu. Než okomentuji povídku, tak se chci vyjádřit k předchozím komentům. Četla jsem tady, že spoustu z vás bylo šikanováno. Já tohle nezažila. Naopak jsem byla v té roli šikanujícího a lituji toho. Vrátit se to už nedá a musím se s tím smířit. A jak AddyCullen zmínila, tak šikanéři to vždy dělají z nějakého důvodu. Někdy kvůli problémům doma, někdy, protože je to baví a někdy proto, že se chtějí cítit jako "kingové". Je jistě spoustu dalších důvodů, ale tohle jsou asi ty nejzákladnější. Svůj důvod tu vypisovat nebudu... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

A teď k povídce. Moc se mi líbila. Sice to už víš, ale já to stejně musím říct. Bylo to plné citu, možná i proto, že ji to zažila. Obdivuji tě za to, že jsi nám to dokázala tak otevřeně říct/napsat. Spoustu lidí by to nedokázalo. Je to úžasné a tebe i tvého bráchy je mi líto... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Myslím ale, že teď už si celkem v pohodě, ne?

Bylo to dokonalé... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.01.2012 [18:56]

AddyCullenJá byla obětí psychické šikany. naštěstí mě nebyli ani nic podobného, asi by si to nedovolili protože ikdyž jsem holka jsem docela dost silná. Nezávidím ti to. Nechtěla bych si to prožít ještě jednou a to nikdy. nepřeju to ani těm, kteří se na té šikaně podíleli. Se všemi jsem ted dobrá kamarádka. Tk nějak to prostě odplulo. Bože, tenhle příběh mě vzal za srdce. Chudák tvůj brácha!!! mlátit malého kluka. Tfuj!!! Zabít je v ten moment. jenže když jsme si to později vyříkali, došlo mi, že každý ten šikanér měl nějaký problém, z většiny právě doma!!! Je to hrozné, ale oni si vybíjeli vztek a lítost na mě
Emoticon přeji ti i tvému bráškovi, ať se vám na to podaří zapomenout aspoň tak moc jako mě... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Ale teď už zpátky k povídce. Bylo to dokonalé. V některých pasáží mi spíš přišlo, že popisuješ mě!!! Byla to nádhera!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.12.2011 [0:00]

BubulienkaZlato, to bolo priam skvostné! Úplne... Neviem, čo na to povedať. Mala som v očiach slzy. Bellu strašne trápili, bolo to smutné a boli až príliš zlí. Nemali právo, vlastne, takýto je dnešný svet. Ono sa mi nad ním ani netreba čudovať. Jednoducho - to tak je. Ešte že Bella mala Jacoba, pretože keď som čítala, že si zažila to samé... Emoticon Prišlo mi to nesmierne ľúto... Ten tvoj preslov bol tak dojímavý... Ono je to asi tak stále. Ten človek, ktorý je dobrý a skrýva sa v ňom dobré srdce, musí platiť za chyby, ktoré ani nespáchal. A tí ktorí sú zlí... Emoticon Radšej mlčím. Emoticon Ale ty si zaslúžiš samú pochvalu.
Niečo také zvládnuť... Ja sama som sa s niečím takým nestretla. Samozrejme, že to poznám, ale súčasťou som toho nebola, no veľmi dobre sa viem vžiť do druhej osoby a tým lepšie, keď to mám priblížené, ako v tvojej poviedke...
Bolo to smutné a zároveň krásne. Je mi síce ľúto, že už s Jacobom nemajú taký vzťah, lebo jej dosť často pomáhal a držal ju nad hladinou a vyzerá to tak, že na strednej sa všetko zmenilo. Našla si svoju polovičku.
Nemám, čo dodať. Iba že som očarená a dlho nenájdem krásne slová, ktorými by sa dala opísať tvoja poviedka. Emoticon Emoticon

12. Buffy1995
26.12.2011 [13:53]

promin popletla jsem imejl je to adelasefrova1995@seznam.cz doufám že někdy napíšeš zatím ahoj

11. Buffy1995
26.12.2011 [13:49]

Ahoj povídka je naprosto užasná klobouk dolů.Ale pravda je že i já zažila takové období.Jednou si moje sestra vymyslela že jí doma týrám a přitom to nebyla pravda a tak se proti mě spikla celá škola moje sestra měla kamarádku která to řekla všem a tak jsem byla pořád urážená a naschváli byly čimdál krutší jenom moje nejlepší kamarádka a bratránek věděli jak to je a tak mě drželi nadvodou a nejhorši bylo to že jsem jim to nemohla vrátit jelikož jsem na indvalidním vozíku.

ale povídka byla úžasná jestli chceš někdy mi napiš na imejl adelasefrova@seznam.cz

10. Gemm
26.12.2011 [1:19]

GemmNádherná povídka. Osobně jsem nikdy nic takového nezažila a jsem za to vděčná, protože když tohle čtu...
No, jednoduše jsi to krásně popsala. Emoticon Když čtu jiný povídky o šikaně, máš pravdu, že mi to nikdy nepřipadalo tak nemožný ustát. Vždycky jsem si říkala, že je ta Bella jednoduše blbá, když si to nechá líbit. Ale tys to napsala ta opravdově - a je mi líto, že doopravdy opravdově Emoticon - že už jsem si to říct nemohla. Protože psychika je nejvíc.

No, každopádně děkuju za skvělou povídku, i když byla dost dlouhá a vzhledem k téhle hodině se mi zavíraj oči. Emoticon No, dobrou noc a tleskámEmoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!