Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Violence

12.03.2012 (16:00) • vilinka • FanFiction jednodílné • komentováno 85× • zobrazeno 9223×

Bella

Pomalu jsem kráčela ulicí, která vedla k našemu domu. Bála jsem se tam jít, i když jsem věděla, že mi do určité doby nebezpečí hrozit nebude. Přicházel až večer a já mohla mít klid.

Přestože jsem se ho bála, tak jsem nikdy neplnila úkoly bez připomínek. Neměla jsem to v povaze a zřejmě ani nikdy nebudu. Prostě a jednoduše mu nebudu dělat služku, na to mám dost sebeúcty, a když bude potřeba, tak se mu s radostí postavím. I přesto, že mě to bude stát pár modřin navíc, které pak budu pracně zakrývat make-upem. Nebavilo mě zakrývat něco takového, ale copak s tím můžu něco dělat? Má matka by mi v životě neuvěřila a nejsem žádná ustrašená malá holka, abych volala otci přes půl států, že mě můj nevlastní otec bije. Navíc se stydím za to, že se nemůžu bránit jinak, než slovně.

„Ahoj Bello,“ ozvalo se z útrob domu. Ani jsem netušila, že jsem došla domů, už jsem jednala jako stroj. Škaredý, pomlácený stroj bez vlastního slova.

Nepozdravila jsem ji. Po tom posledním fiasku, kdy jsme se pohádaly, kvůli Philovu chování vůči mně, to mezi námi vřelo.

„Když s tebou mluvím, tak mi, sakra, odpovídej!“ zařvala na mě a pomalu se přibližovala. Jen jsem pokrčila rameny a s prudkým bouchnutím dveří se zavřela do svého pokoje. Batoh se školními věcmi jsem nechala ležet na zemi a zasedla k počítači. Ten byl poslední dobou má jediná útěcha, nebo spíš ten, který přes něj se mnou komunikoval. Neznala jsem jeho tvář, ale znala jsem jeho duši. Byl to milý kluk, který mě vždy dokázal utěšit a povzbudit, za což jsem mu děkovala. Nevím, jestli bych tu bez něj ještě byla, protože bych si v některých chvílích nejraději podřezala žíly a sledovala, jak mé něco opouští život. Vše bylo lepší, než můj násilnický nevlastní otec, který nejspíš trpěl nějakou psychickou poruchou. Normální člověk přece nezmlátí člověka jen z toho důvodu, že ho jednou neposlechne. Avšak abych řekla pravdu, znala jsem jen chlapcovo jméno, Edward. Na tuto dobu to bylo netypické, ale k němu se hodilo. Věděla jsem to.

Otevřela jsem e-mail a čekala, že tam bude od něj minimálně jedna zpráva. Bohužel nebyla, a tak můj svět nabyl na trochu větší pochmurnosti. Člověk, jak se říká, se nemá vzdávat, tak to neudělám ani já. Určitě od něj dřív nebo později zprávu najdu. Zatím se alespoň pustím do učení. Přes všechno, co se mi doma děje, se to nemusí odrážet na mém prospěchu, to bych opravdu nechtěla.

Zítra jsme měli psát test z dějepisu a nebylo jiné možnosti, než se to naučit úplně nazpaměť. Nesnášela jsem takové učení, ale musela jsem. Otevřela jsem tedy sešit, což nebylo k ničemu platné, protože do mého pokoje vběhla má dvouletá sestra. Nenáviděla jsem ji, protože byla stejná jako její otec.

„Zlá Bella,“ začala vykřikovat a mlátit mě. Normálně se to snažím v klidu snést, a pak ji odnést k matce, ale dnes jsem na to neměla náladu.

„Vypadni!“ prskla jsem na ni. Nechtěla jsem ji ani omlouvat tím, že to bylo ještě dítě – já jsem se tak nikdy nechovala.

Neudělala vůbec nic, jen mě mlátila dál. Vtom jsem vypěnila. Chytila jsem ji prudce za její drobnou ručku a vyvedla před pokoj, kde jsem zavolala na mamku.

„Udělej si s tím dítětem něco! Už mě pěkně štve!“ S tím jsem zavřela dveře a nechala toho malého spratka řvát před dveřmi. Myslela jsem si, že tento výlev nechá plavat, ale jakmile se jednalo o její malinkou holčičku, nic nenechávala jen tak. Po pár vteřinách se rozletěly dveře.

„Přestaň se svou sestrou zacházet jako se zvířetem. Je malá, tak ji trochu toleruj,“ vysvětlovala mi, zatím jemně.

„Nikdy ji tolerovat nebudu, co myslíš, že z ní vyroste? Bude stejná jako on a teď, buď tak laskavá, vypadni!“ Jistě, byla to má matka a já ji milovala, ale nemůže si myslet, že se budu k její nové rodině chovat slušně. Ne, když mi Phil tohle provádí.

***

„Jsem doma,“ ozvalo se asi po hodině, kterou jsem proseděla nad učením. Dorazil dřív, než bylo normální, a já si řekla, že dnes dolů už nepůjdu. Ani kdybych měla zůstat hlady. Ne v jeho hnusné přítomnosti. Momentálně jsem jen našpicovala uši a čekala, kdy spustí řev. Překvapivě to netrvalo ani příliš dlouho. Možná těch pět minut, které se vysvlékal.

„Můžu vědět, proč je tu zase takový bordel? To neumíš ani uklidit, Renée?“ obrátil se na mou matku. V té chvíli mi jí bylo líto, ani ona si to nezasloužila.

„Nejsem žádná tvá služka, takže nebudu celý den jen uklízet a pak vyvařovat, to si uvědom!“ bránila se vehementně. Přesně jsem si dokázala představit ten výraz, který po ní hodil.

„Moc si nedovoluj, já celý den pracuju, tak stojím jen o to, aby tu bylo uklizeno a navařeno. Nic víc, máš na to celý den, tak si to nějak rozvrhni a hlavně mě neser!“ Po takové rozmluvě má matka vždy sklopila hlavu a dala se do uklízení. Byla prostě poskok.

„Není to tak jednoduché, když mi nikdo nepomůže,“ osočila se. Věděla jsem, že touto větou naráží na mě. A už je to tu zase. Jakmile se do hovoru přimíchá mé jméno, stane se něco zlého. Proto jsem raději vstala ze židle a začala si poklízet. Nepotřebuji, aby mi nadával za neuklizený pokoj a pak mě ještě vyliskal.

„Isabello!“ zahřmělo na celý dům a já věděla, že tím končí veškerá sranda, zase po mně bude něco chtít. „Pojď uklidit v kuchyni, okamžitě!“ Stěží se to dalo ignorovat, ale já to dokázala. Nejsem jeho poskok, proto si uklidím v pokoji a budu dělat, že jsem to přeslechla.

On mě dnes asi ignorovat nechtěl, jako nikdy, takže jsem slyšela, jak si to po schodech kráčí nahoru. Nejspíš s úmyslem mě k tomu nádobí vytáhnout třeba násilím. Otevřel dveře a já se podívala nezaujatě jeho směrem. Tvářil se jako lev, který hodlá zaútočit na svou kořist. Bála jsem se, ale nedala to znát. K čemu by bylo, kdyby věděl, jak moc se ho bojím? Jen by mě snadněji zpacifikoval.

„Bello, jasně jsem se vyjádřil, že máš jít něco dělat a ne tady nesmyslně pochodovat po pokoji,“ zaprskal podrážděně.

„Phile, něco právě dělám a nemám příliš velký zájem od té činnosti upustit, takže buď tak laskav a vyčkej. Až to budu mít, tak s radostí v té kuchyni poklidím.“ Andělsky jsem se na něj usmála. Snažila jsem se tvářit nadmíru klidně, potřebovala jsem to.

„Dělej!“ Tak zněl jeho rozkaz, na který jsem nereagovala. Pouze jsem se na něj podívala, to byla zásadní chyba. Napřáhl svou velkou ruku a udeřil mě. Stála jsem u zdi, takže jsem se měla čeho chytit, jinak bych už nejspíš ležela na zemi.

Bolelo to, ale zažila jsem horší, takže mi ani nezačaly téct slzy. Pouze jsem se na něj podívala uraženým, přesto odhodlaným pohledem.

„Nebudeš se mi vysmívat, ty…,“ zavrčel a chytil mě za vlasy. Táhl mě před sebou, až jsme došli do kuchyně.

„Co se to tu děje?“ vložila se do toho Renée. Věděla jsem, že to byl jen prvotní šok z jeho chování, pak se ho jistě ještě velmi ráda zastane.

„Je to debil,“ odfrkla jsem si.

„Jak si tohle vůbec můžeš dovolit?“ divila se znechuceně.

„Můžu, protože to debil je. Celé dny není doma, nic nedělá, a když přijde, tak všechny jen buzeruje a mlátí!“ vylívala jsem si své zraněné srdíčko křikem. Už mě to celé štvalo. Neustále ho chránila, přitom k ní byl stejný, navíc jí nadával do kurev a jiných věcí…

„Jedna ti už opravdu přiletí a tentokrát pořádně!“ Nenapřáhl pouhou ruku, ale sbalil ji do pěsti a já viděla, jak jí míří na můj obličej. Bála jsem se a ztuhla na místě. Jediné, co mě zachránilo, byl můj instinkt. V pravou chvíli jsem se otočila a dostala to do druhé strany hlavy.

Nebylo to o nic lepší, ale aspoň to nepůjde vidět, říkala jsem si. Teď mi už slzy vtrhly do očí. Ne z bolesti, ta se dala vydržet, ale z vlastního znechucení. Copak se nemůžu nijak bránit? Takto to může pokračovat navěky, jestli něco neudělám.

„Phile!“ okřikla ho matka a on toho, naštěstí, nechal. „Nech ji být, já si to s ní vyříkám,“ ujišťovala ho. Překvapivě odešel, ale trvalo to dlouho a po celou dobu měl na mě upřený svůj bodavý pohled.

„Ukliď to tu,“ rozkázala mi a já ji raději poslechla. Nepotřebuji, aby mě nakonec můj nevlastní otec zabil jen kvůli tomu, že jsem něco neudělala.

„Má pravdu,“ začala po chvíli. Hm, no jistě, vždyť její muž má vždycky pravdu, ať už se jedná o cokoli. „Nemáš se nám vysmívat do tváře, pak to tak dopadá,“ povzdechla si nevzrušeně.

„Nevím, kdo se bude smát, až to někomu řeknu,“ zašeptala jsem skoro neslyšně. Provokovala jsem ji a věděla jsem o tom, avšak nedokázala jsem si pomoct, jinak to nešlo.

„Tak to brzdi, holčičko. Zasloužila sis to, takže se jen opovaž někomu bonzovat. Jestli se tak stane, tak teprve uvidíš, co dokážu já,“ vyhrožovala.

„Takže podle tebe je úplně normální mi vyhrožovat, pokusit se mi vrazit pěstí do obličeje, a pak mi nadávat?“ Bylo mi z ní špatně. Je to má matka, měla by být na mé straně, ne na jeho.

„Tohle sis zasloužila, nemáš mu odporovat. Raději se nad sebou zamysli a třeba se ti při tom uklízení něco v mozku pohne.“ Jak já ji začínala nenávidět. Vše se točilo jen okolo něj, však já mu ukážu, chlapci.

„Já mám v hlavě všechno v pořádku, jen o tobě někdy pochybuju, měla by sis najít práci. Třeba bys přestala být takový nervák,“ šeptla jsem a dál se s ní nebavila. Nebylo o čem a já se těšila, až zapadnu do toho pokoje, který byl mým útočištěm…

***

Neměla jsem v plánu vylézt až do zítřejšího rána z pokoje. Pokud po mně budou něco chtít, ať si přijdou. Já mám dveře vždy otevřené. Edward mi dnes nenapsal a mě to mrzelo. Doufala jsem, že aspoň on sníží mou bolest, ale nebyl tu. Kašlal na mě jako všichni ostatní. Někdy jsem si to asi zasloužila, ale teď ne, to jsem věděla jistě.

„Isabello,“ ozvalo se dnes už po několikáté. Pak následoval dusot jeho koňských kopyt po schodech, přímo slast pro uši. A než jsem se nadála, stál přede mnou i s tím svým sarkastickým výrazem.

„Co bys potřeboval, otče?“ Ani jsem se na něj nepodívala.

„Zítra přijde návštěva, tak bych byl rád, kdyby ses chovala slušně,“ přikázal mi.

„Co bych pro tebe neudělala,“ řekla jsem přeslazeným hlasem a měřila si ho pohledem. „Ale buď tak laskav a už padej.“ Moc dobře jsem věděla, co se mi za takovou větu mohlo stát. Bylo mi to jedno, momentálně mi bylo jedno úplně všechno.

„Jsi jen malá pizda, nic víc, tak se nad sebou zamysli a chovej se tak, jak máš. A jelikož skončíš jako nějaká kurva na chodníku, tak si na mě nedovoluj,“ vyhrožoval. Zmlkla jsem, tohle bylo moc i na mě. Nadával mi mnoha způsoby, ale ještě nikdy otevřeně neřekl, že jsem pizda, nebo něco podobného. Nebolelo to, ale byla jsem zaražená jeho chováním.

„Tak je hodná. A teď spinkej, ať se vyspíš do růžova.“ Odešel…

Co udělá příště, znásilní mě? Vlastně bych se tomu ani nedivila, byl by toho určitě schopen…

Bojím se, že jakmile napíšu, že se mi něco podobného stalo taky, tak budete psát komentáže typu: „To je mi moc líto...“ O to já ale nestojím, co se stalo, stalo se a nikdo s tím nic neudělá, tak to nechme být. Já se s tím smířila a takto se z toho vypisuju. Takže budu ráda, když mi napíšete pocity z povídky, jak jsem to podle vás sepsala, jestli je to dobré, nebo ne, atd.

Jsem ochotná napsat i pokračování, takže jestli chcete, stačí říct. ;)

Vilinka

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Violence: