Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Veselé Vánoce, Bello - 2. část

Veselé Vánoce, Bello - 2. částDruhá část, v níž Bella jede ke Cullenovým, seznamuje se s paní Cullenovou a vzpomíná na první setkání s jedním uchechtancem.

VESELÉ VÁNOCE, BELLO - 2. ČÁST

 

Ticho v autě se málem dalo nahmatat, jasně jsem cítila, jak silně na Alici zapůsobilo mé každodenní setkávání s drsnou realitou.

„Moc ti děkuji za pomoc,“ šeptala jsem, neboť se zdála být tak dokonale ztracená ve svých myšlenkách, že bych ji jakýmkoliv hlasitějším zvukem určitě vyděsila a my bychom skončily v lampě nebo výloze nějakého obchodu. Střelila po mně rychlým nečitelným pohledem a dále se věnovala řízení. Ulice byly přecpané, ale jí se pokaždé podařilo najít nějaké místečko, kterým jsme se protlačily dopředu a nemusely tak stát dlouho v zácpě.

„Musím přiznat, že tě obdivuji, Bello. Netušila jsem, že je to tak strašně těžké.“

„Myslíš, jak je těžké nerozbrečet se při každé možné příležitosti?“

Jemně se usmála a pokývala souhlasně hlavou.

„To taky. S dospělými je to tak moc jiné než s dětmi…“

„Protože ti přijde přirozené, že dospělý nebo starý člověk onemocní a pak zemře, ale proč tak musí trpět někdo tak nevinný, jako je malá holčička nebo chlapeček?“ vyslovila jsem nahlas to, co mě nejvíce trápilo už tak strašně dlouhou dobu. Prohrábla jsem si rukou vlasy a zkusila zapnout rádio na uvolnění atmosféry, ale moc mi ty vánoční koledy na náladě nepřidaly.

„Zoye tě má opravdu moc ráda. Říkala mi to. Vyprávěla mi o tobě.“

„Vážně?“ Překvapeně jsem nadzvedla obočí, ale přece jen mi to trochu zalichotilo.

„Moc dobře tě zná.“

„Taky už tam je hodně dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem před třemi lety nastoupila.“

„Tři roky?“ Alice vypadala úplně rozhozeně, dokonce málem minula odbočku na výjezd z města. Jenom jsem přikývla a pevně sevřela sedačku. Děkovala jsem si, že jsem si zapnula před jízdou pás, při té její šílené kličce bych vyletěla z okna stejně rychle jako raketa.

„Povídej, jsem hrozně zvědavá!“

„Není to nic moc hezkého…“

„To je mi jasné. Říkala, že jí ubývá kolagen z těla…“

„To znamená, že se zevnitř pomalu rozpadává. Mažeme ji, aby ji tak nebolela kůže… Kdykoliv se jí může udělat někde díra…“ Vlastně jsem ani moc nenadsazovala, tak to doopravdy bylo. „Pořád je pod prášky proti bolesti, ale stejně ji to při pohybu bolí. Skoro nemůže chodit…“

„Jak to zvládáš?“ Nevesele jsem se nad její otázkou zasmála.

„Vypadám na to, že to zvládám? Jestli jo, pak hraju to divadlo pro Zoye dokonale. Bože, vůbec to nezvládám! Copak se tohle dá nějak zvládnout?“ Nahlas jsem se rozbrečela, tak jak jsem po tom toužila celou dobu v nemocnici, ale teprve teď jsem si to mohla dovolit. Alice mě konejšivě hladila po rameni a i přes látku jsem cítila její studený dotek. Jenom díky němu jsem se trochu vzpamatovala.

„Je to hrozné, vidět ji v postýlce a vědět, že nikdy nebude moct být jako její vrstevníci. Že nevím, jak moc času jí ještě zbývá a jestli by jí nebylo líp, kdyby…“ Nedořekla jsem, protože mi ujel hlasitý vzlyk. Zastavily jsme u krajnice a Alice mě přes řadící páku pevně objala.

„Ale co její rodiče?“ zašeptala mi do ucha a při tom mi pobrukovala nějakou neznámou, uklidňující melodii. Rozhodně to nebyla žádná otravná koleda.

„Její matka to neunesla a spáchala sebevraždu. Co dělá její otec, netuším, ale platí všechny účty, aby o ni bylo co možná nejlépe postaráno, posílá jí občas nějaký pohled nebo dopis, ale už se asi rok neukázal.“

„Taky to pro něj nemůže být jednoduché.“

„A pro ni to snad je? Má osm, ale přitom je statečnější než kdejaký dospělý. Ona ví, co ji čeká, a přesto se těší na každý další den, usmívá se pro každou maličkost a o tom, co jí je, dokonce vtipkuje. Obdivuji ji, doopravdy. A miluju ji. Nevím, co se stane, až tady jednoho dne nebude...“

Alice si hlasitě povzdechla a protřela si spánky dlaněmi.

„Ten svět je občas pořádně zvláštní, co?“ Otřela jsem si uslzené tváře a pokusila se o úsměv.

„Možná až moc.“

Znovu jsme se rozjely a během chvíle zatáčely na téměř nepostřehnutelné odbočce někam do lesa, kde se nacházel dům rodiny Cullenových. Už jsem tady párkrát byla, ale stejně mě pohled na něj znovu očaroval. Vypadal nadčasově a přesto naprosto dokonale, kombinace skla, dřeva a kovu. Krásné, jednoduché a elegantní.

„Tak pojď, máme plno práce.“ Vystoupila jsem po jejím vzoru a pomalu kráčela ke schodům na verandu. Než jsem se nadála, dveře se rozrazily dokořán a z nich naprosto ladně vyklouzla blonďatá, dlouhonohá bohyně v rudých minišatech.

„Bello! Že se taky někdy ukážeš!“ Už jsem ji měla kolem krku a díky tomu mi taky dýchání dávalo vyloženě zabrat.

„Rose, taky tě ráda vidím, ale asi mě udusíš!“ Už jsem doopravdy sípala nedostatkem vzduchu a Rosalie ode mě vystrašeně uskočila.

„Promiň, jenom jsi mi chyběla. Bála jsem se, že tě Alice tím svým posledním úletem úplně vyděsila.“ Samozřejmě narážela na slavný výlet do Gay baru.

„Musím uznat, že jsem měla chuť zpřetrhat všechny kontakty, ale nakonec jsem si to rozmyslela.“ Zasmály jsme se a pobaveně sledovaly naštvanou Alici, která si dokonce trucovitě podupávala nožkou o první schod.

„Ráda bych se s vámi nebavila, ale musíme zařídit hezké Vánoce pro děti, takže si trhněte.“

Vyplázla na nás jazyk, vletěla do domu a nás tam nechala samy samotinké. Jenom jsme se na sebe znovu ušklíbly a následovaly ji dovnitř.

Ta úžasná bloncka mi kdysi připadala pořádně nepříjemná, ale když jsem ji při jednom z nakupovacích výletů lépe poznala, okamžitě jsme si padly do oka. Ona měla taky občas chuť Alici uškrtit a se vším jejím oblečením ji zahrabat na nejhlubší dno oceánu.

Alice se k nám znovu přiřítila, jen co jsme vstoupily do rozlehlé haly, a mávala vzrušeně rukama.

„Esmé už připravuje v kuchyni těsta!“

Jejich adoptivní mámu a zároveň doktorovu ženu jsem znala jen od vidění, vždycky jsem měla moc práce, než abych se s ní stihla seznámit a docela mě to mrzelo. Z Carlisleova vyprávění vyplývalo, že se jedná o naprosto dokonalou, starostlivou ženu, která má nejen perfektní cit pro detail a celek, ale i pro rodinu.

Má elfí kamarádka mě rukou směrovala dlouhou chodbou do dveří na jejím samém konci a já se jenom šklebila nad jejími posunky a rozkazy, které mi přišly jako pro malé nechápavé dítě. Už jsme skoro byly na místě, z místnosti ke mně doléhaly známé zvuky spojené s přípravou dobrot, což mi konečně pořádně rozproudilo krev v žilách. Otočila jsem se na holky ploužící se pár kroků za mnou, ale než jsem je stihla seznámit s tím, jak mám náhle dobrou náladu, do něčeho jsem vrazila. Jako první mě samozřejmě napadlo, že jsem se vychýlila z kurzu a narazila do stěny, což se mi stávalo dost často, takže by mě to ani moc nenapadlo, ale tuto myšlenku jsem musela zamítnout. Dvě ledové ruce obmotané kolem mého pasu zabránily pádu, jenž by měl v takovém případě logicky následovat a já okamžitě zatuhla na místě jako socha a vykuleně hleděla do rozzářených obličejů svých kamarádek. Za ten úsměv, kterým mě Alice obdařila, bych jí nejraději urvala hlavu.

„Ahoj.“

Prudce jsem se otočila a zabořila nos přímo doprostřed mužského hrudníku pod světle modrou košilí. Smích za mnou mi moc nepomohl a já okamžitě zrudla. Vzhlédla jsem a třela si rukou nos, protože mě po tom nárazu doopravdy trochu bolel a málem bych spadla, kdyby mě pořád kolem pasu nedržely ty ruce. Hleděla jsem do očí plných temného, tekoucího zlata v naprosto dokonalém a krásném mužském obličeji s ostrými rysy a bezkrvými rty. Ano, zrovna ty zpropadené rty mě upoutaly na trochu delší chvíli, než by měly a on si toho musel všimnout. Ještě jsem zaregistrovala, že mu oči podivně ztmavly, rychle mě pustil a než jsem se nadála, už byl pryč.

„Co to bylo?“ Ne že bych to snad chtěla říct nahlas, ale nedokázala jsem si pomoct, tak moc mě zaskočil.

„To byl Edward,“ oznámila mi velmi inteligentně Rose, jako bych snad jejího krásného bratra neznala.

„Nepovídej, Edward? Vážně?“ Ani jsem se nepokoušela zakrýt ostrý tón ironie a protočila jsem oči v sloup. Zakroutila jsem divoce hlavou a snažila se vzpamatovat z toho nenadálého střetnutí a jeho ještě rychlejšího úprku. Co mu to zase přelítlo přes nos?

Alice se nepřestávala chichotat a i Rosalie stále pocukávaly koutky, rozhodla jsem se je ale okatě ignorovat a samovolně bez jejich velmistrovského navádění dokončila tu šíleně složitou cestu ke kuchyni. Vím, byla jsem naivní, když jsem si pod tím slovem představovala něco podobného mé malé kuchyňce, ale doopravdy jsem čekala něco naprosto odlišného od této prostorné místnosti se spoustou skříněk, spotřebičů a pracovní plochy, u níž by mohla klidně šaškovat celá jejich početná rodina. U širokého pultu poskakovala drobná žena se záplavou karamelových vlasů kolem srdcovitého obličeje a proužkovanou zástěrou na elegantních smetanových šatech. Jakmile jsme vstoupily, upřely se na mě světle zlaté oči, stejné jako měli i všichni ostatní, přestože nebyli skutečně příbuzní.

Přestože vypadala mladě, byla na ní znát už jistá vyzrálost. Pod jejím pohledem jsem si schovala ruce za záda a nahodila co nejjemnější pohled, jako bych byla malé děvčátko. Alice okamžitě zamířila ke středovému pultu a pozorně zkoumala několik bochánků světlého těsta na pomoučené desce. Rose mě objala kolem ramen a zvonivě se zasmála nad mým postojem.

„Bello! Tolik jsem toho o tobě slyšela a konečně tě poznávám!“ Nemohla jsem se přestat usmívat a už jsem si s paní Cullenovou potřásala studenou rukou. Cítila jsem se v její přítomnosti moc dobře a hned jsem pochopila, proč se do ní Carlisle zamiloval a má oči jen pro ni. Dobrota z ní sálala na míle daleko a mě díky ní popadla pravá vánoční nálada a už jsem se těšila na pečení a všechno to kolem.

„Já vás taky moc ráda poznávám, Carlisle o vás moc krásně mluví.“

„Je to starý lichotník.“ Zamrkala na mě a zvonivě se zasmála, stejně jako její dvě nevlastní dcery. Věnovala jsem jí úsměv, ale ta věta mi k doktorovi prostě nepasovala, zvlášť díky přívlastku starý, kterým ho počastovala. „A buď tak hodná a tykej mi, Bello.“

„Ráda, Esmé.“

Ani jsem se nenadála a Alice mě tahala z kabátu, se kterým vzápětí zmizela někde v domě. Esmé mě za ruku zavedla ke dřezu, abych si mohla umýt ruce a Rose odněkud vyčarovala pestrobarevnou zástěru a už mi ji zavazovala kolem pasu. Připadala jsem si opět jako malé dítě, které všichni obskakují, ale pro jednou mi to nevadilo. Připadala jsem si uvolněně a jako doma, nemohla jsem si pomoct, ale rodinná atmosféra byla vražedně nakažlivá.

Alice se vrátila do kuchyně a nesla krabici, ve které to tak zvláštně chrastilo. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř, jakmile ji odložila na stůl, jen abych zjistila, že je plná nádherných vykrajovátek.

Rosalie s Esmé si stouply za mě a rozhlížely se po tvarech, které by byly nejkrásnější.

„Pro děti to chce něco veselého,“ nabádala nás Rose a rovnou vytáhla formičku ve tvaru medvídka a houpacího koníka.
„A taky vánočního, když jsou ty Vánoce.“ Alice se z nějakého důvodu zařehtala jako kůň a mě tím pěkně polekala, protože se to vůbec neslučovalo s jejím obvyklým, zvonivým smíchem. Zbylé dvě společnice ji obdařily velice zvláštním pohledem a Esmé ji dokonce šťouchla do žeber, jako by ji napomínala.

Po chvíli jsme už měly vybranou spoustu nejkrásnějších tvarů a mohly se konečně pustit do práce. Každá jsme nafasovala jeden váleček a dva plechy a už jsme synchronizovaně válely těsto a vykrajovaly za doprovodu veselého klábosení.

Bohužel i během toho jsem měla čas přemýšlet nad Edwardovým chováním.

Doktorova nejmladšího syna jsem poznala asi tak dva týdny po mém nástupu na oddělení. Vycházela jsem zrovna ze sprch, na sobě jenom bílé tričko a kalhotky, a těšila se, až se obleču a po noční konečně zapadnu doma do postele. Po pár krocích ke skříňce mi pohled padl na muže s rezavým hárem pohodlně usazeného na gauči, jak na mě čučí jako puk úplně černýma očima. Lekla jsem se jako blázen a opravdu hlasitě vyjekla. Napadlo mě, jestli to není nějaký pacient nebo cvok, který se nám tady vloupal.

„Co tady chcete?!“ Vlastně jsem úplně neřvala, spíš tak lehce zvýšila hlas v hysterii. Rozrazily se dveře z chodby, dovnitř se přiřítil doktor a vystrašeně se rozhlížel kolem, co se to tady děje.

„Bello, jste v pořádku?“

„Já? No, ano, ale co tady dělá on?“ Ukázala jsem třesoucím se prstem na mladíka, který se mezitím začal usmívat pokřiveným a mimochodem moc hezkým úsměvem. Vlastně byl celý moc hezký, došlo mi trochu opožděně. A taky nevypadal zraněně ani nijak nepříčetně.

„Omlouvám se, nedošlo mi, že se mění směna a potřeboval jsem něco dodělat, takže jsem tady Edwarda usadil…“ Nadzvedla jsem tázavě obočí a přeskakovala mezi nimi pohledem. Neušla mi jejich vzájemná podoba, ta neuvěřitelná bledost, zvláštní krása a zlaté oči… Počkat, zlaté? Neměl je ještě před chvilkou černé? Nebo si se mnou jenom pohrávala má vlastní fantazie, když už jsem myslela, že je to nějaký šílenec…?

„Jsem Edward Cullen, slečno…“

„Swanová. Isabella Swanová.“ Z rychlosti, s jakou se ke mně přiblížil, jsem byla dost nervózní, pořád jsem se ještě nestihla vzpamatovat z šoku. Obezřetně jsem přijala nabízenou ruku a lehce sebou cukla. Byla strašně ledová, stejně jako doktorova, ale zároveň tam bylo i něco jiného, zvláštní zajiskření, které skoro až zabolelo. Rychle jsem stáhla ruku a zahleděla se na podlahu, díky čemuž mi došla má obnaženost.

„Edward je můj syn,“ vysvětloval mi Carlisle a potutelně se usmíval. Zrudla jsem jako rak a s vykulenýma očima se zabodla do Edwardovy tváře prosvětlené širokým úsměvem. Tak tedy jeho syn mě tady přistihl skoro nahou. No, ještě štěstí že jsem si s sebou do té sprchy vzala aspoň tu trochu oblečení…

„Eh, pokud mě omluvíte, pánové, ráda bych se oblékla.“

Teprve teď si mě Carlisle pořádně prohlédl a okamžitě se zatvářil neuvěřitelně rozpačitě, když mu došlo, jak málo toho na sobě mám. Zašilhal na Edwarda, který se stále usmíval jako nevinnost sama a vypadal, že by chtěl něco říct. Naštěstí ho Carlisle popadl za ruku a vyvedl ho na chodbu dřív, než stihl vypustit z pusy něco, za co bych mu omlátila dvířka své skříňky o hlavu.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Veselé Vánoce, Bello - 2. část:

 1
6. wiki
01.09.2015 [5:56]

Kdy bude další? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. kajja
26.08.2015 [20:12]

Další prosím Emoticon Emoticon Emoticon

4. betuška
24.08.2015 [19:45]

zvláštne,teraz v lete čítať poviedku čo sa odohráva na Vianoce...niežeby som to nerobila bežne pri tých starších...vypadá to nádejne a kedže sa už objavil aj Edward Emoticon čo by nám tak mohlo chýbať? Emoticon

3. Seb
24.08.2015 [19:31]

Pokračuje to nadějně i Edward se tam oobjevil, děkuji Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana
24.08.2015 [16:51]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2015 [21:25]

AndieAn Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!