Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ve válečném obležení

Ve válečném obleženíTakový momentální nápad o Esmé, lásce a válce.

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

 

Byla jsem svědkem neskonalých zvěrstev. Těla vojáků se ke mně dostávala v tak dezolátním stavu, že bylo s podivem, že jsem je dokázala dát znovu do pořádku. Jako lékařka a sestra jsem ale měla dostatek zkušeností k tomu, aby většina z nich opustila náš tábor po svých. Jediným problémem bylo, že poté co byli opět shledáni bojeschopnými, vyslali je zpět do víru boje a ne všichni měli to štěstí, aby to opět přežili…

Ve válce se snadno zabíjí a z lidí se stávají zvířata.

Stála jsem uprostřed poslední travnaté plochy, která v táboře ještě zbyla a sbírala bylinky. Tak trochu jsem se v tom vyznala a proto jsem se pokoušela využít hojivých účinků některých z nich a uplatnit je na pacienty.

Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem téměř nevnímala svět kolem. Bílé kvítky, které jsem ale právě svírala v rukou a které měli podobný zklidňující účinek na rány jako heřmánek, si zkrátka žádali mou plnou pozornost.

„Sestro Evensonová,“ oslovila mě mladinká dívka, kterou také zverbovala armáda, ale dělala tu pouze pomocné práce, jelikož na skutečné léčení neměla dostatek zkušeností a vzdělání.

„Ano, Mandy?“ dala jsem jí najevo, že ji vnímám a zvedla k ní tvář od bylin.

„Pošta přišla,“ oznámila a podala mi bílou obálku s pečetí.

Rozechvělýma rukama jsem si ji od ní převzala a otevřela ji. Bylo v ní oznámení, že můj manžel Charles Evenson padl v boji. S úlevou jsem vydechla.

„Dobré zprávy?“ zajímalo Mandy.

„Ano, i tak by se to dalo říct.“ Přikývla jsem a uschovala obálku pod spodničku své sukně.

Neřekla jsem jí co v dopise stálo, protože by nepochopila úlevu, kterou mi toto oznámení přineslo.

Můj manžel byl tyran. Bil mě tak, až jsem měla modřiny po celém těle. Vyjma tváře samozřejmě. Nechtěl, aby někdo zjistil, co mi provádí, ale podle mé rodiny nebylo nic neobvyklého na tom, že muž uhodí ženu. Já ale věděla svoje. Přestože ženy v naší době nemohly téměř nic, nikdo neměl právo nám takto ubližovat.

Téměř jsem velebila den, kdy ho odveleli a to dokonce i poté, co ten samý osud potkal i mě.

Na svém předešlém pracovišti jsem byla asi rok. Bylo to tam mnohem horší než zde, alespoň co se přísunu raněných týká a i já se nakonec stala jednou z obětí. Naštěstí u toho ale byl někdo, kdo mi pomohl.

Moc si toho nepamatuji. Vím snad jen to, že mě zasáhl šrapnel, ale na tom nezáleželo. Žena jíž jsem před tím byla, ta která se bála svého manžela, ta už je dávno pryč. Nyní už jsem někým jiným. Nebojím se téměř ničeho.

Proč jsem zde zůstala ptáte se? Odpověď je vcelku jednoduchá. Tady něco znamenám. Mohu lidem pomáhat a snad i částečně vyrovnávat dluh, který začal vznikat, když jsem znovu otevřela oči a přestala tak být vším čím jsem byla.

Už jsem se svého muže nebála a rozhodně jsem neměla v plánu se k němu kdy vrátit, ale to, že zemřel, pro mě bylo něco jako satisfakce. Za všechno to co mi prováděl si ale zasloužil mnohem horší smrt. Chtěla jsem aby trpěl, ale zároveň jsem jen chtěla, aby mi zmizel ze života.

„Od mého bratra pořád nic,“ posteskla si Mandy a vytrhla mě tak z přemýšlení.

„A kde je váš bratr?“

„Je ve válce,“ odpověděla opět s povzdechem.

„Proboha. Vždyť je mu teprve čtrnáct. Je ještě dítě,“ zhrozila jsem se.

„Ano já vím.“ Přikývla a jen stěží zadržovala slzy. „Kdy už to přestane?“

„Až lidé zmoudří,“ řekla jsem sice, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že to nejspíš nebude nikdy. 

Moc ráda bych jí nějak utěšila, ale říkat lži, ač milosrdné se mi nezdálo správné…

Ve vzduchu, nad našimi hlavami se z ničehož nic ozvalo hlasité točení vrtulí.

„To jsou… vrtulníky?“ hlesla a zvedla oči k nebi.

„Další zranění,“ potvrdila jsem krátce její domněnku a následně se zachovala přesně podle protokolu.

Rozběhly jsme se spolu nazpět do tábora. Slyšela jsem hlasy z mikrofonů, jež oznamovaly příjezd raněných. Vítr, který vznikal kvůli přistávání vrtulníků, mi šlehal do tváře a všude kolem vířil prach.

Když jsme tam doběhli, většina raněných už byla z vrtulníku venku. Leželi na nosítkách, která byla vyskládaná jenom tak na zem. Někteří už byli alespoň částečně obvázaní od zdravotníků z fronty, ale to ani zdaleka nestačilo.

Vrhla jsem se k nejbližšímu muži na lůžku a začala ho vyšetřovat. Jako první jsem samozřejmě zkontrovala tep a vážnost ranění na hrudi. Musela jsem se rozhodnout rychle. Ne všechny jsme totiž mohli zachránit. Některým nebylo pomoci a při pokusu o jejich záchranu bychom jen vyplýtvali naše omezené zásoby krevních jednotek a analgetik.

Tenhle konkrétní voják měl ale ještě štěstí. Přikázala jsem tedy Mandy, aby jej odnesla na sál, kde už se o něj postarají místní doktoři.

Během půl hodiny jsem jich skontrovala bezpočet. Někteří budou žít, jiní zemřou, ale tak už to tady chodí. Tedy, tím se alespoň pokouším utěšit, přestože to ne vždycky zabere.

„Oh proboha. Kdy už tahle zpropadená válka skončí,“ povzdechla jsem si, zatímco jsem sledovala, jak se k nám blíží další vrtulník.

Temnějších zraněných se ale bude muset ujmout má kolegyně, jelikož jsem právě narazila na muže, který nemohl čekat, až se uvolní operační sál.

Vlastně to ani nebyl muž, uvědomila jsem si, zatímco jsem se mu pokoušela zasvorkovat femurární tepnu, předtím než mi tu vykrvácí. Byl to ještě kluk. Nemohlo mu být víc než osmnáct a to bylo vskutku otřesné vědomí.

Snažila jsem se ho zachránit ať to stojí co to stojí, ale v těchto polních podmínkách, jsem toho moc nedokázala. Bohužel si to ale někdo jiný uvědomil přede mnou.

„Nechte ho,“ křičel zdravotník, který mi nejprve přispěchal na pomoc, ale nakonec uznal, že to nemá cenu a my tu jen plýtváme svými silami. „Toho není možné zachránit.“ 

„Ne!“ rozčilovala jsem se. „Ještě není pozdě. Já to dokážu. Vím, že jo…“

„Ne, sestro. Nedokážete,“ řekl muž tvrdým hlasem a přiměl mě tak konečně se od raněného přede mnou odtrhnout.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že má pravdu a tak jsem nahlásila čas smrti a strhla mu z hrdla vojenské známky. To byl totiž jediný způsob, jak bylo možné identifikovat mrtvé vojáky, jejichž těla se všude kolem povalovala. I tak ale většinou zemřeli bezejmenní.

***

Když bylo o všechny pacienty postaráno, nastala chvíle klidu. I tak jsem ale stále cítila, jak se nedaleko nás zem třese pod neustálým náporem bomb. Těžko říct, zda je házeli naší, či nepřátelé, ale na tom vlastně ani nezáleželo. Brzy nastane chvíle, kdy nám opět dorazí další oběti jejich řádění. Také proto se každý snažil využít času, který nám zbýval k odpočinku.

V prostorném jídelním stanu barvy khaki, ostatně jako všechno kolem, se lidé pomalu scházeli. I já jsem před sebou měla svůj příděl jídla, ale byla to jen rekvizita. Připadala jsem si neuvěřitelně hloupě, že plýtvám zásobami, ale nechtěla jsem vzbudit podezření. Ne, že by lidé měli na něco takového čas.

Pokaždé jsem svou porci nakonec vrátila do kuchyně netknutou a tam se o ni už postarali. Jediné, co jsem vylévala byl čaj. Toho jediného jsme zde měli dostatek.

Svírala jsem okraj železného hrnku a mírně si kolébala světle hnědou tekutinou, která voněla po zázvoru. Ani jsem si neuvědomila, že tak činím do rytmu výbuchů, které jsem ale slyšela jen a jen já a nikdo jiný.

Cítila jsem, jak se lavice, na které jsem seděla, prohnula, když se na ni kdosi další posadil. Tázavě jsem na nově příchozího pohlédla. Poznala jsem v něm muže, jenž mi zabránil ve zbytečném oživování toho chudáka vojáka.

„Nezlobíte se na mě, že ne?“ ujišťoval se, zatímco upíjel ze svého vlastního šálku z čajem.

„Ne,“ řekla jsem pouze a odvrátila od něj tvář.

„Musí to pro váš být těžké být sama a tak blízko války,“ soukal ze sebe nervózním hlasem.

Asi jsem se mu líbila, ale nebyl vhodný čas k tomu, abych se o to starala. Proto taky byla má reakce přesně taková, jaká byla.

„Nejsem sama a válka je má povinnost,“ odsekla jsem, odložila svůj hrnek a vstala od stolu.

Zkrátka jsem nestála o konverzaci takovéhoto typu…

„Promiňte, nechtěl jsem se vás nějak dotknout,“ omlouval se sice, ale to už jsem byla dávno na cestě pryč ze dveří.

Nešlo o to, že by mi byl nesympatický. Vlastně byl docela milý a taky moc hezký. Měl vysokou vypracovanou postavu a světlé vlasy. Byl to přesně ten typ muže, kterého jsem si vždy představovala na místě svého muže. Věděla jsem o něm, že se jmenuje Carlisle a v našem táboře platil za hrdinu, ale osobně jsem s ním nikdy nemluvila. Až do dneška.

***

O několik hodin později se znovu objevily vrtulníky. Opakoval se předem stanovený postup o před výběru pacientů, ale tentokrát jsem se dostala až na sál, kde jsem asistovala lékařům. Bylo to lepší, ale jen v tom, že tihle pacienti to všichni přežili, protože se jim včas dostalo pomoci.

Den se chýlil ke konci, když mě cestou do mého stanu oslovil neznámí voják. Byl vyděšený a tvrdil mi cosi o tom, že mezi zraněnými byl i jeden nepřátelský voják. Měl to být náš zajatec, ale když se ho jeden z místních snažil zachránit, napadnul ho.

„Mám tu ještě jednoho pacienta, na kterého byste se měla podívat.“

„Dobře,“ řekla jsem pouze. „Tak mě za ním zaveďte.“

S těmito slovy mě zavedl kamsi za džíp, kde spočívalo tělo onoho muže. S hrůzou jsem si uvědomila, že se jedná právě o Carlislea.

Zrychlila jsem své tempo a když jsem se ocitla přímo u něj, padla jsem na kolena a snažila se zjistit, jak na tom je. Měl probodnutou plíci, nejspíš nožem, který u sebe ten zajatec ukrýval. Nebylo mu pomoci. Ne, bez potřebného vybavení a to momentálně nebylo na skladě.

„Esmé,“ oslovil mě raněný Carlisle s posledních sil, zatímco se mu z úst valila krev.

Pevně jsem jej chytila za ruku a s neviditelnými slzami v očích se na něj podívala.

„Je mi to tak líto,“ hlesla jsem a naznačila vojákovi za mnou, že pro něj už nemůžu víc udělat.

Zřejmě věřící voják se pokřižoval a nechal nám soukromí. Nejspíš si myslel, že se známe nějak víc. Jenomže tomu tak nebylo. Neznali jsme se nijak zvlášť důvěrně.

„To nemusí,“ zachrčel, zatímco jsem ho druhou rukou hladila po světlých vlasech. „Ale na něco se vás musím zeptat.“

„Poslouchám.“ Přikývla jsem.

„Kdyby… Vy a já… Šla byste se mnou někdy někam?“ Jak mu docházel čas, jeho slova přestávala být zřetelná dokonce i pro mé vlastní uši.

„Samozřejmě,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně.

Sice na to nebyla vhodná doba, ale on byl vážně jeden z těch dobrých a ti by neměli umírat takhle.

„To je dobře,“ vydechl s úlevou, ale pak už se mu protočily oči.

Jeho víčka se zavřela. Sice ještě nebyl mrtvý, ale už mě nemohl slyšet. Zdálo se, jako by se mírně usmíval při představě, že bych jeho city nakonec přijala.

Až doteď jsem si vlastně neuvědomovala, jak velká pravda to ve skutečnosti je. To vědomí mě zasáhlo natolik, že jsem si uvědomila, že ho nemůžu nechat jenom tak zemřít. Představa, že je mrtvý a že už ho nikdy neuvidím se smát, mě přivedla k zoufalému rozhodnutí.

Otevřela jsem tedy ústa, odhalila své ostré bílé zuby a zabořila mu je do hrdla.

Předala jsem mu tak dar, který byl zároveň i prokletím, ale nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ve válečném obležení:

 1
12.01.2018 [20:52]

EsmeCullen117Moc pěkná povídka Emoticon Emoticon Uděláš prosím i pokračování? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!