Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ve stínu Volterry

22.12.2009 (12:30) • Texie • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3902×

Ve stínu Volterry

Bylo to zvláštní prokletí. Mohl jsem cítil vazby mezi jinými, jejich sílu, ale já sám jsem o svou lásku přišel. Didyme byla překrásná. Dlouhé vlasy jí v plavých vlnách spadaly do pasu a když na sobě neměla vůbec nic a její kůže se třpytila ve slunečních paprscích, vypadala jako anděl.

Bylo naprosto jedno co bude pak, jestli peklo či očistec. Já už své nebe našel, i svého milujícího anděla, který mě vždy přivítal s otevřenou náručí. A ztratil ho.

Za naši touhu po moci, za neustálé boje, které jsme vedli, zaplatila ona. Rozsápali ji přímo před mýma očima. Nemohl jsem nic, jen se sesunout na kolena a hledět bezmocně do plamenů v nichž skončil můj anděl.

Můj anděl odešel a já teprve poznal to peklo. Každý den se mi v něj proměnil. Trávil jsem svůj čas raději sám. Když to bylo nejhorší, utíkal jsem i z Volterry. Bloumal jsem po nocích městem pod příkrovem tmy, která byla zrcadlem mému nitru. Nic už ve mě nezůstalo, ani ta touha po moci.

Procházel jsem starými uličkami města. Zavřel jsem oči a vybavily se mi vzpomínky, vzpomínky v nichž bude stále živá. S úsměvem probíhala těmito uličkami a ukazovala na každý dům. Ke každému něco věděla, každý byl pro ni výjimečný. Narodila se tu a Volterru milovala. Proto jsme ji miloval i já. Město, které na vás dýchalo minulostí z každého jeho koutu.

Některé tyto domy již byly opuštěné a chátraly, jiné byly stále ještě pečlivě udržované a skvěli se ve své bývalé kráse. K uším mi dolehlo tiché vrzání. Pravidelný zvuk rozléhající se tichými ulicemi. Aniž bych nad tím přemýšlel, šel jsem za ním.

Vedlo mě dále do nitra malých uliček, až jsem zůstal stát před brankou vedoucí do jedné ze zahrad. Zeď se už v některých místech drolila až na cihly a kovový branka byly mírně zarezlá, jak ji dlouho nikdo nepoužil.

Tiše jsem vzal za kliku. Něco zacinkalo, jak se něco v zámku zlomilo a já váhavě vešel. Nevěděl jsem proč, ale lákalo mě to dovnitř. Možná to bylo tou zvláštní vůní. Byla opravdu krásná a nedokázal jsme ji nijak popsat.

Zahrada byla zanedbaná a já se snadno skryl pod příkrov rozkošatělých stromů. Zastavil jsem se až pod posledním z nich a zůstal pozorovat malou holčičku, jak se s pohledem upřeným na zem před sebou houpá na staré houpačce.

Vypadala jako přízrak. Pleť měla světlou, že jsem dokonce začal pochybovat, zda je člověk. Její dlouhé rovné vlasy jí povlávaly a byly neuvěřitelně světlé, jako by se chtěli vyrovnat bledému měsíci, který jediný zářil na temném nebi.

Tiše a pravidelně se odrážela od země. Jinak se nepohnula. Byla zvláštní, velmi zvláštní. Zahradou se prohnal vítr a k zemi se snesl déšť spadaného listí. Dívka se otočila a strnula. Otočila se ještě více ke mě a nehybně hleděla mým směrem.

Její oči měly modrou barvu. Velké pomněnkové oči v nichž se zračil strach. Vystoupil jsem více ze stínu a nemohl od ní odtrhnout pohled. Strach z ní začal pomalu mizet a jí se na rtech objevil mírný úsměv. Fascinovaně mě pozorovala. Přestala se odrážet a houpačka stanula na místě. Všude zavládlo ticho. Ani jeden z nás neodtrhl pohled.

"Kdo jsi?"

Skoro jsem sebou při zvuku jejího hlasu cukl. Byl jemný a dětský, ale v tomto tichu to bylo jako výstřel. Sledoval jsem její oči, které na mě zvědavě upírala očekávajíc odpověď. Co jsem jí však měl říct. Sklopila pohled, když se žádné odpovědi nedočkala.

Byla zvláštní. Klidně tu seděla a necítil jsem z ní už ani špetku strachu. Žádné dítě by nemělo být uprostřed noci samo, ve tmě, na pospas příšerám, nám. Ona tu přesto byla, jako by to bylo naprosto běžné.

Byl jsme z ní zmatený, ale ještě více ze sebe. Voněla tak sladce, ale já neměl ani tu nejmenší chuť na její krev. Jako by to nebylo to, po čem bych u ní toužil. Po staletích mě konečně zase něco vytrhlo z mého truchlení. Byla to zmatenost, kterou ve mě tohle dítě dokázalo vyvolat.

Otočil jsem se a zmizel opět ve stínech zahrady. Za zády jsem jen zaslechl vrznutí staré houpačky a jak doskočila na zem. Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, že stojí a dívá se jak odcházím. Neřekla už však ani slovo.

* * *

Musela jsem utéct. Nemohla jsem spát. Celý den jsem byla unavená a stále jen odpočívala, ale v noci už jsem usnout nedokázala. Proplížila jsem se jako už tolikrát na tu starou houpačku ve vedlejší zahradě. Byla sice stará a vrzala, ale já ji zbožňovala.

Odrážela jsem se špičkami bot od země a starou zahradou se začalo ozývat pravidelné vrzání. Při prvním zvuku jsem sebou mírně trhla, ale tohle k ní už prostě patřilo. Sledovala jsem nepřítomně zem před sebou a přemýšlela. Představovala jsem si, jaké by to bylo, být jako ostatní. Moci si jít ven hrát s ostatními. Běžet aniž bych už po pár krocích únavou a vyčerpáním nemohla popadnout dech.

Skrz okno jsem často sledovala lidi. Toužila jsem a věděla, že se mi to asi nikdy nesplní. Leukémii mi diagnostikovali před pár lety a mě to znělo jako docela hezké slovo, ale postupem času jsem začala zjišťovat jaké je to prokletí.

Nemohla jsem téměř nic, ani chodit do školy, kde bych si mohla najít alespoň přátelé. Pár jsem jich sice měla. Ale když jsem měla horší období a oni za mnou nemohli. Jejich bezvýsledné návštěvy postupně začaly ubývat. Nebylo jim co vyčítat. Chtěli dělat to co já nemohla.

Zvykla jsem si být sama.

Do tváře mi zafoukal vítr a shodil v zahradě listí ze stromů. Instinktivně jsem se podívala tím směrem a koutkem oka jsem něco zahlédla. Otočila jsem se tím směrem a vyděšeně strnula. Pod stínem jednoho ze stromů jsem zahlédla dvě rudé oči. Nic jiného, jen ty oči, které mě upřeně sledovaly.

Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá strach. Měla bych utéct, ale nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem je stále sledovala. Ty oči se k mé hrůze ještě přiblížily a ze stínu vystoupila postava nějakého muže.

Ohromeně jsem na něj hleděla. Ty oči mě děsily, ale ta tvář ne. Byla krásná. Nikdo, kdo byl tak krásný by přece nemohl někomu ublížit. Dokonce mě napadlo, jestli je to anděl. Ti však mají blonďaté kudrnaté vlasy a jsou celý v bílém. On měl na sobě tmavý plášť až ke krku a černé lesklé vlasy mu mírně povlávaly kolem ramen.

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Ani jeden jsme se nepohnuli a ve mě po chvíli začínala hlodat zvědavost.

"Kdo jsi?"

Přimhouřil oči a já čekala dále na odpověď. Nepřišla. Sklonila jsem hlavu zklamáním. Po chvíli jsme ji však opět zvedla. Něco zašustilo a já se zděšením hleděla, jak odchází. Seskočila jsem z houpačky a sledovala jeho záda. Chtěla jsem, aby zůstal. Nechtěla jsem být sama. On se však ani neotočil.

Cítila jsem na tváři jemný vánek, který pronikal oknem do pokoje. Otočila jsem k němu tvář, až mi vlasy zašustily na polštáři. Vdechovala jsem vůni rozkvetlých mandloní a trochu to tišilo můj smutek. Ne pro sebe ale pro maminku, jejíž pláč jsem slyšela.

Unaveně jsem zavřela oči. Když jsem je opět otevřela, zírala jsem už jen do noční tmy. Dnes ani měsíc nesvítil. Byl ukrytý za mraky. Toužila jsem po své houpačce. Tam jsem se cítila nejlépe. Byl tam takový klid a byly tam mé vzpomínky. Několik let staré vzpomínky.

Chodila jsem tam každý den, čekala, doufala, že opět příjde, ale už se neukázal. Byl tak zvláštní a já nedokázala jeho tvář vymazat z paměti. Vždy, když jsem zaslechla šum listí, se ve mě ta vzpomínka vynořila a já ucítila naději. Chtěla jsem ho ještě jednou spatřit.

Po tváři mi přejel chladivý vánek. Zavřela jsem oči. Bylo to opět jako na mé houpačce, kde mi vítr cuchal vlasy. Tento byl však větší, než by mohl proniknout jen pootevřeným oknem. Překvapeně jsem se otočila a zůstala hledět do páru rudých očí.

Necítila jsem strach jako tehdy. Ve tmě jsem jeho tvář neviděla, ale ty oči jsem znala, věděla jsem, že jsou jeho. Srdce mi začalo bušit, že ho musel slyšet snad i on.

"Vrátil jsi se," zašeptala jsem.

Neočekávala jsem odpověď. S hrůzou jsem však uviděla, jak bolestně přivřel oči. Co jsem provedla? Odvrátil oči a já chtěla prosit, aby to nedělal. Tak dlouho jsem musela čekat.

"Jsem příliš velký sobec."

Otevřela jsem ústa. Ten jeho hlas byl jako samet. Melodický a doslova vábil uši k poslouchání. Nechápala jsem však to co říkal. Na ruce jsem ucítila něco chladného a pak příšernou bolest. S dokořán otevřenýma očima jsem hleděla, jak se ledovými rty přisál k mému zápěstí. Bolelo to. Strašně to bolelo. Z úst mu unikl zmučený sten a chlad jeho rtů zmizel. Místo něj se mi do těla začal šířit mučivý oheň.

Poslední co jsem ještě vnímala bylo jeho tiché Mrzí mě to a chladné paže, které mě zvedly.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu Volterry: