Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vánoční tajemství

30.01.2011 (16:00) • Hanetka • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2681×

Vánoční tajemství

Zase.

Rosalie si zmučeně opřela čelo o sklo okna v jejich pokoji.

Zase je Emmett pryč a ona nemá ani ponětí, kam zmizel.

Tohle se jí tedy nestalo za celý čas, kdy poprvé od přeměny otevřel oči a uviděl ji stát před sebou.

„Anděl,“ zašeptal tehdy a ona měla pocit, že myslí sebe, protože jí dal nebe místo pekla, ve kterém až do té chvíle žila. Nikdy, za celou tu dlouhou, předlouhou dobu, co byli spolu, by ji nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Vždycky se na ni díval zbožňujícím pohledem, vždycky jí dával za pravdu, vždycky stál na její straně… tedy, až na výjimky jako tehdy s Bellou a Edwardem. Když to tenkrát tak podělala s tou zprávou o Bellině skoku z útesu, to moc nadšený nebyl. Ale ani tak jí nic nevyčítal. Chápal ji a konejšil, když se zmítala ve výčitkách svědomí. Jeho nezdolný optimismus jí dodával naději, že to přece jen přes téměř nulové vyhlídky dopadne dobře, a měl pravdu. Byl její opora, byl její skála, byl skoro všechno, co si mohla od života přát. A teď, kdy si své mateřské city mohla realizovat prostřednictvím Nessie, byl vlastně opravdu všechno, co by si mohla přát.

Jenže teď tu zase nebyl. A to se obvykle od ní nikdy nikam daleko nehnul. Poslední týden se každé odpoledne někam ztrácel, nikomu neřekl kam, a když se konečně vrátil, a to bylo nejpodivnější…, ani ji na uvítanou nepolíbil a vždycky mířil rovnou do sprchy. A včera z něj cítila… slabounce, ale přece jen… vlčí pach. Byl někde s Jacobem? Ale ten se nehnul z domu, pořád se motal jen kolem Nessie. A když pořádně začichala, jako by tam bylo ještě něco… nějaký sladký podtón toho vlčího smradu. Parfém? Mohla být takhle cítit některá z těch jejich ženských?

V Rosalii se náhle vzedmula nepochopitelná vlna bolesti a vzteku. Ženská? A ještě k tomu vlčí?

Zpočátku si ničeho zvláštního nevšimla. Skoro celou její pozornost zaměstnávala jednak Nessie, jednak Alice. Blížící se Vánoce její jasnozřivou hyperaktivní sestru zase poslaly do rauše příprav, do kterých se snažila zapojit aktivně celou rodinu. A dařilo se jí to -  Nessie byl rok a čtvrt, vypadala na pět a na Vánoce se neuvěřitelně těšila. Oči jí svítily jako lampiónky, skoro nadskakovala nadšením a všechny zasypávala tisícem otázek – kde bydlí Santa, kdy už budou Vánoce, jestli je taky upír, když stihne objet svět tak rychle, kdy už budou ty Vánoce, jestli by jí nedal pod stromeček Rudolfa, kdy že už konečně budou ty Vánoce, čím ty soby Santa na Severním pólu krmí, když tam nic neroste, a jestli už konečně teda budou ty Vánoce?

A její nadšení nakazilo úplně všechny. Loňské Vánoce měly v sobě příchuť blížící se tragédie, a tak si všichni ty letošní chtěli opravdu užít. Esmé chystala dárky už od léta, o vánoční menu se letos postará Bella…, to se musí nechat, vařit opravdu umí, když vlastně celý život vyvářela nejdřív pro mámu, která by se při své povaze občas málem zapomněla i sama najíst, a pak pro Charlieho, který byl v kuchyni zase chodící pohroma. Sice bude připravovat jídlo jen pro Nessie a Jacoba, ale ten čokl toho zblafne tolik, že může klidně navařit pro dvanáct osob a ještě to bude málo, odfrkla si Rosalie. A ostatní… Alice je proháněla s výzdobou domu a okolního lesa tak, že občas nostalgicky zhřešili chutí odeslat ji do Jižní Ameriky, kde se flákala loni a oni měli klid. Volturiovi byli proti tomu prý jen slabý čajový odvar. Jo, Volturiovi. Vloni se všichni touhle dobou obávali jejich trestné výpravy a na nějaké oslavy nikdo neměl náladu. Dům byl plný spřátelených upírů, každou volnou chvilku věnovali bojovému výcviku Belly, vlastně nejvíc si to užíval Emmett…, sakra, zase si na něj vzpomněla. Kde jen může vězet?

„Rose, kde jsi?“ ozvala se Alice z přízemí. „Měly jsme spolu jet do Port Angeles vyzvednout vánoční girlandy, vzpomínáš? Pozítří je Štědrý den, je nejvyšší čas!“

Do háje, na to úplně zapomněla! Ještěže Alice myslí na všechno. Tedy obvykle. Je divné, že neviděla, co dělá Emmett… nebo to, co viděla, by Rosalii natolik ranilo, že raději mlčela? To by snad neudělala…, nebo ano?

„Alice,“ zkusila to opatrně, když sešla dolů a oblékala si bundu a omotávala si krk šálou. „Nemáš ponětí, kde se každé odpoledne toulá Emmett? Nepověřila jsi ho nějakou tajnou vánoční misí, například?“

„Emmett?“ zarazila se Alice. „Vidíš, to mě ani nenapadlo, mohl by s ostatními donést z lesa tu vyhlédnutou jedli. Je nahoře?“

„Není nahoře,“ docházela Rosalii trpělivost. „Nevím, kde je. Proto se tě ptám. Mizí takhle každé odpoledne už týden a já nemám nejmenší ponětí kam. Myslela jsem, že ty bys třeba mohla vědět, co tropí. Nevidělas ho?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou zamyšleně Alice. „To je zvláštní…, nevidím ho ani teď. Nějak mi vypadl z vizí…, jak jinak bych ho taky mohla vynechat z vánočních příprav? Ale dokud jsi mi to neřekla, ani jsem si to neuvědomila. Podivné, že ho nevidím…, není někde s Jacobem? To by vysvětlovalo tu neviditelnost…“

Z prostranství před domem se ozval Nessiin veselý výskot a vlčí kašlavý štěkot. Váleli se spolu s Jakem v prvním sněhu a Nessie dělala andělíčky.

„Hm, tak s Jacobem není,“ odtušila zamyšleně Alice. „A Edward něco neví?“

„Toho jsem se neptala,“ zrozpačitěla Rosalie. „Asi by se mi vysmál. Víš, jak nerad prozrazuje cizí myšlenky. Snaží se být diskrétní. A tohle by mu asi připadalo, jako by žárlivá podezřívavá satórie manželovi kontrolovala diář nebo projížděla mobil.“

„Možná chystá nějaké vánoční dárky a nechce, aby o tom někdo věděl,“ pokrčila rameny Alice.

Možná, pomyslela si Rose. A možná ne. Proč by chystal dárky a byl z něj cítit vlk? Nebo vlčice? A to, že to bude mít něco společného s vlky, bylo teď, když zjistila, že Alice nevidí jeho budoucnost, téměř jisté. Jen počkej, bobečku, až dorazíš domů, já ti to osladím!

Jenže neosladila. Emmett dorazil zase až za tmy, zase to kolem ní vzal obloukem a nahoře pak jen slyšela šumění sprchy. A zatvrdila se. Přece se nebude ponižovat! Ještě aby jako nějaká stíhačka vyzvídala, kam to chodí a co tam dělá, to by bylo pod její úroveň. A navíc si teď s odstupem času nebyla jistá, jestli to vlastně chce vědět. Co když…, co kdyby jí řekl, že někoho má? Někoho, s kým je mu líp než s ní? A tak mlčela a v očích ji pálily slzy, které nedokázala prolít.

Když ji pak v noci Emmett vzal do náruče, poprvé za celý ten dlouhý čas, co byli spolu, nedokázala na jeho polibky odpovídat. Poprvé si v jeho objetí připadala jako kus chladného kamene.

****

Od rána byla jako na trní. Emmett po ní vrhal lítostivé pohledy, ale ona pro něj soucit neměla. To ona měla právo být ublížená. Celý týden se někam ztrácel, dělal bůhvíco a s bůhvíkým, nic jí neřekl a pak si myslel, že to postel spraví? Nějak nedokázala vytěsnit z hlavy, že do té jejich přeskočil možná z nějaké cizí, ve které se válel celé odpoledne. A teď se ještě bude po ní vyčítavě koukat? Tak to se spletl, chlapeček.

Schválně se mu vyhýbala a hledala si práce, u kterých by se s ním neocitla ani na chvilku sama, a se škodolibým zadostiučiněním poočku sledovala, jak je Emmett čím dál nervóznější, jak hází tázavé pohledy na Jaspera a ten v odpověď jen krčí rameny. Jen ať se smaží.

Jenže se přepočítala. Zapomněla na Emmettovu bezstarostnou povahu. Přehnala to a on nakonec jen rezignovaně pokrčil rameny, a jak se zdálo, hodil to za hlavu a zbytek dopoledne strávil s Nessie a Jacobem při navlékání řetězů z pražené kukuřice, kterou Esmé nestačila ani pražit, jak rychle mizela – ani ne tak navlečená na nitích, jako spíš v Jakeově žaludku. Nessie se mu trefovala do otevřené pusy a pištěla radostí a ten její osel jí přizvukoval. Rose se na to chvíli znechuceně dívala a pak radši zmizela nahoru.

Když se za dvě hodiny vrátila dolů, Jacob s Nessie byli po obědě a oba zmoženě spali na gauči - tedy Nessie na gauči a Jake na zemi vedle – a Emmett byl fuč. Už zase. A Rose došla trpělivost.

Najednou jí bylo jedno, jestli to je důstojné nebo ne, bylo jí fuk, že bude vypadat jako žárlivá mrcha, celá její pýcha a hrdost letěla do kouta. Hodila na sebe bundu, natáhla si boty a vyrazila ze dveří jako neřízená střela. Už toho má dost. Najde si ho i tu… tu, za kterou chodí, ať je to, kdo chce, a vyřídí si to s nimi jednou provždy.

Stopy vedly čerstvým sněhem do lesa a po několika kilometrech se začaly stáčet směrem k La Push. No jestli jsem si to nemyslela, prolétlo Rosalii hlavou a pak už běžela skoro najisto. Jenže jak se blížila, nohy jí najednou samy začaly zpomalovat. Jako by ve sněhu vázly a nechtěly dál. A pak se před ní objevil dům Emily Youngové a Emmettovy stopy vedly k jeho vchodu.

Emily. Emily? Emily??? Samova Emily? A to Sam… to na to nepřišel? Jak to, že je Emmett ještě celý? Vždyť jako ona z něj cítila i po sprše vlka, musel být jeho pach cítit v celém jejím domě, ne? To je ale záhada… Rose uhnula z příjezdové cesty a vzala to šourem pod pootevřené okno. A strnula.

„Tak Emme, už to máš? Tak ho tam šoupni,“ slyšela Emilyin naléhavý hlas.

„Jen jestli se tam vejde,“ zapochyboval Emmett.

„Ale jo, vždycky se tam vešel,“ chlácholila ho Emily. Pak bylo slyšet jen nějaké bouchnutí, podivné plesknutí a pak rytmické zvuky, doprovázené dechem, zrychleným námahou.

„Už to bude,“ hekla Emily. „Je pěkně tuhý.“

Rosalii se zatmělo před očima. Jsou v kuchyni! To nemohli zalézt někam alespoň do ložnice? V hlavě jí bleskla vzpomínka na jinou kuchyň, kterou kdysi – a se skoro stejným slovním doprovodem – s Emmettem zdemolovali, a Esmé tehdy málem ranila mrtvice, když viděla rozlámaný stůl a skříňky s utrhanými dvířky, o otlučené omítce nemluvě… Ale to bylo s ní! Ne s jinou ženskou, ne s Emily! Vyrazila zpod okna, a když cestou ještě zaslechla:

„Tak hotovo? Dobře, vytáhni ho ven!“, jako bůh pomsty vtrhla dovnitř. A zůstala stát jako opařená.

Před ní se odehrávala scéna jako ilustrace z kuchařky Magdalény Dobromily Rettigové. Emily s moukou na nose stála u válu a s namáhavým supěním se snažila rozválet tuhý bochníček těsta, a Emmett, na čele šmouhy od čokoládové polevy a kolem pasu zástěru, zrovna vytahoval – plech z trouby…

„Jé, ahoj, Rose,“ vyhrkl Emmett překvapeně. „To je fajn, že jsi tady. Já si zrovna lámal hlavu, jak to cukroví všechno odnesu domů. Měl jsem dnes radši jet autem.“

Tak proto byl cítit vlkem. A ten sladký parfém – to byla vanilka a skořice…

****

Když potom naskládali krabice v Cullenovic kuchyni na stůl a Emmett se vyhříval na výsluní zasloužené chvály, Rose se zároveň dmula pýchou a zároveň styděla za svou podezřívavost. A když rozjásaná Nessie přecpaná cukrovím až k prasknutí odešla spát a Emmett od ní dostal na dobrou noc čokoládovou pusu pro jejího nejmilovanějšího strýčka pekaře Emma, Rose si potřebovala ještě něco ujasnit.

„Proč jsi o tom nikomu nic neřekl, Emme? Rádi bychom ti pomohli, tos musel k vlkům?“

„Chtěl jsem, aby to pro Ness bylo překvapení. Tady jsem to péct nemohl, to by to viděla. Emily je báječná kuchařka, Jake na ni pořád pěje ódy, tak jsem ji poprosil… a takhle mě ani Alice nemohla vidět. Vy byste to Nessie mohli prozradit, umí z vás vytáhnout skoro všechno, a to jsem nechtěl. A taky jsem chtěl něco udělat jen já sám,“ zrozpačitěl.

„A to ti nevadí, že jsem myslela, že běháš za nějakou ženskou? Když jsi mizel každý den a neřekl jsi kam?“

„Ale Rose,“ vykulil Emmett překvapeně oči, „ty jsi…, snad jsi ne…, to přece…, ty jsi žárlila?“ Zíral na ni, a když váhavě sklopila hlavu a lehounce zahanbeně přikývla, obličej mu rozzářil široký úsměv.

A zbytek noci strávil přesvědčováním a dokazováním, že je pro něj ta jedna jediná na celém světě. A Rose se ráda nechala přesvědčit…, ale to už začalo svítat.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční tajemství: