Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vánoce

20.06.2014 (15:00) • NatalieEllaVeronicaCulen • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1742×

Pohled Bella

Šla jsem zase tou známou cestou po ulici k mému domu a měla jsem tváře mokré nejen od deště, který letos přišel místo sněhu, ale i od slz, které mi tekly z očí neustále.

Vstávala jsem se slzami v očích, chodila jsem se slzami v očích, jedla jsem se slzami v očích a stejně tak jsem i usínala.

Ptáte se proč? Začalo to tím, že mě opustil můj přítel, Edward…

Před čtyřmi lety:

„Dávej na sebe pozor,“ vydechl, až mě to zastudilo.

Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým rychlým odchodem.

Byl pryč…

Tenkrát jsem se složila a několik měsíců jsem dokonce vůbec nevnímala, když jsem se probudila z té otupělosti, přišla další rána.

„Bello, musím ti něco říct,“ pověděl mi Charlie smutně a starostlivě se na mě díval. „Renée s Philem měli včera autonehodu… Phil zemřel a Renée je v kómatu, lékaři jí dávají velmi malou šanci na přežití.“

„To ne…“ vydechla jsem a pak už mě Charlie chytal, když jsem omdlela.

Otevřela jsem oči a uviděla Chalieho, jak se nade mnou sklání.

„To bude dobrý,zlatíčko… Tobude dobrý… Já jsem pořád s tebou, to bude dobrý…“ utěšoval mě a na chvíli to opravdu pomohlo.

Jenže to by osud nesměl udeřit do třetice všeho zlého…

O měsíc později:

Charlie už měl být dávno doma, tak jsem se mu rozhodla zavolat. Já vím, jsem paranoidní, ale snad na to mám po tom všem právo…

„Dobrý den, tady je Charlie Swan. Právě nejsem u telefonu, takže… No, vyvíte, co mátedělat…“ ozval se v telefonu Charlieho hlas a já opravdu začínala mít strach… Vtom jsem uslyšela zvonek, no jo, celý Charlie. Určitě si jenom šel sednout s kolegy z práce na pivo a zapomněl si klíče od domu…

„Ahoj, Char… Petere,“ usmála jsem se nuceně na Charlieho kolegu. „Myslela jsem, že je to Charlie a zapomněl klíčky od domu,nevíš, kde je, už měl být dávno doma…“ Zarazil mě ale jeho zmučený výraz a slzy v očích.

„Bello, Charlieho střelili, když šel domů. Už mu nebylo pomoci…“zavzlykal a objal mě.

To byla pro mě poslední rána. Nežiju, já přežívám… Všichni se mi snažili všemožně pomoci, ale já vím svoje. Mně už pomoci není…

A tohle byl začátek mého konce. Nikdy bych nevěřila, že za jeden rok můžu zažít tolik zlého…

„Sakra, to mi ten osud nemohl nechataspoň tátu?!“ zařvala jsem do ztichlého Forks a místo toho, abych se schovala domů, nasedla jsem raději do svého starého Chevyho a jela do svého oblíbeného baru v Port Angeles.

„Ahoj, Iss!“ zdravil mě mladý barman. Jsem tady stálý host a všichni mě znají. Ale tenhle klučina ještě lépe než ostatní.

„Čao, Jery.“ Jeremiah je fajn kluk, věděl všechno o tom, co se mi stalo, a vlastně díky němu nesedím jenom doma a nelituji se. Jen tak pro formu, Jeremiah je upír. Poznala jsem ho před dvěma lety, když jsem bloumala ulicí a on mě chtěl zakousnout. Překvapila jsem ho, ve zkratce to bylo asi takhle…

Před dvěma lety:

Procházela jsem se nočním městem, plakala a nechtěně jsem se vydala do slepé uličky. Najednou se přede mnou objevil muž s klidným, ale přesto ledovým obličejem. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že má krvavě rudé oči.

„Buď mě zabij, nebo mě nezdržuj!“ řekla jsem otráveně a obrátila se k odchodu.

„Ani ses nelekla mé rychlosti,“ konstatoval, už zase, stoje předemnou.

„Sakra, buď mě kousni, nebo vypal!!!“ Už jsem začínala být naštvaná, což bylo celkem nelogické, když přede mnou stála má smrt.

„Kousni?“ začínal ze mě být zmatený.

„A co jinýho? Seš snad upír, nebo ne?“ ptala jsem se ironicky

„Jak o nás víš?“ ptal se už klidně.

„S jedním jsem chodila“ řekla jsem šeptem. „Byl vegetarián, nebylo to tedy takové riziko,“ prohlásila jsem už se vztyčenou hlavou.

„Jmenuji se Jeremiah, a ty?“

Chtěl ode mě vědět podrobnosti vegetariánství a pak na něj taky přesedlal. Vyhledal mě a od té doby jsme přáteli, on jediný o mně věděl úplně všechno.

„To co vždycky?“ zeptal se jenom pro formu, na což jsem mu odpověděla cynickým pohledem a on mi už míchal screw driver, hodně silný screw driver.Bylto hnus, ale bylo mi to fuk.

Vzala jsem orosenou sklenici a pomalu ji do sebe obracela dnem vzhůru, to už tam stála další, ale moji ruku zadržela ta Jerryho.

„Iss, zítra jsou Vánoce! Prosím, aspoň dneska se mi tady neopij. Prosím…“ Jeho štěněčím očím nešlo odolat. A navíc…

„Zítra jsou Vánoce!?!?”vyhrkla jsem překvapeně a snažila se přitom vykašlat pití, které mi zaskočilo. „Jerry já letím za mámou. Aspoň na Vánoce u ní chci být! Ehm… Odvezeš mě domů?“ řekla jsem už v klidu.

„Tome, vem to za mě, odvezu Iss domů,“ houkl na svého kolegu a už, už jsme jeli ke mně.

„Díky, Jerry, seš fajn kluk…“ pověděla jsem mu ještě, když jsem vystupovala na letišti…

„Iss? Zvládnešto? Nemám raději letět s tebou?“

„Ty… Ty bys to pro mě udělal?“ ptala jsem se, i když jsem věděla, že ano.

„Tak letíme, nebo nám to uletí,“ usmál se na mě.

Pohled Edwarda

Seděl jsem zalezlý v malém kutlochu, kde si doktoři chodívali vypít kávu, nebo si zdřímnout na noční směně. Já jsem nedělal ani jedno. Jen jsem tam seděl a se zavřenýma očima vzpomínal na… Ne, na to jméno nedokážu ani pomyslet, tolik bolesti mi způsobuje. Raději jsem vstal a vyšel do areálu nemocnice ve Phoenixu.

Divíte se, že já, upír, pracuji v nemocnici ve slunečném Phoenixu? Já taky, ale od té doby, co do naší rodiny přišla Sarah, je to v pořádku. Sarah totiž kolem nás umí rozprostřít štít, díky kterému na slunci nezáříme.

Jsem v nemocnici první den a ještě jsem neměl příležitost prohlédnout si pacienty, kteří mi byli přiděleni.

Pracuji na oddělení s lidmi, kteří jsou po těžké nehodě, někteří dokonce upadli do komatu. Tam mám taky jednoho člověka, pokud vím. Podíval jsem se do papírů a ztuhl jsem. Renée Swanová...

V okamžiku jsem byl u jejích dveří a pomaloučku je otevíral. V poslední chvíli jsem se ale zastavil a šel poprosit Sarah, která zde byla přijata jako zdravotní setra, jestli by se tam šla podívat.

„Edwarde, proč se tam nejdeš podívat sám? Ty ji znáš?“

„Vlastně ani ne, ale… Víš, jak jsem ti vyprávělo...“ Hlas se mi zaseknul.

„O Belle?“ ptala se opatrně.

„Ano, o ní. Renée Swanová je její matka. Sarah, já tam nemůžu jít,“ prosil jsem ji úpěnlivě. „Bojím se, Sarah. Bojím se, že se zase složím a už mě nikdo neposkládá ani do téhle podoby!“ vzlyknul jsem.

„Já bych tam šla, ale nemůžeš to takhle řešit do nekonečna… Půjdeme tam spolu! Ve dvou se to lépe táhne!“ Jenom jsem přikývnul. Nemělo cenu se s ní hádat.

Když Sarah otevřela dveře, přísahal bych, že se mi klepaly ruce, zarazila se a zase potichu zavřela.

„Edwarde? Myslím, že u ní sedí Bella. A není sama!“

„Cože?“

„Sedí tam a drží paní Swanovou za ruku. Vedle ní je nějaký upír a objímá ji. Kolem nich je nějaká bublina, člověk by si jí nevšiml, asi zvukotěsná. Řekla bych…“

„Sar, šla bys tam prosím? To… to bych asi opravdu nezvládnul…“ Jenom kývla a šla.

Pozoroval jsem opatrně její myšlenky. Bellinka, ani ten upír, ji neslyšeli. Já jsem se neovládl a podíval se škvírkou dveří na vlastní oči. Podle myšlenek Sarah se toho moc určit nedalo, ale nemůžu ji za to odsuzovat…. Zamilovala se do toho upíra na první pohled a teď už se vznášela v jiné realitě.

Upír zvedl oči a ve vteřině její lásku opětoval. To jsem ale nepoznal podle jeho myšlenek. Neslyšel jsem je, ale bylo to na něm vidět.

Upír poklepal Belle na rameno a něco jí řekl. Ona jen pokývala hlavou a její pohled pořád zůstával na její matce. Ani si Sarah nevšimla.

Upír prošel kolem Sarah a přitom ji vzal za ruku a vedl ji z místnosti. Když vystoupil z té podivné bubliny, uslyšel jsem jeho myšlenky.

Podíval se na mě a zakroutil hlavou, potom na mě kývl, abych šel s nimi.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho nepřátelsky.

„Jmenuji se Jeremiah a taky tě rád poznávám,“ prohlásil sarkasticky.

„Odkud se znáš s… Bellou?“ Její jméno jsem horko-těžko dostával přes rty a málem jsem vzlyknul.

„Původně jsem ji chtěl zabít, ale její sarkasmus mě přesvědčil, že to není dobrej nápad,“ zašklebil se na mě.

„Jdu za ní,“ snažil jsem se, aby se mi neroztřásl hlas.

Než jsem stihl vykročit, zastavil mě. „Neubliž jí! Po čtvrté už by to nesnesla…“

„Počtvrté?“ přeskočil mi hlas o oktávu výš.

„První ty,pak její matka s Philem,jejího otce někdo zastřelil, když šel z práce.“

„Phil?“

„Phil zemřel,“ pověděl mi se smutným pohledem upřeným na dveře od pokoje Renée. Ještě jsem nesebral dost odvahy jíttam, a proto jsem se pokoušel zdržovat.

„Co to je za bublinu, co byla kolem vás?“

„Chceš zdržet sám sebe? Pitomče… Mám schopnost. Dokážu vytvořit zvuko-těsnou bublinu. Dost dobře nechápu, na co mi je, ale zvuk nejde ani tam ani zpět. Iss nechtěla poslouchat zvuky nemocnice,takže…“

„Není to tak, jak to vypadá, Jeremiahu!” začala se mě zastávat Sarah. „On ji opustil pro její dobro! Myslel si, že bude žít spokojený lidský život!”

„Očividně se mu to nepovedlo…” povzdechl si Jeremiah. „Doufám, že jsi aspoň nervózní! Skoro každý den ji mám v baru opilou… Kdyby jí zůstal alespoň někdo! Někdo, kdo by ji podržel!“

„Já… Bojím se. Bojím se, že mě od sebe odežene a že už mě nebude chtít nikdy vidět,“ šeptnul jsem a otočil se směrem ke dveřím pokoje, ve kterém právě seděla.

„Na to tě moc miluje,“ šeptnul, když jsem udělal první krok.

Trochu mě to uklidnilo, to ovšem neznamená, že jsem štěstím málem nevyskočil z kůže. Miluje mě! Stále mě miluje!

Před dveřmi toho pokoje jsem se zastavil. Zmocnila se mě ještě větší nervozita než předtím. Cítil jsem, jak se mi v krku utvořil imaginární, nepolknutelný knedlík a oči mě začaly pálit. I přes tato fakta jsem chytil kliku do ruky a nepotřebně se zhluboka, trhavě nadechl, stlačil jsem kliku a nahlédl dovnitř. Vydral se ze mě vzlyk a já vstoupil. Pomalujsem cítil, jak se bublina okolo Belly ztrácí...

Pohled Belly

Sedělajsem v nemocnici vedle máminy postele a jen na ni koukala… A doufala… Jerry se omluvil, že si potřebuje něco vyřídit, a odešel. Tak jsem tu teď sama. Nevadilo by mi to, ale začínala jsem vnímat, jak se jeho bublina ztrácí, a uslyšela jsem známý hlas vzlyknout.

Zatrnulo ve mně, ale raději jsem se neotočila, možná je to jen nějaká iluze… Snad…

„Prosím, lásko, odpusť mi to.” Tak ne.

„Lásko, odpusť mi, nemůžu bez tebe žít…“ zavzlykal známý hlas. Edwardův!

Podívala jsem se na něj se slzami v očích. „Odpouštím ti, ale už mi neodcházej,“vzlykla jsem také.

„Už nikdy…“ Podívala jsemse z okna, kde byla nalepená podobizna Santy, a…Ve Phenixu sněžilo!!!

„Co se děje?“ uslyšela jsem najednou mámin hlas.

Dostala jsem ty nejhezčí vánoční dárečky! Prostě regulérně nejlepší Vánoce vůbec!!!

O pár let později:

Celá rodinka Cullenových sedí v obývacím pokoji okolo vánočního stromečku spolu s ReneéSwanovou.

Všech pět zamilovaných, upířích párů i jejich přítelkyně jsou fascinováni malou holčičkou a stejně starým chlapečkem nadšeně rozbalujícími dárky.

Kdo říká, že zázraky neexistují!!!

Podle drabblu Osud mi vzal všecho...

Autor: NatalieEllaVeronicaCulen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoce: