Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Válka sebou nese smrt

Válka sebou nese smrtUž podruhé sem dávám tuhle povídku, protože poprvé nebyla vydána. I když jsem nechtěla, přepsala jsem ji. Nějak mi to leželo v žaludku. :) Je to z minulosti, je možné, že se píše rok 1918, sama nevím. Každopádně, jak dopadne Edwardovo rozhodnutí odejít do armády? :) Budu ráda za komentáře, tahle povídka vznikla jednou večer, když jsem nemohla spát. :-) Pěkné počtení, vaše Danca95 :-)

Hudba - Tahle písnička se k tomu vlastně textem nehodí, ale já ji miluju. :-) A poslouchala jsem ji pořád dokola, dokud jsem to nedopsala. :-)


 

Vkročila jsem tiše na palouček u jeho domu. Ležel na trávě, oči upřené na oblohu, která dnes byla posetá hvězdami, hlavu podloženou svýma rukama. Nepodíval se na mě, i když jsem tušila, že o mně ví. Neviděla jsem jeho výraz, bála jsem se na něj podívat, abych zjistila, jak se tváří. Nemohla jsem pochopit, proč tohle dělá. Přece mi nasliboval tolik lásky, že by to pro jednoho člověka vystačilo na sto let. Působil mi tím bolest, protože bude ode mě daleko na neurčitou dobu. Budu naprosto bez informací. Opět se mi oči zalily slzami. Popotáhla jsem nosem a utřela si rukou oči.

Váhavě jsem k němu vykročila. Pootočil svou hlavu a na malinkatou chvíli se střetl s mým pohledem. Nenašla jsem v jeho očích, co jsem chtěla najít. Stál si na svém rozhodnutí a nezmění ho. Hlavu opět otočil na stejné místo, jako před tím.

„Utekla jsi.“ Nebyla to otázka, konstatoval. Ano, musela jsem utéct, protože jsem nedokázala být sama s představami, která se mi rojily v hlavě. Armáda, jen to slovo mi nahánělo hrůzu. Svým konstatováním zastavil můj postup a já zůstala stát několik metrů od něj. Poprvé v životě jsem si nebyla jistá, jestli chce, abych tu byla s ním. Tenhle palouček patřil nám. Byl přesně pod jeho oknem a my tu nejednou strávili celou noc sledováním hvězd. Vždy jsme si představovali, že spolu jednou objedeme celý svět, a v každé zemi budeme sledovat noční oblohu, a tam, kde bude nejvíce posetá hvězdami, tam založíme rodinu. Jen jeden jediný večer všechno změnil. Jedna jediná věta. Tenhle proklatý den jsem nenáviděla. Neměl se vůbec stát, nejradši bych ho vymazala z povrchu zemského.

„Neměla bys tu být. Budou tě hledat,“ mluvit stále tím mrtvým hlasem, až mě mrazilo v zádech. Toužila jsem po tom, aby na mě otočil své zelené oči, které mě vždy tak uklidňovaly a všechno odvolal. Odvolal svůj dobrovolný nástup do armády. Jen proto, že se naše země vložila do války, nemusel chodit do armády. Zpráv o kolika mrtvých už je, mě stále utvrzovaly, že mu to musím vymluvit.

Nezajímalo mě, že mě tu nechce. Odhodlaně jsem k němu došla a klekla si k jeho pravému boku. Nepodíval se na mě.

„Podívej se na mě,“ zašeptala jsem. Stáhlo se mu obočí, ale nepodíval se.

„Edwarde, podívej se na mě,“ naléhala jsem hlasitěji. Nosem vydechl a zavřel oči. Opět mi slzy přetekly přes víčka, razily si cestu přes mou tvář, až ukáply na zem. Z úst mi unikl tichý vzlyk. Edward prudce otevřel oči, zadíval se na mou tvář bolestným výrazem. Pozoroval jednu ze slz, jak pomalu sjíždí po mé tváři, a než stačila padnout na zem, setřel ji hřbetem ruky.

„Neplač,“ zašeptal a posadil se. Uchopil můj obličej do dlaní, svůj pohled upíraje do toho mého. „Neplač, prosím. Není důvod. Za pár měsíců budu zpátky…“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Nevěřím ti,“ zavzlykala jsem opět. Nevěřila jsem mu, protože válka není jen nácvikový kurz jako třeba vojna. Válka, to je boj na život a na smrt. Tolik jsem tohoto chlapce milovala. Potkala jsem ho sotva před pár lety, a už ho mám ztratit? Má být zahozen jeho mladý život jen kvůli tomu, že chce dopomoct vlasti k vítězství? Má být zahozena naše láska kvůli sporu cizích lidí? Ne!

„Vrátím se! Copak bych tě tu mohl nechat samotnou? Až se vrátím, uspořádáme obrovskou svatbu, a pojedeme na naši cestu. Najdeme místo, kde hvězdy září nejjasněji. Moje sladká Bello, přísahám, že se vrátím!“

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy se mi snažil pohledem vnutit pravdu svých slov.

„Samozřejmě, víc než svůj život,“ přisvědčil a na důkaz svých slov mě pohladil po tváři.

„Jestli mě opravdu miluješ, celým svým srdcem, nepojedeš,“ prohlásila jsem pevně. Věřila jsem, že tohle ho přesvědčí. Přece mě miloval, tak proč by mě opouštěl kvůli válce? Dobře věděl, že jakékoli odloučení nás oba zasáhne. Tohle naše vzácné pouto bylo sice silné, ale křehké. Nikdo nerozuměl našemu vztahu. Všichni věděli, že se milujeme. Jen my dva věděli, že se potřebujeme daleko více než jen jako člověka po svém boku. Potřebovali jsme se navzájem, stejně jako jsme potřebovali kyslík, jako jsme potřebovali dýchat. A on to chtěl všechno zničit tím, že půjde bojovat? Tomu jsem nevěřila.

Když jsem k němu opět vzhlédla, čekala jsem, že v jeho očích najdu změnu. Že zde uvidím to, jak si uvědomil, že mě miluje, a proto nemůže odjet. Tvrdě jsem narazila. V jeho očích se zračilo pouhé zoufalství.

„Bello,“ začal, ale já ho zastavila zakroucením hlavy. V mozku mi cvaklo, s ním nehnu. Ani mě to nepřekvapilo. Jen to děsně bolelo. Chtěla jsem se zvednout a vrátit se domů, ale nohy mi selhaly. Sesunula jsem se zpátky a nakonec skončila v jeho náručí. Kolíbal se mnou ze strany na stranu, ale já to vůbec nevnímala. Vstřebávala jsem jeho dech, jeho srdce a chtěla si všechny tyhle zvuky zachovat na dosmrti. Měly pro mě cenu života.

„Přísahám, že se ti vrátím. Budu na tebe myslet dnem i nocí, budeš mi tak moc chybět, že se bojím, že zemřu steskem po tobě, ne díky válce,“ zamumlal mi tiše a bolestně do ucha.

„Tak nejezdi. Proč bychom se měli trápit, když nemusíme?“ zkoušela jsem to dál.

„Víš, že mě armáda přitahuje už dlouho. Lásko, vím, bude to těžké období, ale jen to upevní náš vztah. Pokud na mě počkáš… Nemůžu tě nutit čekat na mě, aby ti uběhly ty nejlepší léta tvého života…“ V poslední větě se mu zlomil hlas. Zachvěla jsem se. Ještě stále jsem si nechtěla přiznat, že on opravdu odjede. On to bral jako hotovou věc. Uvědomoval si, že jede do boje? Že nejede na výcvikový tábor, ale do kruté války, kde se lidé chovají jako zvířata? Hrdlo se mi sevřelo, když jsem si představila Edwarda, jak leží na zemi. Skrz vojenskou uniformu mu prosakovala krev, oči vytřeštěné hrůzou, obličej zbledlý smrtí.

„Ne!“ zakřičela jsem mu do hrudi. „Ne!“ zopakovala jsem plačky a pěstmi ho mlátila hlava nehlava. Spíš jsem si ubližovala sama sobě, ale v tuhle chvíli mi to bylo opravdu jedno. Vnímala jsem jenom bolest, které začala pohlcovat celé mé tělo. Bylo těžké se nadechnout, jako by mi plíce drtily tunové kameny. Spíš to bylo srdce, které se snažilo vyskočit z hrudníku. Bolestivě se hlásilo o pozornost. Každým bouchnutím rozneslo do mého těla krev, která pálila jako oheň.

„Miluju tě, Bells. Slib mi, že budeš silná. Slib mi, že budeš žít normální život, zatím co tady nebudu. Budu tady s tebou, přesně tady,“ položil ruku na mé srdce. I přes všechnu bolest se při jeho dotyku rychle rozbušilo. Bez přemýšlení jsem zvedla obě ruce a položila je na jeho obličej. Přejížděla jsem po každém jeho kousku, chtěla jsem si tenhle obličej zapamatovat, abych si ho mohla představit kdykoli a kdekoli. Edward chytil mé ruce do svých a upřel na mě své zelené oči.

„Slib mi, že budeš silná,“ naléhal.

„Slibuju.“ Lhala jsem. Mohla jsem mu slíbit leda tak to, že se budu snažit být silná.

„Děkuju,“ hlesl pouze. Prudce mě k sobě přitáhl a políbil mě. Chtěla jsem si tenhle polibek užít, ale šlo to těžko. Přímo z něho vyzařovala naše bolest. Vpíjeli jsme se do sebe a já chtěla, aby se z nás stalo jen jedno tělo. Jen jedna duše.

„Udělej mi ještě jednu laskavost,“ zašeptal úzkostně a zadýchaně, když se ode mě odtrhl.

„Nechoď dneska na nádraží,“ upíral na mě své oči. Nechodit na nádraží? Nerozloučit se s ním? Jeho pohled mě však utvrdil, ať tam vážně nechodím. S bolestí jsem kývla na souhlas.

„Děkuju,“ zopakoval a úlevně vydechl. Pak se znovu zhluboka nadechl, přitiskl své rty na moje. Vášnivě mě políbil, a než jsem stačila zareagovat, kráčel ode mě pryč. Nutila jsem se, abych se neotočila, abych se na něj nepodívala. Jen jsem tam klečela, s rukama v klíně, se slzami po celém obličeji. Řinuly se samovolně, tekly proudem. Touhu rozběhnout se za ním, uvěznit ho ve své náruči jsem cítila i v konečcích prstů. Protože to nebyla jen touha, byla to potřeba. Ano, potřebovala jsem ho více než kyslík. Ten mi teď došel. Lapala jsem po dechu a objímala si hrudník. Každý nádech nesnesitelně bolel. Dusila jsem se vlastní bolestí. Měla jsem pocit, že se mi srdce právě rozpadlo na miliony kousků, které už nikdy nikdo nesestaví dohromady. Edward si je totiž odnesl sebou.

***

Americká vlajka vlála na černé rakvi. Několik vojáků neslo rakev ve svých dlaních, a celé to vypadalo hrozně slavnostní. Ano, naše země zvítězila. Celý svět se radoval, bylo po válce. Nikdo ovšem nepomyslel na ty ztracené duše, které umřely přímo na bojišti.

Amerika sice svůj velký boj vyhrála, jen já ten svůj prohrála na plné čáře. Vlastně jsem se nesnažila ani bojovat, nebylo pro co. Svou výhru z boje jsem ztratila díky naší vlasti. Svoje srdce už nikdy nedostanu zpátky, on si ho vzal sebou. Vzal si i mou duši. Na zemi, tu zde, zbylo jenom tělo, které jsem musela dovést do toho správného konce. A ten jsem si už dávno určila.

Ani jsem do konce pohřbu nečekala, nebylo proč. Nevěřila jsem, že v té rakvi leží on. Chtěla jsem s ním být někde sama. Vybrala jsem si naprosto krásné místo. Útesy nad bouřícím se mořem.

Lehla jsem si na zem a čekala na noc. Naposledy jsem chtěla spatřit hvězdy. Tak dlouho jsem je neviděla. Od té doby, co odešel, jsem ty zářící kameny neviděla. Kdykoli jsem pohlédla na oblohu, byla potažená černým pásmem. Žádné hvězdy, prostě jen černočerná tma a samota. Dnes v noci se pro mě ovšem opět rozzářily.

Celá obloha byla poseta jiskřícími kouličkami, a já věděla, že on je rozzářil právě pro mě. Po celých dvou letech jsem se usmála. Cítila jsem ho. Byl tu se mnou, jako kdyby ležel vedle mě a držel mě za ruku. Zafoukal lehký větřík. Úsměv se mi prohloubil, cítila jsem, jak mě pohladil po tváři. Byli jsme jen já a on. Nic jiného na světě nebylo.

Přes oblohu přeletěla hvězda. Bylo to pro mě znamení, že je na čase. Je na čase vydat se na naši společnou cestu. Mou a Edwardovu. Ještě jsem blýskla směrem ke hvězdám šťastným úsměvem a pomalu se zvedla.

„Jdou přímo za tebou, lásko,“ zašeptala jsem do ticha, které rušily pouze vlny na moři. Koukla jsem se dolů z útesů. Byly vysoké, ale neděsily. Naopak, dole se na mě totiž usmíval jeho obličej. Zelené oči mu svítily radostí z našeho shledání. Bez přemýšlení jsem vkročila do prázdna a padala vstříc své lásce. Náraz jsem necítila, možná jsem umřela za letu. Bylo mi to fuk. Ležela jsem ve vodě a pohlcovala mě tma. Pomalu mnou prostupovala. Trochu to bolelo, ale všechno najednou utichlo. Stála jsem před jeho domem, před naším paloučkem. Stál tam uprostřed té krásné louky, usmíval se na mě a natahoval po mě ruku. Na nic jsem nečekala a rozběhla se k němu. Chytla jsem ho za ruku a v těle se mi rozlil příjemný pocit bezpečí.

„Konečně. Čekal jsem na tebe. Vítej v našem světě,“ zašeptal a jeho hlas zněl daleko lépe, než jsem si pamatovala. Než jsem mu stihla odpovědět, než jsem ho stačila pohladit po jeho nádherné tváři, začal mi mizet. Nechápala jsem to, chtěla jsem křičet, že tu chci zůstat, že chci být jedině s ním! Někdo mě tahal z tohohle nádherného světa, aniž by se mě zeptal!

Krásné prostředí zmizelo a byla tu opět ta depresivní tma. Nebyla příjemná, zneklidňovala moje nehybné tělo, můj zatemnělý mozek. Chtěla jsem plakat, přesto jsem nemohla, protože jsem byla mimo. Chtěla jsem se zvednout a jít rozsvítit nějaké světlo, protože ta temnota začala pohlcovat i mé srdce. Jenže to nebyla jen temnota, co toužila po mém srdci.

Jako blesk uhodí při bouři, tak rychle mě udeřila bolest do srdce. Na rozdíl od toho blesku, nepřestala, začala se rozšiřovat do celého těla a já myslela, že teprve teď opravdu umírám. Zakřičela jsem hrůzou, i když jsem sama nevěděla, jestli to bylo nahlas nebo jenom v mých myšlenkách.

„Vydrž,“ zaslechla jsem. Zase jsem nevěděla, jestli si to všechno nepředstavuji. Patrně asi ano, protože takový hlas patřil jen jedné osobě, a ta tu přece nemohla být. Ta mě nechtěla, protože odešla.

Více jsem uvažovat nemohla, protože mě bolest pohltila do sebe. Teď jsem si přála, aby si mě temnota opět vzala k sobě a bolest nechala někde za mnou. Bylo to něco hrozného, člověk se kroutil, jak chtěl, bolest se držela zuby nehty. Nejvíce mě bolelo srdce, ale nevěděla jsem, jestli je to pro mou ztracenou lásku, nebo z toho ohně, který se šířil mým krevním oběhem.

___

Opatrně jsem otevřela oči, protože jsem nemohla uvěřit, že ta bolest najednou ustala. Bylo to tak náhlé, až jsem se bála, že jen, co provedu trochu více prudký pohyb, vrátí se a bude ještě horší. Nebo už jsem umřela?

„Vítej zpět,“ ozval se za mnou zase ten hlas. Ano, umřela jsem. Jinak jsem si ten dokonalý obraz jeho sedící postavy nedokázala vysvětlit. Když natáhl ruku, couvla jsem. Bylo to automatické, bála jsem se, že se o něho spálím nebo mi prostě zmizí. Přece se tady nemohl objevit jen tak, musela jsem být opravdu mrtvá.

Přes tvář mu přeběhl stín bolesti. Ruku stáhl a nechal ji volně viset podél těla. Oči měl upřené do mé tváře, já mu pohled opětovat nedokázala. Tak moc to bolelo. Raději jsem hleděla na jeho prsty, které si pohrávaly s trávou okolo. Ale kde je voda? Kde jsou útesy?

Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe a přestala dýchat. Seděli jsme na louce. Ale tohle nemohla jen tak obyčejná louka. Kvetlo tu nesčetné množství květin, tráva tu byla zelená, jako nikde na světě. Tohle muselo být nebe. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Chtěla jsem se položit do té úžasné zeleně, co rostla všude okolo, přesto jsem to neudělala. Snažila jsem se přijít na to, co se semnou vlastně stalo.

Ale jak jsem se snažila přemýšlet, vnímala jsem okolí daleko více. Slyšela jsem dusot nohou nějakého zvířete v nedalekém lese, i to, jak si ten bůh naproti mně hrál s trávou mezi prsty. Tohle není možné. Zprudka jsem otevřela oči a konečně se zahleděla do jeho očí. Byly jiné.

Zkoumavě mi hleděl do tváře zlatavým pohledem. Všechny otázky, na které jsem chtěla znát odpověď, se mi vypařily z hlavy. Vnímala jsem jen jeho dokonalý obličej, který mě bodal do srdce. On mě přece nechtěl, dal přednost armádě. Tak proč je tady? Proč je tady se mnou v tomhle krásném světě plném barev?

Smutek si mě chytil jako nebohou kořist a já začala plakat. Až pozdě jsem si uvědomila, že žádné slzy na tváři nemám. Už podruhé jsem dnes zmateně vzhlédla.

Vylekaně jsem vyskočila na nohy, protože tam nebyl. Neseděl tam se svým bolestným výrazem a zlatýma očima. Zmizel. Vážně jsem si ho jen vysnila.

Ozval se z daleka, musel být někde hluboko v lese, přesto jsem ho slyšela moc dobře.

„Nechtěl jsem ti ublížit. Jsi pro mě životem, proto jsem musel odjet,“ šeptal. Běžel, slyšela jsem jeho kroky. Vzdaloval se.

„Nechtěl jsem, aby ti někdo ublížil… Proto jsem jel bojovat. Dnem i nocí jsem na tebe myslel. Věřil jsem, že se vrátím.. Nepřátelé byli silnější,“ šeptal dále, tentokrát jsem ho slyšela už celkem slabě. Bolelo mě, že byl každým okamžikem dál a dál. Zase jsem cítila, jak mi bere mé srdce. Už podruhé, je to vůbec možné?

„Nemohl jsem tě nechat jen tak zemřít. Zabilo by mě to. Slíbila si mi,“ jeho hlas zakolísal, jako by se mu zajíkl, ale on to chtěl zamaskovat. „Slíbila si mi, že budeš silná. Proč ses chtěla zabít?“ Zastavil se. Byl daleko, přesto se mi zdálo, jako by seděl přímo vedle mě. Opět jsem se rozplakala. Beze slz. Nechápala jsem to. Když jsem neodpovídala, jen jsem vzlykala, opět se rozběhl.

„Nikdy nezapomenu,“ donesl ke mně vítr a naposledy jsem zaslechla jeho kroky. Pak bylo ticho. Tíživé, hluboké, zařezávalo se do uší. Odešel. Zase.

Zpod mraků vykouklo slunce. I když jsem byla neskutečně smutná, na ten zářivý zdroj tepla jsem se usmála. Když jsem se opět podívala dolů, zděsila jsem se. Ruce mi zářily jako diamanty. Vyskočila jsem na nohy a překvapeně jsem vypískla. Bylo to rychlejší, než jsem čekala. Co se tady děje? Tohle vážně musí být sen.

Zhluboka jsem se nadechla. Krásně to tu vonělo. Květiny dělaly své, přesto tu převažovala jiná vůně. Byla to jeho vůně. Pamatovala jsem si ji, i když už to bylo pár let, co jsem ji naposledy cítila. Ale teď byla daleko silnější. Bez přemýšlení jsem za ní vydala. Jako před tím, mě překvapila moje rychlost. Neběžela jsem, já letěla. Bylo to vzrušující. Každičký strom, každičkou větev jsem vnímala, jako bych šla pomalou chůzí.

Krásu přírody jsem ale naprosto ignorovala. Běžela jsem po jeho vůni, až jsem ho konečně našla. Seděl na velmi známém útesu, nohama bimbal ze strany na stranu. Hlavu měl sklopenu, ruce v klíně. Vypadal jako hromádka neštěstí.

„Myslel jsem, že už mě nechceš nikdy vidět,“ zašeptal zlomeně. „Chápal bych to,“ dodal po chvíli.

Chtěla jsem mu odpovědět. Toužila jsem mu říct, že ho stále miluju, co víc, že ho k životu přímo potřebuju. Ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.

„Asi bych ti měl vysvětlit, co se s tebou stalo. Je z tebe upír, Bello,“ šeptal dál zlomeně. „I já jsem. To jediné mě zachránilo před jistou smrtí… I když, nevím, jestli je tohle lepší než smrt. Nesnesl bych, kdybys zemřela, tak jsem musel něco udělat, ovšem, neměl jsem právo, udělat ti tohle. Za to se omlouvám, ale jinak jsem prostě nemohl.“ Jeho slova zněla ještě chvíli do ticha, které nastalo.

„Odpustíš mi?“ porušil první ticho on. Já vlastně do teď ještě ani nepromluvila. Srovnávala jsem se s tou novinkou, kterou mi svěřil. Upír? Myslela, že takové věci neexistují. Abych se přiznala, tak ani to, že mi řekl, že jsem upír, mě tolik nezajímalo. Proč by ho zabilo, kdybych zemřela? Miloval mě?

„Ano, Bello. Nedokážu ani vypovědět, jak moc,“ otočil se na mě. Vykuleně jsem na něj zírala.

„Čtu myšlenky,“ pousmál se. „Když jsi byla ještě člověk, tvojí mysl jsem nerozluštil, proto jsem nevěděl, jestli se můžu vrátit. Ale teď tě slyším jasně a čistě.“

„Jak dlouho?“ promluvila jsem poprvé.

„Jak dlouho jsem tímhle netvorem? Něco přes rok. Přežíval jsem jedině tím, že jsem tě tajně sledoval,“ otočil se ke mně celým tělem. Seděl s nohama pokrčenýma k tělu, bradu si položil na kolena. Díval se na mě psím pohledem. Byl krásnější než dřív.

„Proč jsi nepřišel?“

„Takhle?“ ukázal na sebe. „Jak bych asi vysvětlil, že jsem přežil vlastní smrt? A navíc, ty sis zasloužila někoho lepšího.“

„Lepšího? Edwarde,“ zaúpěla jsem. Vyslovit jeho jméno v tuhle chvíli pro mě bylo jako pohlazení. Dávno jsem mu odpustila. Všechno šlo stranou, hlavně, že tu byl se mnou, byl živý, mohla jsem si na něj sáhnout. Klekla jsem si naproti němu.

„Nepamatuješ, co jsi mi slíbil?“ zašeptala jsem a chytla ho za ruce obmotané okolo nohou. Bylo to něco úžasného, mít je zase ve svých. Měly příjemnou teplotu, byly hebké. Chtěla jsem je držet navěky, nikdy nepustit.

„To ti můžu klidně splnit,“ usmál se konečně i očima. „A přesně si pamatuji, co jsem ti slíbil. Že se vrátím. Myslel jsem, že kdybys věděla, co jsem zač, nechtě-“

„Mlč,“ zarazila jsem ho. „Tušila jsem, že nejsi mrtvý. Jen jsem nevěděla, kde jsi. A teď tě mám tady, přímo před sebou. Nemůžu tomu uvěřit… Já… Nemám slov. Jsem zmatená, přesto šťastná,“ usmála jsem se na něj taky konečně. On se uvolnil. Úsměv, který mu pohrával na rtech, mě naprosto dostal. Byl takhle nádherný i před tím? Byly to dva roky, co jsem ho naposledy viděla. Naposledy, kdy jsem ho pohladila po tváři. Naposledy, kdy jsem ho políbila. Tohle vážně musel být sen, ten nejkrásnější. Vážně mě mohlo potkat takové štěstí? Tolik mi chyběl!

Než jsem se nadála, drtil mě ve svém náručí.

„Ty mě taky. Jako bych ztratil srdce a duši najednou,“ šeptal mi do ucha. Vdechovala jsem jeho vůni a užívala si jeho paže ovinuté kolem mého pasu. Držel mě pevně, jako by mě nikdy nechtěl pustit.

„Nechci, už nikdy! Ani nevíš, jak jsem se trápil, když jsem se na tebe mohl koukat jen jako na obrázek. Toužil jsem tě sevřít v náručí, přesně takhle, toužil jsem tě pohladit,“ pohladil mě po tváři. „Toužil jsem vidět tvůj úsměv.“ Usmála jsem se na něj. „Toužil jsem tě políbit.“ Oba jsme ztuhli. Pomalu mě chytl za ramena a oddálil nás od sebe, abychom si mohli hledět do očí.

„Smím?“ zeptal tiše, že jsem to téměř neslyšela. Hleděl na mě něžným pohledem, kterému se nedalo říct ne.

„Musíš,“ usmála jsem se na něj spokojeně a čekala, kdy konečně vyplní moje přání. Pomalu mě pohladil po tváři, vpíjel se mi do očí, a já přestávala vnímat okolí. Druhou rukou si mě přitáhl za pas na klín, pohladil po zádech. Objala jsem ho kolem krku. On se z tváře rukou přesunul do mých vlasů a chvíli si s nimi hrál. Přivírala jsem blaženě víčka. Přála jsem si, aby přitiskl svoje dokonalé rty na ty moje. Nevyslyšel moje myšlenky. Pohrával si se mnou. Opřel své čelo o mé a políbil mi pravou tvář. Vzdychla jsem si. Přesně po tomhle se mi stýskalo. Věděl, jak na mě. Zašimral mě na druhé tváři nosem.

„Jsi si tím jistá? Pak už to nemůžeš vzít zpátky… Pak už se mě nezbavíš,“ šeptal pobaveně, a přejížděl mi dlaní po zádech. Mně, kdyby mohla, by se točila hlava. Jeho sladký dech byl všude. Nečekala jsem na nic, a přitáhla si ho k sobě.

„Tak nedočkavá,“ zamumlal těsně před tím, než naše rty splynuly v jedny.

 


Tak jak se Vám to líbilo? :-) Doufám, že nejste až tak moc zklamaní, je to prostě obyč povídka, která mě napadla jednoho večera. :-) Budu ráda za komentáře, co jsem udělala špatně či dobře. :-) Díky. :-)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Válka sebou nese smrt:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!