Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V poslední chvíli

02.11.2012 (15:00) • Greenie • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2342×

„Je zázrak, že se ti to vůbec povedlo, Edwarde,” zaslechla jsem, zatímco mé tělo začal obklopovat oheň. Ta bolest byla všude. Pomalu se rozlévala od prstů u nohou až k srdci. Pomalu se rozpínala po celém těle. Chtělo se mi křičet, ale rozhodla jsem se mlčet. Okolo byli lidé. Slyšela jsem je, cítila. Dle mého odhadu jich bylo sedm. Všude kolem mě bylo slyšet hlasy. Příjemné hlasy. Čtyři byly mužské a zbylé patřily ženám. Bylo to jako koncert. Jako když někdo hraje na klavír. Připojte k tomu pár houslí, harfu, zvonečky a nějakou tu basu. Nádherný koncert pro mé hořící uši. Usmála bych se, nebýt té stravující bolesti, která se hromadila v mém srdci.

„Bylo to málem pozdě. Umírala. Dopravní nehoda,” podotkl tiše krásný hlas. Byla v něm patrná bolest. Jako by se mnou soucítil.

„Zachránils jí život.”

„Tohle naše přežívání bereš jako život?" ozvalo se lehce ironickým tónem plným hořkosti. Bodlo mě z toho u srdce.

„Buď rád, že jsi vůbec přežil.” Druhý muž se smutně uchechtl.

„Dobře… Jak dlouho ještě, Alice?" Jak dlouho co? Nechápala jsem jejich rozhovor. A kde to vůbec jsem? Chci domů! K rodičům. Budou Vánoce, nemůžu je tam nechat samotné. O Vánocích má být rodina spolu! Budou se o mě bát a to já nechci.

„Asi tak… Do Vánoc,” ozvalo se od té Alice. Do Vánoc? Tak to abych šla. Zkusila jsem se pohnout, ale v tu chvíli mě uchvátila tak hrozná bolest, že jsem už výkřik nedokázala udržet.

„Vím, že to bolí,” zašeptal mi někdo do ucha konejšivě. Chtělo se mi brečet. Proč tolik trpím? Co jsem provedla, že si tohle zasloužím?

„Co s ní teď?”

„Ještě nevím, Rose. Nikdo neví, jak to bude dál… Tedy, krom Alice.” Zaslechla jsem tajemný smích.

„Carlisle.”

„Mlč, Rose. Nezapomeň, slyší nás.” To slyším. Slyšela jsem všechno posledních pět minut. Protočila bych oči, mít na to sílu.

„Edwarde! Rose! Vážně to nevydržíte těch pár dní?”

„Ale Esmé…” začala dívka, kterou nazvali Rosalií, ale zastavila se. Možná začala konečně přemýšlet nad tím, co tu z ní celou dobu padalo. Určitě to je blondýna.

Dalších několik vteřin, minut, hodin, dnů, týdnů, měsíců… Neměla jsem pojem o čase. Nebyl pro mě rozdíl mezi hodinou a vteřinou. Všechno bylo stejně dlouhé a plné bolesti, tak proč v tom dělat nějaké rozdíly? Nemělo by to cenu.

O pár dní později…

Celou tu dobu se vlastníci domácnosti, v níž jsem byla ubytovaná, hádali. Občas za mnou přišel ten chlapec s nádherným hlasem a povídal si se mnou. Nejspíše mu nevadilo, že se nedočká odpovědi. A já ho ráda poslouchala. Někdy přišel jiný muž s vyzrálejším hlasem. Ten ke mně mluvil vlídně a otcovsky. Chodili za mnou všichni. Dokonce i ta „blondýna“, jak jsem si ji označila.

„Už je to tady,” zaznělo v místnosti, ale neslyšela jsem nic jiného. Žádný dech, tlukot srdce. Jen svíravé ticho.

„Už je to tady! Už je to tady!” začal se smíchem skandovat jeden z mužů. Toho jsem si pamatovala. Ten byl zábavný. Vždy mi vyprávěl vtipy a zábavné historky. Bohužel jsem se jim nemohla smát, tak vždy odešel se slovy, že jsem suchar. Chudák. A mě to při tom tam bavilo!

„Emmette, mlč,” řekl můj oblíbenec. Ten s tím jemným medovým hlasem.

Vzápětí se bolest znásobila. Byla jsem jako v ohni. Šílela jsem uvnitř své hlavy. Chtělo se mi křičet. Připadala jsem si, že musím každou chvíli vybouchnout. Ta představa mě znechucovala, ale nezvedal se mi z ní žaludek. Zvláštní. Všechna bolest se stahovala do srdce, jehož tlukot se zrychlil a zesílil. Myslela jsem, že mám infarkt nebo něco podobného. Blížila se moje vlastní smrt. Mé srdce se stáhlo a roztáhlo naposled. Ticho. Jsem mrtvá? Otevřela jsem oči. Spatřila jsem několik andělů.

„Já jsem v nebi, že jo?” usmála jsem se spokojeně. Jeden z nich propukl v obrovský řehot a i zbylí se začali pochechtávat. Nechápavě jsem nakrčila obočí. Všude kolem mě bylo bílo, okolo stály nádherné postavy v krásných šatech, okolo mě lehká vůně šeříku. Takhle nějak jsem si představovala nebe.

„Nejsi v nebi, děvče,” usmál se blonďák zdvořile a udělal pár kroků ke mně.

„A kde tedy jsem?”

„U nás doma,“ rozesmál se hromotluk. Nelíbilo se mi, že se posmívá. Ve vzniklém vzteku jsem zavrčela. Temně a varovně. Šokovaně jsem vyvalila oči a sáhla si na krk. Teprve nyní jsem si plně uvědomila pálení hrdla.

„Co to se mnou je?” zašeptala jsem tichou otázku. Pomalu jsem se zvedla z postele, na které jsem ležela. Teprve nyní jsem si povšimla, že to je nemocniční lehátko. Rozhlédla jsem se a všude kolem mě byly různé přístroje. Bylo tam i veliké okno s výhledem na zasněžený les. Ta bílá mi připadala jasnější a intenzivnější než kdykoliv před tím.

„Jsi upír,” nadhodil ledabyle krasavec. Podle hlasu jsem poznala, že to je můj oblíbenec. Vypadal nádherně. Bronzové vlasy do obličeje s lehkým rozcuchem. Tvrdé rysy v neutrálním výrazu tváře. Vypracovaná postava v upnutém tričku. Blonďák, který postával vzadu, si odkašlal. Polekaně jsem vypískla a Emmett se začal smát znovu. Opět jsem zavrčela.

„Cože?” zeptala jsem se relativně klidná.

„Máš něco s ušima? Upír,” zavrčela blondýna. Drze jsem na ni vyplázla jazyk.

„Jasný, jasný,” zasmála jsem se a nevěřícně kroutila hlavou.

„Carlisle…” začala blondýna směrem k dalšímu blonďákovi v doktorském plášti. Ten ji umlčel pokynutím ruky.

„Já vím, že nám nevěříš. Možná by bylo lepší, kdybychom představili. Tohle je Esmé, tohle Rosalie, ten obrovský je Emmett, ta malá Alice, vedle ní je Jasper a tohle je Edward,” představil postupně všechny Carlisle.

„Já jsem Isabella… teda Bella,” zasmála jsem se.

„Moc nás těší.”

Autor: Greenie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V poslední chvíli: