Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Už nemá smysl žít

26.07.2011 (15:45) • nikilutz • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1318×

Seděla jsem ve svém pokoji na rudém a sametovém potahu mé postele. S nikým jsem se poslední dobou nechtěla bavit, dokonce ani s Esmé ne. Mám ji moc ráda, ale se mnou je prostě těžší vyjít než s mým dokonalým rádoby bratrem Edwardem. Nikdo z nich nechápe, co cítím, co mne trápí, protože to odmítám říct, odmítám se jim svěřit s mým nitrem. Je to složité a já se bojím jim to říct, bojím se hlavně toho, že by to nepochopili.

Nechci, aby soucítili společně se mnou, aby Carlisle věděl, že trpím. On je tak lidumilný a já ho přeci nemůžu obvinit za to, že mne přeměnil bez mého souhlasu. On si myslel, že dělá správnou věc a zachraňuje nebohou dívku, která byla ve špatný čas na špatném místě. Je to prostě jeho přirozenost - v jednom kuse někoho zachraňovat. Jenže kdyby uměl číst v mysli, nikdy by mne neproměnil, určitě by nechtěl vidět, jak se budu po přeměně trápit. Všechny mé možnosti s mojí přeměnou zemřely. Tak, jako má veselá duše...

Celá má adoptivní rodina stejně tuší, že je se mnou něco v nepořádku, já to vím a Edward určitě nedrží mé myšlenky v soukromí, proto se zavírám o samotě v mém, bílém pokoji s velkými, křišťálovými zrcadly. Mám je tu proto, abych se necítila tak osamocená, a abych si mohla popovídat s někým, kdo mi zaručeně rozumí, s někým, kdo se mi nikdy nevysměje do obličeje za to, co cítí mé diamantové srdce. Odmítám se komukoliv svěřit a sama nechci procházet věčností s pomyšlením, že už se nikdy nebudu cítit lépe.

Vstala jsem, otevřela dveře od šatní skříně a vstoupila. Prošla jsem až na samý konec a oblékla si rudý kabát se čtyřmi knoflíky pod sebou. Pohlédla jsem do zrcadla, zhluboka se nadechla a vyšla jsem z pokoje...

„Jdu na lov!” vykřikla jsem, ale doma nikdo nebyl. Vzala jsem tedy list papíru a roztřesenou rukou na něj napsala:

Milý Carlisle, omlouvám se za to, co Tobě a této rodině způsobím, ale já už nechci žít dál. Odpouštím Ti za mou přeměnu. Mám Vás všechny moc ráda a vážím si Vás, vážím si hlavně toho, že jsem Vás mohla poznat. Ty a Esmé jste ti nejbáječnější lidé, které jsem kdy poznala. Odpusťte mi, prosím, mé rozhodnutí, ale já nechci být upírem.

Vaše Rosalie L. Haleová.

Schovala jsem list papíru do Carlisleovy knížky a doufala, že ho objeví, až bude po všem. Ještě jednou jsem si od hlavních dveří prohlédla přízemí domku a se zavřenýma očima jsem je za sebou zabouchla.

Obešla jsem starý altánek, který mi věnovala Esmé k narozeninám a rozběhla jsem se do neznáma vyhledat ty, o nichž mi Carlisle jednou vyprávěl. Když poruším nějaké pravidlo v jejich městě, jistě mne mého života zbaví, a tím i trápení. Nebudu pít lidskou krev, to se mi hnusí, ale když mne nezabijí dobrovolně, tak na někoho z nich zaútočím a on mne zabije. Doufám, že po smrti se budu smět znova narodit a začít znovu...

Běžela jsem nejrychleji, jak jsem jen dokázala, když mne najednou do nosu udeřila silná vůně čerstvé krve. Instinktivně jsem změnila směr a vydala se za tímto aromatem. Chtěla jsem vědět, co to je, co mohlo mé rozhodnutí přebít, zpomalila jsem a zastavila. Přede mnou ležel muž, byl celý od krve a umíral. Medvěd, jež mu chtěl zasadit poslední úder, při pohledu na mne ztuhl a já ho zabila. Poté jsem pevně zadržela dech a poprvé pohlédla neznámému do tváře. Zamilovala jsem se do něj a nemohla uvěřit tomu, že zemře a já ho nepoznám. Nesmířila bych se s jeho smrtí.

Okamžitě jsem zapomněla na sebevraždu, bez přemýšlení jsem jej opatrně popadla do náruče a s něhou jsem s ním utíkala nazpět domů. Doufala jsem, že Carlisle při jeho přeměně neuvidí, jak zničím můj dopis na rozloučenou. Nevím, jak bych jej vysvětlovala Esmé nebo jemu do očí. Nedokázala bych je vidět zraněné mým rozhodnutím...

Budu neznámého muže milovat po zbytek věčnosti a doufám, že on mne také...

Autor: nikilutz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Už nemá smysl žít: