Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Už je pozdě

08.11.2009 (09:00) • Terez14 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2969×

Už je pozdě

Byl pozdní večer a mladá dívka seděla v potemnělém pokoji nad kusem papíru. V jedné ruce svírala pero a ve druhé žiletku. Slzy jí stékaly po tváři a psala na papír poslední řádky pro osobu, kterou milovala nejvíc na světě.

„Proč jsi to udělal, Edwarde.“ zašeptala zrazeně a další slzy jí kanuly po tváři. Pár jich spadlo na papír a rozpilo několik řádků napsaných inkoustem na papíře… Ona se o to ale nestarala. Nečekala, že ten, jemuž je to adresováno, ten dopis bude číst. Nečekala, že ho vůbec někdo bude číst. Myslela, že skončí zapomenut. Kdyby věděla, kde dotyčný žije, poslala by ho… Ale ona o tom neměla ani tušení. A možná by v sobě ani nenašla sílu, aby ho poslala.

Dívka dál psala řádky a po tvářích jí stékaly horké slzy. Když dopsala poslední větu, plakala ještě víc. Sešla schody do kuchyně. Její otec nebyl doma. Napsala mu vzkaz… Nebylo tam napsáno kam jde ani kdy se vrátí, ale jedna z vět zněla; Nehledej mě, já budu teď šťastná.

Dívka potom odjížděla od domu svého otce. Dopis napsaný na rozloučenou měla zastrčený v kapse, stejně jako žiletku a jela pomalu někam, kde ji nikdo nenajde. Alespoň dalších 50 let. Na místo, které bylo pro její život důležité, ale teď už neznamenalo nic.

Odbočila z hlavní cesty a jela svým autem úzkou příjezdovou cestou k velkému bílému domu u řeky, na který si zakazovala posledních pár měsíců vzpomínat. Vystoupila ze svého auta a zabouchla za sebou dveře. Vydala se pomalým rozvážným krokem po neudržovaném trávníku směrem k domu, ve kterém už měsíce nikdo nebydlel.
Vešla do domu... Dveře nebyly zamčené, protože vevnitř už nic nebylo. Jen její vzpomínky. Vešla do místnosti, která předtím sloužila jako obývák a rozhlédla se kolem sebe... Po tvářích jí nanovo začaly stékat slzy. Tisíce vzpomínek se skrývaly v těchto zdech.

Dívka se slzami v očích vyběhla schody do dalšího patra domu. Přestože tu nikdy nebydlela, i když by moc chtěla, znala dům jako své boty. Přesně věděla kam jde. Došla k pokoji, ve kterém se odehrála spousta krásných věcí... Ale ty už nikdy nebudou moci být zopakovány.Otevřela dveře a vešla do pokoje, ve kterém kdysi bydlel ten, jenž roztrhal její srdce na kousíčky, které už nikdo neslepí.

Zarazila se, když viděla, že se skoro nic nezměnilo. Narozdíl od obývacího pokoje tu bylo všechno. Skříně, pohovka, stůl... Zmizely jen jeho oblíbená CD a elektronika. Na zemi dokonce ležel tlustý zlatý koberec. Bylo to, jako by nikdy neodešel, ale ona věděla, že je sama.

Vešla doprostřed pokoje a sedla si na koberec. Zírala na zdi v místnosti a vzpomínala na ty chvíle štěstí v tomhle domě... Ale to už bylo pryč. Jak moc by chtěla vrátit tu dobu, kdy byla dokonale šťastná. Ale teď už věděla, že život není pohádka, a že si pro ni nikdy nepřijde krásný princ, aby ji vysvobodil.

S pocitem prázdnoty v srdci se naposled rozhlédla okolo sebe. Viděla tu tolik věcí, o kterých nikdo netušil. Ale už ji nebavilo skrývat tajemství této rodiny a nebavilo ji žít sama. Uchopila žiletku pevně do ruky a řízla se do zápěstí. Pár kapek její horké krve skapalo na papír, na kterém byly sepsány řádky z jejího srdce. Její krev pomalu kapala z jejích rukou a vsakovala se do tlustého koberce pod ní.

Dívčino tělo leželo bezvládně na zemi a ona pomalu ztrácela vědomí. Krev jí vytékala ze žil a duše z ní pomalu unikala do neznáma.

V ten samý den pár minut po dívčině smrti:

Po silnici se rychlostí 130 km/h řítí stříbrné Volvo. Rychle přijíždí do malého městečka Forks. V tomto autě sedí navždy sedmnáctiletý mladík. Jede sem napravit nejhorší chybu jeho života. I když je to už pár měsíců, co tu nebyl, pořád si přesně pomatuje cestu k domu oné zemřelé dívky. On ovšem ani netuší, že je mrtvá. Zastaví před jejím domem a zhluboka se nadechne. Nepotřebuje vzduch, ale sbírá odvahu, aby se jí mohl podívat do očí.

Nakonec odhodlaně vystoupí z auta a jde kamenitou úzkou cestičkou přímo k domu. Zazvoní na domovní dveře a doufá, že je dívka doma. Přijde mu otevřít otec dívky. Nikdy si nerozuměli a ani teď se to nezměnilo.

„Jak se opovažuješ se tu ještě ukázat!“ vykřikne otec po chvíli ne moc příjemné konverzace.

„Prosím, Charlie. Musím se jí omluvit.“ řekne mladík prosebně.

„Ne a už se tu nikdy neukazuj!“ řekne Charlie a zabouchne mladíkovi dveře přímo před nosem. Ten má ještě jeden plán… Vyskočí do dívčina okna jako to dělával vždycky. Pro něj jako upíra je to hračka.

Dívku ale v pokoji nenajde. Myslí si, že mu není předurčeno ji ještě někdy vidět. Tentokrát pomalu odjíždí od domu své milované smiřujíc se s myšlenkou, že už ji nikdy neuvidí. Nechce se vrátit tam, kde je teď jeho domov a tak odjíždí do lesů kousek od Forks, kde stojí jeho bývalý dům…

Přijede přímo k němu a vystoupí z auta. Do nosu ho udeří neuvěřitelně silná vůně. Vůně čerstvé krve. Ale místo toho, aby ho ovládla žízeň, myslí na něco jiného. On tu vůni znal. A člověk, kterému vůně patřila pro něj znamenal vše.
Rychle vyběhl schody do svého bývalého pokoje nevšímajíc si ničeho… Když otevře dveře, naskytne se mu nejhorší pohled jeho života. V jeho pokoji leží dívka v kaluži krve. Na jedné ruce jí leží dopis s jeho jménem a na druhé žiletka.

Mladík zděšeně hledí na podívanou před ním a v duchu si nedává, co to udělal. Odešel, aby ji chránil a on ji přitom zabil i tak. Bylo mu špatně z něj samotného. Bezmocně hleděl na bezvládné tělo lásky jeho života.
Nejvíc ho mrzí, že už jí nikdy nebude moci říct pravdu o jeho odchodu. Ona už se nikdy nedozví, že ji miloval. Už je mrtvá.

Mladík se k ní nakloní blíž a dotkne se jejího studeného těla. Jeho tělo je zmítané vzlyky. Pláče, ale bez slz. Vezme z dívčiny ruky dopis adresovaný jemu a začne pomalu číst řádky napsané jeho láskou. Některá slova byste nepřečetli, protože je rozpily její slzy, ale on ví, co mu tím chce říct. Ti dva byli jako jedna duše ve dvou tělech… A půlka z něj už je pryč. On teď nevěřícně hledí na dopis jenž má tento obsah:

Milý Edwarde,

Nevím, kdy a jestli vůbec tento dopis budeš číst, ale až se k tomu dostaneš, doufám, že si na mě alespoň vzpomeneš. Já vím, že jsem byla jen člověk a nic jsem pro tebe neznamenala, ale ty jsi pro mě byl všechno. Vím, nebyla jsem pro tebe dost dobrá. Ty si zasloužíš někoho, kdo tě bude milovat víc než já (ne, že bych si myslela, že to jde). Jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju a nikdy nepřestanu. Přimluvím se v nebi za tebe. Za tvou duši. Pozdravuj zbytek rodiny, hlavně Alici a Esme. A neboj se o mě. Já už jsem si prošla peklem, když jsem tě ztratila, takže teď jsem už určitě v nebi a dívám se na tebe. Miluju tě.

S láskou navždy, Tvá Bella.

Mladík dočetl dopis a vzlykal ještě víc… Po tvářích mu začaly stékat krvavé slzy plné smutku a stesku po této dívce. On to ale nevnímal. Nevnímal ani svou žízeň. Vnímal jen bezvládné tělo té, kterou miloval, které držel v náručí a jeho krvavé slzy se mísili s krví dívky, která byla všude okolo něj. Její bolest byla i jeho bolestí.

Mladík žil ještě dlouho potom, co měla dívka pohřeb. A ještě dlouho potom, co zemřela. Dělal to kvůli své rodině a kvůli té dívce. Ona by nechtěla, aby zemřel. Přesto toužil být s ní v nebi i když věděl, že se tam nikdy nedostane. Pro něj je připravené jen peklo.

Až jednou zemře on, možná se potkají a možná taky ne. Ale je jasné, že dívka se v nebi každý den přimlouvá za tohoto upíra, který ji chtěl chránit a tento už století smutný upír si přeje zemřít, aby mohl být s ní.

Ale ať už to dopadne jakkoli jejich láska je věčná. Vždy se budou milovat...

Shrnutí

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Už je pozdě: