Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Upír ve skříni

14.05.2014 (21:00) • Paxl • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2421×

Nenávidím tátu za to, že tohle udělal. Odvezl nás z New Yorku a dotáhl sem. Kvůli jeho problémům budu já trčet v tomhle zapadákově, kterému říkají Forks. Když jsem uviděla zdejší školu! Jak to jenom říct? Buran vedle burana! Taky koupil dům úplně na kraji města. Byl sice velký, ale vypadal až odporně staře. Na verandu, která byla ohraničena bílým zábradlím a sloupy, které podpíraly stříšku, vedly bílé dřevěné schody. Teď byly samozřejmě napůl v rozkladu. Dům vypadal rozdělen do několika částí, ale všemu vévodila obloukovitá část zakončená věžičkovitou stříškou. Hned vedle ní byl vysoký komín. Potřeboval by pár cihel navíc. Zezadu stála dřevěná přístavba na podpěrách, dříve asi zimní zahrada.

Auto zastavilo. Vystřelila jsem rychle ven. V domě byly zaprášené igelity a všude umouněná prostěradla. Vydupala jsem dřevěné točité schodiště. Když už utlačovaná rodiči, tak jedině ve věži! Pokoj mám rozlehlý s krásným oknem. Jen se starými tapetami udělám rychlý proces. Naštvaně jsem plácla do stěny. Zadunělo to. Odstoupila jsem a bouchla do ní pěstí. Že by před sto lety měli sádrokarton? Znovu jsem poodstoupila a použila obě ruce. Opřela jsem se celou vahou. Chyba! Zeď se protočila. Propadla jsem skrz a koulela se zaprášenou chodbou. Při každém dalším kotoulu mě tlačily kamenné schůdky. Pamatuji se jen, že podlaha byla parádně tvrdá. S hlasitým ječením jsem se vykutálela na kamennou podlahu a tlustou vrstvou prachu. Když pominul záchvat kašle, zvedla jsem se a očistila se. Zahleděla jsem se zpět do chodby. Bylo tam uzoučké točité schodiště s hustě nasekanými schody. Musím podotknout, že jejich hrany jsou vážně ostré. Začala jsem prohlížet místnost, když v tom... Co mi to leze ve vlasech?

„Á! Proboha! Slez ze mě!“ řvala jsem. Začala jsem rukama prohrabávat vlasy v záchvatu paniky. Nakonec mi z vlasů odletěla obrovská hnědá můra. Chvíli jsem ji se znechucením pozorovala a pak se zase začala věnovat místnosti. Byla rozlehlá, dlouhá a místy světlo prosvítalo malým okýnkem. Přeš paprsky bylo vidět množství poletujícího prachu. Fuj! V řadách tu stálo několik polic plných knih, většinou tlustých, starých a v kožené vazbě. Kamenné stěny byly poseté okovy, palcáty, meči, sekerami, všeobecně nástroji určené k rychlému odbavení hlavy. Raději jsem si jich přestala všímat a otevřela jsem jednu z knih. Byla plná tipů, jak připravit chilli con carne z vlkodlaka či umořit upíra. Procházela jsem řadou polic, když v tom se ozvalo slabé bouchnutí. Zbystřila jsem. Ozvalo se to znovu. Hledala jsem, odkud to vychází. Došla jsem až před ohromnou bednu z osikového dřeva. Byla opatřena západkou. Někdo zevnitř zaťukal. Zaklepala jsem na víko. Zevnitř to opět zaťukalo. Sundala jsem ze zdi zbraň s oboustranným ostřím a bodcem. Rychle jsem vypáčila západku, namířila zbraň a s hlubokým nádechem odklopila víko. Uvnitř byl… Chlap?! Byl vysoký, medové vlasy mu zakrývaly celé čelo. Nebyl k zahození, tmavě modré jeansy a béžová košile mu zvýraznila černé vlasy. Komplet kazily jen řetězy omotané kolem něho od hlavy až k patě.

„Ahoj, já...“ snažil se na mě promluvit. Tak rychle, jak jsem víko odklopila, tak jsem ho zase přibouchla. Dokonce jsem mu možná i přivřela nos. Vystřelila jsem nahoru do svého pokoje. Už jsem tam měla nanošené krabice. Věnovala jsem jim otrávený pohled a šourala se dolů, kde by se měl nacházet budoucí obývací pokoj.

Moji rodiče už sklidili vše, co šlo, a začali sem cpát náš nábytek. Otočila jsem to hned, jak to vypadalo, že mi chtějí připomenout, že bych jim měla pomoct. Popadla jsem nějaký neznámý jogurt, snad je ze současnosti. Dotáhla jsem si nahoru ještě matraci a strategicky jsem ji umístila naproti otočné stěně, nechci se ve spánku proletět. Provrtávala jsem stěnu očima a nimrala se v jogurtu. Naštěstí byl ze současnosti. Pořád mi to nedalo. Jak to, že ten propad není z venku vidět? Sešla jsem opět schody dolů, přešla halou, přeskočila verandu a začala obcházet dům. Viděla jsem přímo do svého okna. Tady je konec, tady taky, komín! To nizoučké bolestivé schodiště musí vést komínem! Pohledem jsem jela po oranžových cihlách. Konečně jsem to uviděla. Musela jsem si kleknout na trávu, abych pořádně viděla malinké zaprášené okénko. Nebylo přes něho nic vidět. Bylo jen poznat, že je to opravdu tlusté bezpečnostní sklo. Nepronikne přes něj ani hláska. Můžete si tam vraždit, vyvolávat duchy, nebo dělat lektvary a nikdo nic nepozná. Jen by mě zajímalo, kudy větrají ten smrad. Rozhlédla jsem se a raději rychle vstala, než si mě někdo všimne.

Nakonec jsem se odhodlala vrátit se do sklepa. Tentokrát jsem prošla stěnou o něco elegantněji. Odklopila jsem krabici. To stvoření v ní na mě vrhalo naštvaný pohled. Ze široka jsem se usmála. Rozhodla jsem se v tomto malém nudném městečku trochu se pobavit. Zahrajeme si divadýlko.

„Skříň? Máš to tu hezký,“ změřila jsem si jeho dřevěný příbytek s uznáním v oku.

„Jo, jasně, a teď mě pusť!“ procedil mezi zuby.

„No, víš, myslím si, že ty řetězy mají důvod,“ zamyslela jsem se.

„Hloupý důvod!“ odvětil.

„Zavřeli tě za nepříčetnost?“ usmála jsem se jako mílius.

Vztekle zavrčel.

„Měl bys na mě být hodný, protože jen já tě můžu propustit.“ Ještěže pohledem se nedá vraždit. Nehezká představa konce mého života.

„Když mě nepustíš, sežeru tě!“ zařval.

„Jasně, v těchto okovech,“ mrkla jsem na něho a ukazováček mu strčila až k obličeji. Snažil se mi ho ukousnout.

„Mohli bychom se představit,“ změnil najednou téma. Jestli se snaží získat si mě, má utrum!

Přestal se snažit sežrat mi ruku a odkašlal si.

„Jsem Edward Cullen,“ chtěl mi podat ruku, ale pak mu došlo, že to nepůjde.

„Bella Swanová!“ vyhrkla jsem. Jeho jméno, já ho znám!

„Zábava skončila, musím běžet,“ vyhrkla jsem. Schody v chodbě jsem brala po dvou. Je čas zavolat mým přátelům z dovolené v Itálii.

„Prosím?“ ozval se ze sluchátka jeho vážný hlas.

„Ahojky, Aro! Tak jsem tady a myslím, že se mi tu bude docela líbit!“ šveholila jsem nadšeně.

„Kolikrát jsem ti říkal, ať neříkáš 'ahojky'?!“ trošku se rozzlobil.

„Nakonec tu nebude taková nuda, mám ve skříni upíra,“ konstatovala jsem.

„Co prosím?“ zděsil se.

„Jej, promiň, naši mě volají, musím jít,“ ukončila jsem náš hovor.

S Volturiovými jsem se poprvé setkala na otcově služební cestě po Itálii. Zavedli mě ve Volteře do hradu. Chtěli mě vysát, jako všechny ostatní, čemuž jsem musela přihlížet. Mě ušetřili díky mému podle Ara pozoruhodného daru. Peníze za terapeuta ho sice nepotěšily, ale byla jsem ušetřena. Díky nim poznám upíra na sto honů a jednoho ztracence mám v hrsti. Stačí dojednat s Arem schůzku a milý upírek pojede expresně do Volterry. Ani balit ho nemusíme. Možná přidám mašli.

***

„Školááá!“ probudil mě mámin zvonivý hlas.
„Ew.“ Nikam! Nikam nejdu! Chci si celé dny jen povídat se strašákem ve skříni. Konečně se mi povedlo rozlepit oči. Ležela jsem na starém ošuntělém koberci vedle matrace. Před mým obličejem byla pyramida z krabic s nápisy BELLA a jeden dokonce Bellilinka… no jo, máma. Houpavým krokem jsem se vydala ke dveřím s cedulkou koupelna. Celou dobu jsem přemýšlela, v které z těch krabic by se mohlo nacházet mé oblečení.

Den utekl celkem rychle. Co si pamatuji z prvního dne na škole, ve které budu až do své maturity? No, nic moc. Dali mi papíry, rozvrhy, zápisy, předpisy, poznámky, pozvánky a já? Celou dobu jsem přemýšlela o tom, co si na svého zajatce vymyslím. Pak byl oběd a asi odpolední vyučování. Když jsem se vrátila domů svým autem, málem jsem nepoznala náš dům. Máma si na dnešek vzala volno a vše vybalila, uklidila a přestavěla. Pozvala partu chlapů, kteří očistili omítku domu a odrbali střechu, na místech, kde zrovna nerostl břečťan. Zahrada byla posekaná a kolem cesty čerstvě zasazené záhony květin. Vyběhla jsem po verandě, prošla halou, kde někdo vyměnil a opravil dveře. Prach zmizel, pavučiny zmizely, byli koberce, květiny a záclony. Už to nevypadalo jako chatrč po třech čarodějkách. Musela jsem nají mámu, a tak jsem zavítala i do nově vybaveného obýváku. Teď měl jasně vínovou barvu. Nakonec jsem to vzdala, nechala vzkaz na lednici a brala jsem schody z hnědého dřeva po dvou. Můj pokoj byl taky vyšperkovaný. Prozatím jsem odhodila tašku do rohu, nic neprohlížela a už jsem stála v knihovně. Ještě od vchodu jsem volala: „Tak ty můj upírku! Jakpak se dneska máme?“ otevřela jsem víko. Tvářil se překvapeně.

„Ty víš...“ začal opatrně.

„Já toho vím!“ opáčila jsem.

„Hm... hm... když toho víš tolik, jak dlouho jsem tady?“ ptal se. Ano! Konečně! Teď to začne! Zaradovala jsem se.

„Nevím, co si pamatuješ naposledy?“ zkoušela jsem to s naprostým klidem.

„Rok 2008?“ pokrčil rameny. Něco se ve mně radostí pohnulo a má škodolibá část si mnula ruce. Hra začíná!

„No... je rok 2030...“

„Jak to? Počítal jsem sekundy. Znáš to... jednadvacet, jednadvacet...“

„...znáš to, létající auta, napůl vznášející se skleněné domy nad Nejnovějším New Yorkem...“

„...jednadvacet, jednadvacet, jako jedna sekunda a pak dál a dál, ale je možné, že jsem se přepočítal, později jsem se začal trošku ztrácet...“

„... nanobiologie, mamuti, první kontakt...“

„...první cože?!“ zasekl se najednou.

„První nic, jen mě neposloucháš,“ zamračila jsem se a rukou mu rozcuchala vlasy. Nafoukl se.

„Ty asi nechápeš, jak moc nebezpečný jsem,“ zakýval hlavou

A je to tady.

„Já jsem upír, monstrum, které saje krev, zabíjí, jsem ten nejhorší smrtonosný...“

Hodiny ubíhaly a ubíhaly...

Dokonce se dostal i k historii. Vypadal vcelku roztomile, jak se tak snažil, ale co to tu blábolím? Je to dávno, co jsem si ji od Ara vyslechla. Byl jí posedlý. Najít všechny nadané upíry, vytlačit vlkodlaky a odpůrce zahubit. To poslední byla moje práce. Byla jsem pro Ara vskutku zajímavá. Nikdo a nic se mi nedostal do hlavy, netížily mě výčitky ani svědomí. Mrcha od přírody a jak dobře se mi daří.

Ani nevím, v kolik jsem se vyškrábala nahoru. Jen jsem si konečně prohlédla svůj pokoj. Fialové stěny, koberec, povlečení, jen nábytek byl vyveden v bílé barvě. Tohle se mámě musí nechat, je dobrá.

Další den ráno jsem stála před zrcadlem, minuty ubíhaly. Hledala jsem vhodný obleček k psycholožce. Modrá, žlutá, zelená... nemůžu se rozhodnout, ale vím, kdo to udělá!

S nadšením jsem proletěla zdí, oblečení rozhodila na rozvrzané židle a trhnutím otevřela skříň. Už se nadechoval, ale předběhla jsem ho.

„Ták hele, koukej, tohle je několik triček a košilí, mezi kterými si mám vybrat,“ začala jsem naprosto vážně. „Mám se sejít se školní psycholožkou. Jednak proto, že jsem nová a ze slunečného velkoměsta a tohle je, no prostě díra. Ale hlavně proto, aby si se mnou dlouze pohovořila o tom, proč mě tolikrát vyloučili za nevhodné chování. Nevím jak, ale vždy se ocitnu uprostřed něčeho naprosto úžasného. Třeba, když jsme svlíkli spolužáka a poslali ho přes celou školu jen s motýlkem. Otřesné uniformy, to ti řeknu. Nebo díky mě zatkli našeho učitele. No co, neměl nechávat otevřenou sborovnu. To zase jindy. Už jsem se naučila, že černou a šedou ne, pak na tebe koukají jako na problémového člověka s bordelem v hlavě. Jé, hele, koukej, jak se sem dostala ta stonožka?“ upoutal mě nevzhledný hmyz na podlaze. Edward mě chtěl opět zastavit, ale pozdě.

„Taky nic moc barevného, to mi řekli, že mám poruchu pozornosti. Ty vlasy jsi měl vždy takhle medově hnědý, nebo máš barvu?“ usmála jsem se.

„Taky ne zářivé barvy, to vypadá jako...“ nestihla jsem to dokončil, protože na mě Edward zařval tak silně, až se zaklepala okna.

„Vem si tu modrou halenku!“ vylekal mě.

„Modrá sugeruje pravdu a taky ti sluší.“ To poslední zamumlal spíše pro sebe, ale mně nic neujde. Pro sebe jsem se usmála. Otočila jsem se a popadla blůzu. Bylo rozhodnuto, bílé kalhoty, modrá halenka, bílé sako a samozřejmě modré conversky! Hurá do školy. Cože... Hurá?

U psycholožky jsem se nedozvěděla nic nového. Prý nejsem blázen, ale ne tak úplně normální. To vím i bez ní. Jestli to vydedukovala z mých záznamů, tak psychologem můžu být taky. Nakonec vynesla verdikt. Jednohodinové sezení jednou týdně.

„Tak jaké to bylo u psychologa?“ zajímal se Edward, když jsem odpoledne dorazila domů.

„Nejsem blázen,“ pokrčila jsem rameny.

„A je si úplně jistý?“ zkoušel to.

„Hej!“ plácla jsme ho, „když už jsme u toho, poslouchej, co se mi dneska stalo! Byla jsem na manikůře, najednou koukám, ta neschopná ženská mi nalakovala půlku višňovou barvou a druhou třešňovou? Vidíš? Vidíš?“ vecpala jsem mu před obličej svou ruku se zanedbatelně natřeným lakem. Snad nic nepozná. Nepoznal, rezignovaně vzdychl a pak poslouchal moje trávení dnešního dne, minutu po minutě. Vylíčila jsem mu, že jsem potkala nějakého kluka, který tvrdí, že je z pradávného kmene Indiánů žijících tu. Samozřejmě, že vlkodlaka poznám, nejsem blbá. Vyprávěla jsem mu, jak jsme si užili návštěvu kina. Jak je milý, hezký a svalnatý, pozval mě na ples. Je tu ale ještě jeden. Modré oči, blond vlasy, hezoun, ale není můj typ, pozval mě taky, ale já ho dohodila, no ne tak úplně, kamarádce.

Bylo to asi takhle...

Když jsem odešla od psycholožky, konečně jsem měla trochu čas porozhlédnout se po škole. Vypadala jako každá jiná. Velká jídelna, zahrada, obyčejné oflákané třídy, skříňky s nefunkčními zámky a samozřejmě teenageři. Moc teenagerů. Hormony to s nimi házelo ode zdi ke zdi. Okamžitě se mě ujala nějaká komunikativní Jessica s partou jejich kamarádek. Mám podezření, že je to kvůli tomu, že jsem z města a můj táta má prachy. Jak jinak. Okamžitě mi vyklopily, že se bude pořádat naprosto úžasně skvělá boží párty lomeno večírek, kam určitě musím přijít. Kdyby to šlo, slovo musím by bylo třikrát podtrženo. Takže jsem byla odsouzena k odpolednímu shoppaholickému výletu do Port Angels kvůli šatům. Nehodlala jsem nakupovat, jen vypadnout.

Po několika minutách říkání „ano“ a „ne“ a párkrát „rozhodně ne!“ jsem vyrazila do ulic. Hned na druhé křižovatce jsem se srazila se svalnatým, dva metry vysokým, černovlasým fešákem. Byl milej, hodnej, Indián a z Forks. Hned tu bylo pozvání na ples. Tak proč ne? Časem se tu objevilo pár lidí ze školy. Včetně Mika Newtona. Neustále se na mě koukal, takže odpadkové koše, sloupy, stoly nebo jakákoliv překážka na naší cestě se mu stala osudným. Pokusil se mě i pozvat na ples, ale ještě, než se mu povedlo vykoktat holou větu, mile jsem řekla ne a okamžitě ho poslala za Jess. Bude štěstím bez sebe.

Myslím, že kdyby Edward mohl, vezme cokoliv, jen aby mi tu pusu zacpal. Naštěstí jsem seděla dostatečně daleko. Při každé zmínce o Indiánském chlapci v něm cuklo. Bože, dělalo mi to takovou radost. Také jsem měla povinnost průběžně informovat Ara. Vždycky na to zapomenu.

„Bello?“ ozvalo se z telefonu.

„Ano, jsem to já, samozřejmě,“ povzdechla jsem si.

„Upír zatím žije, jmenuje se Edward Cullen, ano, já vím, ten, kterého chceš dostat. Vyslýchal a pronásledoval jsi jeho rodinu, ale zmizeli. Slyšela jsem to asi tisíckrát,“ zachránila jsem se od dalšího zdlouhavého výkladu.

„Takže ho stačí vyzvednout má drahá?“ optal se.

„Těším se...“ ujistila jsem ho.

„Vezmu sebou Jane a Felixe,“ pokračoval, abych dopředu počítala se ztrátami na životech.

„Netěším se...“ z hlasu mi vyprchalo nadšení. Ty dva nesnáším, je to vzájemné.

„Ale Bello, nebuď taková. Je tam u vás ještě něco užitečného?“ zajímal se.

„Jen ty knihy, a zbraně, chceš je?“ vzpomněla jsem si.

„Rád bych je měl ve své sbírce,“ slyšela jsem nadšení.

„Je libo dárkové balení?“ začala jsem žertovným hlasem.

„Myslím, že nikdy nepochopím ten váš lidský humor,“ povzdechl si a zavěsil.

„Ještě aby jo, omezenče,“ zašeptala jsem již cestou do knihovny.

Dny plynuly a já trávila ve sklepě čím dál tím více času. Venku mě nic nečeká a kam jinam utéct před otravnými kluky, školou a mou matkou? Navíc jsem musela zabalit vše, co se v suterénu nacházelo. Začala jsem tomu přezdívat Arův zlatý důl.

Moje máma měla takový zvyk. Pokaždé, když jsme se někam přestěhovali pokusila se dělat něco nového. Zkoušet něco nového. Neměla jsem jí to za zlé. Můj způsob, jak se vyrovnávat s častým stěhováním a problémy, bylo udavačství upírů. Ona měla méně násilné způsoby.

„Tomu nebudeš věřit!“ hulákala jsem už od vchodu, „mojí matce asi úplně přeskočilo,“ pokračovala jsem. „Víš, jak chodí na jógu a dělá bůh ví jaký očišťování mysli...“ gestikulovala jsem rukama, i když mě ještě neviděl. Slyšela jsem jen tupé bušení, to jak zoufale tloukl hlavou o svou skříň. Otevřela jsem mu.

„Matka se chce stát věřící! V neděli jdeme na bohoslužbu. Chápeš to? No?“ dál jsem se oháněla rukama. Edwardovi se na obličeji objevil šílený škleb.

„Pozor, aby tě na posvěcené půdě nestihl boží trest. Dostaneš zásah bleskem a svět bude hezčí!“ rozjařil se.

Miloučce jsem se usmála.

„Už jsem ti vyprávěla ten nekonečně dlouhý příběh o tom, jak mi v první třídě nechtěli koupit králíčka a pak jsem týden trucovala? To je náhoda! Umím to slovo od slova,“ ujistila jsem ho. Zničeně si povzdechl a znovu se udeřil hlavou o stěnu. Bylo už k ránu, když jsem se došourala do postele.

Ranní pípání budíku mě málem zabilo. Hlasité Beeb Beeeeb Beeeb jsem zastavila tak, že jsem popadla budík a rozbila ho o protější zeď. Kruhů pod očima jsem se zbavila snadno, horší to bylo s mým pomalým myšlením. Tašku jsem nechala u dveří a poslepu jsem se vydala ke kuchyňské lince, kde se vždy nacházel kávovar. Hmátla jsem však do prázdna. Otevřela jsem jedno oko. Kávovar tu nebyl. Ani toustovač tu nebyl. Otevřela jsem skříňku. Káva tu nebyla! Otevřela jsem lednici. Zmizelo vše uzené, smažené a v konzervě. Zoufale jsem se rozhlédla po domě. Máma seděla na gauči a usmívala se usrkávajíc něco s odporně zelenou barvou.

„Řekla jsem si, že by nebylo špatné začít s očistným programem. Ty a tvůj otec máte nepříjemný zvyk stravovat se v bufetech a stáncích na ulici. Jednou vás to zabije! A já tomu nebudu přihlížet,“ oznámila mi. Mě zabije nejíst! Křičelo mi v hlavě.

Věnovala jsem jí otrávený pohled a vydala se do školy. Byla jsem štěstím bez sebe, že jsem neusnula za volantem. Smutné ale bylo, že první hodina byl dějepis a pan Jeffers měl úžasný leč monotónní hlas.

Cestou domů jsem si koupila kávu, vlastně dvě, a jednu s sebou na doma. Čekalo mě odpoledne strávené ve sklepě. Musela jsem zabalit zbytek věcí a nalepit mašli na Edwardovu skříň.

„Ták. Slunce mého dne, smysle mého života, má jediná lásko, jsem domá!“ zvolala jsem se značnou nadsázkou v hlase.

„Radostí bych poskočil, kdybych mohl,“ ozvalo se tlumeně.

Odklopila jsem víko, v ruce stále ještě kelímek. Nadzvedl jedno obočí.

„Kafe, chceš?“ strčila jsem mu kelímek až pod nos. Věnoval mi skeptický pohled.

„Ne, díky, já radši červené,“ usmál se.

„Fajn, ty seš zas příjemnej,“ zabručela jsem, položila jsem kelímek na židli a vytáhla krabice a začala opatrně skládat další knihy. Pak přejdu na zbraně. Musím to taky opatrně propašovat kolem rodičů. No, to vlastně nebude problém. Pořád jsou někde v trapu.

„Proč to děláš?“ prolomil najednou hrobové ticho. Tak mě to vylekalo, že jsem se praštila hlavou o polici.

Auu!

„Dělám co?“ zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy.

Pokývl hlavou směrem ke krabicím.

„Balím Arův zlatý důl,“ oznámila jsem nevzrušeně.

„A to je co?“

„Tohle všechno, včetně tebe, milouši,“ rozpřáhla jsem ruce a otočila se kolem do kola.

„Ty mě prodáš?“ zhrozil se.

„Ne, daruji tě na dobročinné účely,“ pokrčila jsem rameny.

„Víš ty vůbec, kdo ten Aro je?“ zahleděl se na mě.

„Upír a můj zaměstnavatel, já vím, matoucí,“ poslala jsem mu široký úsměv.

„Ale on je...“

„Krutý, starý, divný, odporný, majetnický, potrhlý a krvelačný? Ano je,“ začala jsem se zase zajímat o krabici u mých nohou.

„Proč to vlastně děláš?“ nechápal.

„Nestala jsem se svačinou a alespoň mám co dělat ve svém volném čase,“ pokrčila jsem rameny.

„Proboha, že já se tu s tebou bavím!“ rozkřičel se najednou.

„Víš ty vůbec, o co se snaží?“ ječel mi za zády.

„Ano,“ povzdechla jsem si.

„Jsi bezcitná mrcha,“ procedil.

„Já vím, děkuji,“ zalepila jsem další krabici a vyryla na ní adresu, skoro jsem tu tužku zlomila. Ta za nic nemůže. Připomněla jsem si.

Po několika tíživých minutách ticha a konečném zabalení poslední krabice jsem se vrátila pro kelímek už ledové kávy. Brr.

„Bello? Bello?“ To snad hoří? Napadlo mě. Slyšela jsem mámin hlas až tady. Byla jsem na odchodu, když jsem si vzpomněla na nalepovací mašli v kapse. Otočila jsem se na podpatku a plácla ji Edwardovi přímo doprostřed čela. Věnovala jsem mu omluvný úsměv a vyběhla ven. Hned za dveřmi už na mě čekala máma.

„Volala nějaká tvoje kamarádka,“ řekla nadšeně a stále ještě svírala telefon.

„No a?“ vzdychla jsem.

„Prý bude ples!“

„Já vím,“ pronesla jsem ztrápeně.

„Musíš tam jít!“ začala poskakovat.

„Mně se nechce,“ otočila jsem oči v sloup.

„Bude to skvělé a hlavně způsob, jak poznat nové lidi, tvůj otec říkal...“ Nenechala jsem ji domluvit.

„Říkal, že tu zůstaneme delší dobu, ano já vím. To říká pokaždé. A navíc, ani nemám s kým jít,“ pokrčila jsem rameny.

„Před tím bude ta párty! A někdo se zmínil o nějakém fešném černovlasém chlapci! A na párty se určitě na ples někdo najde!“ šťouchla do mě loktem. Tohle si ta ukecaná Jessica ještě vypije.

„Tak já půjdu a fešný už nikdo neříká,“ zakabonila jsem se.

„Á!“ začala máma nadšeně ječet, objala mě a skákala. Proč já?

Pátek večer. Mám po škole, do sklepa nejdu. Čeká tam na mě uražený upír a hromada prachu. Mám chuť sedět u televize, koukat na slaboduché sitcomy a cpát se čokoládovou zmrzlinou. Do párty u školní královny zbývají ještě dvě hodiny. To je spousta času na dohnání restů v seriálech. Už jsem se natahovala po ovladači, když zazvonil zvonek. Zaskřípala jsem zuby a šla ke dveřím. Otevřela jsem dveře a znovu je zabouchla. Stála tam Jessica s náručí plnou šatů a něčím, co vypadalo jako největší kosmetický kufřík, který jsem kdy viděla.

„No tak, otevři. Nemůžeš na tu párty jít v jeansech a tričku.“

„Co je na tom špatného?“ zeptala jsem se tiše.

„Prosím, pusť mě dál,“ zaťukala na dveře. Mám to udělat já, nebo to za mě udělá má matka. Prudkým trhnutím jsem dveře otevřela. Jessičin úsměv neměl konce. Hned, co ale uviděla můj narychlo udělaný, rozcuchaný drdol, úsměv ji opustil.

„To bude spousta práce,“ prohlásila a odešla nahoru do mého pokoje. Poslala mě umýt si hlavu, zatímco mou postel zahltila množstvím šatů a můj stůl se ztratil pod šminkami.

Po nánosu tužky, řasenky, stínů, make-upu, tvářenky a pokusu o třpytky po mě začala házet šaty. Když jsem postupně odmítla všechny, dala mi do ruky ty, které si prostě obleču a hotovo! Natáhla jsem na sebe, podle mého názoru, extra krátké černé šaty s nařasenou sukýnečkou, která měla sem tam červený tyl. Vlasy mi vyčesala a nakroutila. Pusu mi natřela jasně červenou rtěnkou, takže jsem vypadala, jako kdybych někoho zakousla. Po pohledu do zrcadla mě napadlo jediné.

„Nepřijde ti, že vypadám trošku...“

„Naprosto úžasně?“ dokončila za mě větu. I když já jsem chtěla říct žena lehkých mravů.

Nakonec z kabely vytáhla boty na tak vysokém podpatku, až mě zamrazilo.

„Pro boha,“ vykulila jsem oči.

„Vždyť jsi malinká, co bys chtěla?“

„Tenisky?“ pokusila jsem se o smutný úsměv.

„Jdeš v tomhle a hotovo,“ vrazila mi černé boty do rukou.

Hned po nasazení jsem dostala závrať. Jessica už radostně brala schody po dvou a já se snažila opatrně udělat první krok. S názorem, že dnešní večer nepřežiju, mě napadlo, že by bylo fajn se alespoň rozloučit.

„Dej mi ještě chviličku!“ zavolala jsem za Jessicou dolů.

„Ale opovaž se cokoliv změnit. Poznám to,“ zavolala.

Skopla jsem boty a v jemných punčochách jsem se vypravila po podlaze plné ostrých výstupků a třísek až ke skříni. Když jsem sundávala poklop všimla jsem si černě nalakovaných nehtů. Kdy to stihla?

Když mě spatřil, vykulil oči a pusu otevřel dokořán. Přejel mě pohledem od hlavy k patě a já jen čekala, co z něj zase vypadne.

„Vypadáš jako dolarová štětka,“ prohlásil nakonec.

„Děkuji, to byl zřejmě účel,“ pokývala jsem botou, kterou jsem držela v ruce.

„To se chceš zabít?“ zadíval se na černou lodičku.

„Ne přímo,“ přimhouřila jsem oči.

„Bav se a do deseti doma!“ vyštěkl.

„Pff... to víš že jo,“ otočila jsem se a švihala ven.

V hale jsem si musela nasadit vysoké boty a moje kroky již nebyly zdaleka tak jisté a ani zdaleka tak elegantní. Navíc jsem kroutila zadkem jako kobyla.

Auto zastavilo před nemalým domem. Zřejmě zdejší šlechta. Z domu hrála hlasitá hudba, svítila světla a za domem šplouchal bazén. Již před vchodem na mě čekal Jake. Měl nedbale uvázanou kravatu a napůl zastrčenou bílou košili. Když mě uviděl, usmál se.

„Vypadáš... úžasně,“ vydechl. No, alespoň někdo je toho názoru. Vešli jsme do honosné haly. Všude se posedávalo, popíjelo, nebo se oblejzalo spousta lidí, kteří byli údajně ze školy. Nikoho tu neznám, krutá pravda. Pilo se, tančilo se, pilo se. S Jakem jsem se skvěle bavila. Svým způsobem byl tajemný, ale zase jsem měla pocit, že mě ochrání i před padající skálou. Byl dokonce i vtipný. Byl dokonalý. Konečně jsme se dostali až ven na terasu. Byla jen stroze osvětlená. Hudba tu zněla jakoby z dálky. V měsíčním světle vypadal naprosto dokonale. Držel mě kolem pasu, pomalu jsme se pohupovali do hudby. Stáli jsme tak blízko. Cítila jsem jeho teplo. Byl tu jen jeden malinký problém. Ta vůně. Provázela mě neustále. Tenkrát na ulici, před obchodem, i celou dobu tady na párty. Tady byla ještě silnější, nerušil ji pach jiných lidí. Byla mi tak nějako známá. Naproti v lese se něco pohnulo. Náhle jsem si vzpomněla. Vlkodlaci! Instinktivně jsem Jakea odstrčila za sebe a šáhla do kabelky. Úplně jsem zapomněla, že ji mám. Vytáhla jsem honosnou dýku, dárek od Ara. Přesně pro tenhle případ. Při své práci jsem se setkala s několika vlkodlaky a nebyli zrovna přátelští.

„Bello? Co se děje? Proč máš tu dýku?“ slyšela jsem, jak Jake mluví. Skoro jsem na něho zapomněla.

„Běž dovnitř!“ strkala jsem ho ke dveřím.

„Proč?“ nechápal.

„Dělej!“ vyštěkla jsem.

„Co se děje?“ zajímal se.

„Stejně bys mi nevěřil. Je to nebezpečné, jdi dovnitř!“ odstrčila jsem ho a udělala další krok směrem k lesu.

„Zkus to,“ pobídl mě.

„Zní to blbě, ale je tu vlkodlak a teď běž!“ Ani jsem se neotočila.

„Zní to blbě, ale já jsem ten vlkodlak,“ řekl klidně.

„Cože?“ otočila jsem se tak prudce, že jsem ho málem řízla.

„No... tak nějak,“ pokrčil rameny.

„Ustup ode mě, ty šílenej čokle!“ rozkřičela jsem se. „Co sis jako myslel, že se bude dít? S tebou už nikam nejdu! Bože, já blbá, že jsem to nepoznala. Jednou se mi někdo líbí a musí to být lítá bestie!“ zamávala jsem dýkou.

„Nejsem šílenej a nejsem čokl, co že se ti?“ usmál se.

„Teď už nic a radím ti odejít,“ začala jsem vyhrožovat a uvažovala o tom, jestli ho zabít, nebo jen zranit. Aro by měl opravdu radost.

„Já jsem bestie? A co ti tví upíří přátelé? Cítím je z tebe na sto honů,“ popošel ke mně.

„S kým se stýkám není tvá starost!“ couvla jsem.

„Je to nebezpečné, oni jsou krvelační. K čemu jim vlastně jsi? Neumí nic než zneužívat!“ popadl mě za ruku. Zmáčkl ji tolik, že mi dýka vypadla. Sakra!

„Ty vlezlej, podělanej, hloupej čokle! Nesahej na mě, nebo tě to bude hodně bolet!“ procedila jsem mezi zuby hrubým hlasem. Tohle přestává všechno.

„A co mi uděláš? Vždyť jsem dvakrát vyšší než ty,“ mluvil tak klidně! Byla to sice pravda, ale tak mě štval.

„To je diskriminace malých lidí, ale jen počkej, pomsta tě nemine!“ přimhouřila jsem nenávistně oči. Další rychlé ukončení mého vztahu. Vlastně ani nezačal.

„Ale ty můj trpaslíčku,“ naklonil se nebezpečně blízko. Vytrhla jsem se mu a vší silou ho praštila do břicha. A proboha, má dva metry! Podivně se zamračil.

„Jejku... myslím, myslím, že musím jít, někdo na mě někde volá a...“ Spěšně jsem sebrala dýku zarazila ji do kabelky, vběhla do domu a jeho tam nechala stát. Měla jsem v úmyslu něco jako po anglicku se vytratit, ale bohužel to mi nikdy nešlo.

„Tady je! Přece neodejdeš, aniž by ses s námi napila!“ chytila mě už hodně veselá Jessica kolem ramen.

Polapena. Počkat, napila? Na tváři se mi objevil úsměv.

„Kdo toho vypije víc!“ zavolal někdo a postavili mě před stůl plný panáků. Proč ne.

1. na kuráž.

2. praštila jsem vlkodlaka.

3. táta zase odjede.

4. mám labilní matku.

5. budu opilá.

6. bude mi zle.

7. kocovina.

8. ten vedle mě pije desátýho panáka.

9. chtěla jsem chodit s vlkodlakem.

10. líbí se mi upír.

11. udala jsem ho.

12. Aro.

13. Felix.

14. Jane!

15. jej, to jsou ale kraťoulinký šatišky.

16. sem ták vožralá.

17. mám hlad.

18. … ještě mi nebylo. Co když dorazej poldové?

19. a přece se točí!

... co dělám pod stolem? Tak dobře, Bello, je čas jít. Jak jsme se to učili? Sundat si botičky, zvednout se. Jedna noha, druhá noha, všechno se točí a točí. Au! Rám od dveří. Opět elegantní odchod. Dobrý, to je dobrý, jsem venku a... Blbej pichlavej keř. Támle sou světla... Žluté auto. Taxi?

„Taxi?“ nalepila jsem ruku na okýnko.

„Ano,“ odpověděl mi.

„Chlape, já vás miluju,“ usmála jsem se a kecla si do auta.

„Kam to bude?“ zeptal se. Zalovila jsem v kabelce a podala mu lísteček s adresou našeho nového domova. Byl určen přesně pro tento případ.

Konečně jsem stála před vchodovými dveřmi našeho domu a snažila se trefit klíčem do zámku. Samozřejmě, že doma nikdo není. Cesta autem spletitými ulicemi Forks mi navíc zakývala se žaludkem. Asi mám mořskou nemoc. Doufám, že máma nebude zkoumat obsah květináče. Poněkud neohrabaně jsem vyšla schody, boty jsem odhodila někde přede dveřmi, sundala jsem si šaty, oblíkla si něco, co připomíná pyžamo a padla na postel

„Vstávej semínko, holala, bude z tebe fiala!“

„No, leda tak pořádnej plevel,“ zahučela jsem do polštáře. „Mami? Co potřebuješ?“ ozvala jsem se, když dlouho neodpovídala.

„Jaké to včera bylo, broučku?“ točila se v mé kolečkové židli.

„Rozhodně zajímavé,“ překulila jsem se na bok.

„Nějací noví přátelé?“ V hlase byla slyšet zvědavost.

„Spousty a spousty přátel,“ zívla jsem. Tohle snad nemá konce.

„Nějaký kluk na obzoru?“ zazpívala.

„Rozhodně ne!“ vyhoupla jsem se do sedu při vzpomínce na včerejšek. Bohužel, udělala jsem to až příliš rychle. Opět jsem si lehla a jen doufala, že to, co mi v žaludku zbylo, tam také zůstane.

„Přišly ti květiny,“ utrousila máma.

Pohledem jsem se dostala až ke stolu. Ležela na něm váza s obrovskou kyticí. Vévodil jí bílý lísteček. Posměšně jsem si odfrkla, ale přece ty chudinky nevyhodím. Máma zjevně usoudila, že ze mě víc nedostane, a odešla. Konečně. Když jsem se kolem jedenácké vyhoupla z postele, nikdo už doma nebyl. Navštívila jsem lednici a koupelnu. Když zmizela rozmazaná řasenka, rtěnka, kudrliny, prostě všechno, přešla jsem ke strohé snídani. Sklenice mléka. Všechno jsem dělala v tichém režimu, nepouštět hudbu, nemluvit, nekoukat do světla, ale díky mé matce byla všude okna, zrcadla a světla. Potřebovala jsem temnou chýši. Sklep! V tlustých ponožkách, kraťasech, tílku a slunečních brýlích jsem se vypravila do sklepa. Vzala jsem si s sebou i láhev kyselých okurek. Pomalu a s námahou jsem odklopila víko, beze slova přešla k židli a co nejpohodlněji se usadila.

„Je ti...?“ pokusil se mě zeptat.

„Ne, není a nekřič na mě,“ procedila jsem a schroupala první okurku. Blé.

„Já šeptám,“ ujistil mě.

„Blbá akustika,“ pokrčila jsem rameny.

„Měla jsi přijít v deset. Tohle určitě není v deset,“ zakroutil hlavou.

„To máme dneska ale hezké počasí,“ olizovala jsem si kyselé prsty.

„Jsi protivná,“ naklonil hlavu.

„To já vždycky,“ podívala jsem se na něj.

„Jaké to bylo?“ zeptal se nakonec.

„Velmi, velmi zajímavé,“ mávala jsem s okurkou jako s kouzelnou hůlkou.

„Někdy říkáš, že nechápeš, kdy se mezi větama nadechuju, že jen melu a melu a melu a najednou máš nedostatek informací?“ zamračila jsem se.

„Nešla jsi tam s tím Indiánem?“

Kuj železo, dokud je žhavé!

„Ano, a?“ naklonila jsem hlavu.

„A...?“ vyzvídal.

„Bylo to naprosto úžasný!“ zalhala jsem. Nadzvedl obočí.

„No, je naprosto úžasnej, vysokej, hodnej, čestnej, milej, vtipnej a u nich v kmenu neustále existují domluvená manželství, takže se vezmeme, budeme bydlet v týpí, pořídíme si deset dětí, aby jejich kmen nezanikl, koupíme si psa, budeme chudý, on umře na opilost a já se stanu náčelnicí!“ Vypila jsem kyselý lák na ex. Nechutný, ale zabralo to.

„Cože?“ vyjekl.

„Jo, svatba je za týden, to mi připomíná, že potřebuju: šaty, pozvánky, lidi, totem a možná i tomahavk. Nevíš, kde se dá sehnat?“ zahleděla jsem se někam do stropu.

„Cože?!“ To už znělo trošku zoufale.

„A taky si potřebuju vymyslet účes! Nemám účes! Počkej tady, donesu stohy časopisů, lak na vlasy a všechny ty blbosti, hned jsem tady!“ nechala jsem sklenici sklenicí a už vybíhala nahoru chodbou.

„Cože?!?!“ Už naprosto zoufalé.

V koupelně jsem popadla máminy všemožné laky, pěny, sponky, hřebeny a o polovině věcí jsem neměla ani šajna, co to je. Když jsem s tím vesele přitančila dolů, zhrozil se. Po několika hodinách lakování, smývání, barvení, česání, sčesávání, dokonce i stříhání, za to já nemůžu. Zasekla se mi v těch děsnejch vlasech sponka a bylo. Do konce se mi povedlo pořídit i několik ponižujících fotek. Nálada se mi opět zlepšila, ale nějako mi nešlo do hlavy, proč mu to vadilo míň než jsem původně myslela. Hlavou mi vrtalo, jestli nekuje nějaký plán. Nakonec jsem to zavrhla zatřesením hlavy a odešla. Pro dnešek toho bylo až dost.

Sobota odpoledne, v televizi nic nedávají. Vím, že jsem říkala, že už tam nepůjdu, ale nudila jsem se. Navíc v jeho společnosti začalo být příjemně. V pokoji jsem vzala časopis People a šla do sklepa. Vím, trošku ubohé nevyrazit do obchodů nakupovat šaty se všemi ostatními, ale co. Odklopila jsem víko a tam...nic! Jen hromádka řetězů. Došla mi slova. Rozhlédla jsem se po místnosti. Stál v protějším rohu a pozoroval mě. V prstech si pohrával s jednou ze sponek. Tak to si děláte srandu! Očarované řetězy, nerozbitný zámek a otevře ho sponka? Couvala jsem. Přibližoval se až nepříjemně blízko. Cítila jsem jeho dech na svém krku. V hlavě mi začalo strašit. Nemá hlad? Jak dlouho říkal, že tam byl? Nesplete si mě se srnkou? Už zabil, už to udělal! Nakonec jsem se zhluboka nadechla.

„Tak fajn! Propouštím tě! Mučení skončilo! Běž gazelo! Utíkej!“ rozmachovala jsem rukama. Otočil se a vydal se k východu. Opřela jsem se zády o zeď a hlasitě si odfoukla. Najednou se vrátil.

„Po schodech nahoru a doleva,“ zamumlala jsem a rychle se narovnala.

Chvíli jsem tam tak stála, musím říct, ulevilo se mi. Povzdechla jsem si. Popadla klíče a šla ven. Už jsem zamykala vchodové dveře, když jsem narazila do něčeho tvrdého za mými zády. Edward? Co tu ještě... „Aro, jak milé překvapení,“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila, proč Edward stojí jako přikovaný. Sakra, sakra, sakra! Nasadila jsem široký nevinný úsměv. Jsem andílek. Vnucovala jsem sama sobě.

„He, he, tomu neuvěříš, co se mi stalo!“ začala jsem, „v těch knížečkách o čarodějnictví, jak jsem ti povídala, byl lektvar. Bylo to něco se psy a já to vyzkoušela a trochu se to vymklo a... No, koukej,“ blábolila sem, „Ede! No Edíku! Kdopak jde veneček? Kdopak jde na procházku? No kdopak? Kdopak?“ začala jsem na Edwarda šišlat. Naštěstí se mu rozsvítilo. Přiběhl mi k noze a začal se nadšeně vrtět, div mě neoblízl.

„Prý to časem vyprchá a teď jdeme na vycházku, potrvá to, musíme daleko. Poslední honba za zajícem vykonala své. Nikdo nepřežil,“ posteskla jsem si.

Aro popošel směrem ke mně. Jeho dlouhé hnědé vlasy za ním vlály jako v reklamě na Shaumu. Ten hábit asi nikdy neodkládá. Pořád jsem se usmívala. Můj pohled ale padl na uhlazené blonďaté vlasy a zářivě rudé Janiny oči. S Felixem, který si nechal sestřih svého idolu, Justina Biebra, stáli vzadu. Věrná stráž... poskoci. Aro vzal mou hlavu do dlaní.

„Bello, Bello, Bello, ty bys mi nelhala, že ne?“ usmíval se.

„Já? Notorická lhářka? Tobě? Samozřejmě, že ne, na to si tě moc vážím,“ poklonkovala jsem. Tůdle starouši!

„Dobře, tak co uděláme?“ ptal se už o něco vřeleji.

„No já ho teď vyvenčím. Táta je na služební cestě v 'někde' a máma na józe. Počkejte tady, já se vrátím a pak vymyslíme, co s ním. V tomhle stavu je k ničemu, ale prý to přejde. Aspoň to tam píšou,“ zkoušela jsem to.

Nakonec polevili a usadili se v obýváku. Já s Edwardem jsme vyrazili do lesa. Bála jsem se, že je to naše poslední cesta. Slunce začalo pomalu zapadat. Následovali jsme bledé světlo, jak příhodné. Když jsme byli daleko od domu, pohlédla jsem na Edwarda. Bezmyšlenkovitě procházel lesem.

„Co si mysleli? Věří mi?“ ptala jsem se.

„Ty víš i tohle?“ zděsil se. O jeho daru číst myšlenky vím od Ara.

„Vždyť jsem říkala, vím ledacos,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže žádná vznášející se auta, žádný ples, svatba... všechno byla lež,“ uvažoval.

„Ples ne, a příběh s králíčkem taky ne a nerozeznám třešňovou barvu od višňový,“ obhajovala jsem svou chabou rozpadající se čestnost.

„Co jsi tedy slyšel?“ vyzvídala jsem.

„Mě si nechají, i kdyby mě měli zmrzačit, a tebe s největší pravděpodobností zabijí,“ oznámil mi. Krátce jsem se zamyslela.

„Lhaní ti nejde, Aro mě nezabije, možná nadopuje práškama, nebo zneužije moje rodiče, ale já tady budu ještě dlouho kamaráde,“ vymýšlela jsem si vzdušné zámky, jako vždy v takových situacích.

„Proč to děláš? Proč pro ně pracuješ? Proč lžeš?“ ptal se, ale nehleděl na mě, spíš skrz mě.

„Baví mě to, nemám co dělat,“ přiznala jsem.

„Takže jak jsem tam byl doopravdy dlouho?“ dožadoval se pravdivé odpovědi.

„Rok,“ plácla jsem, „ne, promiň, asi tak čtyři měsíce,“ otočila jsem oči v sloup.

„Ty se nikdy nenapravíš,“ soudil mě.

„Hm, takže jaký šaty? Dlouhý, nebo krátký?“ zkusila jsem to.

„Pro boha, teď tě zajímá tohle?“ naklonil hlavu.

„Dlouhý,“ odpověděl nakonec.

Pokračovali jsme mlčky.

„Měl bys utíkat, zavolat rodině a prchnout přes moře. Získám vám náskok. Řeknu, že jsi byl zlobivý, nevychovaný pejsek,“ navrhovala jsem a kárala ho při tom ukazováčkem.

„Haf!“ odpověděl mi. Stáli jsme uprostřed krásné mýtiny plné rozkvetlých fialových kytiček.

„Půjdeš na ten ples?“ zeptal se najednou. V ten pravý čas. Pomyslela jsem si.

„Šaty by byly, partner by nebyl, nálada a čas taky nejsou. Pokud nezmizíš, zabijou tě. Nebo to udělám já!“ rozkřikla jsem se. Otočila jsem si to k odchodu. Hnala jsem přes louku a les, jako by mě nečekaly hodiny vysvětlování, ale nejskvělejší zábavní park světa s obrovskými kopci zmrzliny a cukrové vaty. Mňam. Překročila jsem práh do jámy lvové. Hned, jak jsem vešla do obývacího pokoje, Aro se na mě podíval přísným pohledem.

„Kde máš můj exemplář?“ zpřísněl. Zahleděla jsem se do země.

„Byl to moc nevychovaný pejsek,“ vzdychla jsem.

„Isabello Marie Swanová!“ zařval.

Alespoň jsem to zkusila, pokrčila jsem rameny a čekala na smrt. V tom se rozletěly dveře a dovnitř vtrhl Edward. Všechny to překvapilo.

„Co tady sakra...?“ neměla jsem slov.

„Říkala jsi, že potřebuješ někoho na ples. Je to důležitý milník v tvém životě,“ začal poučovat. Teď? Před Arem, škodolibou Jane a, no, prostě Felixem? Mé ego trpělo, ale pud sebezáchovy oslavoval.

„Isabello, co to má znamenat?“ Aro nadzvedl obočí.
Já mu dám záchranu, sebevrahovi!

„É, tak není tak zlobivý pejsek, jak jsem si myslela. Najde cestu domů,“ nasadila jsem umělý americký úsměv.

„Isabello!“ rozkřikl se Aro. „Felixi, trhej!“ plácl poskoka po zádech a ukázal na Edwarda. Chytil stopu, nakrčil obočí a chladnokrevně se usmál. Vrhl se přes celý pokoj. Edward vypoulil oči.

„Zůstaň! Zlobivej peksek!“ naštěstí se mu povedlo těsně uskočit Felixovu stisku.

„Ty jsi nás zradila? Nezapomeň, že já tě nechal žít. Tvůj život mi patří,“ mluvil na mě Aro klidným ledovým hlasem.

„Já? To by mě ani ve snu nenapadlo.“ Myslím, že to nebyla nejšťastnější lež.

„Myslela sis, že mě přechytračíš? Já jsem Aro, největší vládce upírů, všichni se mě bojí. Neznám nikoho chytřejšího než sebe. Mám armádu, vlastní gardu, mám velikou moc a sílu...“ 

„... a taky obří ego!“ utrousila jsem.

„...přede mnou nemáš šanci!“ nenechal se vyrušit.

Mezitím se Edwardovi s Felixem povedlo zničit polovinu mámina pečlivě navrženého obývacího pokoje. Bílá pohovka byla na kusy. Zelený koberec vzal taky za své a teď Edward vyšplhal po záclonách až na lustr, aby se zhoupl a srazil Felixe ze stolu. Z ničeho nic se do pokoje vrátila Jane, rudé rty. Prosím, ať je to džus! Svou upíří rychlostí přeletěla ode mě, přes Ara až k Felixovi s Edem. Otráveně si vzdychla.

„Bolest,“ zašeptala, Edward se v polovině skoku zkroutil v křeči. Obličej zkřivil do nelidské grimasy. Nechytil se lustru a spadl jako zralá hruška. Sletěl dolů přímo na mámin drahý, skleněný stůl. Chtěla jsem pokračovat v hádce, nebo se vrhnout před Felixe, aby nezabil Eda. U toho Aro něco ječel na Jane, všude byl hluk a odněkud tekla voda. Všechny nás ale v půlce pohybu zastavil pronikavý křik. Máma! Všichni se na ní otočili. Překvapených pohledů nebylo málo.

„Mami, já...“ poprvé v mém životě, kdy nemám co říct.

„Můj nádherný obýváček!“ zvolala a vrhla se k rozbité váze.

„Narušili jste Feng-šuej!“ pokračovala. Ti tři upíři tady nic, ale tím, že se rozbila váza svět končí, jen kapku labilní...

„Fenk co?“ zašeptal Aro.

„Feng-šuej, to je pro harmonii nebo co,“ procedila jsem koutkem úst.

„To mi něco říká,“ přitakala Jane, stáli jsme teď těsně vedle sebe, zatímco za zády nadávající Felix pomáhal Edwardovi na nohy.

„My máme hosty?“ zarazila se máma najednou.

„Ehm, ano. Eee, já jsme Aro, rád vás poznávám. Jsem zaměst...“ kopla jsem ho, „chci říct učitel vaší Belly, tady,“ ukázal na mě, jako kdyby máma nevěděla, kdo jsem. Ukázalo se, že opravdu nevěděla. Zadívala se na Jane a prohlásila: „Miláčku, ty sis dala přeliv?“ a pohladila Jane po vlasech. Ta jen strnule stála a zírala před sebe.

„Mami, je ti dobře?“ usadila jsem ji na zatím pohromadě držící část pohovky.

„Jak přeci víš, broučku, byla jsem na tom očním vyšetření a dali mi takové kapky, vlastně skoro nic nevidím...“ 

„Jak ses proboha dostala domů?“ vypravila jsem ze sebe.

„Autem, hlupáčku,“ usmála se jako by nic.

„Pozoruhodná žena, pobýváte v těchto končinách sama? Směl bych...“ šveholil by Aro dál, kdybych ho neuzemnila vražedným pohledem a slovy: „Brzdi, Don Juane!“

Maminku jsem pro jistotu odvedla do pokoje, a to ne jen kvůli přítomnosti pijavic a toho, že na starouše asi leze jaro. Ale také proto, že byla totálně mimo.

A protože v těchto otázkách kamufláže taháme za jeden provaz, Ed pod neustálým pohledem Jane bleskurychle vyklidil obývák, zatímco se Felix pachtil s krabicemi ze sklepa.

Aro a já, nepatříme k těm, kteří se obtěžují fyzickou prací. Seděli jsme v kuchyni a konverzovali.

„Já s tebou nikam nepůjdu!“ řvala jsem jako lev.

„Ale ty mi patříš! A jeho svoboda taky něco stojí!“ stál si Aro na svém.

„Je moc nebezpečné pracovat s ním! Přestaň!“ žadonil Edward pachtící se s pohovkou.

„Mlč! Snažím se ti zachránit krk!“ okřikla jsem toho mého ňoumu. Počkat, mého?

„Jestli to děláš jenom kvůli mně, nestojí to za to!“ odporoval.

„Dělám to pro nás pro oba,“ zavřela jsem oči.

„Nedělej to!“ zavolal znovu.

„Tak si ho vezmi, mně je to fuk...“ rozmáchla jsem se směrem k Arovi.

„Hej!“ zavolal Edward z obýváku.

„No tak né!“ zahučela jsem. Co po mně teda vlastně chce?!

„Můžeme přeskočit tu trapnou část, kde si vzájemně vyznáváte lásku, slibujete si věčné a šťastné konce a kupujete si prsteny? A přejít rovnou k části, kde se vraždí?“ zamumlala otráveně Jane.

„Tebe se to netýká!“ uzemnil ji Aro.

„Jo!“ přisadila jsem.

„K čemu ti to je? Vždyť stejně umřeš,“ pokrčil Aro rameny.

„Jakože ty se ptáš, jestli by mi moc vadilo umřít dnes večer nebo za padesát let?“ nasadila jsem ironicky.

„No...“ začal opatrně.

„Kompromis!“ zvolala jsem.

„To se dělá jenom v manželství, ne?“ ozval se z chodby Felix.

„Kde jste ho vyhrabali?“ zašeptala jsem na Ara. Oplatil mi smutným pokrčením ramen.

„Budu pro tebe pracovat, Edwarda necháš jít a všichni budou šťastní,“ přemýšlela jsem.

„Žádné nové hračky?“ vykulil Aro oči.

„Všichni šťastní?“ vrhla po mě Jane skeptickým pohledem.

„Co takhle: vezmu si Edwarda, knihy, ty budeš zase pracovat a Jane vyplení nějaké město...“

„Ne!“ zvolala jsem.

„Knihy, Edward, ty!“ napsal na smluvní papír.

„Já doma, ty knihy, Edward tady!“ zuřivě jsem škrtala.

„Ty tady, Edward mrtev, tvá matka mou ženou!“ postrčil mi papír zpět.

„Co?“ nadzvedla jsem obočí.

„Co, co?“ zíral na papírek.

„Ne...“

„Necháš si knihy a mé služby, já si nechám Edwarda,“ zvážněla jsem.

„Nechám si knihy, tebe pod dohledem Jane a občasné návštěvy Edwarda. Řekněme čtvrtky a neděle?“

„Pátek, sobota, neděle!“ přimhouřila jsem oči.

„Nebudu ji hlídat! To bych ji zabila!“ zavrčela Jane.

„Ale ona je cenný exemplář, tedy zaměstnanec...“ zasyčel Aro.

„A máme to! Jak by se ti líbilo mít mě napořád?“ zrodil se mi v hlavě šílený nápad. Věčně mladá!

Aro nakrčil čelo.

„Ty, až mi bude sladkých osmnáct, mě přeměníš, budu upír a budu ti posílat nadějné, talentované upírky do sbírky....“ doslova jsem mu to vnutila.

„Zhýralá jsi na to dost,“ začal přemýšlet.

„Absolutně ne!“ zařval Edward.

„Tebe se tady nikdo neptá,“ houkla jsem na něj. Pak jsem se vrátila zpět k Arovi.

„Ale nepočítej s tím, že se přidám do tý tvý bandy šašků,“ řekla jsem na rovinu. Jane to očividně urazilo a Felix to ani nevnímal, protože zakopl o krabici. O další krabici.

„Co není, může být,“ usmál se Aro a podal mi ruku. Přijala jsem ji, byla tak chladná.

„Ujednáno jest,“ řekli jsme skoro jednohlasně. Znělo to spíše jako rozsudek smrti a Edward se tak také tvářil.

Aro se zvedl od stolu a tak tiše, jak přišel, stejně také odešel. Zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo slyšet pouze tiché šustění kol stěhovacího vozu po příjezdové cestě.

Mám to za sebou. Živá, relativně zdravá, s příslibem věčnosti. Pokud mě do té doby něco nezabije. Například ta osoba, která mě právě objala okolo pasu. Položila jsem mu hlavu na rameno.

„A tak se lev zamiloval do jehňátka,“ zašeptala jsem.

„Hloupé, hloupé jehně,“ hladil mě po vlasech.

„Chorý masochistický lev...“ pokračovala jsem.

„Hm a taky kouše,“ usmívala jsem se.

„O tom si ještě popovídáme,“ otočil mě k sobě a konečně mě políbil.

The End!!!

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Upír ve skříni: